Ke knize Gyorgy Lukács: Dějiny a třídní vědomí

Kniha, co má 100 let a český překlad vyšel teprve loni (je chyba, že nebyla vydána dříve, i když vyšly jiné Lukácsovy texty). Lukács byl maďarský marxista, účastnil se Republiky rad a práce rané maďarské komunistické strany, Komunistické internacionály. S Michajlem Lifšicem se věnoval estetice a speciálně spolu sestavili sborník textů marxistických klasiků o umění. Zajímavé je jejich odůvodnění socialistického realismu a odpor proti „modernismu“.

V životě Lukács udělal pár pořádných politických i filozofických bot.

V knize „Dějiny a třídní vědomí“ má někde chybných tezí, někde je to dobově podmíněné. Lukács v té době teprve opouštěl filozofické prostředí fenomenologie. Velice špatně se to čte - Lukács měl spíš filosofické než politické zázemí.

Ale celkově je nadhozena spousta otázek o odcizení a způsobech práce komunistické strany. To je aktuální dnes odcizení, pasivní poměr ke společnosti a politice je ještě vystupňovanější vzhledem ke kapitalizaci všeho. 

Beru to jako pokus o filozofické zakotvení leninismu – koncepci avantgardní strany, proti ekonomismu a oportunismu, zdůvodnění, že pro třídní vědomí je strana nutná, o revoluční orientaci.

Zaujal mě jeden odstavec o rozporu členové proti vedení v komunistické straně z eseje o problematice organizace. 

"Členové strany nejen mohou, nýbrž jsou přímo nuceni ihned zasáhnout svou kritikou, uplatnit okamžitě své zkušenosti a pochybnosti právě proto, že každé usnesení strany se musí uplatnit v jednání všech členů strany, že z každého hesla musí vyplývat činy jednotlivých členů, v nichž se angažují celou svou fyzickou a morální existencí. Skládá-li se strana jen z pouhé hierarchie funkcionářů, která je izolovaná od masy obyčejných členů, jimž připadá jen úloha diváků, kteří sledují v každodenním životě akce této hierarchie, je-li jednání strany jako celku jen příležitostné, vzniká u členů jistá lhostejnost ke každodenní aktivitě strany, v níž se důvěra mísí s apatií. ... Naproti tomu činná účast všech členů na každodenním životě strany, nutnost nasadit do každé akce strany celou svou osobnost, je jediný prostředek, jenž na jedné straně nutí vedení strany k tomu, aby členům opravdu vysvětlilo svá rozhodnutí, aby je přesvědčilo o jejich správnosti, neboť jinak by je nemohli správně uskutečňovat. ...Čím hlouběji se prosazují tyto tendence, tím více mizí příkrý protiklad, bez jakýchkoli přechodů, mezi vůdci a masou, zděděný ze struktury buržoazních stran. Střídání funkcionářů k tomu také silně přispívá...Svoboda je právě — jak to již poznala německá klasická filosofie — něco praktického, činnost. A komunistická strana může opravdu překonat diváckou roli buržoazního člověka přihlížejícího nutnosti nepochopeného dění a její ideologickou formu, formální svobodu buržoazní demokracie jen tím, že se stává světem činnosti pro každého svého člena."

Přijde mi to velice aktuální, protože nejde jen o pasivní kázeň v organizaci, ale aby každý naplňoval (a opravoval) ve svém životě linii komunistické organizace. Jedině tak dostane proletariát své aktivní a revoluční vyjádření, jedině tak vystoupí politicky jako třída. 

Je jasné, že současná komunistická strana v této zemi má k této koncepci daleko.