Karel B. Palkovský: Sedmý listopad 1917
Dvacet pět let uplynulo od mlhavého rána 7. listopadu 1917 — tehdy to bylo podle starého kalendáře 25. října — kdy se na březích Něvy zrodil Nový život.
V Petrohradě vládla od únorové revoluce prozatímní vláda a lze s dobrým svědomím říci, že vládla špatně. Západu bylo celkem lhostejno, kdo poroučí v Rusku, jen když se nezhroutí východní fronta, a nikdo nečekal událostí, které se pak přihodily. Provisorní vláda byla hrstka ješitných ctižádostivců, kteří se vzájemně svářili a šli bezohledně každý za svým zájmem. Tito ministři byli ohrožováni ještě ctižádostivějšími generály, kteří se domnívali, že nepotřebují žádné vlády, poněvadž se mohou zmocnit moci také sami. A tak vystupovali po řadě — ovšem ne současně — Komilov, který shromáždil zbytky carské armády na Donu, Kaledin, který vedl kozáky, Judenič, který verboval pod Petrohradem, Rodzianko v Estonsku, Denikin a Wrangel na jihu, a Kolčak, který organisoval bílou armádu na Sibiři.
Kerenský mluvil o ideálech, o vlasti, o národu a vyčerpal celý slovník revolučních ideologií od velké revoluce francouzské až po pařížskou komunu, aniž by se byl odhodlal k činu.
„Vedle provisorní vlády buržoasie se utvořila ještě slabá, pouze v zárodku, avšak přesto bez všech pochyb existující a se vzmáhající vedlejší vláda: sověty dělníků a vojáků," napsal Lenin o podvojné vládě. „Revoluční diktatura a její moc se opírala přímo o revoluční akci, o bezprostřední iniciativu masy lidu, o vůli ze zdola a nikoli o zákony, které byly stvořeny ústřední státní mocí.“
Lenin se vrátil do Petrohradu 3. dubna 1917 a téhož dne veřejně vystoupil. Tisíce dělníků, vojáků á námořníků, shromážděných na Finském nádraží, jej uvítalo s nepopsatelným jásotem. On sám stál před roztrhanými a hladovými davy, které nevěděly, co se s nimi stane zítra, zda zahynou zimou a hladem, čí stane-li se zázrak, který je zachrání. A tu jim řekl přímo, že není záchrany před hladem, zimou a strádáním za provisorní vlády. Proto pryč s touto vládou! Vládní moc patří do rukou dělnického, selského a vojenského proletariátu. Ať žije sociální revoluce!
Tomu zbědovaný ruský lid porozuměl dříve, než řevnivosti ministrů, mezi nimiž se šířil strach z diktátorství druhého a rostla touha po vlastní, pokud možno legální diktatuře. Nikdo z nich nechtěl moc uchvátit, každý si přál, aby mu byla vnucena.
Lenin nemluvil o dobytí moci, nýbrž o strádání ruských mas válkou, která je imperialistická — proto pryč s ní — o hladu po půdě — proto se rozdělí velkostatky — a o děních problémech dělnictva — proto je třeba socialisovat průmysl a všechny výrobní prostředky.
Bolševici odložili starý název sociálně demokratické strany, RSDRP(b), Rossijskaja socialdemokra- tičeskaja rabočaja partija (bolševikov), a přijali nový: komunistická strana, RKP(b), Rossijskaja kommunističeskaja partija (bolševikov). Proti Leninovi stáli menševici, pravá oposice ve straně s Kame- něvěm a Zinověvemvčele a všechny strany zastoupené v provisorní vládě.
„Žádnou podporu provisorní vládě!“ prohlásil Lenin, a heslo bylo brzy zaměněno za nové: „Veškerou moc sovětům!“ „Naše postavení bylo těžké“ praví T. G. Masaryk o Čechoslovácích, „byli jsme sice vojskem autonomním, ale přece jsme byli části francouzské armády; byli jsme na Francii a Dohodě závislí finančně." Generálové, a také jiní, jej přemlouvali, aby se připojil k nim a „postavil se proti bolševikům."
