Šturmovat nebesa

https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-vladimir-brabec-podle-petra-stepanka-8394929 Petr Štěpánek vzpomíná na Vladimíra Brabce a mimojiné i na 30 případů majora Zemana (kde se oba setkali). Říká, že ten seriál (na svou dobu rozsáhlý) s kvalitním dějem a režií (režíroval komunista Jiří Sequens, který navštěvoval Ejzenštejnovy semináře a začínal u EF Buriana) byl obrovskou příležitostí pro herce a Brabec se rád projektu zúčastnil. Kromě jiného i jako stabilní zaměstnání a příjem (jaký kontrast proti Liškovi, který vidí svobodu v reklamě na bankrotářské korporace a ne v "blbých seriálech") : "A Vladimír to tehdy vzal. Vzal to, protože to chtěl vzít, s tím, že já si myslím - že pracovat s režisérem Sequensem byla radost. Ono dneska se všecko zatracuje a háže do jednoho pytle, ale oni to byly docela dobrý detektivky..." Petr Štěpánek se ale také mnohem otevřeněji rozhovořil i o situaci mezi herci a odchodech z Národního divadla po "sametové": "Ohledně toh...

Historik Joseph Massad v této situaci, kdy se  stal  ozbrojený nacismus opět hráčem v plánech severoamerické a západoevropské elity, se dívá zpět do dějin. Německý fašismus - nacismus - je jen pokračováním logiky koloniálních říší, jako je Britské impérium, nebo americké dobývání, s tím rozdílem, že expanze, vraždění a podřízení je obráceno do Evropy samé. To je teze, kterou razí i Domenico Losurdo, například ve svém článku "Stalin a Hitler - dvojčata, nebo nepřátelé na smrt" - nacistická válka je gigantickou koloniální válkou a  Velká vlastenecká válka, porážka nacismu Rudou armádou, gigantická antikoloniální revoluce. Skutečně tato koloniální expanze se projevuje i rozšiřováním NATO a EU na východ Evropy a v této válce. (Šturm) Taková politika je součástí dlouhodobé koloniální strategie územní expanze, která má své kořeny v ideologii nadřazenosti bílé rasy a nacismu  Joseph Massad https://www.middleeasteye.net/opinion/german-settler-colonialism-eastern-europe Od ...

Ervín Schulhoff (1894-1942) – skladatel narozený do rodiny s hudební tradicí v Praze, žil několik let v Německu, hudební inovátor, komunista. Inspirovaný jazzem, dadaismem, expresionismem, hudebními experimenty s atonalitou, „čtvrttónovou hudbou“. Spolupracoval v 30. letech s Osvobozeným divadlem, pracoval v ostravském rozhlase. Po okupaci Československa chtěl emigrovat do SSSR, dokonce získal občanství, ale nacisté jej zatkli a poslali do koncentračního tábora. V roce 1942 zde zemřel na neléčenou tuberkulózu. Umírá v náručí syna pozdějšího režiséra Petra Schulhoffa . Ten mu musí vykopat hrob. To ho na celý život poznamená. Jeho hudební styl začíná u avantgardy a touhy měšťáky provokovat (zajímavostí je jeho Sonata erotica z roku 1919), experimentovat, revolucionizovat hudbu. Ve 30. letech se přiklání k socialistickému realismu. Na pomezí leží zhudebnění Komunistického manifestu jako kantáta z roku 1932 https://www.youtube.com/watch?v=mVW0sjh_gSU V jeho hudební biografii se o tom píše ...

  Hodně pravicové, antikomunistické americké médium „libertyconservative“ přinesl článek „Hemingway komunista“. Když člověk rozpozná vzorce myšlení pravičáků a jejich terminologii, je tam pár zajímavých odkazů a charakteristik pozitivního vztahu Ernesta Hemingwaye ke komunismu. Z článku vybírám: Literární kritici se při řešení ožehavé otázky politické orientace Ernesta Hemingwaye zaměřují na jeho výrok, který pronesl během španělské občanské války - války, v níž proti sobě stáli na jedné straně loajalisté podporovaní Sovětským svazem a na druhé vojenské povstání vedené generálem Franciscem Francem a podporované Adolfem Hitlerem. Jako stoupenec loajalistů, jejichž vedení bylo kontrolováno Komunistickou stranou Španělska, a tedy i Sověty, Hemingway při zpravování o konfliktu jako válečný zpravodaj prohlásil: "Všichni jsme komunisté."... Antistalinský literární kritik Edmund Wilson řekl, že podle trajektorie jeho románů lze zmapovat, kdy byl Hemingway stoupencem komunistické lin...

