Fidel Castro: Nezbytná předmluva Bolivijského deníku
Originální předmluva Fidela Castra je uvedena v originále jako Nezbytná předmluva, bylo by možné formulovat i jako Potřebná předmluva, či prostě Úvod. Česky je zde název „Z předmluvy Fidela Castra“. To samo mělo upozornit čtenáře, že originální předmluva je bohatší. Rozbor vynechaných pasáží (zvýrazněné zde tučně) určitě přivede pozorného čtenáře k zájmu o důvody, takové selekce, o níž nevíme, koho je dílem, respektive, na čí popud byla učiněna. Ledacos může napovědět doslov B. Bihellera, který je v některých formulacích v přímém protikladu k vynechaným pasážím z předmluvy Fidela Castra.
Che Guevarovo politické myšlení může přiblížit i jeho text "Socialismus a člověk na Kubě"
Byl to už takový Ernestův zvyk, že si během svého partyzánského života pečlivě zaznamenával do osobního zápisníku každodenní zážitky. Za dlouhých a svízelných pochodů příkrými horskými svahy, v hloubi pralesů prosáklých tropickým vlhkem, ve chvíli, kdy se řetěz mužů, věčně shrbených pod tíhou batohů a munice a ověšených zbraněmi, na chviličku zastavil ke krátkému oddechu, nebo když kolona dostala rozkaz k utáboření, aby se lidé mohli po vyčerpávajícím celodenním pochodu trochu vyspat, vytáhl Che – jak ho hned od počátku mazlivě překřtili Kubánci – malý notýsek a začal si do něho dělat poznámky svým drobným a sotva čitelným doktorským písmem.
Z těchto poznámek pak čerpal, když psal své skvělé historické práce z revoluční války na Kubě, naplněné revolučním, výchovným a lidským obsahem.
A dnes, právě díky onomu trvalému návyku zaznamenávat si hlavní události každého dne, máme k dispozici podrobný, navýsost přesný a neocenitelný zdroj informací o posledních měsících jeho hrdinského života, prožitých v Bolívii.
Tyto poznámky, které nebyly vlastně určeny k zveřejnění, byly mu pracovní pomůckou při průběžném hodnocení faktů, situací a lidí a přitom byly výrazem jeho vysoce bystrého, analytického ducha, jímž mnohdy prozařuje jemný humor. Jsou stručné, hutné a vyznačují se nepřetržitou návazností od počátku do konce, od první do poslední stránky.
Uvědomme si, že byly psány ve vzácných chvílích oddechu, za nadlidského a hrdinského vypětí, které mu ukládaly jeho vyčerpávající povinnosti velitele partyzánského oddílu, ve svízelné počáteční fázi tohoto zápasu, který se rozvíjel za neuvěřitelně tvrdých materiálních podmínek, v čemž se opět jednou projevil jeho styl práce a jeho železná vůle.
V tomto deníku, v němž podrobně rozebírá každodenní svízele, jsou konstatovány též chyby, vyslovují se kritiky a uvádějí tresty – neoddělitelný a nevyhnutelný moment ve vývoji revoluční partyzánské války.
V partyzánském oddílu se tato kritika musí uplatňovat neustále, zejména v oné fázi, kdy oddíl je vlastně ještě jen nepočetným jádrem, ohniskem, jež stojí tváří v tvář krajně nepříznivým materiálním podmínkám a mnohonásobně početnějšímu nepříteli, kdy sebemenší opomenutí, sebemenší chyby mohou být osudné, kdy velitel musí být neúprosně důsledný a náročný a zároveň využívat každé, zdánlivě třeba zcela bezvýznamné skutečnosti či události k tomu, aby vychovával své spolubojovníky a budoucí kádry nových partyzánských oddílů.
Utváření partyzánské války je trvalým, neustálým apelem na uvědomělost a čest každého bojovníka. Che dovedl zahrát na nejcitlivější struny svědomí revolucionářů. Když se Marcosovi, který byl již několikrát napomenut, dostalo výstrahy, že může být s hanbou vyloučen z řad partyzánů, odpověděl: „Raději ať mě zastřelí!“ A později skutečně hrdinsky padl. Podobně se zachovali všichni, jimž Che dal svou důvěru a jež považoval za nutné z těch či oněch důvodů napomenout. Jako velitel se choval ke svým spolubojovníkům bratrsky a lidsky, dovedl být však též náročný a leckdy i přísný. Přísný byl však především, a ve větší míře než vůči druhým sám k sobě. Che stavěl kázeň na mravním přesvědčení partyzána na strhující síle svého osobního příkladu.
Deník obsahuje též četné zmínky o Debrayovi, které svědčí o tom, jak nesmírné starosti způsobilo Che zatčení a uvěznění tohoto spisovatele revolucionáře, jemuž svěřil zvláštní poslání v Evropě, třebaže by si byl ze srdce přál, aby mohl zůstat s partyzány. Přesto projevuje nesouhlas, a někdy i pochybnosti, pokud jde o Debrayovo chování.
Deník obsahuje též zmínky o Debrayovi a prozrazuje nesmírné znepokojení Che vyvolané zatčením a uvězněním tohoto spisovatele revolucionáře pověřeného posláním v Evropě, třebaže, by si niterně přál ponechat ho v gerile. Proto projevuje nespokojenost, a někdy i určitou pochybnost nad jeho chováním.