„Odmítl jsem všechny tyto plány," vypravuje T.G.M., „zejména jsem byl přesvědčen, že ruští velitelé a politikové nesprávně posuzovali celkovou situaci Ruska, a neměl jsem důvěry k jejich vedení a schopnosti organisační. Chvilkové podniky Kornilova, Alexeje a jiných mne v tom více než utvrzovaly. Pánové také zapomínali, že jsme měli uzavřenou smlouvu, že naše armáda bude jen proti nepříteli vnějšímu, a že ta smlouva byla uzavřena již za panství bolševiků."
„Nám by nebyl rozuměl — a to padalo velmi na váhu — ruský lid, který byl vesměs proti válce, byl by nás považoval za cizinecké vetřelce a znemožnil nám zásobování. Černosotněnci by se na nás byli přilepili, zase by značná část lidu měla důvod proti nám; a konečně ruský lid tenkrát měl vedle hesla ‚mír’ jediný cíl a program ‚půdu,‘ a tu bychom mu nebyli mohli dávat. Poměry v Rusku důrazně určovaly pravidlo, abychom se do nich nevměšovali/' Masarykův rozkaz: do ruských věcí se nevměšovat, byl jediné správný; každé provinění proti němu byla chyba. Osud stál při nás, když naše vojska nepomohla Japoncům do Moskvy, a bez japonské armády nebyla nějaká protibolševická intervence myslitelná, jak dosvědčuje T.G.M. Legendy žádnému národu ještě trvale nepomohly, i když mohly mít přechodně úspěch. Historie je neúprosná; odhaluje pravdu, ať padne, komu padne, a na její falšování je třeba snad největšího zlého důvtipu na světě, i když se zdá, že na to stačí někdy prostá lidská hloupost.
Musíme jednou skončit s oslavami politického nerozumu a nepředvídavosti, musíme skončit s legendami, které sice lichotí naši samolibosti, ale kazí náš charakter. To, že dnes někteří slovensky mluvící nacisté bojují proti Rudé armádě z přesvědčení, že někteří česky mluvící fašisté si přejí porážky Sovětského svazu — každý z nás by si přál, aby jich bylo co nejméně — je následek chyb, které mnozí z nás do nedávna obdivovali, a někteří je snad obdivují ještě dodnes. Ale vraťme se do Ruska 1917.
S Leninem šel bezvýhradně Stalin, který byl na pohnuté sedmé konferenci bolševické strany referentem o otázce národností. Vývoj mu dal za pravdu, jeho koncepce sovětského občana bez jakýchkoli rozdílů, jeho velkorysost v otázce samosprávy zvítězila. Trocký přijel z Ameriky do Petrohradu krátce po Leninovi, nevstoupil ihned do strany, nýbrž teprve krátce před červencovým povstáním.
Na prvním všeruském kongresu sovětů byli bolševici ještě v menšině, měli sotva 15% delegátů, ale při demonstraci na hrobech padlých hrdinů revoluce strhli sympatie davu, a nemohoucnost prozatímní vlády byla stále zřetelnější. Leninův vzrůst k vládě je z nejdramatičtějších momentů dějin. Ještě jednou byly však jeho síly zatlačeny mocí do pozadí a redakce „Pravdy" byla 3. července vybita. Následovalo zatýkání bolševiků a odzbrojování revolučních vojsk a Petropavelská pevnost byla 23. července opět v rukou reakčních kozáků.
