Petr Štěpánek vzpomíná na Vladimíra Brabce a o čistkách v kultuře po roce 1989

https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-vladimir-brabec-podle-petra-stepanka-8394929

Petr Štěpánek vzpomíná na Vladimíra Brabce a mimojiné i na 30 případů majora Zemana (kde se oba setkali). Říká, že ten seriál (na svou dobu rozsáhlý) s kvalitním dějem a režií (režíroval komunista Jiří Sequens, který navštěvoval Ejzenštejnovy semináře a začínal u EF Buriana) byl obrovskou příležitostí pro herce a Brabec se rád projektu zúčastnil. Kromě jiného i jako stabilní zaměstnání a příjem (jaký kontrast proti Liškovi, který vidí svobodu v reklamě na bankrotářské korporace a ne v "blbých seriálech"):

"A Vladimír to tehdy vzal. Vzal to, protože to chtěl vzít, s tím, že já si myslím - že pracovat s režisérem Sequensem byla radost. Ono dneska se všecko zatracuje a háže do jednoho pytle, ale oni to byly docela dobrý detektivky..."

Petr Štěpánek se ale také mnohem otevřeněji rozhovořil i o situaci mezi herci a odchodech z Národního divadla po "sametové":

"Ohledně toho, jakým způsobem on nesl vlastně to po-revoluční období, těžko říct. Nikdy jsme o tom takzvaně intimně nemluvili. Ale dám vám jeden jedinej příklad. My jsme po tom spolu hráli v Karlíně a Vláďa byl dokonce nominován na cenu Thalie za roli ve Viktor Viktoria a díky Zemanovi ji nedostal... Takže i do naší branže se prostě prolnul takovej ten politickej pohled na naší práci a najednou všichni začli bejt takový jakože div ne disidenti. A najednou se začali mstít někomu, kterej vůbec za to nemoh...

Doba to byla velice tvrdá, ale všichni máme nějaký máslo na hlavě a každej se s tím musí nějak vyrovnat. Ale mstít se konkrétně Vláďovi za to, že natočil Zemana, že nemohl dostat cenu Thálie, což je divadelní, mně přijde trošku absurdní...

My jsme opravdu spolu strávili, tedy já byl kratší dobu než on, ale skoro 30 let, ale když se vám najednou začne proměňovat smysl Národního divadla, protože, když vám někdo hrozí pěstičkou, jako "sem už nikdy nepřijdu", tak najednou vám není dobře. První byl myslím Luděk Munzar, kterej odešel z tohoto souboru, a já byl, dá se říct, asi 15. nebo 16., po Vláďovi. A to jdete do černý díry. Jestli si každej myslí, že přeskakujete jenom, že tam je nějaká vyhybka a pojedete po jiný koleji - ne."

Dva úryvky životopisů z ČSFD, které velice opatrně narážejí na tyto odchody u těch, co se nechtěli podřídit novým poměrům v Národním divadle po roce 1989:

Bořivoj Navrátil:

Po listopadu 1989 nastaly ve vedení Národního divadla radikální změny. Přišel jiný styl práce a jiný repertoár, se kterým Bořivoj Navrátil nesouhlasil. Jak sám říká, hrál s lidmi, se kterými nechtěl hrát, ve hrách, které mu nic neříkaly. V roce 1992 se proto rozhodl dát v Národním divadle výpověď. Odejít v 59 letech z první scény na volnou nohu bylo v té době nezvyklé a odvážné. Zatrpklý herec dokonce uvažoval, že předčasně odejde do důchodu.

Luděk Munzar:

V roce 1990 Luděk Munzar opustil spolu se svou ženou Národní divadlo, protože jeho představy o poslání a směřování divadla se odlišovaly od představ nového vedení.