Ernestovi už nebylo dopřáno poznat, jakou kalvárii prožil Debray ve spárech represívního aparátu, ani jeho pevný a statečný postoj, který osvědčil tváří v tvář svým věznitelům a mučitelům. Zdůrazňoval však nesmírný politický význam jeho procesu. Dne 3. října, šest dní před svou smrtí, uprostřed trpkých a znepokojujících událostí, si poznamenává:
„Vyslechli jsme interview s Debrayem, v němž si vedl velmi statečně vůči jakémusi studentu – provokatérovi.“
To je také jeho poslední zmínka o tomto spisovateli.
Poněvadž v deníku je několikrát zmínka o kubánské revoluci a o jejich stycích s partyzánským hnutím, mohl by někdo vykládat věc tak, že zveřejnění deníku je z naší strany provokací, která dodá nepřátelům revoluce i americkým imperialistům a jejich spojencům, oligarchiím v Latinské Americe, argumenty k tomu, aby s dvojnásobným úsilím osnovaly své plány blokády, izolace a agrese proti Kubě.
Těm, kteří hodnotí fakta tímto způsobem, je dobré připomenout, že americký imperialismus nikdy nepotřeboval záminky k tomu, aby provozoval své rejdy kdekoli na světě, a že jeho úsilí o zničení kubánské revoluce s datuje od vydání prvního revolučního zákona v naší zemi, z toho prostého a známého důvodu, že tento imperialismus je četníkem světové reakce systematicky podněcujícím kontrarevoluci, a ochráncem nejzpátečnějších a nejnelidštějších sociálních struktur na světě.
Solidarita s revolučním hnutím může být ovšem záminkou, ale nikdy ne příčinou amerických agresivních akcí. Popřít solidaritu s revolučním hnutím jen proto, abychom vyvrátili záminku, to je směšná pštrosí politika, jež nemá nic společného s internacionálním charakterem sociálních revolucí současnosti. Upustit od solidarity s revolučním hnutím neznamená tedy vyvrátit záminku amerického imperialismu, nýbrž fakticky se s ním solidarizovat, solidarizovat se s jeho politikou ovládnutí a zotročení světa.
Kuba je malá země s nerozvinutou ekonomikou, stejně jako všechny země, které po celá staletí byly ovládány a vykořisťovány imperialismem. Leží pouhých devadesát námořních mil od pobřeží Spojených států, na jejím vlastním území je americká námořní základna. Je to země, která se musí potýkat s četnými překážkami, aby mohla uskutečnit vlastní hospodářsko-společenský rozvoj. Velká nebezpečenství hrozila naší vlasti od okamžiku, kdy zvítězila revoluce, ale tím se imperialismu nepodaří ji pokořit, a nesmíme se ohlížet ani na případné nesnáze, které mohou být důsledkem naší důsledné revoluční linie.
Z hlediska revoluce nepřipouští zveřejnění Guevarova bolivijského deníku žádný jiný výklad. Deníku se zmocnil Barrientos, který okamžitě odevzdal jeho kopii orgánům CIA, Pentagonu a vládě Spojených států. Novináři, kteří měli blízko k CIA, si již zjednali přístup k tomuto dokumentu ještě v Bolívii a pořídili jeho fotokopie, třebaže se musel zavázat, že deník prozatím nebudou publikovat.
Barrientosova vláda nejvyšší vojenští velitelé mají (tisíce) mnoho důvodů k tomu, aby neuveřejnili tento deník, z něhož je možno vyčíst neuvěřitelnou neschopnost jejich vojska a nesčetné porážky, které utrpěli od hrstky odhodlaných „guerrilleros“, kteří jim během několika málo týdnů vyrvali v boji na dvě stě kusů zbraní.
Nadto Che líčí Barrientose a jeho režim tak přiléhavými termíny, že je nebude možno vymazat z historie.
Na druhé straně měl své důvody též imperialismus: Che a neobyčejná síla jeho příkladu působí stále silněji v celém světě. Jeho ideje, jeho tvář, jeho jméno, to jsou zástavy bojovníků proti nespravedlnosti, které třímají utlačení a vykořisťovaní a které vzbuzují nadšený zájem mezi studenty a intelektuály celého světa.
Ve Spojených státech si černošské hnutí a pokrokoví studenti, jichž je čím dál tím více, přímo přivlastnil osobnost Che Guevary. Při nejbojovnějších demonstracích za občanská práva a proti agresi ve Vietnamu třímají jeho portréty jako symboly boje. Snad nikdy v dějinách nebyla osobnost povýšena na univerzální pojem s takovou jednoznačností a s takovým spontánním nadšením…… A to protože Che ztělesňuje v nejčistší a nezištné formě internacionalistický duch, který charakterizuje dnešní svět a ještě více charakterizuje ten zítřejší.
Z kontinentu, který byl včera v područí koloniálních mocností a který je dnes vykořisťován a udržován v zaostalosti yankeeským imperialismem, vzešla tato jedinečná osobnost, která se nyní stává vzpruhou světového revolučního zápasu dokonce i v metropolích imperialismu a kolonialismu.
