Jaroslav Matějka: Machiavelistické etudy

Zveřejňujeme dílo spisovatele, protifašistického odbojáře a marxistického historika Jaroslava Matějky (1927-2010). 

Jaroslav Matějka patřil k důležitým postavám literatury i politiky, četná díla byla zfilmovaná (připomeňme filmy Náš dědek Josef, Dvacátý devátý, nebo seriály jako Gottwald či částečně autobiografičtí Rodáci). Publikoval jak beletrii (jako již připomenutí Náš dědek Josef), kde se s výraznou poetikou spojuje reflexe doby i politické poselství, tak i literaturu faktu, kde se zaměřoval na významná historická témata a životopisy - jako Život sira Winstona (1968) nebo Gottwald (1971).

Do oblasti faktu patří jeho "Machiavelistické etudy: Churchill, Roosevelt, De Gaulle, Hitler", kde si klade za cíl na základě historických črt politických osobností 20. století dovodit a aktualizovat zákony politiky a role osobnosti v dějinách. Z knihy přebíráme jeho předmluvu a úvod, kde živě a čtivým způsobem podává marxistickou politickou teorii. Významně se inspiruje politickým myšlením Antonia Gramsciho a vedle buržoazní politiky popisuje i styl práce politiků stojících na straně revoluce a pokroku, komunisty.

Nynější doba, která je poznamenaná jak imperiální militarizací společností, krizovým vyčerpáním, tak neúspěchem levicové volební politiky v posledních parlamentních volbách, kde strana Stačilo! zůstala těsně stát před prahem Poslanecké sněmovny, i útoky na komunistické hnutí zakotvenými nyní i v trestním zákoníku, vede přirozeně k omezenému výhledu na politickou práci a k ztrátě orientace mnohých. Snad zveřejnění této marxisticky orientované politologické eseje přispěje k vyjasnění základních hledisek, kterými se vyznačuje pokroková a revoluční (ale profesionální) politická praxe vůči politice přizpůsobení se danému řádu, prostého zapojení do konkurence kapitalistické reprezentace, která se neliší od jiných investičních počinů finančního kapitálu - ať už se jedná o fotbal, televizi, válku nebo volby. Rozměr, o který tu jde, je nezbytně větší a zahrnuje celé období válek a revolucí které začíná počátkem 20. století - počátkem konce kapitalismu jako světové soustavy. Má také minimálně kontinentální rozměr - neomezený ovšem tím, co se vymezuje pouze na strukturu vyčerpávající se, ale nebezpečné struktury Unie, ženoucí ho do válečného pekla. Dynamika dějin se zrychluje a v jejich světle vystupují ostře všechny malosti a oportunní kroky v zájmu udržet se na volené pozici, v pozornosti médií, nebo podle diktátu aktuální módy a nálad. A jak dodává Matějka - dějiny někdy soudí pomalu, ale spravedlivě.

Předmluva autora

Tyto variace na Machiavelliho strunu jsem vytvořil v letech 1969 až 1971. Některé vyšly samostatně, jiné musely, z různých důvodů, čekat ponechány „hlodavé kritice myší“.

Zub času jim, jak se zdá, nijak neublížil.

Řecký filozof stoik Epiktet říkal svým žákům: „Nikoli věci samy nás znepokojují, nýbrž představy o nich... My tedy sami jsme původci svých utrpení; a ježto můžeme své představy změnit a pozorovat věci jen tak, jak jsou, nic nám nemá být hrozného a nic nás nemá znepokojovat. “

Epiktet dovedl racionální myšlenku do úplného fatalismu. Dílem idejí však je, že zbavují člověka iluzí a falešných představ a upínají jeho aktivitu na reálné, dosažitelné cíle.

Mládí vyrůstá z nádherného romantismu do střízlivosti středních let a spěje k moudrosti stáří. Často po trnitých cestách. Každá generace chce „šturmovat nebe“, aby se nakonec octla na holé zemi.

Opájet se sny je dáno vizionářům a básníkům. Politika patří do království tohoto světa. A nebe na zemi si může vytvořit jen člověk sám. Bez falešných představ a iluzí.

Jen to jsem chtěl svými „ etudami “ říct.

Autor

Praha 1997

„Politika je...

svinstvo“ řekne prostý občan. U nás obyčejně u piva. Politika je umění možného. „Politika je umění, a kdo je neovládá, ten ať se do toho neplete,“ řekl jeden velmi chytrý muž. To první na adresu lidí, to druhé politikům. Nebyl to nikdo menší než „železný kancléř“ Bismarck.

Život starého pána dokázal obě pravdy. Kdo na ně zapomínal, zpravidla na to doplatil.

V každé velké době po válce, revoluci či společenské krizi si lidé slibují od politiky ráj na zemi. S velkými nadějemi vzhlížejí k tribunám, na nichž vůdcové kreslí velkými slovy budoucnost. A přece za čas obecenstvo bouří nadšeným potleskem, když se z kabaretního jeviště ozve narážka na politiky, jejímž skrytým smyslem je, že je to všechno samá zlodějna.

Kdysi se ptali v jedné hanácké vsi známého moravského politika, co to je ta politika? Politik prý dal ruku na stůl a požádal jednoho strýce, aby jej přes ni pořádně uhodil. Strýc se rozpřáhl, politik rukou uhnul a strýček se praštil do ruky. „Tož vidíte, to je ta politika,“ doprovodil poslanec své názorné vyučování. Sám prý byl člověk dobrý a znal to spíš z vlastních trpkých zkušeností.

A třebaže lidé chovají k politice hlubokou mravní skepsi, jsou přesvědčeni, že politika je tajemným klíčem, otvírajícím vše, po čem obyčejně touží.

Prostému člověku, který pozoruje politiku z jejích vnějších projevů, se nelze divit. Království politiky je z tohoto světa a politik ji musí dělat v tomhle ne zrovna ideálním, ale naopak rozporuplném světě.

Občan jej vídá často v různých pozicích, s různými projevy a hesly. Vídá politiky a vůdce, jak si občas zdánlivě nebo skutečně odporují.

Ale pozor. Už Tolstoj říkal: „Takzvaní velicí lidé vždy sami sobě strašně odporují. Jim však se to i s všelijakou jinou hloupostí odpouští. Ačkoli takové odporování sobě vlastně není hloupostí; hlupák je svéhlavý, ale odporovat si neumí.“

A to, co se jeví povrchnímu pozorovateli jako odporování si, bývá jen projevem a výsledkem politické taktiky, uzpůsobené daným poměrům anebo vynucené politickou realitou.

