Logika krize – teoretická východiska Piera Paglianiho

Anotace: Současnost staví před subjekt, který si klade za cíl překonat kapitalistické vykořisťování, nové výzvy. Zajisté platí klasická teze o zostření všeobecné krize kapitalismu od začátku 20. století, ale je nutné se podívat blíže na průběh této krize. Je důležité se zabývat alternativními teoriemi kapitalismu a imperialismu, jako těmi z pera teoretiků světových systémů a obzvláště italského marxisty Giovanniho Arrighiho. Ten chápe vývoj kapitalismu jako posloupnost cyklů akumulace s určitými centry - od italských městských států až po dnešní konec amerického cyklu. V Arrighiho modelu kapitalistické společnosti hraje důležitou roli vždy konkrétní vztah mezi peněžní mocí (kapitál) a teritoriální mocí (stát), kde ani jednu nelze redukovat na druhou. Politika tak sehrává důležitou úlohu při vytváření nových konfigurací obou mocí při formování kapitalistické společnosti. Každý cyklus se skládá z úvodní fáze materiální expanze a pozdní financializace. Rysy imperialismu jsou neoddělitelně spojeny a každým cyklem. Tento model umožňuje lépe nahlížet rozpory současnosti, krize, války a třídní boj, stejně jako uchopit dnes módní geopolitické teorie marxistickými pojmy.

V textu diskutujeme teorii na základě publikací jejího dnešního představitele, matematika Piera Paglianiho, který v posledních desetiletích úderně komentuje mezinárodní dění, imperialistické rozpory a války stejně jako bezradnost a přímo proimperialistické kolaborace a zrady částí evropské "levice". Do Arrighiho teorie vnáší Pagliani prvky formalizace, která je již zavedeným pokusem o matematické pojetí dialektického myšlení, rozporů a odrazu. Žijeme, pracujeme a bojujeme tedy na pomezí vyčerpání jednoho imperialistického cyklu, ale také vyčerpání vykořisťovatelské kapitalistické akumulace jako takové. Důležité je správné uchopení této skutečnosti, i když si zachováme kritický odstup od teorií světových systémů.

Úvod

Cílem tohoto textu je upozornit na jeden proud z alternativních teorií imperialismu, tzv. Teorie světových systémů. Ty jsou reprezentovany mysliteli jako je Immanuel Walerstein, ale v tomto přehledu se opíráme hlavně o závěry italského marxisty Giovanniho Arrighiho a egyptského antiimperialisty Samira Amina. Do tohoto směru pak patří i ekonomický geograf David Harvey, který je známý svou sérií přednášek na youtube s čtením Marxova Kapitálu (1).

Proč je to pro nás zajímavé? Je jasné, že marxistická teorie, ve své ekonomistické podobě, pokud je aplikovaná schématicky a pokud je vykládána v zjednodušené a redukované podobě, může uvíznout v selektivní slepotě vůči procesům krize, která probíhá ve světovém kapitalismu s dopady na politickou strategii v každé zemi. Arrighiho teorie zde přináší bohaté podněty pro pochopení dialektických vztahů mezi ekonomií a politikou v kapitalismu ve své teritoriální podobě, teorii imperialismu.

K výkladu této teorii přistupujeme podle Piera Paglianiho, matematického logika, který někdy píše pod jménem Pjotr, jenž doplnil teorii o novější podněty, zejména hlavně matematickou formalizaci dialektiky a teorie odrazy u matematika Lawvera. Piero Pagliani publikuje své knihy již několik desetiletí, v roce 2003 již mluví o krizi tohoto cyklu a tendenci k deglobalizaci v knize „Dobývání srdce Země. USA od hegemonie nad „svobodným světem“ k nadvládě nad Eurasií“, o deset let později s dvoudílnou publikací "Do srdce Země a zpět". V roce 2021 publikoval svůj metodologický článek „Logika krize“, z kterého vycházíme. (2)

Pjotr začíná svou analýzu upozorněním na tezi Giovanniho Arrighiho, který je hlavním zdrojem a inspirátorem jeho myšlení, a Samira Amina. (3) Podle nich za rozvojem a reprodukcí západního kapitalismu byl a je vždy imperialismus. 

To je jeden z bodů neshody s klasickým leninismem, kde leninismus je zvláštní (a poslední) fáze kapitalismu (v Arrighiho pojetí dlouhé 20. století), následující po “klasické” fázi, fázi volné soutěže zhruba odpovídající 19. století, kdy byla v čele Británie. Na tomto rozporu a v této fázi bychom ale neměli uvíznout. Je možné to považovat za terminologický problém - imperialismus jako způsob práce kapitalismu vs. imperialismus jako fáze, nebo osvětlit některá rozhodnutí Lenina a komunistického hnutí ve své době, stejně jako problematika dnešního vztahu antiimperialistického a komunistického hnutí. Koneckonců pro Arrighiho jsou také dějiny kapitalismu delší než jeho průmyslová fáze, kdy se řečeno podle Marxe, přesunul na své vlastní základy.

Pro Pjotra má vztah imperialismu, který dále přibližuje, a kapitalismu důležitý význam pro analýzu dějin kapitalismu. Zkoumá tento historický vztah z logického hlediska (na Pjotrův specifický postoj k dialektice historického a logického ještě narazíme).