Američtí imperialisté se bojí síly tohoto příkladu a všeho, co může napomáhat jeho šíření. Vnitřní hodnota tohoto deníku, živoucí výraz mimořádné osobnosti, lekce partyzánské války, psaná v ohni a napětí každodenního boje, sud prachu, který je věcným důkazem toho, že latinskoamerický člověk není bezmocný tváří v tvář zotročovatelům národů a jejich žoldnéřským vojskům, to jsou důvody, které jim až dosud bránily ve zveřejnění jeho textu…
Pseudorevolucionáři, oportunisté a šarlatáni všeho druhu by mohli mít zájem na tom, aby se tento Deník nikdy nedostal ve známost; jsou to právě oni, kdo se nazývají marxisty, komunisty a dalšími podobnými tituly a neváhají Che označit za vizionáře, dobrodruha a, v laskavějších termínech, za idealistu, jehož smrt by měla být labutí písní ozbrojeného revolučního boje v Latinské Americe. "Jestliže byl Che," volali, "největší představitel těchto tezí a zkušený bojovník zabit v partyzánské válce a jeho hnutí nedokázalo osvobodit Bolívii, ukazuje to, jak moc se mýlil!“ Kolik z těchto ubožáků se jistě radovalo ze smrti Che, aniž by se začervenali nad tím, že jejich postoj a uvažování se zcela shodují s postoji a uvažováním nejreakčnějších oligarchií a samotného imperialismu.
Tím ospravedlňují sami sebe a ty zrádné vůdce, kteří neváhali v určitém okamžiku hrát si na ozbrojený boj se skrytým cílem zlikvidovat - jak jsme později pochopili - partyzánské oddíly, omezit revoluční akce a prosadit své hanebné a směšné politické manévry, protože jiného řešení byli naprosto neschopni; Tím ospravedlňují ty, kteří nechtějí a nikdy nebudou bojovat za lid a jeho osvobození, ty, kdo revoluční ideály změnil v karikaturu a kdo je používá jako dogmatické opium bez obsahu a poselství pro masy, ti, kteří transformovali lidové bojové organizace na nástroje usmíření s domácími i zahraničními vykořisťovateli, stoupence politických rozhodnutí, jež nemají nic společného se skutečnými zájmy vykořisťovaných národů tohoto kontinentu.
Che hleděl vstříc vlastní smrti jako něčemu přirozenému a pravděpodobnému v celém procesu revoluce a snažil se vždy znovu zdůrazňovat, zejména ve svých posledních dokumentech, že tato eventualita nemůže nijak zastavit nezadržitelná pochod revoluce v Latinské Americe. Ve svém poselství konferenci tří kontinentů (Tricontinental - na obranu revolučního ozbrojeného boje koloniálních a závislých zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky v Havaně – pozn. překl.) znovu vyjádřil tuto myšlenku slovy:
„Veškerá naše činnost je hlasitým vypovězením války imperialismu… Ať nás zastihne smrt na kterémkoli místě, budiž vítána, jen když náš bojový pokřik dojde slechu a jestliže se pozvednou další ruce, aby převzaly naše zbraně…“
Sám sebe považoval za vojáka této revoluce a pranic mu nezáleželo na tom, zda ji přežije či nikoli. Ti, kdož spatřují v jeho dočasném bolivijském neúspěchu krach jeho idejí, mohli by se stejným primitivismem popírat hodnotu idejí a zápasů všech velkých předchůdců a hlasatelů revoluce, včetně tvůrců marxismu, kteří nemohli dovršit své dílo a dožít se plodů svého šlechetného úsilí.
Na Kubě ani smrt Martího a Macea, kteří padli v boji, a po jejichž skonu přišla zároveň s koncem války za nezávislost i americká intervence, která vzápětí zmařila vlastní cíle jejich boje, ani smrt skvělých předbojovníků socialistické revoluce, jako byl Julio Antonio Mella, zavražděný agenty v žoldu amerického imperialismu, nemohly nadlouho zabránit konečnému vítězství revolučního procesu, který začal před sto lety, a nikdy by nemohl uvádět v pochybnost hluboce spravedlivý charakter věci, za níž bojovali, ani linii, kterou k tomu zvolili, ani platnost jejich hlavních myšlenek, které vždy inspirovaly kubánské revolucionáře.
V deníku Che Guevary je možno si ověřit, jak věřil v reálnost možností úspěchu a jak mimořádně velká byla síly guerilly jako katalyzátoru – jak sám Che v deníku poznamenává. Při jedné příležitosti, tváří v tvář zřejmým příznakům slabosti a rychlého rozkladu bolivijského režimu, se vyjádřil takto: „Vláda se rychle rozkládá, škoda že v této chvíli nemám o sto mužů více.“
Che znal z vlastní zkušenosti na Kubě, jak často byl náš malý partyzánský oddíl v bezprostředním nebezpečí, že bude zlikvidován. Mohlo se to stát, protože to záviselo takřka výlučně na náhodách a nepředvídatelných okolnostech války. Avšak byla by tato naše eventuální likvidace opravňovala kohokoli k tomu, aby považoval naši linii za chybnou a aby toho využil ještě také jako výstražného příkladu, aby bral revoluci odvahu a vštěpoval národům vědomí bezmocnosti? Vždyť mnohokrát v dějinách předcházely revoluční proces nepříznivé průvodní události. Nebo jsme snad my na Kubě nezažili případ Moncada šest let před definitivním vítězstvím ozbrojeného boje lidu?