Politika je především praktická činnost. V akademických sporech je mnohdy akcentován ten či onen rys. Jedni tvrdí, že je to věda, druzí umění, jiní přiznávají prioritu praxi. Ale politika je prostě tím vším.

Námitka našeho občana, že je to všechno svinstvo, staví do popředí otázku, jak je to v politice s morálkou. Má tam vůbec místo?

Kdyby všechny revoluce v dějinách, ke kterým došlo, byly měřeny absolutními morálními soudy, neobstála by žádná z nich. Vždycky by se našli obhájci poražených, svržených, kteří by vytýkali vítězům prostředky a metody, jichž použili k tomu, aby odstranili své odpůrce.

Každá revoluce, každá třída čerpá morální opodstatnění svých činů především sama ze sebe. Její vůdcové skládají účty své třídě, své politické straně.

Stane-li se, že je revoluce poražena, nikdy vítězové, nepřátelé revoluce, nezačnou s akty milosrdenství. Dějiny takové případy neznají.

A přesto lidstvo usiluje vnést i do této sféry prvky humanismu, loajality k poraženým, velkorysosti ve vítězství. Ne vždy s úspěchem.

Když se mladí lidé ptali Lenina, jak je to vlastně s politickou morálkou, odpověděl jim na II. sjezdu Komsomolu: „Třídní boj pokračuje. A naším úkolem je podřídit mu všechny zájmy. My tomu podřizujeme svou komunistickou morálku. Říkáme: je to morálka, která slouží zničení staré společnosti vykořisťovatelů a sjednocení všech pracujících okolo proletariátu, bojovníka za novou společnost.“

Před Leninem si stejně počínali ve Francouzské revoluci jakobíni. Právě z jejich zkušeností vyvozoval ruský vůdce tuto filozofii revoluční praxe.

Lenin tedy pokládal za morální ty revoluční prostředky, jimiž bolševici svrhli starý režim a nastolili novou moc.

Jeho cílem, cílem jeho strany, bylo osvobození pracujících a vytvoření nové, lidštější společnosti. Cíle měly ospravedlnit prostředky.

Znamená to však univerzální volnost ve výběru prostředků pro určitý cíl? Je tedy z takzvaného morálního hlediska v politice přípustný každý prostředek?

Už samo takové položení otázky pokládá například Gramsci za nesprávné. Říká, „... že v konfliktu je každý morální soud absurdní, protože může být založen jedině na daných existujících faktech, která právě tento konflikt usiluje změnit; že jediný možný soud je, politický, tj. posouzení, zda prostředek odpovídá cíli.“

Je-li cíl z politického hlediska třídy morální, ale k jeho dosažení je použito neadekvátního prostředku, který je dokonce v rozporu s morálkou dané třídy, mění se i sám charakter tohoto cíle.

Tedy ne vždy „účel světí prostředky".

Politikům se někdy zdá, že za příznivého poměru sil a podmínek lze použít jakýchkoli prostředků a metod. Jednají pak s představou, že vítězové nebývají souzeni. To je však krátkozraká politika, protože jednak poměr sil nebývá konstantní, a navíc, což není zanedbatelné, dějiny nekončí jediným dějinným aktem. Je-li v něm obsaženo něco, co neodpovídá určité etice dlouhodobého cíle, je sám tento cíl ohrožen.

Celá politika třídy či strany je pak nadlouho tímto stínem poznamenána a těžko získává u mas, jež chce vést, ztracený úvěr.

Ovšem první podmínkou každé politiky je, aby byla reálná, věcná, nefantastická. Přímočará zásadovost v politice, opřená jen o fantastično a romantismus, vede a musí vést přímo ke katastrofě.

Často se ovšem za takovou příliš hlasitě vyhlašovanou přímočarou zásadovostí skrývá buď fanatismus, hloupost, anebo úplná bezzásadovost. To se ostatně pozná při první krizi.

U některých politických praktiků se ustálil názor, že v politice platí jiná morálka, jiná morální kritéria než v normálním životě. To je typické zejména pro buržoazní politické machry. Je to však pravda jen do určité míry, a to pokud jde o otázky politické taktiky, dílčích postupů, chování v určitých situacích a střetech. V žádném případě však teze o jiné morálce nemá absolutní platnost.

S touto zvláštní „morálkou“ lze dosahovat dílčích, krátkodobých úspěchů. Zejména když je veřejné mínění natolik zmanipulované, že není s to nahlížet do kuchyně politických čachrářů. Pak se problém vrací a často v nečekané podobě. Hrozí totiž vznik morálky kast, roztržka společnosti.

I v politice jako v normálním životě platí, že dvakrát dvě jsou čtyři a ne pět.

To neznamená, že politik, aby se vyhnul nařčení, že přebírá vlastnosti politikáře, zavrhne taktiku, chytrost a opatrnost. Zvláště tam, kde boj se silami staré společnosti není dobojován. Anebo tam, kde má co činit s protivníky na mezinárodním poli. Chytrost může být naopak průvodkyní skutečné životní moudrosti, musí však být služebnicí a nikoli paní. Chytrost sama o sobě je mravně indiferentní. Záleží na tom, aby jí nebylo užíváno v rozporu s mravností, s revolučními cíli, nebo proti zájmům vlastního lidu. Opatrnost se může dokonce projevit jako ctnost.

A podstatnou součástí politické chytrosti a opatrnosti je znalost lidí. Znalost poměrů, stavu společnosti, vlivu a sil, jež na politiku působí.

Taková chytrost je jedním z předpokladů, aby se někdo stal velkým politikem.

Ale chytráka bez skrupulí lidé brzy prohlédnou. Za romantikem a hazardérem půjdou jen v prvotním nadšení. A bez lidí se politika dělat nedá.

Zastánce politiky přímočarosti pobuřuje už jen samo slovo realismus, „realpolitik“. Zdá se jim, že ohledy na realitu vedou k nemorálnímu přizpůsobování se malosti a nedostatku odvahy.

Připomínají generála Cadornu, který křičel v první světové válce na své Italy „Avanti!“ a myslel, že samotné chtění ofenzivy přivodí její úspěch. Nevystřízlivěl ani před hromadami mrtvol z rozsekaných pluků.

