Předmluva Nikolaje Lilina ke knize Rusofobie 2.0
Italský novinář a bývalý člen Evropského Parlamentu (v letech 2004-9) Giulietto Chiesa v roce 2016 vydal knihu Rusofobie 2.0 (v Itálii pod názvem Putinfobie), v které diagnostikuje zásadní problémy západního diskursu, který je plný povýšenectví a poručníkování po stovky let. V různých obdobích se oficiálně zasévaný „strach z Ruska“, rusofobie, sléval s antikomunismem, národním šovinismem nebo jen pouhou ekonomickou a geopolitickou konkurencí. Autor knihy v roce 2020 zemřel. Po jeho smrti ale jeho diagnóza nabyla nového a zásadního významu s tím, jak konflikt USA a Ruska dostává kvalitativně nové, smrtící podoby ve válce v Evropě a kdy je rusofobie využíváno v ideologické složce této války a nabývá extrémních forem. Z nevydaného překladu knihy šturm uvádí předmluvu moldavského autora Nikolaje Lilina, autora knihy Sibiřská výchova, podle níž vznikl i film Sibiřská škola s Johnem Malkovichem v jedné z hlavních rolí. Zde popisuje, kde se v internacionalistickém a k společnosti bez vykořisťování směřujícímu společenství Sovětského svazu vzal vyostřený nacionalismus a - doslova - bratrovražedný boj.
Chvíli předtím jsem oslavil dvanáct let, když jednoho odpoledne jsem nalezl na dveřích mého domu nápis: „Rusové špinaví bastardi vraťte se do vašeho Ruska!“.
Narodil jsem se a vždy žil v Podněstří. Což je část Moldavie, od chvíle vyhnání vetřelců z Osmanské říše ruskou armádou, k čemuž došlo ve druhé polovině XVIII století. Mezi obyvatelstvem byl vždy přítomný značný počet Rusů. Bydlel jsem v chudinské čtvrti na břehu řeky Dněstr. Tohle prostředí bylo perfektním průřezem multietnické kultury, která vždy dominovala v Podněstří. Ve starých a chátrajících domech žili jako dobří sousedé různí zástupci velké sovětské galaxie, bratrský sdíleli momenty radosti a bolesti. Moldavané, Ukrajinci, Rusové, Židé, Němci, Poláci, Bulhaři, Maďaři, plejáda slovanský národů pocházejících ze západní Evropy, mezi kterými převažovali Srbové a Slovinci a pak ještě Rumuni, Arméni, Gruzíni, Azerbajdžánci, Čečenci, Dagestánci, Uzbeci, Kazaši (pocházející z Kazachstánu) a kozáci (lid bojovníků, který historicky žije v hraničních oblastech) stejně jako další obyvatelé o nichž snad Evropané ani nikdy neslyšeli, jako například Gagauzové, potomci tureckých bojovníků zajatí Rusy, kteří konvertovali ke křesťanství, anebo katzapové, stoupenci ortodoxní církve staré konfese, poslaní sem do vyhnanství z důležitých center Ruského impéria a nuceni žít v nejvzdálenějších místech země.
V epoše Sovětského svazu všechna tato četnost kultur, náboženství, idejí, zvyků a barev žila spolu bok po boku bez zvláštních problémů. Neexistovaly hranice, fyzické, geografické nebo mentální hranice, které by nás rozdělovaly, svaz existoval také uvnitř rodin. Moje rodina je klasickým příkladem podněsterské sociální buňky. Jsou v ní Rusové z nejrůznějších stran, mezi nimi ti ze Sibiře, z centrálního Ruska a také jeden pradědeček katzap. Poláci, Němci, Židé, Moldavané, jeden pradědeček generál kozáckých vojsk a další čínský obchodník (pravděpodobně je to důvod, pro který můj mladší bratr Dimitrij má mandlové oči jako Číňan). Náš život byl založen na kultuře vzájemné integrace. My děti jsme se především zúčastnili slavení svátků. Slavili jsme troje Vánoce: katolické, pak ortodoxní moderní ortodoxní církve a konečně ortodoxní, Ortodoxní staré konfese. Pak židovské svátky, muslimské, budhistické (mnozí kozáci a Uzbeci jsou budhisté).