V období mezi 26. červencem 1953, dnem útoku na kasárny Moncada v Santiagu de Cuba, a 2. prosincem 1956, dnem vylodění posádky jachty „Granma“, neměl revoluční zápas na Kubě tváří v tvář moderní a dobře vyzbrojené armádě v očích mnoha lidí pražádnou vyhlídku na úspěch a akce hrstky bojovníků byla těmito lidmi hodnocena jako podnik idealistických snílků, „kteří se hluboce mýlí“. Zdrcující porážka a úplné rozprášení nezkušeného partyzánského oddílu dne 5. prosince 1956 se zdály plně potvrzovat tyto pesimistické předpovědi… Avšak za pouhých 25 měsíců od této události dovedly již zbytky onoho oddílu rozvinout síly i zkušenosti potřebné ke zničení tehdejší armády. Ti, kdož nechtějí bojovat, budou mít vždy a za všech okolností po ruce množství záminek. Je to však spolehlivý způsob, jak nikdy nedosáhnout svobody. Che nepřežil vlastní myšlenky, ale dovedl je zúrodnit vlastní prolitou krví. Avšak jeho pseudorevoluční kritikové se svou politickou zbabělostí a svou notorickou neschopností činu zcela určitě přežijí zřejmé poznání své vlastní hlouposti…
Je zajímavé, jak je vidět v Deníku, že Mario Monje, jeden z těch revolučních exemplářů, kteří se dnes stávají v Latinské Americe typickými, honosící se titulem tajemníka Komunistické strany Bolivie, snažil se zpochybnit Che Guevarovo politické a vojenské vedení hnutí. A protože před přijetím této zodpovědnosti oznámil svůj úmysl vzdát se stranické funkce; zřejmě se domníval, že k získání této výsady stačí, aby byl jednou tajemníkem strany.
Mario Monje samozřejmě neměl žádné partyzánské zkušenosti, ani se nikdy nezúčastnil žádného boje, a ani jeho sebeoznačení komunistou ho nemohlo přimět k tomu, aby se zbavil hrubého a vulgárního šovinismu, který se podařilo překonat už předchůdcům, kteří bojovali za první bolivijskou nezávislost.
S podobným konceptem antimperialistického boje na latinskoamerickém kontinentě tito „komunističtí vůdci“ nedosáhli ani internacionalistické úrovně původních kmenů utlačovaných evropskými kolonizátory v období Conquisty.
V zemi, která se nazývá Bolívie na počest Simóna Bolívara, který v roce 1825 osvobodil zemi od španělské nadvlády s historickým hlavním městem Sucre, nazvaným tak na počest jeho osvoboditele (Antonio José de Sucre), oba dva, jak Bolívar, tak Sucre byli Venezuelani. Vidíme tedy vůdce komunistické strany, který mohl počítat s definitivním osvobozením svého lidu dík spolupráci s politickým, organizačním a vojenským talentem, skutečným revolučním titánem, jehož věc se nadto nezastavovala omezujícími, umělými a dokonce nespravedlivými hranicemi této země. Ten však nepředkládá nic jiného než ostudný, bláznivý a neopodstatněný požadavek na vůdcovství.
Bolívie, která nemá přístup k moři, potřebuje pro své osvobození, více než jakákoliv země, revoluční vítězství sousedních zemí, aby neriskovala, že podlehne nemilosrdné blokádě. A Che byl kromě jiného osobnost, která mohla urychlit tento proces dík jeho mimořádné prestiži, jeho schopnostem a zkušenostem.
Che navázal kontakty s různými funkcionáři a členy Bolívijské komunistické strany, ještě předtím než v ní došlo k roztržce, kdy přijal pomoc pro revoluční hnutí v Jižní Americe. Různí členové strany s ním spolupracovali z pověření strany, ale vytvořila se zvláštní situace, jelikož někteří z těch co s ním spolupracovali, zůstali v jedné skupině a druzí v druhé. Che nekoncipoval boj v Bolívii jako izolovanou skutečnost, ale spíše jako část revolučního osvobozeneckého hnutí, které by neotálelo s rozšířením se na další země Jižní Ameriky. Jeho cílem bylo organizovat hnutí bez jakéhokoli sektářství, aby se na něm mohli podílet všichni, kdo chce bojovat za osvobození Bolívie a dalších národů Latinské Ameriky utlačovaných imperialismem. Ale během první fáze přípravy partyzánské základny se opíral zejména o pomoc skupiny odvážných a diskrétních spolupracovníků, kteří v momentě roztržky zůstali v straně, jíž vedl Monje. Bylo aktem úcty vůči všem těmto, když pozval Monjeho, jako prvního, aby navštívil svůj tábor, i když je nepochybné, že vůči němu nepociťoval žádné sympatie. Později pozval Moisése Guevaru, politického vůdce horníků, který stranu opustil, aby pomohl při formování jiné organizace, a který pak i z této odešel, když se nedohodl s Oscarem Zámorou, jenž byl dalším Monjem, a který slíbil Che Guevarovi, že mu pomůže s organizováním partyzánského ozbrojeného boje v Bolívii, ale pak prchnul od svých závazků a zbaběle založil ruce ve chvíli, kdy došlo na činy (následně, po smrti Che, se Zamora stal jedním z nejjedovatějších kritiků ve jménu „marxismu-leninismu“). Moisés Guevara se bez váhání připojil k Che, jak mu slíbil již dříve, než dorazil do Bolívie, podpořil ho a dal hrdinsky všanc svůj život za věc revoluce.