Politik musí znát míru. Umět se pohybovat v mezích daných poměrů a přitom se snažit o jejich progresivní proměnu nejen politickou moudrostí, ale životní moudrostí vůbec. Při veškeré horoucnosti srdce musí mít politik chladnou hlavu. I když usiluje třeba o ráj na zemi, musí si být vědom toho, že jeho odpůrci budou počítat pouze s těmi reálnými silami, jež dovede zmobilizovat.

Politiku nelze jen vymýšlet, politiku je také nutné realizovat. Vůdce má znát praktický dosah svých skutků. Dějiny jej nebudou posuzovat podle toho, co si myslel a chtěl, ale podle toho, jak to všechno dopadlo.

Ovšem velikost samotné dějinné osobnosti není vždy měřitelná jen skutečnými úspěchy. Jsou osobnosti, kterým nelze upřít dějinnou váhu a velikost ani přes porážky, jež utrpěli. A přestože svých cílů v podstatě nedosáhli, svou činností modifikovali události, dějinný běh natolik, že po sobě zanechali hlubokou stopu.

Po každém obratu a krizi nutno zkoumat především odpovědnost vedoucích mužů. Tu z nich nikdo nesejme. Ostatně vzali ji na sebe dobrovolně.

Mohou naříkat na nepochopení národů, ale národy nelze vyměnit. Ty je třeba učit a vést.

Při posuzování činnosti padlých vůdců se moudrý politik snaží vyvarovat subjektivismu, touhy po odvetě. Jen seriózní kritika a analýza umožní nové vedoucí politické skupině vyhnout se chybám poražených odpůrců.

Ideální politické klima je tam, kde lidé mají možnost slušně přicházet a stejně tak i odcházet.

Cítí-li ohrožený vůdce, že se propadá a čekají jej jen skandály, jedovaté sliny a společenská ostuda, má strach odejít. Pak se drží zuby nehty.

Je velké umění odejít. Ještě větší umění je nechat odejít. A to si musí uvědomit každý politik v momentě, kdy stoupá nahoru.

Osborne napsal v Komikovi: „Buď slušný na lidi, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až půjdeš dolů.“

Jsou ovšem politikové a politické skupiny, které i při zachování všech pravidel hry neumějí či nechtějí odejít. Buď proto, že propadli sebeklamu o svém poslání, anebo proto, že nemoc zvaná touha po moci zachvátila všechny jejich tkáně. Takovým skupinám a vůdcům je třeba připomenout, co řekl Cromwell Dlouhému parlamentu, když dospěl k názoru, že ten není schopen dále řídit věci národa: „Za to, co jste učinili dobrého, zde sedíte již příliš dlouho. Odejděte prosím a nechte nás zde samotné pracovat. Ve jménu Božím, jděte!“

Jsou-li oslovení hluší, nutno zmobilizovat síly, které je svrhnou. Dojde-li k tomu příliš pozdě, nevyvaruje se stát těžkých krizí a katastrof.

Jednou z velkých iluzí a sebeklamů, jimž propadá mnoho politiků, je představa, že svou činností mohou dosáhnout jednoty světa a společnosti. Ale nevěří v jednotu dotud, dokud ji neuvidí před sebou hmotně uskutečněnou.

Takové jednoty lze dosáhnout různými prostředky. I násilnými. Je to však jednota mrtvá, bezobsažná, povrchní. Jednota existující často jen v představě politika.

Jsou ovšem umělci a myslitelé, kteří rozpory světa dovedou překlenout ve svém nitru a dovedou mnohotvárnému světu propůjčit jednotu ve své tvorbě. Ale to je možné jen v této sféře.

Materiální svět není jednotný. Chce-li politik smířit nesmiřitelné, vyčerpává svou energii mamě. Vždy existují různé zájmy a různé představy, za nimiž stojí různé společenské skupiny. Dokonce v představách o jednotném cíli společnosti se promítají protikladné zájmy skupin a vrstev. Hranice je tam, kde by protikladné zájmy mohly ohrozit sám cíl.

Velkým uměním politika je využít protikladných představ a zájmů k uskutečnění dlouhodobého cíle. To vyžaduje perfektní znalost společnosti, psychologie jednotlivých skupin a vrstev.

Proto musí mít politik vedle politického čichu, který získává dlouhou praxí, i značné vzdělání a smysl pro sociologii.

Musí se umět opřít o ty skupiny a zájmy, které mají k vytčenému cíli co nejblíže. Musí vyloučit a potlačit zájmy a představy, jež cíl ohrožují. Respektovat zájmy a názory, které hrají roli společenského korektivu při praktickém uskutečňování dlouhodobého programu.

Skutečně velký politik tedy nikdy nemůže dosáhnout všeobecné popularity.

Jakmile politik začne všechno měřit pouze úspěchem, musí nutně přitakávat jen tomu, co už existuje, a neusilovat o to, co má teprve být. Lacino získaný úspěch může být počátkem konce každé dobré věci, s níž přijde.

Ale politik úspěch potřebuje. Alespoň ve formě uznání a souhlasu s cestou, již navrhuje pro uskutečnění společenské reformy.

Myslitel se na úspěch nemusí ohlížet. Má mít, podobně jako umělec, jedinou snahu: vyslovit plně a cele svou myšlenku. To ostatní je starost nakladatele, manažera, impresária.

Jinak je tomu u politika. Politika, podobně jako divadlo nebo obchod, není možná bez jistého minima úspěchu, protože, jak už bylo řečeno, její království je z tohoto světa. Není jen záležitostí ideovou, ale chce ideje na tomto světě prakticky uskutečnit.

Samozřejmě, že ideje nelze nikdy realizovat úplně. Než se praxe přiblíží idejím, trvá to obyčejně hezky dlouho. A aby je politik mohl uvést v život, musí mít úspěch. I když ten nemá být v politice jediným měřítkem. Za cenu úspěchu nelze zaměňovat státnictví politikařením.

Ovšem politické kolbiště není filozofickým seminářem. Na něm není čas na učené disputace o kategoriích morálky, užitečnosti, účelnosti.

Politika je činnost. Není jen hrou intelektu. A proto je nutno spojovat v ní oddanost ideálu, vášeň pro jeho uskutečnění i chytrost, když politik pracuje mozkem.