Na Lenina byl vydán zatykač a musel se ukrýt v seníku poblíž razlivské stanice. Vedení převzal Stalin, který předsedal šestému kongresu strany, pořádanému od 26. července do 3. srpna. Stalin zdůraznil potřebu revoluce, která by dala veškerou moc do rukou sovětů a porazila prozatímní vládu. Prohlásil, že „mírové období revoluce skončilo a začíná bojovné období, doba srážek a výbuchů.“
Na tomto kongresu byla přijata Trockého skupina do strany, a jednalo se také o to, má-li se Lenin dobrovolně vydat do moci provisorní vlády. Trocký to doporučoval, Stalin byl proti této politice a nechtěl, aby Lenin se podrobil rozsudku buržoasního soudu. Kongres přijal hledisko Stalinovo. Trocký byl už 4. srpna sám zatčen a dva měsíce vězněn, takže se nemohl účastnit nijak významně příprav k listopadové revoluci, poněvadž se z vězení dostal až v říjnu. O tuto jeho účast bylo později mnoho sporů, ale historie dala za pravdu Stalinovi, který byl hlavou i duší příprav v době, kdy se Lenin skrýval v ilegalitě.
Revolucionářům pomohl nevraživý a politicky nevzdělaný generál Kornilov, který se nedovedl rozhodnout, má-li se prohlásit diktátorem, či má-li se podřídit prozatímní vládě, má-li se dohodnout s kozáky či se sověty. Kornilovská akce vyvolala protiakci, která spočívala hlavně v tvoření se Rudé gardy. Současně se dostal petrohradský i moskevský sovět do rukou bolševiků, a vojáci, kteří ještě v létě pomáhali provisorní vládě, přecházeli nyní houfně do řad rudogardistů.
Dnes už publikované zprávy britského ambasadora Buchanana londýnské Foreign Office dokazují, že se nedal oklamat zdánlivými úspěchy prozatímní vlády a dobrě odhadoval její slabost. Koncem srpna došlo k nezdařenému Kornilovovu puči. Kornilov poslal proti Petrohradu generála Krymova s jezdeckým sborem a vyvolal tak boje, za nichž byla prozatímní vláda pohřbena. Kerenský se obrátil o pomoc k Rudé gardě, a i když mu vítězství formálně ještě patřilo, bylo o jeho osudu rozhodnuto. Generál Krymov spáchal sebevraždu, Kornilov, Denikin a Lukomský byli zajati. Jenže Kerenský Rudou gardu zradil a propustil zajaté brzo na svobodu. To vzrušilo zrevolucionisované masy tak, že Rudá garda rostla ze dne na den, a s ní i politický význam sovětů. Heslo: všechnu moc sovětům, se stávalo Masitějším a všeobecnějším.
Druhý všeruský kongres sovětů byl svolán na druhou polovici října 1917. Centrální komitét bolševické strany se však za předsednictví Leninova, který byl od 7. října ilegálně v Petrohradě, usnesl už 10. října zahájit přípravy k branému odboji. Zinověv a Kameněv nesouhlasili, ale podrobili se většině; o týden později byli oba vyloučeni ze strany, poněvadž prozradili její záměry tiskem a Lenin je přímo obvinil ze zrady. Trocký usnesením neodporoval. V zasedání 28. října byl zvolen generální štáb revoluce: Stalin, Sverdlov, Džerzynský, Bubnov a Urický. Trocký jako předseda petrohradského sovětu byl této pětce podřízen a vykonával jen její rozkazy, i když platil jako předseda organisačního komitétu před veřejností za vůdce. Sklidil mnoho slávy, poněvadž už representoval stát, kdežto jemu nadřízená pětka bolševiků zůstala bez povšimnutí, poněvadž byla jen orgánem strany. Stalin byl již tehdy členem partijního generálního sekretariátu. Nestál o slávu, zůstával v pozadí a loyálně podporoval Trockého v jeho slavnostní roli vítěze revoluce. Později mu to připomenul: „Musím říci, že soudruh Trocký nehrál při říjnovém povstání žádnou zvláštní roli, ani ji nemohl hrát, poněvadž jako předseda petrohradského sovětu podléhal rozkazům příslušných instancí strany, které určovaly každý jeho krok." A šéfem těchto „příslušných instancí" byl Stalin. K němu se dostavil už 28. října Trocký a předčasně prohlásil: „Jménem revolučního válečného komitétu prohlašuji, že provisorní vláda již neexistuje." Bylo to ukvapené, i když povstání bylo dobře organisováno. Petrohradský sovět, v němž byli ještě menševici a sociální revolucionáři, byl sice řádnou a legální organisací a dal skutečně rozkaz zabránit druhé akci Kornilova heslem: pryč se zrádcem revoluce. Ale slova nestačila. Pravda ohlásila veřejnosti: „Stalo se. Moc je v rukou dělníků, vojáků a sedláků. Úderem obětující se revoluční avantgardy petrohradských dělníků a vojáků byla svržena prolhaná a lidu- nepřátelská vláda. Nad polomonarchistickým Zimním palácem vlaje červený prapor povstání." Nyní však bylo třeba činů, nebylo lze čekat. Provisorní vláda se usnesla na ostrých opatřeních proti bolševikům, zejména na násilném obsazení Smolného institutu, kde byl hlavní stan bolševického centrálního exekutivního komitétu. Dne 1. listopadu (19. října) byla stažena všechna vládě věrná vojska do Petro-hradu, ulice byly obsazeny hlídkami a v Moskvě byly soustředěny všechny protirevoluční síly, které byly v dosahu. Bolševici ovšem nelenili a zajistili si spojenectví obou válečných lodí, kotvících na Něvě.