Rovněž tak učinila skupina bolivijských partyzánů, kteří zůstali do té chvíle v Monjeho organizaci: pod vedením Inti a Coco Peredových, kteří později ukázali, že jsou odvážní a skvělí bojovníci, odešli ze strany a podpořili s rozhodností Che. Ale Monje, nespokojen s tím co doposud napáchal, se rozhodl sabotovat hnutí, když zadržoval v La Pazu komunisty dobře připravené, kteří se chystali spojit se s gerilou. Tyto skutečnosti ukazují, že v revolučních řadách existují muži, se všemi nezbytnými vlastnostmi potřebnými pro boj, jejichž rozvoji bylo zločinně zabráněno intrikami neschopných, šejdířských a bezzásadových vůdců.
Che nezajímaly funkce, velitelské pozice a pocty; byl hluboce přesvědčen, že v revolučním partyzánském boji – základní formě činnosti za osvobození národů Latinské Ameriky, daná ekonomickou, politickou a sociální situací téměř všech zemí kontinentu - vojenské a politické vedení gerily muselo být jednotné a že boj mohl být řízen přímo a pouze gerilovou frontou a ne z pohodlných a byrokratických kanceláří ve městech. V této věci nebyl ochoten k žádným kompromisům, ani předat nezkušené prázdné hlavě s omezenou nacionalistickou mentalitou velení jádra gerily určeného sehrát v následující fázi boje širokých rozměrů v Jižní Americe. Che se domníval, že s takovým šovinismem, který se často infiltroval dokonce do revolučních elementů latinskoamerických zemí, je třeba vést boj jako s reakcionářským, směšným a sterilním elementem.
„Aby se rozvinul skutečný opravdový proletářský internacionalismus,“ řekl ve svém poselství konferenci Tricontinental (Tří kontinentů), „…prapor, pod kterým člověk bojuje, se stává posvátnou věcí vykoupení lidstva, takže zemřít pod znaky Vietnamu, Venezuely, Guatemaly, Laosu, Guineje, Kolumbie, Bolívie... abychom zmínili jen současná dějiště ozbrojeného boje, je stejně slavné a žádoucí pro Američana jako pro Asiata, Afričana nebo dokonce Evropana.
Každá kapka krve prolitá na území, pod jehož vlajkou se člověk nenarodil, je zkušeností, kterou ti, kdo přežijí, sbírají, aby ji mohli uplatnit v osvobozeneckém boji ve své rodné zemi. A každý národ, který se osvobodí, je vítěznou etapou v boji za osvobození vlastního lidu.“
Che usiloval o to, aby v partyzánském oddíle byli bojovníci z různých latinskoamerických zemí a aby partyzánská válka v Bolívii byla školou revolucionářů, kteří by svá učednická léta strávili v boji. Chtěl mít po svém boku vedle Bolivijců nevelké jádro zkušených veteránů partyzánské války, kteří byli vesměs jeho spolubojovníky ze Sierry Maestry, z revoluční války na Kubě, a jejichž schopnosti, statečnost a obětavost dobře znal. Žádný z těchto mužů neváhal vyhovět jeho přání, žádný z nich ho neopustil a žádný se nevzdal.
Che si vedl při své akci v Bolívii příkladně, s příslovečnou horlivostí, mistrovství a stoicismem. Možno říci, že prodchnut vědomím vážnosti poslání, jež na sebe dobrovolně vzal, postupoval v každém okamžiku s úzkostlivou odpovědností. Vždycky když se jednotka dopustila nějaké nedbalosti, poznamenal si to ihned do svého deníku, aby na chybu upozornil a napravil ji.
Spikly se proti němu neuvěřitelným způsobem nepříznivé momenty: Odloučení jedné části partyzánské jednotky – které mělo původně trvat jen pár dní -, té části, v níž byly skupina statečných, z nichž někteří byli nemocni, se protáhlo na nekonečné měsíce a veškeré úsilí musel pak Che vynaložit na pátrání po této skupině, neboť spojení mezi oběma částmi jednotky bylo ztraceno vinou naprosto neschůdného terénu. V téže době soužilo Che krutě a nelítostně jeho astma, choroba, kterou jindy snadno krotil běžnými léky, ale která se rázem změnila v hrozného nepřítele, jakmile tyto léky byly vyčerpány. Stal se z toho vážný problém, protože léky, které prozíravě shromáždil pro potřeby guerilly, byly odhaleny a zabaveny nepřítelem. Tato skutečnost, jakož i zničení části jednotky, s níž předtím koncem srpna ztratil spojení, ovlivnily značně vývoj událostí. Avšak Che dovedl překonat svou ocelovou vůlí i svůj špatný zdravotní stav a jeho činorodost ani na okamžik neochabla, jeho odvaha ani na okamžik neklesla.
Udržoval četné styky s bolivijskými venkovany. Jejich povaha nanejvýš nedůvěřivá a opatrnická, ho nemohla překvapit, protože znal dokonale jejich mentalitu, neboť s nimi jednal již dříve při jiných příležitostech a věděl, že chce-li je získat pro svou věc, musí vynaložit dlouhodobé, houževnaté a trpělivé úsilí. Nepochyboval však ani na okamžik, že toho časem dosáhne.