Každá doba a každý úkol, který stojí před Revolucí a proletariátem, vrhá nové světlo na historické události. Text, na který jsem narazil, vyšel k čvrtstoletí Říjnové revoluce v Londýně - na podzim roku 1942 v češtině nákladem Společnosti pro kulturní a hospodářské styky s SSSR vedené profesorem a budoucím ministrem Zdeňkem Nejedlým. Československá vláda zde byla v emigraci, ani zdaleka nebyl výsledek války rozhodnut, v protektorátu probíhala heydrichiáda - popravy a zatýkání zasazovaly obrovské rány protifašistickému odboji, u Stalingradu se bojovalo. A za této situace vychází informační brožura, která má přiblížit cíle a výsledky Velké říjnové socialistické revoluce současným úkolům protifašistického boje. O pouhé tři roky později se dostává na pořad dne souvislost protifašistické národně demokratické revoluce a socialistických přeměn, jejichž přelom nastal v únoru 1948. Dvacet pět let uplynulo od mlhavého rána 7. listopadu 1917 — tehdy to bylo podle starého kalendáře 25. října — kdy ...

Výňatek, aktuální dnes stejně, jako v roce 1934, kdy ho Bertolt Brecht napsal Velkou pravdou naší epochy (jejímž poznáním sice ještě není pomoženo, bez jejíhož poznání však nelze najít žádnou jinou důležitou pravdu) je to, že náš světadíl upadá do barbarství, protože se násilím zachovává soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Co je plátno psát něco odvážného, z čeho vyplývá, že stav, do něhož klesáme, je barbarský (což je pravda), není-li jasné, proč do tohoto stavu upadáme? Musíme říci, že lidé jsou mučeni, protože mají být zachovány vlastnické poměry. Samozřejmě, když to řekneme, ztratíme mnoho přátel, kteří jsou proti mučení, protože věří, že vlastnické poměry by mohly zůstat zachovány i bez mučení (což není pravda). Musíme říkat pravdu o barbarských poměrech v naší zemi, aby se mohlo udělat to, co je zahladí, totiž to, čím se změní vlastnické poměry. Dále to musíme říkat těm, kteří vlastnickými poměry nejvíc trpí a mají na jejich změně nejvíc zájmu, dělníkům a těm, které k nim ...

Anna Remešová na vídeňské výstavě sděluje zajímavé věci o osvobození cikánů v době socialismu. Zdá se, že v lecčems jde proti jednoduchému antikomunismu. Význam socialismu i stalinské národnostní politiky pro osvobození je nutné brát vážně. Už jen v kontrastu s vulgárně liberálním "postkoloniálním diskurzem", který právě redukuje souběh třídního s dalším útlakem na symbolickou a zcela povrchní rovinu. Vybírám z recenze: https://artalk.cz/2021/08/30/moznosti-a-limity-osvobozeni/ Anna Remešová píše o výstavě Manuš heißt Mensch (Manuš znamená člověk) ve vídeňské kunsthalle, kterou připravil kolektiv Aver klub působící v Chánově. V ýstava přibližuje životní podmínky Romů za minulého režimu i v současnosti a problematizuje emancipační politiku, pakliže se zaměřuje primárně na kulturní identitu a nezohledňuje sociální témata, jako je práce či bydlení. … Hlavní teze výstavy zní, že kulturní emancipace diskriminované menšiny je možná jedině se změnou sociálních a materiálních podmíne...

Manuel Tiago je literární pseudonym bývalého generálního tajemníka Portugalské komunistické strany, dlouhá léta vězněného hrdiny antifašistického odboje a jednoho z představitelů portugalské Karafiátové revoluce Álvaro Cunhala (1913-2005). https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%81lvaro_Cunhal To, že autorem prózy s tématem boje s fašismem je právě Cunhal, vyšlo najevo až v závěru života. Álvaro Cunhal během své emigrace pobýval mimo jiné i v Československu. Objevil jsem zfilmování jedné z jeho knih - Pět dní pět nocí (Cinco Dias Cinco Noites - 1996), příběh odbojáře, který utíká z fašistického vězení a snaží se dostat přes Španělsko do emigrace (z kontextu vyplývá, že snad do SSSR), přičemž uniká fašistické pohraniční i tajné policii. Přitom se nutně setkává s řadou rázovitých postav portugalského hornatého venkova, někdy na pomezí zákona i konvenční morálky (pašerák, lehká žena…) a poznává jejich svébytné charakteristiky. Kromě tohoto filmu se dá najít portugalský seriál „Até amanhã, camar...

Tereza Matějčková je jedním z těch filozofů, kteří zcela vážně vracejí do českého prostředí otázky přednesené Hegelem – jeho dialektiku, rozporný a složitý proces vývoje ducha (a přírody), závislost jednotlivých projevů společenského vědomí. Jedná se o zajímavý vstup, vzhledem k praktické nadvládě patočkovské (a havlovské) fenomenologie v české akademické filozofii hlavního proudu. Na jejich militantnost si Tereza Matějčková jinde stěžuje –  „My ale spíš sledujeme, jak se filozofové a akademici přidávají k veřejnosti ve volání po slušnosti. To je moc pěkné, politici mají jistě být slušní, ale je to ta hlavní politická ctnost? Předhánění se, kdo je slušnější, je mimořádně neslušné. Navíc se pak na politiku díváme prizmatem dobra a zla, a taková politika prostě není. Tam jde o zájmy, o moc, o peníze, o vliv – a to je všechno legitimní.“ https://finmag.penize.cz/spolecnost/410599-zadne-hodnoty-snad-nemam-a-ani-mit-nebudu nebo: „Heidegger si hraje na básníka a neumí to. To se mně na ně...