A politik musí mozkem pracovat především. Hnutí srdce či emoce nesmějí převládnout nad racionální úvahou. To by pro něj byl katastrofální luxus.

Avšak politik, který vůbec nemá srdce, cit, který zná jen hadí chytrost a obratnost, svou věc nakonec prohraje. Nemá cit pro korekci svého jednání. Chybí mu korektiv!

Stává se z něho politický machr, který jen touží po moci a nakonec neví, k čemu by ji měl použít. Zapomíná, že je mu svěřena proto, aby sloužil své třídě, své politické straně, a že by bez nich, bez jejich pověření, moci vlastně nedosáhl.

Úspěch je však velké břemeno. Vede k popularitě. Svazuje ruce. Je-li popularita vykoupena laciným lavírováním a přitakáváním všem názorům a zájmům, začne se politik v tom protikladném kolotoči motat jako lapená myš a je s ním konec.

Snaha po rychlém úspěchu vede ke ztrátě smyslu pro hodnoty, jež zrají pomalu. Právě v politice je třeba čekat. Politik nemá předbíhat dobu a podléhat nesmyslné tragice prvních proroků.

Je obklopen mnoha svody, lákadly, jež vyplývají z moci a popularity.

Opatrný, rozvážný a chytrý politik si zachovává vůči všem těmto svodům distanc. K lidem, již mu podkuřují. K pozlátku oslav, které vyplývají z držení moci. Zvláště je třeba, aby se nedal nachytat na věci, jež lichotí jeho ješitnosti.

Ješitnost je největším nepřítelem velkých cílů. Způsobuje, že člověk prodá velké cíle za drobné úspěchy.

Max Weber v knize Politika jako povolání považuje odstup od lidí a věcí za základní politickou ctnost, hned vedle prozíravosti. „Nedostatek této distance jest jedním ze smrtelných hříchů každého politika a jednou z těch vlastností, jejichž nedostatek odsuzuje většinu intelektuálů, zvláště mladších, k politické neschopnosti.“

To ovšem neznamená vypjatý individualismus, odtržení od lidí, jež má politik vést. Právě naopak. Politik musí být v kontaktu a sounáležitosti s lidmi, jejichž důvěry požívá. Musí pracovat především pro ně, ale nesmí propadnout laciným ovacím davů a lichocení falešných přátel, které by hovělo jeho ješitnosti.

Přízeň lidí však nemůže být vykupována demagogií. Demagogie může na čas přivodit velké úspěchy. Ale velký americký státník předválečné doby varoval mladé politiky - na nějaký čas lze vodit za nos všechny lidi, po všechen čas několik lidí, ale nikdy po všechen čas všechny lidi.

Politik nesmí propadat nepotismu a touze po obohacování. Nesmí zneužívat výhod svého postavení.

Skutečně velcí státníci po sobě nezanechávají nic, anebo jen málo. Každý přijde jednou na rozcestí, kdy má příležitost moc zhodnotit. To neznamená vždycky zpeněžit. Mohou to být sinekury pro přátele a stoupence či výhody různého druhu. Opatrný politik si řekne, že vliv a čisté ruce znamenají víc než cokoli jiného.

Moc, skutečná moc, ne pouze zdánlivá, vyžaduje obrovskou práci a askezi. Málokdy však lze mít najednou výhody, pocty, zábavu i moc, třebaže to zní paradoxně.

Politik se musí cele oddat věci, jíž slouží. Pracovat do úpadu, aby dokázal, že se poslání, jež mu bylo svěřeno, nezpronevěřuje. Jeden z nejmocnějších mužů moderních dějin, Lenin, se upracoval doslova k smrti. A zemřel jako nejchudší proletář.

Politik, který začne příliš myslet na hmotné výhody svého postavení, nikdy nedosáhne velkého formátu.

Moc však tíží. Vede k osamocení. Stejně jako sláva. Často vidíme, jak vůdce, který je u moci, vleče za sebou houfy příznivců a přátel. Jakmile padne, zůstávají mu věrni jen nemnozí. Nezřídka zůstane úplně sám. Když je nahoře, lidé mu nadbíhají. Ale v podstatě mu závidí. Političtí přátelé jdou s ním, jen pokud může splnit jejich ambice.

Churchill kdysi napsal, že na vrcholcích politiky neexistují skutečná přátelství. Myslel mezi politiky. Sám si to ve svém dramatickém životě ověřil a vychutnal až do dna.

Přátelství je pro politika privátní věc a nebývá z oblasti, v níž uplatňuje svou moc.

Skutečné osobní přátelství zavazuje. Zavazuje apriori. A každý závazek tohoto druhu znesnadňuje pohyb v politické oblasti. Proto osobní sympatie a antipatie mohou zůstat čistě soukromou věcí politika, ale nesmějí se promítat do jeho veřejné činnosti.

Politik také nemůže mít ve veřejném životě kolem sebe dlouho lidi, kterým je příliš zavázán. Tito lidé na něm obyčejně žádají denní splátky jakýchsi dluhů. On však slouží veřejnému zájmu a ten nebývá vždy slučitelný s těmito osobními požadavky okolí.

Rozcházejí-li se tedy politické cíle a zájmy vůdce se zájmy jeho přátel, musí mít navrch zájem politický. Jinak sice může být vynášen jako dobrý přítel, ale jako politik skončí špatně.

A dobrým přítelem bývá pro mnoho lidí kolem sebe jen potud, pokud jim má co dávat. Když letí dolů, najde se málokdy ruka, která zmírní jeho pád. Přátel je pak poskrovnu. Byť by jim dal sebevíc, nikdy nemají dost.

To však neznamená, že politik nemá usilovat o sympatie lidí, jež má kolem sebe, jež vede. Ale takové sympatie se budují v jiné poloze než osobní přátelství.

Provází-li veřejného činitele jen nenávist a strach, může po jistý čas udržovat moc různými prostředky. Ale vyčerpá-li tyto prostředky, je při prvním náporu odpůrců smeten a nemá se o koho opřít. Dosavadní pozice se zhroutí jako domeček z karet.

Proto je nejlepší, když politik požívá sympatií, ale spojených s respektem. Sebevětší láska bez respektu a autority mizí při prvním společenském nárazu. Je to láska jen z citu a ne z rozumu. Lidé nemilují slabochy.

