Pablo Neruda: Zpěv o Stalingradu

Za noci oráč spí a procítá a noří svou ruku do temnot, jitřenky tázaje se: Ty ranní úsvite, ty světlo dne, jenž vzchází, zjev mi, zda ještě dnes nejčistší ruce mužů hrad cti své brání dál. Ó jitřenko má, zjev mi, zda ocel čelem tvým svou sveřepou moc láme, zda muž je tam, kde stál, zda hrom je tam, kde vládl. Ó, zjev mi, oráč dí, zda země nenaslouchá, jak prší rudá krev hrdinů zkrvácených do nekonečných brázd pozemské noci širé. Zjev mi, zda nad stromem obloha trčí holá, zjev mi, zda ještě prach burácí v Stalingradě. A vprostřed strašných vod námořník oči zvedá a hledá jediné v souhvězdích zamlžených, svou rudou hvězdu jen, chvost města hořícího. A v srdci nalézá tu hvězdu, která doutná. Té hvězdy vznešené chtěl by se dotýkati, tu hvězdu slzící si v duchu představuje. Ó rudá hvězdo má, muž s mořem šeptají si, ztlum zář, ó město mé, svých bran si tvrdě hlídej, ó, braň si, město mé, svůj vavřín zkrvavělý, ať noc se zachvívá metáním chmurných blesků z tvých očí zarudlých za planetami mečů...