Logika vztahu mezi penězi a teritoriem

O logice kapitalismu je dle Samira Amina možné mluvit pouze jako odvozené z jeho historického vývoje. Nechme zde stranou složitější vztah historického a logického, jak je vnímán u Hegela a Marxe, a následujme světosystémové teoretiky. Pokud sledujeme kapitalistický rozvoj, následuje vzorec, který se objevuje v Marxově Kapitálu: 

Peníze se směňují za zboží, následuje výroba a výsledné zboží se smění za více peněz - tedy P-Z-P’. Z rozdílu P a P’ (peněžního kapitálu) vzniká zisk, vzniká i akumulace. Ve fázi Z (zbožního kapitálu) pak skrývá celý proces “laboratoře pod povrchem jevů”, kde se koná ono kouzlo, které vznik zisku podmiňuje. Jedná se o samotný vykořisťovatelský proces. 

Ovšem, pro kapitalistickou akumulaci je vcelku irelevantní podstata onoho procesu vedená pod fází Z (ve skutečnosti Z…Pr…Z’ - zboží - produkce - jiné zboží), je to jen nástroj pro dosažení zisku. To, že tento nástroj je spojený v posledních několika málo stoletích s termoindustriální formou (tedy s nalezením zdroje energie nezávislé na biologické reprodukci rostlin – uhlí jako lesy pod zemí), není dáno samotným charakterem hodnoty. 

Sféra oběhu		Sféra výroby			Sféra oběhu
P	Z		…Pr…	Z’		P’
P	Procesy nad územím					P+ΔP

Tato instrumentálnost výroby a všech konkrétních procesů, které směnná hodnota k svému zhodnocení využívá je vyjádřena ve snaze osamostatnit konce výrobního procesu na jeho zprostředkováních. P-P’, peníze, které dělají peníze, jsou pravou tendencí, cílem a snem kapitálu. Akumulace, která je nekonečná a bez konce či cíle.

Vývoj postupuje ve vlnách, systémových cyklech. Fáze materiální expanze je spjatá s nastupujícím dominantním blokem, který získává moc a hegemonii. Samotný rozvoj vyvolává konkurenci a oslabení dominantního bloku, stejně jako vyčerpání počátečního impulsu se potýká s klesající návratností a výnosy a zpomalením materiální expanze. Kapitál pak hodnotí kazajku materiální výroby jako příliš těsnou, brzdící v rozletu, a snaží se “osvobodit” - financializovat se v cyklu P-P. To znamená dezinvestovat z výroby, která ovšem nemizí, ale je odsunuta na periférie. Tím si zakládá na nové bloky a mocenské a organizační sítě, které upadající mocnosti konkurují. V každém cyklu se zvětšuje územní rozsah akumulace a moci (od městských států, po stát-kontinent). Cykly mají také tendenci se zkracovat.

Akumulace (z principu neomezená) se nutně proplétá s reprodukcí pracovní síly (v širokém smyslu – udržování při životě, rozšiřování, výchově a vzdělání k podřízené práci, ale i dovoz-migraci), zisk souvisí na jedné straně s nadprací, ale také s čerpáním surovin a energií, které jsou z principu omezené. Každá materiální expanze je také spojená s inovací, která ovšem není čistým pokrokovým rozvojem, ale také (podle ekonoma Schumpetera) s tzv. “kreativní destrukcí”-tvůrčím ničením, což je úzce propojené s vojenským průmyslovým komplexem.

Jaké má akumulace dopady na společnost, na třídní subjekty, na konkurenty dominantních kapitalistů. Jak se pak proměňuje fyzická a sociální realita?

Jestliže Marx v Kapitálu, při svém postupu od abstraktního ke konkrétnímu, po analýze tržní směny vyzývá k postupu níže do sféry bezprostředního výrobního vykořisťovatelského procesu, Arrighi naopak chce jít o patro výše, k podmínkám směny a pro tuto směnu hledá konkrétní politické a geografické vztahy.

Podle autorů teorie světových systémů je tak konkrétní kapitalistický vývoj výsledkem působení dvou mocí, provázaných ale relativně nezávislých - peněžní moci (P), a teritoriální moci (T). Každá z nich má poněkud jinou logiku a konfigurace jejich shody utváří specifikum každé z fází vývoje. Hledání jejich jednoty, stejně jako jejich rozpornost vytváří dějiny kapitalistických společností. Rozhodnutí učiněná v jedné z logik vedou k nezamýšleným důsledkům v druhé logice.

Marxismus ve své vulgární podobě má někdy tendenci redukovat politický vývoj na ekonomiku, na moc peněz. Stát je zde jen nástrojem kapitalistických subjektů. Ve skutečnosti vznik shody zájmu je složitějším souběhem plným rozporů. 

Kapitalistická akumulace probíhá v prostoru a čase. Suroviny se čerpají v určitém místě, někde probíhá výroba, jinde se prodává. Dochází k nahrazování času (měřítka hodnoty) prostorem a naopak. David Harvey proto ve svém pojetí mluví o časoprostorové kompresi.

Pagliani zde dochází ke zkratce: vykořisťování je na jedné straně přivlastňováním cizího času v podobě práce, živé a mrtvé. Imperialismus je na straně druhé přivlastňováním cizího prostoru v geograficky konkrétní podobě. Zde tedy docházíme k onomu rozporu s klasickou Leninovou (i Hobsona nebo Hilferdinga) definicí imperialismu, který je chápán jako fáze kapitalismu, a to poslední a úpadková. V Leninově pojetí dokonce jako epocha přechodu k socialismu na světové úrovni. Když se díváme na Paglianiho definici prostorové expanze, ve srovnání s definicí vykořisťování by lépe odpovídal možná pojem přivlastnění, nebo vyvlastnění a ponechat termín imperialismus pro světovou úroveň. 