Politik, ať už je uctíván či nenáviděn, musí být připraven i na nevděk.

Maxim Gorkij napsal: „Mezi velikými muži tohoto světa by se sotva našel jediný, kterého by se nebyli pokusili poházet blátem. To je přece obecně známo. [...] Lidé usilují nejen snížit vynikajícího člověka na úroveň svého vlastního chápání, ale dokonce se pokoušejí srazit jej sobě pod nohy do onoho lepkavého Jedovatého bláta, které sami nadělali a potom pojmenovali všedním životem.“

A na jiném místě: „Čerty v pekle sžírá mučivá závist, když pozorují jezuitskou mazanost, s jakou se lidé umějí vzájemně tupit.“

Je to snad v lidské přirozenosti? Ne. Velký člověk provokuje. Staví lidem před oči nesnadné cíle. Nutí je žít jinak. Vytrhuje je z letargie průměru, na nějž si zvykli. Často musí v jejich zájmu jít proti nim. A v momentě, kdy neuspěje, nehledají lidé vinu v sobě, ale v onom společenském provokatérovi.

To je rub politického kultu.

Kulty lidé potřebují. Byly sice mnohokrát odsouzeny, ale vznikají stále znovu.

Politiku vždycky dělají určití lidé. Proto je její personifikace objektivně daná. Buď je ztělesněna nějakou skupinou, nebo silným nadaným jednotlivcem, a to i v případě, kdy jde o politiku velké společenské třídy.

Masy lidí nemohou vstřebat politické programy a ideologii na stejné úrovni. Ty jsou ztělesněny lidmi z masa a krve. Programovými tezemi, s nimiž politikové přicházejí a které jsou každému srozumitelné.

Tisk, rozhlas, televize, stejně jako dříve v minulosti hlavně parlamentní tribuny a táboroví řečníci, vytvářejí obraz politika nebo politiků.

Tento obraz je ve veřejném mínění spojován s určitými nadějemi. Každé masové hnutí má do jisté míry charakter náboženského hnutí se všemi jeho atributy. U prostého člověka je důvěra v politickou reprezentaci spíše otázkou víry než racionálního poznání.

A tato víra je zhmotněna tím, kdo stojí v čele a je odpovědný za osudy třídy, společnosti, národa.

Je jen věcí míry a rozumnosti vůdců, společenských informací, kulturní vyspělosti národa, masových zkušeností, zda se ze vztahu k vůdčí garnituře nebo vůdčímu činiteli nevytratí jakýkoli racionální moment. Zda se kult osobnosti nestane systémem, který ve společnosti umrtví vše živé.

V kultech se spojují prvky pozitivní, tvůrčí, s negativními, destruktivními. Tak tomu bylo i u Stalina.

Stejně jako politiku vůbec, nelze ani Stalina posuzovat jen z hlediska emocí a negativních stránek jeho vlády.

Stalinův kult sehrál za druhé světové války významnou roli. Stalinova osobnost personifikovala milionům lidí v Sovětském svazu a v celém světě novou společnost.

Jeho kult však vedl k mnoha deformacím ideologie, velkým ztrátám sovětské společnosti, následkům, které politické garnitury, jež přišly po něm, léta odstraňují.

Společnost potřebuje ideály. Potřebuje i vzory. Ideály se nemohou prostému člověku ztrácet jen za anonymními institucemi a aparáty. Potřebuje si je zhmotnit.

Proto si znovu a znovu vytváří kulty. Jejich nositeli jsou jednou politikové, jindy národní hrdinové či vojevůdci, případně velké zjevy kultury.

Asi proto, že se s takovými vzory masám žije snadněji.

V nich vidí své naděje. S nimi spojuje své tužby.

Ale běda božstvu, které je zklame.

Kult však nikdy nemůže být jediným a hlavním stimulem společenského pohybu. Když pak opadnou mystéria a chybí cokoli jiného, vyššího, národ se ocitne ve vakuu. Rozčarování z osobností vede k nihilismu a buď k velkým otřesům, nebo pasivitě a bezradnosti.

Společenská formace musí tedy stát na vyšších principech, než je víra ve vůdce. A je měřítkem velikosti politiků, zda jsou schopni své třídě a společnosti, jíž vládnou, tyto vyšší principy vštěpovat.

Politiku nemohou dělat lidé nevzdělaní. Jen praxe, čich nebo to, co se někdy nazývá intuicí, nestačí.

Má-li politik znát dosah svých činů, musí ovládat mnohé, co prostý občan nezná. Základy společenských věd, zákonitosti společnosti. V politice je mimořádně důležitá schopnost předvídání. Ale předvídat nelze z kávové sedliny či skleněné koule.

Úspěšně vidět dopředu, to znamená znát svou věc a mít na ni reálný pohled. Vidět přítomnost a minulost jako pohyb. Včas a přesně rozeznávat základní a trvalé složky procesu.

Neexistuje však čistě „objektivní“ předvídání. Ten, kdo v politice předvídá, má už ve skutečnosti v hlavě program, který chce úspěšně prosadit. A předvídání je právě součástí úspěšného prosazování programu.

Významný je přitom ovšem akt vůle. Pouze ten, kdo silně chce, nalezne prvky nezbytné pro uskutečnění své vůle.

Chtít ovšem znamená zase jen vědět. Nepohybujeme se ve vzduchoprázdnu. Politik je tvůrce a netvoří z vody. Nesmí se zmítat jen ve sféře svých tužeb a snů. Opírá se o hotovou skutečnost, která je v pohybu. Jeho úkolem je nalézat rovnováhu a vytvářet podmínky pro vítězství pokrokových sil.

Proto je dobré, když si občas vzpomene na Marxova slova, který o vhodnosti času pro společenské přeměny napsal: „Společenská formace nikdy nezaniká dříve, dokud se nerozvinuly všechny produktivní síly, pro které je zralá, a nové, vyšší výrobní poměry nikdy nenastupují na její místo, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť se při přesnějším zkoumání vždy ukáže, že úkol sám vzniká tam, kde materiální podmínky jeho řešení jsou již dány, nebo kde jsou alespoň v procesu vzniku.“

Mnozí političtí reformátoři mají sklon věci ideologizovat. Reformovat společnost v oblasti nadstavby. Pokud tato reforma otevírá prostory k reformě hospodářské a je s ní spojená, má naději na úspěch. Jinak je to poluce.