Sledujeme-li pozorně vývoj událostí, shledáváme, že i když počet lidí, jež měl k dispozici v měsíci září, několik týdnů před svou smrtí, byl už velmi ztenčen, guerilla si stále ještě zachovávala svou životaschopnost a někteří kádroví bojovníci z řad Bolivijců, jako byli bratři Inti a Coco Peredovi, měli již před sebou skvělou perspektivu budoucích partyzánských vůdců. Léčka nastražená v Higueras, mimochodem, jediná úspěšná akce vojska proti partyzánské jednotce, jíž velel Che, akce, která tím, že zlikvidovala předsunutý oddíl a zanechala na straně partyzánů několik raněných, když se jednotka za bílého dne přesunovala do jiné venkovské oblasti, politicky vyspělejší (cíl, o němž se sice v deníku nemluví, ale o němž se ví z výpovědi těch, kteří akci přežili) vytvořila situaci, již nebyli a to zvládnout. Pochod za bílého dne cestou, po níž šli již několik dní, pochod, při němž nevyhnutelně docházelo k širším stykům s obyvatelstvem této oblasti, již procházeli poprvé, postup, při němž bylo téměř jisté, že budou někde zaskočeni vojskem, byly bezpochyby riskantních akcí, Avšak Che, jsa si toho plně vědom, rozhodl se raději riskovat, jen aby pomohl doktorovi, jehož fyzický stav byl velice špatný.
Den před onou osudnou léčkou si zapisuje:
„Došli jsme do Pujia, ale tam byli lidé, kteří nás den předtím viděli dole, to znamená, že Radio Bemba nás tu už ohlásilo… Jízda na mule se stává nebezpečnou, ale snažím se, aby doktor jel co nejpohodlněji, protože je velmi zesláblý.“
Následující den si zapsal:
„Ve 13.00 vyrazil přední oddíl, aby se pokusil dojít do Jaguey a tam rozhodnout, co s mulami a s doktorem.“
To znamená, že hledal nějaké řešení pro nemocného, aby pak mohl opustit dosavadní trasu pochodu a učinit nutná zajišťovací opatření. Ale ještě týž den odpoledne, dříve než čelní oddíl dorazil do Jaguey, došlo k osudné akci, která vehnala jednotku do situace, již nebyla s to úspěšně čelit.
Za několik dní potom svedl Che v soutěsce Yuro svůj poslední boj. Hlubokým dojmem působí na čtenáře odvaha, s jakou si počínala tato hrstka revolucionářů. Sám boj s nepřátelskou přírodou, uprostřed níž rozvíjeli své akce, je jedinečným svědectvím o jejich hrdinství. Nikdy v dějinách se tak nepatrný počet lidí neodvážil tak obrovského úkolu. Víra a pevné přesvědčení, že lze vyburcovat nesmírnou revoluční energii národů Latinské Ameriky, sebedůvěra a odhodlání, s nímž se zasvětili tomuto cíli, nám odhaluje tyto lidi v jejich plné velikosti.
Che řekl jednou bolivijským partyzánům:
„Tento druh boje nám dává příležitost, abychom se stali revolucionáři, což je nejvyšší stupeň důstojnosti, jehož může dosíci příslušník lidského rodu. Zároveň nám však umožňuje stát se opravdovými muži. Ti, kdož nejsou sto dosáhnout ani jednoho z těchto stupňů, ať to řeknou a zanechají dalšího boje.“
Ti, kteří s ním bojovali až do konce, stali se hodnými čestného názvu revolucionářů i mužů, jež historie povolala v této chvíli k tomu, aby se ujali vskutku náročného a těžkého úkolu: revoluční přeměny Latinské Ameriky.
Protivník, s nímž se střetli vůdcové války za nezávislost, byla upadající koloniální mocnost. Dnešní revolucionáři mají před sebou jako nepřítele nejmocnější baštu imperialistického tábora, disponující nejmodernější technikou a vybavenou nejmodernějším průmyslem. Tento nepřítel nejenže znovu zorganizoval a vybavil armádu v Bolívii, kde lid předtím zlikvidoval vojenskou moc jako nástroj represí; tento nepřítel poskytuje stejnou vojenskou a technickou pomoc všem represivním silám na tomto kontinentě. A nejsou-li tato opatření dostačující, zasahuje přímo vlastním lidu, který oni chrání vojsky, jak to učinil v Dominikánské republice.
Boj proti tomuto nepříteli vyžaduje právě onen typ revolucionářů a mužů, o němž mluvil Che. Bez tohoto typu revolucionářů a mužů, kteří jsou hotovi učinit totéž, co učinili oni, bez odvahy utkat se s oněmi obrovskými překážkami, s nimiž se utkali oni, bez odhodlání zemřít, jež je provázelo na každém kroku a v každém okamžiku, bez hlubokého přesvědčení o spravedlnosti vlastní věci a bez neochvějné víry v nezdolnou sílu lidu, který oni chránili před tak obrovskou mocí, jakou je yankeeský imperialismus, jehož vojenské, technické a ekonomické zdroje lze pocítit všude na světě, nebude možno dosáhnout osvobození národů tohoto kontinentu.