Během mého dětství za časů SSSR si nevzpomínám na jediný akt rasové netolerance. Všichni jsme věděli, že přináležíme jednomu světu, jak k této věci rád říkal můj děda dobrá duše: Jsme jako duha: mnoho barev tvořících jednu jedinou věc“. Tak tomu bylo během sovětské epochy. Pak byl SSSR rozbit a začaly se objevovat první projevy rasové netolerance.
Politika Západu, který se všemi silami snažil rozbít zděděný multikulturalismus ze sovětského režimu, aby mohl lépe manévrovat s malými oblastmi odtrženými od velkého pólu svázaného s Kremlem, okamžitě využíval rusofóbní propagandu jako základní element pro budování místních nacionalismů. Tak ze dne na den, někteří naši moldavští sousedé nás začali nenávidět.
Když jsem našel ten nápis na dveřích domu, stačila mi půlhodinka, abych nalezl autora. V naší čtvrti byl zločinecký komponent velmi silně přítomný, oči byli všude, nebylo možné udělat krok, aniž byste byl viděn a zaznamenal to nějaký pozorný svědek. S nelibostí jsem zjistil, že ten co napsal tuto ofenzivní frázi, je jeden z mých přátel, moldavský chlapec, který bydlel poblíž. Šel jsem k němu domů, abych si objasnil situaci a nalezl jsem ho v zahradě, oblečeného do uniformy, který vrhal nůž na jednu naši učebnici, která měla na přebalu Rudé náměstí v Moskvě. Zkusil jsem mluvit se svým přítelem, ale nepoznával jsem ho. Byl vůči mně velmi nezdvořilý, pokračoval ve zdůrazňování, že jsem okupant země jeho otců a že jestli moje rodina chce přežít, měli bychom odejít, vrátit se do naší původní země. Nerozzlobil jsem se na něj, v podstatě jsem chápal, že se nalézá pod afektem určité zlé ideje a vyvolala mou zvědavost a chtěl jsem pochopit, odkud tahle idea mohla vytrysknout. Začal jsem být více pozorný k diskusím dospělých na politická témata, sledoval jsem mítinky nových politiků demokratické orientace, v televizi i naživo a s údivem jsem zjistil, že jsou to oni kdo šíří ideu rasismu.
Náhle se mi situace v naší zemi začala stávat hrozivě jasnou: začali jsme se přibližovat k občanské válce, každým dnem stále více. Sbíral jsem fragmenty této smutné mozaiky, a když jsem je poskládal, pochopil jsem, že naše společnost degeneruje dík nové prozápadní politice. Všechny přehmaty sovětského režimu, všechna jeho negativní dědictví demokratičtí a nacionalističtí Moldavané otevřeně připisovali ruskému etniku a všem ne Moldavanům, kteří „okupovali“ jejich zemi. V některých oblastech Moldávie byla rušena vysílání ruské televize a rozhlasu, hlavní deníky v zemi se předháněli v nacionalistickém šílení, intelektuálové se oddávali ostudným xenofobním performancím, masy hladových a zmatených lidí, bývalých sovětských občanů, kteří se zhroucením SSSR ztratili vše, se shromažďovali na náměstích, oklamaní nacionalistickou propagandou, která ukazovala cestu jak dát průchod jejich zlobě: nenávidět Rusy.
