Giulietto Chiesa: Rusofobie jako moderní zbraň

6. kapitola knihy Rusofobie 2.0, která vyšla v roce 2016. Autor, který zemřel před dvěma lety, až příliš přesně odhaluj rysy dnešního konfliktu, který se vede i v českých masmédiích, uvnitř i na zdech českých ministerstev, a to velice morbidním způsobem. Bojuje se o interpretaci skutečnosti o snahu svalit vinu za úpadek životní úrovni mas na konkurenta. Vyvolají za tím cílem nacionálně orientovaná nevraživost a ty nejnižší agresivní pudy. Cílem dnes není jen Rusko, ale také Čína. Z knihy už byla zveřejněna předmluva od spisovatele Nikolaje Lilina.

Když pozorně a ze všech stran pohlížím na „Rusofobii 2.0“, připadá mi, jako by mnoho pramínků vody, vzniklých v různých studánkách, některé jsou vzdálené, jiné velmi blízké, splynulo v jednom korytě. A proud, který je jimi utvářen, je stále více rozbouřený a zkalený. Znamení času, kterého se nedostává a je v křeči. Nehledě na všechen literární a filosofický odpad, na mýty všeho druhu, které doprovázejí všechny fáze ruského dějin, po znovu otevírání staletí starých sporů, nevyčerpatelné požadavky malých, kteří chtějí odvetu na „větších“, o které vždy snili a nyní je zjevně možná, po obvinění za váhu kterou má v současnosti ve světě a ještě mnoho dalšího, je v tomto nakupení protiruských invektiv příznak přibližujícího se „účtování“, které Západ organizuje zrychleným tempem.

Bez nejmenších pochyb připisuji Západu tuto odpovědnost. Tato kniha je též shromažďováním bodů obžaloby proti Západu.

Je ale zřejmé, že to není Rusko, kdo spustil tento proces. Není tu pro to nikde žádný náznak. Lze říci přesně pravý opak, že Rusko bylo po všechna ta léta ponořeno do sebe, do vlastní krize a hloubalo nad svou podstatou a dějinami. Zatímco její elity, velmi demokratické, nedělaly nic jiného, než že kopírovaly Západ. Tedy nic z toho, co je Rusku připisováno, je mouka z jeho pytle. Spíše jsme svědky určitého druhu vyzvracení nedůtklivosti Západu při vnímáni toho, že, i když je Rusko v úplné pasivitě, váhání a tichosti, zůstává neproniknutelné pro pokusy si ho podřídit 

Jsme svědky něčeho podobného všeobecné mobilizaci. Řekl jsem na začátku, že považuji za vážnou a nebezpečnou chybu nebrat na zřetel tato upozornění, tato „kňučení“. Oni vnášejí do mé mysli Poslední chvíle lidstva. Karel Kraus na počátku XX. Století přednášel ve Vídni na konferencích, jichž se zúčastňovalo mnoho lidí, kde vysvětloval, obracejíce se ke všem bez rozdílu, že válka bezprostředně hrozí a že se chystá propuknout. Popisoval to bouřlivou, dramatickou a vizionářskou rétorikou. Všichni, co ho poslouchali, jím byli fascinování, ba téměř hypnotizováni. Nicméně zaměňovali za román jeho „vyprávění o budoucnosti“. Vraceli se ke každodennímu životu a zapomněli.

Luciano Canfora šel nedávno v Krausových stopách a vydal velmi poučnou knížečku o předzvěstech 1. světové války, ve které skvěle vysvětluje, jak probíhá sklouznutí do války a ukazuje, jak příprava střetu probíhá vždy v delším časovém horizontu, který současníci nevnímají. Kniha byla jasně napsaná, aby probudila pozornost vůči činům, které před našima očima připravují další světovou válku.

Tedy jedná se o dlouhé, pomalé, často nepostřehnutelné živení, takové, které si téměř nikdo ze současníků neuvědomí, dokud válka nezačne doopravdy 1).

Analogie ze současností ale zde končí. Dnes jsou signály ohromné a viditelné. Nelze je ignorovat. Anebo, ten, kdo je ignoruje, je nenapravitelně hloupý, či nezodpovědně nepoctivý. A proces přípravy, kroky které vedou k tomu, aby učinily výsledek neodvratným, jsou velmi rychlé. Během pár let se tektonické modifikace poměru sil a obecně rozmístění sil na všech šachovnicích (ekonomických, finančních, vojenských, geopolitických) již projevují a další křečovitě následují za sebou. Zatímco píši tyto řádky, probíhá gigantický sesuv, který vyvolala Čína na všech světových trzích se svým, i když postupným, ale trvalým poklesem 3 % růstu. Že střet se stává reálně možným, a že se může ukázat jako fatální pro všechny, je idea, která se šíří všude, dole i nahoře. Postačí prolétnout zprávy největších zpravodajských agentur, abyste se o tom mohli přesvědčit.

Například nahlédneme li k Reuters nebo Associated Press, ruská agrese proti pobaltským zemím byla „akutní“ každý den v posledních 700 kalendářních dnech (dále jsem neměl čas jít)2). Veřejnost byla zaplavena tisíci zprávami a televizními reportážemi, které ukazovaly a ukazují pohyby jednotek, tanků, vojenských cvičení a vojenských redislokací, stíhačky letící v oblacích Evropy, aby čelily „provokacím“ Ruska.

Rusko a Čína v krátkém časovém úseku oslavovaly 70. výročí jejich vítězství ohromnými vojenskými přehlídkami (které Západ bojkotoval, ignoroval a neukázal svým vlastním divákům).

Stínání hlav prováděné ISIS a „hordy“ uprchlíků posely televizní noviny celého světa. Spektákl trvají měsíce, který se stal také části kolektivní imaginace miliard lidí, bez toho aby diváci dostali o tom všem nějaké důvěryhodné vysvětlení.

To co zbývá, co se usazuje, je hypnotický stav přípravy na válku, jako hrozící, bezprostřední a nevyhnutelný. Ale na válku, která přijde z „nějaké jiné strany“.