Sám severoamerický lid si začíná uvědomovat, že obludná politická nadstavba, která řídí jeho zemi, již dávno není onou idylickou buržoazní republikou, jíž nastolili její zakladatelé před téměř dvěma stoletími, že trpí čím dále tím více mravním barbarstvím nerozumného, odcizujícího, odlidštěného a brutálního systém, který vyžaduje od lidu Severní Ameriky stále více obětí svých represivních válek, svých politických zločinů, svých rasových bludů a předsudků, své ničemné hierarchizace lidských bytostí, a hanebným plýtváním vlastními ekonomickými i lidskými zdroji v nabubřelém plýtváním vlastními ekonomickými i lidskými zdroji v nabubřelém vojenském aparátu, reakčním a represivním, a to vše uprostřed světa, který je za tří čtvrtin nerozvinutý a hladovějící.
Avšak jedině revoluční přeměna Latinské Ameriky by umožnila lidu Spojených států vyrovnat si své vlastní účty s imperialismem, stejně jako stále více sílící boj severoamerického lidu proti imperialistické politice by mohl změnit tento lid v rozhodujícího spojence revolučního v Latinské Americe.
A jestliže tato část západní polokoule neprodělá hlubokou revoluční proměnu, pak obrovský rozdíl a nerovnováha, vzniklá začátkem tohoto století mezi dynamickou zemí, která se rychle industrializovala a zároveň spěla vnitřní zákonitostí své vlastní společenské dynamiky až k samým vrcholům impéria, a svazkem slabých zemí, které ustrnuly ve vývoji, podrobeny smečkou feudálních oligarchů a jejichž reakční armády na tomto balkanizovaném kousku americké pevniny budou sotva slabým odleskem ne již dnešní obrovské nerovnováhy v ekonomice, vědě a technice, nýbrž děsivého porušení rovnováhy, již stále rychleji bude imperialistická nadstavba vnucovat o dvacet let později národům Latinské Ameriky.
Takto se stáváme čím dále tím chudšími, slabšími, závislejšími a zotročenějšími oběťmi imperialismu. Tato chmurná perspektiva postihuje právě tak nerozvinuté země Afriky a Asie.
Jestliže průmyslové a vzdělané země Evropy se svými Společným trhem a vědeckými nadnárodními institucemi jsou znepokojeny možným zaostáváním a s obavami hledí vstříc budoucnosti, v níž se mohou změnit v hospodářské kolonie amerického imperialismu, co teprve chystá budoucnost národům Latinské Ameriky?
Jestliže za této reálné situace, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje vývoj našich národů, odpoví některý buržoazní liberál nebo reformista či pseudorevolucionář-šarlatán, neschopný akce, že to není ona hluboká a naléhavá revoluční přeměna, jež může soustředit všechny morální, materiální i lidské síly světa, aby je rázem posunula kupředu, aby dohnala staleté zpoždění ve vědě a technice, den ode dne se zvětšující, a vyrovnala tak krok s industrializovaným světem, jehož jsme a stále více budeme součástí, zejména se Spojenými státy, a vymyslí-li nadto nějakou formuli odlišnou od oné, již navrhl Che, jak smést oligarchické režimy, despoty, zkorumpované politiky, čili sluhy, a americké monopoly, čili pána, a uskuteční to všechno bezodkladně tak, jak to vyžadují okolnosti, pak ať zvedne ruku a utká se s Che.
Protože však se skutečnosti nikdo nemá po ruce čestnou odpověď ani důsledný čin, jež by znamenaly reálnou nadějí po téměř 300 miliónů, které tvoří obyvatelstvo Latinské Ameriky, ve své zdrcující většině beznadějně chudé a jehož počet vzroste během 25 let na 600 miliónů bytostí, jež mají právo na materiální úroveň, kulturu a civilizaci, bylo by nejvhodnější zachovat uctivé mlčení tváří v tvář gestu, jež učinil Che a jeho druhové, kteří padli spolu s ním při smělé obraně svých ideje, neboť hrdinství, jež vykonala tato hrstka mužů, vedená vznešeným ideálem vykoupení jednoho kontinentu, zůstane trvalým důkazem, co zmůže lidská vůle, hrdinství a velikost. Je to příklad, který bude osvěcovat vědomí i boj národů Latinské Ameriky, protože hrdinský výkřik Che dolehne až k citlivému sluchu oněch chudých a vykořisťovaných, za něž obětoval svůj život, a mnoho rukou se vtáhne, aby převzaly jeho zbraně a dosáhly konečného vítězství.
7. října napsal Che své poslední řádky. Příštího dne ve 13 hodin, v úzké soutěsce, kde zamýšlel počkat do večera a potom se probít z obklíčení, byl on a jeho lidé napadeni početnou nepřátelskou jednotkou. Malá skupinka mužů, kteří tehdy tvořili oddíl, bojovala hrdinsky až do soumraku z jednotlivých pozic na dně soutěsky i na jejích vyvýšených okrajích proti mase vojáků, kteří je obklíčili a napadli. Z těch, kdož bojovali na pozicích nejbližších stanovišti Che, nepřežil nikdo. Vzhledem k tomu, že s ním byl doktor, o jehož vážném zdravotním stavu jsme se již zmínili, a jeden peruánský bojovník, rovněž ve velmi zlém fyzickém stavu, vše nasvědčuje tomu, že Che udělal vše, co bylo v jeho silách, aby kryl ústup oněch dvou kamarádů na bezpečnější místo, a to tak dlouho, dokud nebyl raněn. Doktor nebyl zabit v tomto boji, ale až o několik dní později, v místě nepříliš vzdáleném od soutěsky Yuro.