Chladný rozum a realistický přístup nesmějí vést k vyloučení vášně a zaujetí pro věc. Jinak politik nikoho nestrhne. Ale řídí-li se člověk jen vášní, zkrachuje.

Většina omylů, jak říká Benedetto Croce, vzniká právě z bezprostřední vášně.

Nezbytnou podmínkou toho, aby politik dosáhl státnického formátu, je zanícení pro nějakou ideu, cíl. Když nemá tento ideový korektiv, utopí se v denním pletichaření. Bojuje o moc pro moc samotnou.

Ideologie, která se má stát skutečnou politickou silou, však nesmí být pouhou soustavou hesel. Nad ideologií se musí klenout skutečná idea. A to je práce myslitelská.

Plytká hesla stačí pro masové projevy, ale nestačí k tomu, aby trvale udržela víru. Politická strana musí mít přesný obraz světa, ideál, představu, musí znát teorii, filozofii - a teprve z tohoto základu se dají odvodit hesla. Naopak to nejde.

Hnutí, které operuje pouhými hesly a kouzlem osobnosti svých vůdců, brzy dohospodaří.

To ovšem neznamená, že politická strana nebude používat bojových hesel, jimiž zmobilizuje masy k podpoře svého programu a budování společnosti. Hesla zprostředkují lidem ideologické cíle vládnoucí třídy nebo politické strany. Pouze zprostředkují. Od teorie přes ideologii k propagandě existuje několik rovin, jimiž se revoluční teorie dostává do povědomí lidí. Proto je směšné, když filozofující snobové vytýkají heslům nedostatek teoretické úrovně. Zapomínají, že jde o zjednodušení, která zprostředkují teorii a ideologii v konkrétní situaci a dílčí věci.

Strany se během své politické praxe velmi často mění. Strana původně revoluční se může stát nejspolehlivější oporou sociálního pořádku, nebo naopak strana v minulosti konzervativní se stává nositelem pokroku. Ale důležité je, aby každý svůj počin neustále měřila nejen praktickou činností, ale ideálem, programem a ne pouhou politickou taktikou.

K prosazení idejí nestačí jen schopnost přesvědčovat slovy. Už Machiavelli napsal ve Vladaři: “všichni ozbrojení proroci zvítězili a neozbrojení byli zničeni.“

I kdyby politik nikdy nechtěl použít donucení, bojuje o vliv v instituci, která má potencionálně v ruce tuto ultimam rationem regum.

Duchovní stránka vítězí v politice až tehdy, kdy je prosazena. Reálná politika je ovšem i politikou ideovou. Ale jen nenormální národy spoléhají na pouhé ideje. Ty normální spoléhají především na moc.

Politik, který chce k prosazení svých cílů vsadit jen na ideové prostředky, je fantasta. Chelčický nebo Tolstoj by neudrželi moc nad společností ani den. A nakonec by za takového panování byli dobří vyvražděni zlými.

S násilím je však nutno zacházet velmi citlivě. I Machiavelli ve zmíněném Vladaři varoval: „Iustum enim est bellům quibus necessarium, et pia arma ubi nulla nisi in armis spes est“ - neboli “spravedlivý je totiž boj tam, kde je nutný, a posvěcená zbraň tam, kde není naděje než ve zbraních“.

Proto kdo uhodí hned, když mu dojdou první argumenty, kdo dobíjí poraženého protivníka, kdo používá nesmyslné krutosti, znesvětí cíl, kvůli němuž k násilí sáhl. Krutost je vlastnost slabochů. A vyžaduje to často velkou odvahu a moudrost od politika, když chce čelit zdivočelým vášním, žádajícím hlavy odpůrců.

V dějinách politiky a politických teorií trvá věčný spor, která vláda je lepší, zda autokratická, či demokratická.

Politika je věda, umění, praktická činnost. Vyžaduje vzdělání, zkušenost, praxi. Rovněž značnou dávku nezbytných vlastností. Ty nabývá politik v průběhu dlouhých let. Je to věc profesionální kvalifikace. Amatérsky může dělat politiku spousta lidí. Skutečných úspěchů dosahují jen ti nejlepší, nejschopnější.

A tak v politické praxi vyrůstá vždy několik jedinců či jednotlivců, kteří jsou potom vůdci v revolucích, nositeli politické moci. V demokratické společnosti se formuje národní a lidová kolektivní vůle. Nemůže vzniknout bez toho, aniž by byly do politiky vtaženy velké masy pracujících, prostých občanů. A už ten fakt, že do politiky vstupují, byť i na různé úrovni, velké skupiny lidí, vytváří limitující faktor pro trvalou uzurpaci moci malými skupinami či jednotlivci.

To však nemění nic na skutečnosti, že nejvyšší politiku a moc uskutečňuje skupina pověřených profesionálů. Moc jim bývá delegována různými způsoby.

Profesionální politik, s mocí mu svěřenou, má sloužit společnosti, která jej pověřila uplatňováním moci. Angažovanost mas vytváří předpoklady pro demokratickou kontrolu.

Jinak je tomu v autoritativních, totalitámích režimech. Zde obyčejně hluboká společenská krize vynese do čela státu silného jedince, vůdce nebo skupinu, které postupuje, ať dobrovolně či ne, všechny mocenské prerogativy v naději, že ji vyvede z chaosu a beznaděje.

Autokratický způsob vlády jedince či skupiny vytváří pojem moderního vladaře s jistým nebezpečím. Upozorňuje na ně Gramsci ve svých Poznámkách k Machiavellimu:

„Moderní vladař tím, že se rozvíjí, převrací celý systém intelektuálních a morálních vztahů v té míře, že jeho vývoj znamená, že každý čin je chápán jako užitečný nebo škodlivý, jako ctnostný nebo hanebný jedině svým vztahem k modernímu vladaři a nakolik slouží růstu jeho moci nebo jí odporuje. Vladař zaujímá ve vědomí místo božstva nebo kategorického imperativu, stává se základem moderního laického stanoviska a laicizace celého života a všech moderních vztahů.“

Klasickým příkladem autokrata poslední doby je generál de Gaulle. Když přišel v osmapadesátém roce k moci, vyslali za ním francouzští politikové jednoho z jeho blízkých spolupracovníků, aby se pokusil změnit jím nastolenou alžírskou politiku. Nešťastný ministr ho oslovil: „Generále, co mám dělat, chtějí, abych změnil vaši politiku. Všichni jsou proti ní.“

„Změňte politiky,“ odtušil bohorovně de Gaulle.