Nicméně nechme mluvit Arrighiovce. Pro ně platí tato “imperialistická” logika pro celou historii kapitalismu od 14. nebo 15. století.

Kapitalismus je tedy výsledkem diferenciace mezi peněžní a teritoriální mocí. Peněžní moc má obvykle mimo krize expanzivní charakter - jako důsledek kapitalistické akumulace. Na druhou stranu teritoriální logika zajišťuje prostou reprodukci, udržování sociálně politického prostoru, je tedy relativně stabilní stránkou proti rozšířené reprodukci kapitálu. To ovšem neplatí vždy, teritoriální logika si někdy klade expanzivní cíle a překonává slepou uličku kapitalistické krize (příklad: Británie a Francie v bitvě o Indii). 

Pagliani si bere na pomoc ekonoma Schumpetera, který tvrdí, že kapitalisté si nejsou schopni hájit své zájmy. Politika nadvlády není omezena vulgárními ekonomickými zájmy.

Obě moci ovšem nejsou odděleny ani si plně neodpovídají. Oddělení je doplněno vzájemnou výměnou a přesahy - politiky do ekonomiky a naopak. To vytváří složitý dialektický vztah.

V mezních a krizových momentech hraje prim politika, geografie nad ekonomickými zájmy. V Marxově Kapitálu je použití přímé moci pro účely akumulace nejlépe rozvedeno v kapitole o původní akumulaci (24. kapitola první knihy Kapitálu) v procesu vyhánění a ohrazování, vyvlastňování bezprostředních výrobců. Ovšem, jak připomíná Pagliani, krizové momenty nejsou výjimkou, ale pravidlem.

Když shrneme, logika peněz je postavena na poli toků (hodnot) jakožto základní jednotce, kdežto teritoriální logika je založena na poli míst. Stejně tak je obrácený vztah podmíněností v čase – peníze pohání vidina budoucího zhodnocení, kdežto teritoriální logika je „normálnější“, kauzální a vycházející z dosavadního stavu.

Toto rozdělení se nám zdá poněkud hrubé - i kapitál zná vztah zásob (stock, mrtvá práce, fixní kapital) k tokům (důchody, zisky, oběžný kapitál, nákupy a prodeje). A v politice jsou samozřejmě místa doplněna výkonem moci - silou. Primárnost toku u peněz a místa u teritoriality je čistě relativní, stejně jako směr závislosti.

Prolínání těchto rozporů vede k dynamice kapitalismu, a každý cyklus akumulace (i jeho jednotlivé fáze) je určitým nastavením vztahu mezi peněžní a teritoriální mocí. Každý cyklus je určitou projekcí moci národního státu navenek. Toto prolínání mocí na různých úrovních světového kapitalismu vede k systémovým krizím - konfliktům mezi státy, nebo s podřízenými subjekty: národy a třídami.

 

Možný přístup: moci jako funktory

Přecházíme k části, která je poměrně náročná, protože Pagliani zde využívá své odbornosti v matematické logice a matematických strukturách. Tento přístup sice ztěžuje pochopení, ale zároveň otevírá zajímavé perspektivy. Pagliani se opírá o teorii kategorií, obor, který významně rozvinul matematik a marxista Bill Lawvere. Lawvere věřil, že teorie kategorií, na rozdíl od tradiční závislosti matematiky na teorie množin, umožňuje zachytit dialektické vztahy a jednotu protikladů, zejména prostřednictvím konceptu tzv. adjunkce, adjungovaných funktorů. Ve svých matematických dílech a vystoupeních jakoby mimochodem vnáší Hegela, oživuje Marxovy poznámky o diferenciálním počtu, uvažuje o materialismu v matematice. (4) Na něj navázali další matematizaci a pokusili se použít metodu pro formální popis části Hegelovy logiky, minimálně část bytí - kvality, kvantitity.

Pokusíme se o stručné shrnutí bez přílišného zabíhání do detailů. V teorii kategorií je klíčovým pojmem kategorie, což je zobecnění matematické struktury. Kategorie se skládá z objektů (což jsou zobecněné množiny) a morfismů (což jsou zobecněná zobrazení a vztahy mezi objekty). Pokud máme dvě kategorie, C a D, můžeme je zobrazit jedna na druhou pomocí funktoru. Funktor je speciální zobrazení, které převádí objekty a morfismy z jedné kategorie do druhé. Mezi funktory se stejnými zdrojovými a cílovými kategoriemi pak existují “přirozené morfismy”, které je na sebe převádí, atd. Teorie tak získává stupňovitý charakter - jednotlivé kategorie mohou být objekty a funktory morfismy, a tak máme kategorii kategorií, nebo se objekty stanou funktory a mezi nimi přirozené morfismy, jindy se logické vztahy a zákony mohou stát objekty a naopak.

V matematickém myšlení se často uvažuje o ekvivalenci dvou struktur, což znamená, že jednu strukturu lze beze zbytku převést na druhou a zpět. Teorie kategorií však umožňuje popsat i "neúplnou" ekvivalenci, tzv. adjunkci. Adjunkce je nesymetrický vztah dvou funktorů, který tvoří levou a pravou adjunkci. Jejich kombinací dochází k různým aproximacím a vytváření rozporných pojmů.