Srázný a skalnatý terén velmi znesnadňoval – a leckdy úplně znemožňoval – vzájemný, byť jenom vizuální, kontakt mezi bojujícími partyzány. Ti, kteří bránili postavení v opačném přístupu do soutěsky, několik set metrů od Che, mezi nimi Inti Peredo, čelili útoku až do setmění, kdy se jim podařilo odpoutat se od nepřítele a odebrat se na předem dohodnuté místo soustředění.
Bylo zjištěno, že raněný Che bojoval až do okamžiku, kdy hlaveň jeho pušky M-2 byla roztržena při jednom z výstřelů, a tím se stala zcela nepoužitelnou. Pistole, kterou měl u sebe, byla bez zásobníku. Tyto neuvěřitelné okolnosti vysvětlují, že ho mohli dostat živého. Zranění na nohou mu sice znemožňovalo jít bez pomoci druhé osoby, ale nebylo smrtelné.
Když ho dopravili do osady Higueras, žil ještě asi 24 hodin. Odmítl vyměnit byť jen jediné slovo se svými vězniteli a jeden opilý důstojník, která ho chtěl tupit, dostal od něho pořádnou facku,
Barrientos, Ovando a ostatní vysocí vojenští hodnostáři, kteří se zatím sešli v La Pazu, rozhodli chladnokrevně, že Che bude zavražděn. Jsou známy podrobnosti o tom, jak bylo splněno toto jejich zbabělé usnesení ve školní budově osady Higueras. Major Miguel Ayoroa a plukovník Andrés Selnich, oba rangers vycvičení Američany, nařídili poddůstojníkovi Mario Teránovi, aby vraždu provedl. Když vstoupil úplně opilý do objektu školy, Che, jenž již slyšel výstřely, jimiž právě dobili dva partyzány, jednoho Bolivijce a jednoho Peruánce, a který viděl, že jeho kat váhá, řekl mu odhodlaně:
„Jen střelte, nebojte se!“
Popravčí však odešel a bylo nutno, aby mu jeho šéfové Ayoroa a Selnich zopakovali rozkaz, který tentokrát provedl: prošil tělo Che od pasu dolů dávkou ze samopalu. To už byla rozšířena verze, že Che zemřel několik hodin po boji a že jeho popravčí měli příkaz nestřílet do prsou a do hlavy, aby nevznikly zející rány. Prodloužili tak krutou agónii Che – až konečně jeden četař, rovněž opilý – ho dobil ranou z pistole do levého spánku. Tento postup hrubě kontrastuje s respektem, který Che bez jediné výjimky zachovával vůči životům oněch četných důstojníků a vojáků bolivijské armády, které zajal.
Poslední hodiny života ve spárech jeho hanebných nepřátel musely být pro něj velmi trpké. Žádný muž však nebyl lépe připraven než právě on, aby obstál i v této kruté zkoušce.
Způsob, jak se tento deník dostal do našich rukou, nemůže být nyní zveřejněn. Řekněme jen, že se tak stalo bez jakékoli finanční odměny tomu, kdo jej dal k dispozici. Deník obsahuje všechny záznamy, které Che napsal od 7. listopadu 1966, kdy přišel do oblasti Ňacahuasu, až do 7. října 1967, v předvečer boje v soutěsce Yuro. Schází pouze několik stránek, které dosud nemáme, ale ježto tyto stránky se kryjí se dny, kdy se neudálo nic významného, nenarušuje to nijak obsah deníku.
Třebaže tento dokument sám o sobě nevzbuzoval nejmenší pochybnosti pokud jde o jeho pravost, byly všechny fotokopie podrobeny přezkoumání nejen proto, aby byla potvrzena ona autentičnost, nýbrž i proto, aby mohla být odhalena i sebemenší případná narušení textu. Údaje byly navíc porovnány s deníkem jednoho s partyzánů, kteří přežili, a bylo zjištěno, že oba dokumenty souhlasí ve všech směrech. K důkazu pravosti přispěla ovšem i podrobná svědectví ostatních partyzánů, kteří přežili a kteří byli svědky každé z popisovaných událostí. Tak se dosáhlo naprosté jistoty, že všechny fotografie jsou věrnou kopií deníku.
V pracném luštění drobného a obtížně čitelného rukopisu autorova obětavě pomáhala jeho žena Aleida March de Guevara…
Deník bude publikován téměř současně ve Francii vydavatelstvím Francoise Maspere le Éditions Maspero; v Itálii vydavatelem Feltrinellim; v Německé spolkové republice Trikont Verlag; ve Spojených státech v časopisu Ramparts; ve Francii ve španělštině Edizioni Ruedo Iberico; v Chile v časopisu Punto Final; v Mexiku vydavatelstvím Siglo XXI a v dalších zemích.
Vždy až ke konečnému vítězství!
Fidel Castro
Komentáře
Okomentovat