Lid byl pro něho dobrý pro plebiscity a referenda a pro apoštolský vztah vůdce k národu. Přihlížel k jeho tužbám jen tehdy, když byly v intencích jeho politiky, anebo když už to jinak nešlo.

Parlament byl podle něho nesmysl. Ukecaná tribuna krátkozrakých a úzkoprsých politiků, kteří veřejnou službu národu proměnili ve výnosné zaměstnání. Jediný, kdo podle jeho představ sloužil Francii, byl generál de Gaulle.

To se stává každému autokratovi či autokratické skupině. Co nezapadá do linie jejich představ a politiky, je odsouzeníhodné.

Snahou každé demokratické společnosti naopak je, aby vztah lidí k politice byl posuzován vztahem ke státní ideji. Aby byla vyloučena zvůle politické kasty.

Političtí vůdcové dnes mohou být vychováváni a mohou vyrůstat jen v rámci politických stran. Na politické kolbiště vstupují organizované skupiny lidí s programem, ideologií, aparáty, vlastním tiskem. Jinak se v současnosti politický boj vést nedá.

Dokonce i ti, kteří hřímají proti systémům politických stran, proti politickým aparátům, prohlašují se za „individualisty“, nejsou nic jiného než straničtí lidé. Hledají stoupence, masovou podporu a nakonec by se stali rádi „vůdci stran“ z milosti boží nebo z pitomosti těch, kteří jdou za nimi.

Ve společnosti mohou existovat předpoklady pro určitou politickou činnost, ale jakmile chybí organizovaný lidský činitel, subjektivní vůle organizované společenské skupiny, výsledky se nedostavují.

I když však existuje společenská skupina, jejíž postavení je objektivně dáno, k tomu, aby se zorganizovala v uspořádanou politickou armádu, je nezbytný akt vůle několika jednotlivců s konkrétními představami a programem. Z tohoto základu pak vyrůstá a je doplňována tzv. elita, která vede stranu, třídu, společnost.

V politických sporech minulosti pojem elita u nás mnohé odstrašoval. Právem. Pokud elita znamená skutečně to nejlepší, nejschopnější, není důvodu k protestu. Jakmile ale znamená politickou kastu, vyvýšenou nad společnost a stranu, nad vlastní třídu, vzniká opravdové nebezpečí.

Elita roste ze strany a ve straně. Z řad politických praktiků, rutinérů. Bez nich nemůže žádná politická strana existovat.

Intelektuálské skupiny jsou s to vymýšlet programy, zpracovávat expertizy, ale příští den ráno je někdo musí realizovat. Sedět v sekretariátech, jezdit po schůzích, organizovat, přesvědčovat.

Zkušený politický aparát je cenný fond každé politické strany. Aparát politiku denně uskutečňuje. Je vlastně stále u toho a denní problémy řeší většinou sám. Jen ve velkých vzryvech společenské aktivity stoupá vliv početnějších skupin příslušníků stran. A zde vzniká zárodek nebezpečí politické kasty. Přítomen je vždy, v každém režimu.

Stává se, že do sebe uzavřená kasta odmítá kontrolu a snadno podléhá pokušení zvůle. Brání se kontrole zvenčí. Má sklon ke stavovské morálce. Snadno propadá domněnce, že v politice je po morální stránce dovoleno více než v jiných oblastech.

Je to přirozené. Zejména tam, kde politická strana propadla rutině politické taktiky, opustila programové cíle, ideje a neusiluje o nic jiného, než o udržení holé moci. Kde vyřazuje řadové členstvo z tvorby politiky, pomíjí kolektivní vůli mas a staví se proti ní. Kde slouží vládnoucí politická strana jen skupinovým zájmům proti zájmům společnosti. Kde ve státní a politické praxi převládá byrokratický centralismus, který v zárodku potlačuje protikladné síly, i když se tyto síly shodují s panujícími základními zájmy.

V revoluční straně vyrůstá aparát z lidových vrstev. Není nakažen nemocí vlastní staré byrokracii. Je pln nadšení a revolučního zápalu, hotov nezištně přinést každou oběť. Nebezpečí jeho zbyrokratizování a odtržení nastává v momentě, kdy revoluce vítězí, revoluční strana formuje nové státní ústrojí a její aparát i vůdcové se stávají zčásti či zcela integrální součástí státního administrativního aparátu.

Lidé, když dělají revoluci, vidí před sebou především dlouhodobé cíle, vize zářivé budoucnosti. Pak však zákonitě propadají dobové netrpělivosti a mnohdy rozčarování.

Od hesel, jež lidem zprostředkují revoluční cíl, vede k jeho naplnění cesta trnitá, dlouhá, někdy se zdá z hlediska lidského věku nekonečná.

Lidé dělají revoluci s určitými představami a iluzemi o tom, co bude zítra. Ale druhý den se probudí a shledají, že vlastně nevěděli, co činí, že se uskutečněná revoluce vůbec nepodobá té, již chtěli. „To je to, čemu říká Hegel ironie dějin, ironie, které uniknou jen málokteří historičtí činitelé“, napsal Engels Zasuličové.

K revolučnímu nadšení strhnou masy velké a krásné vize, které je mají vytrhnout z bláta a šedi společnosti, již boří. Po revoluci však dědictví staré společnosti trvá. Revoluce sama nese s sebou chaos, občanskou válku, hospodářské komplikace. Nová nastupující třída má před sebou gigantický úkol toto neblahé dědictví odstranit. Převzetím moci vlastně teprve začíná to hlavní.

Ti však, kteří šli do revoluce „šturmovat nebe“, chtějí žít v poměrech, za něž bojovali. Ne vždy jim to může revoluční strana v rozmezí jedné generace poskytnout. A to bývá zdrojem rozporu, jehož řešení je z nejobtížnějších.

Stará revoluční generace, která nese celé břímě na svých bedrech, to brzy pochopí. Jen je třeba zachovat poctivost a otevřenost revoluční politické strany k této skupině.

Lidem je vlastní, že si o věcech a událostech vytvářejí iluze. A tyto iluze je pak znepokojují.