Vztah těchto nesymetrických vztahů, levé a pravé adjunkce, jako aproximace objektu protikladnými směry, nejlépe napoví tabulka:

levý funktor	pravý funktor
extenze	intenze
ontologie	pravidla a vztahy
možnost	nutnost
dilema	volba
minulost	budoucnost
sjednocení prvků	průnik prvků
uzávěr, zahrnutí okraje, hranice	vnitřek, jádro bez okraje

Z tohoto pohledu je kapitalistický vztah rozložen (faktorizován) na dvě moci - teritoriální a peněžní, které jsou v adjunkčním vztahu. Funktory zde představují přeměnu jedné moci na druhou. Například zvýšení daní státem (teritoriální moc) ovlivňuje ekonomiku (peněžní moc), a naopak vývoz kapitálu (peněžní moc) může ovlivnit teritoriální uspořádání.

 

Pokud nastává tento vztah adjunkce, pak jsou obě moci, funktory T a P, konzistentní, což odráží různé teorie rovnováhy. Obě moci soupeří o reprodukci kapitalistické společnosti - výsledek je produkt působení obou sil. Tato rovnováha a konzistence ovšem nastává jen v krátkých obdobích a spíše jako výjimka, než jako pravidlo. Vztah obou je nedokonalý a z principu nezdokonalitelný.

Obvykle je teritoriální moc levým funktorem (premisou, možností) a peněžní moc pravým funktorem (závěrem, nutností), teritorium poskytuje základnu pro zhodnocovací pohyb. Někdy ovšem naopak, ekonomika tvoří základ pro politickou akci a pořadí funktorů je obrácené.

Vztah je daný obrácením času - zatímco u teritorií plyne čas přirozeněji od minulosti k budoucnosti, je u peněz zítřejší akumulace příčinou dnešního zhodnocení. Teritoriální moc omezuje peněžní akumulaci, ale ta má tendenci k sebereferenci (peníze co plodí peníze, bez zdržování užitnými hodnotami, vyřazováním práce), ale bez T se neobejde. Tato snaha vyřadit Teritorium z pohybu odpovídá kosmopolitnímu charakteru velkých financí. Podmínkou automatické expanze (Pagliani používá příměr „let slona“) je ovšem politické, vojenské a kulturní zajištění fiat měny.

Logika vztahu je taková, že skrze funktor P, který nesnáší statičnost, jsou dilemata, která se objevují v teritoriální oblasti, převedena v ekonomické volby. Dále jsou teritoriální volby převedeny v ekonomická dilemata. Naopak funktor T převádí peněžní dilemata (internacionalismus vysokých financí) v územní volby a volby peněz v rozdělení ekonomických faktorů na území, protože fixuje dynamické aspekty peněz v teritoriích. Rozpory kapitalismu se tedy fixují geograficky a sociálně.

Privilegovaným směrem (prvotním “v poslední instanci”, logicky i historicky) je T a proto působí jako levá adjunkce. Toto směřování totiž umožnilo, skrze zásahy moci nad území (jako ohrazení v rámci prvotní akumulace), aby se společenské vztahy staly kapitalistickými, rozhodlo o oddělení bezprostředních výrobců od výrobních prostředků. To pak umožnilo rozvoj průmyslového kapitalismu a tedy vykořisťovatelského vztahu P.

Tato priorita moci nad územím je zakryta běžným mechanismem reprodukce kapitalistických společenských vztahů a projevuje se jasněji v době, kdy se dostanou do krize. Ovšem krize je východiskem pohybu kapitálu. Přitom krize jsou stále častější.

Vztah mezi oběma funktory P a T je tak možné chápat jedině dialekticky. Rétorika a snaha o politickou přesvědčivost redukuje a převrací tuto určenost a tvrdí, že P je prioritní a T se musí podřídit. Tvrdí se, že všemu vládnou peníze. Tak toto řečnické zjednodušení prohlašuje, že globalizace, jak ji známe, je jedinou nutností, přestože se zrodila jako možnost závislá na T, aby řídila systémové krize. Kapitalismus se snaží zakrýt vynořování materiálního substrátu zobrazení teritoria na peníze (T). Dělá to proto, že v teritoriálním poli může dojít k rozporu a uvědomění si, že daný vývoj nebyl nutný a jediný možný (že tedy nešlo o vývoj “TINA” - neexistuje alternativa). Ideologický aparát systému se přirozeně snaží zakrýt nahotu krále, teritorium jeho pohlavních oblastí.

Dekonstruktivistickou kritiku Pagliani odsuzuje za neschopnost právě toto pochopit, protože je rétorikou a nemá schopnost určité abstrakce. Je třeba vyvážit kritiku, schopnost abstrakce, schopností interpretace a dějinného určení. Při analýze projevů zastánců a kritiků kapitalismu je možné si pomoci teorií řečových jednání a rozlišovat v každém projevu jejich obsah (lokuce), záměr (ilokuce) a účinek (perlokuce). (5) Jedině pak je možné oddělit objektivní od záměrného a toho co je výsledkem souběhu záměrných činů na objektivní situace. T a P navíc nejsou ve vztahu stabilní rovnováhy a jednoty a nelze jednoduše rozdělit a určit T a P.

Pagliani přitom zdůrazňuje, že matematický formalismus a diagramy nejsou samy o sobě cílem, ale slouží jako nástroj k lepšímu pochopení základních prvků a vztahů v diskurzu. Pro ilustraci používá i jednodušší příklady, jako je rodinný vztah mezi tchýní a snachou, aby ukázal, jak tyto koncepty fungují v praxi.

