Z recenze "Možnosti a limity osvobození"

Anna Remešová na vídeňské výstavě sděluje zajímavé věci o osvobození cikánů v době socialismu. Zdá se, že v lecčems jde proti jednoduchému antikomunismu. Význam socialismu i stalinské národnostní politiky pro osvobození je nutné brát vážně. Už jen v kontrastu s vulgárně liberálním "postkoloniálním diskurzem", který právě redukuje souběh třídního s dalším útlakem na symbolickou a zcela povrchní rovinu. Vybírám z recenze:

https://artalk.cz/2021/08/30/moznosti-a-limity-osvobozeni/

Anna Remešová píše o výstavě Manuš heißt Mensch (Manuš znamená člověk) ve vídeňské kunsthalle, kterou připravil kolektiv Aver klub působící v Chánově. Výstava přibližuje životní podmínky Romů za minulého režimu i v současnosti a problematizuje emancipační politiku, pakliže se zaměřuje primárně na kulturní identitu a nezohledňuje sociální témata, jako je práce či bydlení.

…

Hlavní teze výstavy zní, že kulturní emancipace diskriminované menšiny je možná jedině se změnou sociálních a materiálních podmínek. Pakliže bude zdůrazňována pouze kulturní identita a uznání ve formě symbolické viditelnosti, sklouzne tento boj lehko do vod identitární politiky a současných kulturních válek. Ty totiž ve skutečnosti zakrývají mnohem hlubší zdroje nerovností, mající primárně ekonomický základ a vyplývající ze strukturálního rasismu. Nacházíme se však v galerii, tedy v kulturním prostoru, a proto výstava paradoxně vypráví příběh socialismu v Sovětském svazu dvacátých a třicátých let a v Československu šedesátých a sedmdesátých let ve formě umělecké a historické instalace – tedy prostředků, které sama kritizuje.

…

Výstava je rozdělena do šesti kapitol, které jsou v prostoru rozmístěné jako okvětní lístky, v jejichž středu trůní pomyslně rudá hvězda a fakticky u stropu zavěšený kruh, jehož vnitřek vyplňuje budovatelská malba lidských rukou a postav nesoucích velké rozevláté rudé vlajky. Od tohoto středu se větví příběhy o neexistenci romských dějin umění, o výstavbě sídliště Chánov, o práci a stereotypním vyobrazení romské menšiny, o romské literatuře a o organizacích, které umožňovaly společenskou i politickou emancipaci Romů v šedesátých a sedmdesátých letech v Československu. Jednotlivá kulturní odvětví (literatura, výtvarné umění nebo divadlo) tak jsou prezentována záměrně ruku v ruce se sociálními podmínkami (bydlení, práce).

…

Kapitoly „Stalin, můj bratr: Sovětská literatura“ a „Říkal tu někdo něco o emancipaci Romů?“ mají převážně historický charakter doplněný fotografiemi a vystavenými publikacemi. Představují jednak etapu v Sovětském svaze (dvacátá a třicátá léta), zvanou korenizacija, která vedla k podpoře lokálních jazyků a kulturních projevů (bylo například publikováno velké množství knih v romštině, založen sovětský Svaz Romů či divadlo Romen, které v Moskvě funguje od roku 1931 dodnes). Druhá kapitola se pak více soustředí na československý kontext a na období šedesátých a sedmdesátých let, kdy byl založen Svaz Cikánů-Romů (fungující 1969–1973) a vznikala různá družstva či vzdělávací kluby, začal vycházet časopis Romano ľil a zástupci Romů tvořili podstatnou součást politiky.

…

Popisují především proměnu podmínek a situaci Romů, jež se s příchodem nového politického režimu výrazně zhoršila, a to především kvůli tomu, že bylo mnohem obtížnější sehnat práci i bydlení, přičemž obojí čím dál více podléhalo volnému trhu a ani jedno nepatřilo mezi priority nové vlády. Druhé video (Sociální vražda, 2021) pak skrze observační kameru sleduje obyvatele romské chudé osady v Rudňanech na Slovensku a jako voiceover jej doprovází text Bedřicha Engelse z roku 1846 o situaci irských dělníků v Anglii, který zní až překvapivě aktuálně. Ale také se na něm dobře ukazuje, jakým způsobem je stigmatizace a viktimizace provázána jak s rasismem, tak také s příslušností k nižším sociálním třídám a k chudobě, a jedno nejde od druhého odpárat. Na to výstava několikrát upozorňuje a připomíná to i její název, který hlásá, že manuš je romsky především člověk, přičemž tuto univerzální podstatu lidství klade do historické paralely se socialistickým emancipačním projektem.

…

Je koneckonců i otázkou, do jaké míry může tento umělecký projekt – ve své snaze nebýt jen uměleckým projektem – vystoupit za sebe, mimo kulturní prostředí, pokud není vysloveně provázán s větším politickým hnutím, prosazujícím daná sociální témata ve veřejném prostoru. Takové hnutí ale v současnosti v Česku bohužel neexistuje.