Kerenský zaútočil 6. listopadu zcela nečekaně na redakci bolševického listu Rabočij Put; jeho obrněná auta narazila však na odpor Rudé gardy. Útok byl na Stalinův rozkaz odražen a kolem jedenácté hodiny vyšel Rabočij Put s výzvou k státnímu převratu. Současně byl Smolný ještě lépe zajištěn Rudou gardou a v některých ulicích začaly boje.
„Byla to opravdu divná náhoda, že jsem se pokaždé dostal do samého středu bolševických bojů, v Petrohradě jsem bydlel v Mořské poblíž dvorce, a naproti mně byl telegraf a telefon ; o tyto objekty se vedl'boj na ulici, ve které jsem bydlel," píše T.G. Masaryk ve Světové revoluci. Armáda provisorní vlády se drobila a stále větší a větší oddíly přecházely k Rudé gardě. Lenin přišel v noci do Smolného a převzal velení. Dirigoval povstání podle pěti pravidel odvozených Marxem z Clausewitze :
1. povstání dobře připravit, nehrát si a nekoketovat s ním, když je však v proudu, jít za každou cenu až do konce;
2. soustředit v boji všechny síly proti ústředí odpůrce a zničit mozek nepřátelské organisace;
3. setrvat v ofensivním útoku, poněvadž defensiva je koncem každého ozbrojeného povstání;
4. využít momentu překvapení;
5. starat se o nové, třeba jen hodinové úspěchy a za každou cenu usilovat o morální převahu.
Proto byl veden hlavní útok proti centru města, byl obklíčen Zimní palác, kde se provisorní vláda „zakopala". Ráno obsadila Rudá garda s revolučním vojskem všechna nádraží, pošty a telegrafy, ministerstva a státní banku; rozkazy byly přijímány jen ze Smolného. Dělnictvo se bud přímo připojilo k Rudé gardě, nebo ji podporovalo, takže vládní vojsko se rozkládalo od hodiny k hodině. Citadelou revoluce se stal Kronštadt a křižník „Aurora" ohrožoval obránce Zimního paláce. Za těchto poměrů vydali bolševici manifest: Ruským občanům, kterým oznámili pád prozatímní vlády a převzetí vládní moci sověty.
Když v noci namířil křižník „Aurora" svá děla na Zimní palác, bylo dobyto vítězství. Palác byl vzat útokem, ministři prozatímní vlády byli zatčeni a Kerenský utekl v automobilu pod americkou vlajkou.
Ještě týž den ve 22.45 byl zahájen ve Smolném druhý všeruský kongres sovětů. I když se ve městě ještě místy bojovalo, nebylo už o vítězství pochyb, a na kongresu měli bolševici nespornou většinu; jejich odpůrci opustili kongres s protestem a odmítli spolupracovat. Kongres skončil sedmého listopadu prohlášením: „Opírajíce se o velkou většinu dělnictva, vojáků a zemědělců, opírajíce se o vítězné povstání dělníků a vojáků v Petrohradě, přejímají sověty vládní moc do svých rukou."