Výroba a zhodnocování

Marxismus rozebírá skutečnost převrácení společenských vztahů a fyzických vlastností, zvěcnění, fetišový charakter: užitná hodnota je nositelem směnné hodnoty, konkrétní práce nositelem abstraktních vztahů. Kapitalismus má tak sklon ke kvantitativnímu pojetí (v ekonomické teorii v tak zvaném monetarismu a marginalismu). Převrácení reálných vztahů ve společnosti jsou jevy, které se konkretizují a stávají akutními v krizi. Karel Marx na rozdíl od klasického ekonoma Davida Ricarda chápe, že výroba je neoddělitelná od zhodnocení.

Kritika kapitalismu vychází z toho hlediska, že v komunistické společnosti sice má být zachována ekonomie práce, ale ta není stanovená jako hodnota, jako zvěcnělé společenské vztahy. Zdroje této antikapitalistické kritiky jsou ale stále dva - historická zkušenost předkapitalistické výroby a hledisko budoucnosti - postkapitalistické. U Marxe dochází i k dialektickému spojení v propojení slovanských občin s možností revoluce v Rusku ve známém dopisu V.I. Zasuličové. (6)

Zboží je v této fetišizované skutečnosti faktorizováno mezi výrobu (prerekvizita výroby - předpoklad) a zhodnocování (post-rekvizita – jako nutný zvávěr). Tyto dva faktory se znovu nacházejí ve vztahu adjunkce, který určuje vztah práce a hodnoty.

Tento vztah vznikl dlouhým procesem rozlišování peněžní a teritoriální moci. Trh se oddělil od společnosti jako samostatná sféra, která si společnost podřídila. Vznikla tržní společnost. Podle Pjotra to není nezbytný výsledek: Vyslovuje hypotézu o alternativním vývoji, kdyby se Čína s jinými a rozsáhlejšími směnnými vztahy na rozdíl od Evropy stala centrem dějin.

Po Marxově smrti měl marxismus kvůli politickému vývoji v Druhé internacionále tendenci zredukovat tuto dialektiku vztahu P-T (nebo moci a ekonomiky) na prioritu vztahu P, prioritu peněžní moci. Tato redukce proběhla po dvou liniích - výrobní (kde se upřednostňuje dělnický charakter a prosazuje se vize tlaku na zhroucení kapitalismu skrze tlak vykořisťovaných) a zhodnocovací (kde se vše dává ve prospěch zlepšení postavení pracujících v podobě tradeunionismu).

Leninismus na rozdíl od nich identifikoval rozpory ve vztahu T-P a přesunul pozornost od “výrobní dílny” k rozporům národní a světové společnosti.

Dvojí pohyb - zachování a pokrok

Pagliani otvírá otázku subjektu změny, konce začarované a převrácené společnosti. Podle něj byl u Marxe na začátku kolektivní dělník, jež je obětí zvěcnění, nositelem negace, autor světa, rodová bytost nebo podstata, soubor všech konkrétních prací. Podle Paglianiho Bedřich Engels ve své Dialektice přírody ovšem přebírá tehdy se objevující pozitivismus a přenáší ho na společnost - kapitalismus je vykládán jako přírodní zákon, objektivní a mimo vědomou kontrolu. 

Tuto kritiku Engelse má Pagliani společnou s velkou částí “západního marxismu”. Zdá se mi ovšem neodůvodněná. Už jen pro vysokou vážnost, kterou si u Marxe Engels zachovával (byl první, kdo se zabýval sociologií proletariátu a přivedl Marxe ke studiu klasické ekonomie) a uznával i Engelsovy výsledky, které vykonal v rámci “dělby práce” mezi nimi. Engels mimoto vykonal mnohé jak pro propagaci, přiblížení Marxovy teorie k reálnému proletariátu, tak pro témata, které stály opodál – přírodní vědy, vojenství (mimojiné předpověděl rysy první světové války i monopolismu), předkapitalistické formace atd.

V.I. Lenin na druhou stranu podle Paglianiho bere v úvahu prolínání obou logik, rozporný pohyb T-P, který vytváří varianty a volby. Ale Lenin prý zde přebírá naturalismus ve společenském determinismu k zdůvodnění “jakobínské teorie” strany, která přebírá identitu dělnické třídy.

Z prolínání důsledků T-P, které plodí historicky konkrétní politická jednání, vznikají obvinění politických představitelů z voluntarismu a pragmatismu. Strany, které berou v úvahu rozpor teritoria proti kosmopolitismu peněz v politické praxi, jsou dnes viněny z nacionalismu nebo konspiračních teorií.

Jak bylo řečeno, Marx s Engelsem kritizují hodnotová určení v kapitalistické společnosti ze dvou perspektiv: jak z hlediska předkapitalistické minulosti, tak postkapitalistické budoucnosti. To vytváří svého druhu dějinné šilhání.

Výměna nebo směna mezi vlivem logiky peněz na teritoriální a opačně vyvolává tlak na společnost. Výsledný trojúhelník Teritorium-Společnost-Peníze je plný pnutí a obsahuje dvojí pohyb, který popisoval Karel Polanyi. (7) Pronikání trhu do společnosti vytváří odpor proti homogenizaci, a tedy socializaci. Ta ovšem má dvě formy: konzervativní a zachovávající předkapitalistické vztahy na jedné straně i emancipační na straně druhé. Vůle peněz osamostatnit se od všech omezení se střetává s teritorialistickou logikou vymezení společnosti. Buď se teritoriální moc zvyšuje a vzniká hegemonie nad společností, nebo následuje delegitimizace politické moci.