Řecký filozof stoik Epiktet říkal svým žákům: „Nikoli věci samy nás znepokojují, nýbrž představy o nich. Smrt není nic hrozného, nýbrž jen soud o smrti. My tedy sami jsme původci svých utrpení; a ježto můžeme své představy změnit a pozorovat věci jen tak, jak jsou, nic nám nemá být hrozného a nic nás nemá znepokojovat.“

Epiktet dovádí racionální myšlenku do úplného fatalismu. Snahou revoluční strany, když zbavuje člověka iluzí a falešných představ, však je upnout jeho aktivitu na reálné, dosažitelné cíle.

Buržoazní političtí machři propadají sebeklamu, že s masami a jejich vědomím lze manipulovat, jak se politikům hodí. Vytvořili teorii o takzvané psychologii davu, podle níž člověk v davu myslí jinak než jednotlivec. V davu mizí pocit osobní odpovědnosti. Převažuje citová stránka, myšlení probíhá jen v hrubých asociacích, a tak místo důkazů působí často na dav jen hesla.

Psychologie davu se může vyvinout i u lidí velmi vzdělaných. Jak u profesorského sboru, tak v táboře živnostníků. Dav, to nejsou lidé, kteří se procházejí po náměstí, ale ti, kteří v momentě, kdy je před ně vhozeno heslo, se ho chytí. Každý člověk prý v určitých věcech myslí davovou psychologií, protože jsou věci, v nichž sebechytřejší člověk ničím nevyniká nad hladinu obecné úrovně.

Davu nelze sdělit vždy plnou pravdu, prý by ji neunesl. Ale trvalé zatajování pravdy vede ke katastrofám. Ohledy na duši davu se tedy mají týkat formy, ne obsahu.

V této teorii dochází ke konfuzi pojmů. Pletou dohromady nahodilý shluk lidí, dav s nesourodými zájmy a masu, již předem sjednocuje alespoň obecný cíl.

Zákon množství nelze podceňovat. Lidé ve velkém shromáždění mají skutečně jinou psychologii než v menších skupinách či jako jednotlivci. Velkou roli hraje situace, v níž ke shromáždění dochází. Stav společnosti, krize nebo prosperita. Prostředí, náměstí, dvorana, sál.

Ale sjednocuje-li masy předem pozitivní cíl, dokáže-li revoluční politická strana masy v dlouhodobějším kontextu politicky správně orientovat, lze dát dohromady činorodé shromáždění, kde lze změnit kvantitu ve kvalitu. A to i v době velkých psychologických krizí.

Politik musí být k masám otevřený, poctivý, dokonce i za cenu přechodných nezdarů a nepochopení. To se týká i sdělovacích prostředků, kde tendence ke sbírání laciné popularity je přítomna téměř vždy.

Ten, kdo masám říká vždy jen to, co chtějí slyšet, není politický vůdce. Dokáže na čas strhnout, ale nemůže vést.

Úspěch v politice se často dostavuje až po velkých konfliktech s veřejným míněním. Lidé obyčejně vidí jen bezprostřední dosah politiky. Ne vždy jsou hned schopni rozpoznat dlouhodobější záměr politické reprezentace.

A ne vždy se politik dočká uznání za svou poctivost a neoblomnost ještě za svého politického života. To jej však nezbavuje povinnosti být věrný svým zásadám.

Je tedy činnost politika dílem nevděčným. Velkým uměním a vědou.

Formování politiky se děje cestou věčných kompromisů. To je to, co prosté lidi od politiky odrazuje. Nejde však o úplný relativismus. Kompromisy lze dělat jen ve sféře taktiky. Politik však vždy musí mít na paměti konečný cíl a kontinuální prvky v politice.

Ten, kdo politické kompromisy dělá, to má o to těžší, že nemůže hned a vždy sdělovat důvody a cíle svého jednání. Tím by totiž sám smysl kompromisu zmařil. A proto nalézá pochopení až po čase, kdy se v historickém pohybu prokáže oprávněnost jeho počínání při formování politiky. Zda kompromisy, které udělal, odpovídají svou cenou hodnotě cíle. Zde nepomůže nic jiného než počkat, co řeknou, obrazně vzato, dějiny. Ty soudí někdy pomalu, ale spravedlivě.

V činnosti politika nebo politické skupiny či politické strany se vytváří určitý politický styl. To je způsob, jak v dané zemi řešit veřejné záležitosti. Politik má přihlížet k politické mentalitě národa nebo třídy, již vede, barvitým národním tradicím, dějinným zkušenostem, zvláštní psychologii charakteru lidových mas a především k možnostem země. Hospodářským, mocenským.

Jestliže má země a její politická reprezentace vyhraněný politický styl, potom je možno předvídat, jak bude v určité situaci reagovat.

I to má politik pojmout do svých kombinačních propočtů.

Politik, vládnoucí politická skupina nebo strana reprezentují navenek především národní zájmy.

Dnes pokročil stupeň internacionalizace politického života na vysokou úroveň. Je to dáno objektivně velkým rozvojem výrobních sil, úzkým propojením hospodářských zájmů a možnostmi jednotlivých zemí.

Státy vstupují do mezinárodních vztahů se svými národními ambicemi a představami. Jejich politikové se snaží v těchto mezinárodních spojeních o prosazení pozic zemí, jež zastupují. A právě v této oblasti je třeba více než kde jinde si připomenout takový zájem, který je v souladu s možnostmi. Překročí-li politik hranici možného, vytváří mezinárodní nerovnováhu, krizové situace, třecí plochy.

Citlivé sloučení nacionálního a internacionálního je vůbec největším uměním státníka.

Vypjatý nacionalismus může na čas přivodit úspěch, popularitu, masovou podporu. Skončí však obyčejně zlými následky pro státní celek. Na druhé straně totální podřízení národních ambicí internacionálním závazkům, úplné rozpuštění a internacionalizace národních zájmů odvrací národ od politického vedení.

Je tedy politika uměním, vědou, praktickou činností nejvyššího společenského dosahu.

Mravní skepse, již prostý občan k politice chová, je způsobena jeho nedobrými zkušenostmi, které se špatnou politikou udělal. Přehnanými nadějemi a iluzemi, jež k politice choval, a tím, co od ní v sebeklamu očekával. V podstatě tedy pasivním, negativistickým vztahem k politice.