T.G. Masaryk poznamenal k 7. listopadu: „Utvrdil jsem se v přesvědčení: nemíchat se do ruských vnitřních věcí způsobených revolucí a přepravit se z Ruska do Francie, jak jsem to ve Francii ujednal.
Přiznáním ozbrojené neutrality byli jsme uznáni za pravidelnou a samostatnou armádu a vládu.“ Z těchto slov zní určitá resignace. Masaryk věděl, že Rusko přestalo být na čas jedním z rozhodných válečných činitelů v mezinárodní politice. Stačilo 25 let, aby se poměry naprosto změnily.
* * *
Na jednom z bastionů Petropavelské pevnosti v Leningradě je pamětní deska s nápisem: Zde soudili děkabristy. Současníci považovali tyto šlechtice jen za pedantské konstituční čachráře doktrinářského typu, a přece to byli muži, kteří dali samoděržaví výstrahu“ že přichází hodina jeho konce. Pět děkabristů bylo popraveno, desítky jich bylo vypovězeno do Sibiře, kam jim poslal básník Puškin své pozdravy.
„Jiskra vznítí požár," odpověděli' mu psanci, a slova vešla do historie.
Uběhly tři čtvrtiny, století, když veliký Puškinův ctitel Lenin začal vydávat „Jiskru". Děkabristická tři slova svítila do temna, jejich jas stále mohutněl, až jiskra vznítila požár, jehož žhavou záři vidí užaslý svět nad Stalingradem.
Sen se stal pravdou.
Uplynulo celé století od dob, kdy děkabristé vyzvali samoděržaví na souboj. Nezemřeli ovšem pro heslo, kterým odpověděli Puškinovi, vždyť slova nestačí, jde-li o život, umírali, protože věděli, že někdo musí první vyzvat samoděržaví k zápasu o svobodu. Dnes. je třeba nové výzvy! Opět bude soud, tentokráte však budou soudit jiní, než soudili 1825.
Listopadová revoluce nebyla jen revolucí národní, nýbrž vyvolala prudký zlom v historii celého lidstva. Sálavé plameny žehly z výhně, v níž byla ukuta lidová sovětská demokracie do celého světa a budily ujařmený lid k životu.
Listopadová revoluce nepřivedla k moci jen nové pány, nýbrž nové společenské třídy, neukázala jen cestu k novému světu socialismu, nýbrž přímo vynutila světové uznání nového mezinárodního pořádku a tak vyrostla v revoluci mezinárodní.
Listopadová revoluce budovala i náš sociální pokrok, protože, aniž co tušili, byli i ti nejzaostalejší mezi námi vlečeni nesmírnou revoluční nezbytností k novému sociálnímu pořádku.
Listopadová revoluce zbořila, co bylo třeba zbořit, a vítězstvím práce se stala novou tvořivou silou. Vybudovala jednu z nejpevnějších mocností světa, když ji opřela nejen o zbraně, nýbrž i o velkou duchovní hodnotu, o dílo myslitele Lenina.
Jiskra vznítila požár, který je plamenou vášní v srdcích žen a mužů odhodlaných smést z cesty lidstva vše nedůstojné a špatné, a budovat nový život na lepších a bezpečnějších základech z trosek Stalingradu.
KE ČTVRTSTOLETÉMU VÝROČÍ RUSKÉ REVOLUCE VYDALA SPOLEČNOST PRO KULTURNÍ A HOSPODÁŘSKÉ STYKY S SSSR V PRAZE DNE 7. LISTOPADU 1942. ‘
Společnost pro kulturní a hospodářské styky s SSSR v Praze. Předseda profesor Zdeněk Nejedlý v Moskvě. Místopředseda Karel B. Palkovský v Londýně.
PRINTED IN GREAT BRITAIN BY WILLIAMS, LEA & CO., LONDON, E.C.2.
Karel B. Palkovský
SEDMÝ LISTOPAD 1917
LONDÝN 1942
Komentáře
Okomentovat