Střídají se tak období “svobody” ekonomické moci s její regulací. Nebo se prolínají obě v regionálních rozdílech a vzniká nerovnoměrný vývoj, kde někde převažuje T nebo P.

Je to analogie projevů tendencí kapitalistického vývoje: když Marx popisuje rozporné tendence kapitalistické společnosti, ukazuje, že někde se projevují vedle sebe v prostoru, nebo po sobě v čase. 

Ilustrace „kyvadla“ ekonomického liberalismu a ochranářské reakci v Polanyiho dvojím pohybu:

 

Střídající se fáze otvírání a uzavírání národních ekonomik ukázané na poměru světového obchodu na HDP:

 

Všeobecnost a lokalita principu adjunkce a nerovnoměrný vývoj

Jednou z charakteristik vztahu adjunkce T-P je, že se neutváří jen globálně, ale převážně hierachicky: existuje vztah teritoriální a ekonomické moci globálního kapitalistického centra, stejně jako konkurentů, ale i podřízených oblastí. Ty nemusí být sladěny (rozcházejí se takříkajíc jejich “hodiny”), co víc, jejich nesoulad je vytvářen pro samotnou funkčnost vykořisťování a přesun hodnot.

Na samém počátku britského impéria a jeho cyklu v polovině 18. století se v koloniální sféře střetla s francouzským královstvím (která následovalo merkantilistickou, tedy logiku) s Anglií, které šlo o teritoriální expanzi (“výroba území”) a povýšení impéria a již méně bezprostřední zisk. Ve válkách o Indii (Sedmiletá válka, rozhodnutá bitvou u Palásí), stejně jako v bitvách na americkém kontinentě zvítězila Británie a její teritoriální politika. Toto vítězství umožnilo peněžní prospěch: Kořistí bengálské loupeže splácela Británie půjčky od nizozemských bankéřů, jejichž minulý globální cyklus již byl ve fázi financializace. 

Charakteristické zde je, že v Británii byla teritoriální logika hnací silou pro pozdější expanzi peněz a financí, kdežto Francii faktická logika peněz uvěznila v ekonomické podřízenosti.

Britská teritoriální logika dále nastartovala “trojúhelníkový obchod” – odsávání obyvatelstva v podobě otroků z Afriky do Ameriky, dovoz bavlny do Anglie, a vývoz produktů do kolonií.

 

Rozvoj kapitálu v novém cyklu nebyl tedy důsledkem rozvoje produktivity práce a strojů, ale teritoriálního násilí. To teprve nastartovalo rozvoj vynálezů a průmyslovou revoluci. Za napoleonských válek - což byl francouzský pokus o přednost teritoriální logiky - vznikal během zatlačování císaře Napoleona v Británii zcela nový velký průmysl, který se stal motorem expanze při výrobě průmyslových výrobků. 

Doplnění britského průmyslu o zámořské oblasti vedlo k proniknutí a sladění cyklu Teritorium-Peníze-Teritoriální expanze s kapitalistickým Peníze-Zboží-Peněžní expanze. Ideologicky toto sladění bylo vyjádřeno jako “impérium volného obchodu”, “století všeobecného míru”. Ve skutečnosti byla “prosperita” vysátá z krve Indů, Číňanů, Brazilců…

Teritoriální akce tedy pravidelně překonávají úzká hrdla ekonomiky. Pro ni jsou zásadní levné a dostatečné výživové kalorie, levná pracovní síla, levné a dostupné suroviny. Tuto kapitalistickou logiku sleduje Jason Moore, když kritizuje pojetí “antropocénu”, tedy geologické období poznačené dopady existence lidstva, a užívá jiný pojem, “kapitalocén“. Zde je to kapitalismus, se svými tendencemi a potřebami, který má reálně tento geologický dopad na zeměkouli. (8)

Přitom vývojové a mocenské diference jsou samým základem kapitalistické akumulace a vykořisťování - ve všech sférách a na všech úrovních. Při rozvíjení vykořisťování, rostou rozpory mezi centrem a periférií, ale i rozpory a rozdíly uvnitř centra - jako je rozpor mezi kapitálem a prací. To si vynucuje nové vztahy Teritoria a Peněz na lokální úrovni, které pronikají, ale částečně se rozcházejí s globálním vztahem T-P. 

Imperialistický vztah je tedy využívání a zároveň rozšířenou reprodukcí rozdílů, diferencí. Neustále se rozlišují, vrství lokální adjunkce T a P, narůstá boj o jejich sladění. Existují vedle sebe globální logika hegemona, jeho linie určující epochu, která vytváří lokální logiky podřízených oblastí a jejich moci. Globální logika je rozlišena na fragmenty, které se dostávají do rozporu. Na základě svého postavení v hierarchii jsou určeny potřeby a manévrovací možnosti kapitalistických a teritoriálních agentů. Jednotlivé úrovně a články na sebe vzájemně působí a v krizovém momentu může dojít k podkopání globální konfigurace moci.

 

Důsledkem je Leninem zdůrazněný nerovnoměrný vývoj kapitalismu. 

A tak v druhé polovině 19. století vznikají po Evropě a v severní Americe obrodná hnutí a konkurence, které podkopávají britský reprodukční cyklus.