Mezitím můj otec a mnozí jeho přátelé každý den nosili domů zbraně a bedny s různou municí, které tajně směňovali v okolních kasárnách. Byl si jistý: „Brzy tady bude válka a my tu budeme všemi opuštěni tváří tvář těm, kteří nás tu chtějí vyhladit“. Přesně tři měsíce poté co jsem nalezl nápis na vratech domu, začala v našem městě jedna z nejnásilnějších a nejkrvavějších občanských válek v post-sovětské epoše. Ani ne za měsíc raketového a leteckého bombardování, bojů ve městě s použitím tanků a děl velké ráže, toto válečnické šílenství připravilo o život tisíce lidských bytostí. Náš svět je utopený v krvi bratrovražedného masakru. Já, dvanáctiletý jsem byl v ulicích s mými přáteli, jezdil na kole, s kalašnikovem na krku, jsme se vyhýbali střelám odstřelovačů, když jsme sbírali munici mrtvolám, brali jejich zbraně a další materiál, který mohl posloužit živým v boji. Snažili jsme se pomáhat našim otcům v obraně proti útočníkům. Moje sousedka Táňa, jednadvacetiletá dívka v sedmém měsíci těhotenství, byla zabita ve dvoře svého domu, zasáhla ji jiná dívka pětadvacetiletá odstřelovačka – žoldnéřka pocházející z Estonska, která byla chycena našimi milicionáři a shozena ze střechy domu odkud střílel. Můj přítel Sergej, který byl o rok starší, byl zabit před mýma očima, zasažen střepinou miny z minometu, která explodovala deset metrů od nás. Bylo to hrůzné léto, které proměnilo nás chlapce na muže.
Díky bohu většina moldavského lidu nenásledovala rasistické šílenství. Mnozí Moldavané z mého města bojovali bok po boku s jejich ruskými, ukrajinskými, židovskými a bulharskými bratry, stejně jako příslušníci jiných národností a nakonec jsme vybojovali naší svobodu. Byla to doba, kdy jsem pochopil, nakolik hrozná a zničující může být idea nenávisti. Jak poškozuje celé lidstvo propaganda fobie vůči našemu bližnímu.
Od války v Podněstří uběhla řada let. Duše se zklidnily a můj moldavský přítel, autor onoho nenávistného nápisu dnes přiznává, že se stal obětí vychytralé a bezcitné propagandy. Občas si zavoláme, oženil se s ruskou dívkou a mají dvě krásné dcery a vzhledem ke katastrofální ekonomické situaci ve své zemi původu, žije a pracuje v Moskvě. Aktuálně propaganda fobie prodělala značný vývoj. Aby bylo možné nenávidět Rusy, Srby, Syřany, Iráčany, křesťany nebo muslimy neposlouží jenom oběti sociálních rozdílů, dědictví nějakého zničeného režimu. Nové karty, se kterými se hraje, jsou spojeny s konfliktem identit, kontrastem hodnot, se stále abstraktnější interpretací konceptu demokracie. Dnes nejsou důležitá pouze náměstí. Aby se v hloubce pociťovalo chvění univerzální spravedlnosti, aby se v ruce ždímala vlastní hotová pravda, stačí být připojen na internet, stačí sledovat hlavní informační kanály, stačí mít inteligentní mobil se správnými aplikacemi a vaše mínění bude vzato do péče a transformováno na těžkou a bezcitnou kovovou kouli, se kterou, ti zainteresovaní mohou bourat struktury, které jim brání modulovat svět podle jejich libosti. Je to svět zkorumpovaných politiků, oligarchů špinavých peněz, dobrodruhů demokracie masové destrukce, zbrojních, farmaceutických, stavebních a energetických lobby. Jsme v rukou dramatických událostí vyprojektovaných v globální rovině prostřednictvím milionů mozků spojených v jedné síti universální fobie.
Články od Giuletta Chiesa na stránkách ksm.cz
Nudge, sludge, grudge a Russiagate. Tak každý den manipulují informace
Kdo může manipulovat koho? Anebo: kolik zubů má vlk, který obviňuje berana
Komentáře
Okomentovat