Systémový cyklus USA a počátek jeho krize

Dlouhá deprese na konci 90. let 19. století byla indikační krizí pro cyklus Velké Británie, předznamenávající jeho konec. Británie získala konkurenty v USA a Německu, kde se vytvářely různé formy integrace a monopolizace (v USA vertikální, v Německu horizontální). Teritoriální logika britského impéria jako odbytiště, dříve výhodná, začínala být jeho pastí. Začal odvrat od investic do výroby k financím, k londýnské City. S tímto procesem bylo svázané období nazývané Belle Epoque.

Tento vývoj měl vliv na formy práce a života dělnické třídy od stavu, jak ho definoval Marx s Engelsem. Pagliani tvrdí, že Marx měl vizi proletářské třídy jako kolektivního kooperujícího dělníka (od dělníka po inženýry), která se dostala do rozporu s kapitalistickou evolucí – rostoucí hierarchizací řízení a rozvinutím dělby práce. Podle Paglianiho to byl Engels a Kautský, kdo omezili dělnickou třídu na manuálně pracující. Pravda je, že právě manuální pracující nabývali na počtu i politickém vlivu. Chybělo jim ale ústřední postavení v sociálním organismu. Potřebu nového subjektu řešili všichni velcí revolucionáři - Lenin představil koncepci strany jako představitele třídy pro sebe, Gramsci mluvil o organickém intelektuálovi. Obě koncepce se částečně vzájemně doplňují. Nastává rozpor mezi teorií (mluví se o třídě jako takové) a praxí (jedná se jen se stranou). Řešení tohoto rozporu podle Paglianiho vystihuje Leninova teze, že imperialismus (převážně německý, analyzovaný Hilferdingem), je poslední fází kapitalismu a tedy předurčen k ukončení kapitalismu. Přitom ve skutečnosti tato analyzovaná forma imperialismu bude překonána imperialismem americkým, s poněkud odlišnými rysy. Přesto tato Leninova teze měla mobilizační význam.

I zde bych nesouhlasil se závěry Paglianiho, nebo alespoň bych otupil jejich hrany - forma existence tříd a jejich vstup do politického boje se mění, nastává tlak i korupce systému, který odstraňuje a odvrací třídní opozici. Přesto, vedle toho, že krize ukazuje teritoriální logiku jako podstatnou, vystupují právě tehdy v krizi i třídní rozpory. Podobně s koncem britského cyklu nastává i v kapitalistickém pohybu zlom (a to i v jeho “imperialismu”), daný koneckonců i tím, že vzniká systematická alternativa, která ho překonává. Fáze přechodu k socialismu a komunismu na světové úrovni dostává historický význam, byť s menší přímostí (ale nikoliv dynamikou a ostrostí rozporů), než jakou Lenin předpokládal.

Pokud pokračujeme ve výkladu Paglianiho: Financializace v Británii a systémová konkurence Německa a USA vedla nakonec k první světové válce. Británie se zadlužila u USA, a její vlastnictví ruských dluhů se stalo bezcenným po Říjnové revoluci. Evropské mocnosti se pokusily vrátit k stavu před válkou, s britským vztahem T a P, garantované zlatem, ale již bez britské hegemonie. V kontrastu k stavu před válkou se i Indie stala věřitelem Anglie.

Podkopaný systém ale nemohly odblokovat Spojené státy, které byly uzavřeny v izolacionistické politice a usilovaly o úspornou politiku a návrat půjček z války. 

Primární pro odblokování situace je opět teritoriální logika. V americké politice ovšem ani jedna strana, anglofilní Demokraté ani anglofobní Republikáni nepřichází s politikou odpovídající době. Izolacionismus narušuje tok peněz doma i v zahraničí. Teritoriální logika usilující o výhodu nad ostatními neumožňuje najít novou adjunktivní rovnováhu.

Izolacionismu podléhá i Evropa a Japonsko. Probíhá projednání válečných dluhů a zesiluje se snaha o autonomii v zahraničním obchodě. Systém tedy požírá svůj ocas: vytvoření světového trhu vyžaduje měnovou stabilitu, která by ovšem potřebovala stabilitu států. Ty ale podléhají protekcionismu, který světový trh naopak rozbíjí.

Investice jsou blokovány a vedou k finančním bublinám. Výsledkem je krach na Wall Street v roce 1929, zablokování zahraničních investic. Každý stát si chrání vlastní měnu, devalvuje v konkurenci s ostatními, zavádí cla. Narušuje se platební styk až ke kolapsu světového obchodu. V roce 1931 byla pozastavena směnitelnost libry za zlato.

Snaha o návrat k staré rovnováze T a P vedla ke konečnému zhroucení obchodu.

Následující 30. léta přinesla chaos a všeobecnou nadvládu politiky nad financemi. Bez rovnováhy došlo k mezistátní konfrontaci a masakru 2. světové války. Právě na tomto chaosu nejvíce vydělaly Spojené státy, a to díky jejich kontinentální velikosti a přístupu ke dvěma oceánům. Kupní a produktivní síla, stejně jako zásoby zlatých rezerv se zde soustředily právě během války. Válečný průmysl bylo ovšem třeba přebudovat a vytvořit zahraniční poptávku. Mimo USA ale chyběly platební prostředky.

K této situaci přistupoval americký prezident Franklin Delano Roosevelt, když mezitím vyrostla nová moc, kde nekapitalistická politika vládla nad armádní i ekonomickou silou - Sovětský svaz. Přišel s posunem New Deal na světovou úroveň, včetně SSSR. Tento záměr narazil na zájem pole-toků, tedy peněz, shromážděný v kongresu, na prostý finanční výpočet výnosů a ztrát. Po smrti Roosevelta, omezil Harry Truman New Deal pouze na “svobodný”, tedy kapitalistický svět. Vymezení této oblasti přišlo s jaderným bombardováním a zastrašením SSSR, s vytyčením “železné opony”. Jeho formování urychlila Korejská válka.

Co nezvládly zablokované finance (počítající bezprostřední zisky), překonala logika míst, teritoriality - zastrašení. Investice do zbrojení, Marshallův plán a zastrašení Evropy od USA vytvořily základ pro “zlaté dvacetiletí” kapitalismu, jeho materiální expanzi.

Vědomé řízení teritoriální logiky v světovém (alespoň kapitalisticky světovém) New-Deal vedlo k Bretton-Woodskému systému (podle konference v roce 1944), vytvoření formálního impéria satelitů USA, a odblokování zhrouceného vztahu adjunkce T-P. Ten byl vedený státotvornou činností USA a v rozporu se zájmy bankéřů. Sice byl odmítnut návrh Meynarda Keynese na měnu Bancor, která by byla výhodná pro dlužníky. Ovšem zlatý standard představoval kompromis, který nebyl nakloněný americkým věřitelským bankéřům. Měnová stabilita vytvořila nový kompromis moci Teritoria a Peněz.

Doplněn byl o ideologii Laissez Faire ekonomického liberalismu, tedy vzdání se státní suverenity ve prospěch dominantního státu USA. Ty rozhodují klíčové kroky v politice a ekonomice satelitů. 

Stojí za připomenutí obecný omyl: kosmopolitismus globalizace je mylně vydávaný za globální rozklad národní moci. Ve skutečnosti se ale jedná o oslabení národní suverenity mnoha ve prospěch jiného národa.

Mocenské donucení a měnová stabilita dolaru vytvořily mocenské kleště. Nová adjunkce T-P podřizuje formální impérium stabilitě centra USA. Celý svět zde znamená “svobodný svět”, čili kapitalistický. Nově jsou z tohoto světa vyjmuty minimálně SSSR (s dalšími evropskými státy) a Čína, kde již není finanční kapitalistická logika rozhodující.

Zde je Arrighiovská teorie poněkud skoupá ohledně logiky jejich vývoje - mimoto, že je popisuje jako stojící mimo poměr P-T. Právě zde by měla nastoupit analýza, protože vznik tohoto nového prostoru (a vymezení nového kapitalismu) znamená novou kvalitu, a připomenutí Leninovy teorii - to co nová situace 20. století přináší nového do historie kapitalismu a imperiální expanze. Jedná se o epochu přechodu k nevykořisťovatelské společnosti. Pravda ovšem je, že tyto nové subjekty si ještě nepřinášejí vlastní logiku vývoje společnosti, jsou to společnosti přechodu a nestojí na svých základech. Vývoj je diktován mocí teritoriality a negativní reakce na vykořisťování. Přesto přináší novou kvalitu do tohoto “cyklu akumulace”, která je zahájením přechodu k socialismu globálně. Podobně jsou všechny cykly až prakticky do 19-20. století stále ještě konfrontací kapitalismu s předkapitalistickými (teritorialistickými) společnostmi.

Když se vrátíme zpátky k výkladu, ukázalo se zakrátko, že situace je daleko od rovnováhy. Studená válka ukrajovala z obchodních přebytků USA a ty se stávaly deficity. Jádrem Bretton Woodského systému byla totiž teritoriální logika. Peněžní toky samy o sobě nekladou žádné hranice. Jedna národní měna, dolar, která se stala světovým standardem. Rezervy v této měně-standardu jsou dluhem emitujícího státu. Principem je síla, aby byly přebytkové státy odrazeny od nákupu ze svých rezerv a zabránit jim vrátit dolary. Nutně musí jít platební přebytek USA do deficitu a zadlužovat se, postupně jsou nuceny ukrajovat ze zlaté rezervy. Mocenská politika USA a její expanze zajišťovala udržitelnost, za běžných okolností by musel takový postup oslabovat samotnou dolarovou měnu.

Krize se přiblížila rychle, již po 20 letech, což je další důkaz, že se zkracují ustanovované poměry T-P. Na konci 60. let nastávaly vojenské zvraty v Asii, spojené s uvíznutím USA ve Vietnamské válce. Americké výnosy začaly klesat. De Gaullova Francie a další země začaly vyměňovat dolary za zlato.

V roce 1971 americký prezident Richar Nixon zakotvil nevyhnutelné: americký dolar už nebude směnitelný za zlato. Zlatý standard, na kterém byl postaven Bretton Woods, skončil. To vyznačilo indikační krizi amerického cyklu a ukončila fázi materiální expanze USA. Následovaly, jako v předchozích cyklech, financializace a odliv penežního kapitálu z výroby.

Po ukončení zlatého standardu, jediné čím bylo možné ručit, bylo americkým státním dluhopisem. Zlatý standard byl nahrazený Treasury Bill Standard.

Cyklu to umožnilo pokračovat v expanzi v symbióze s armádou: armáda utrácela na četných základnách v zahraničí v Evropě a Asii. Místní ekonomiky půjčovaly USA nákupem jejich státních dluhopisů a tak financovaly války a vlastní vojenské obsazení.

Spirála byla udržitelná opět jen růstem moci USA. Samotné soustředění na peněžní toky jen zřídka umožňuje nastartovat rozvoj kapitalismu.

Nixonovo pozastavení směnitelnosti dolaru za zlato je mocenské rozhodnutí, které by šlo proti učebnicovým pravidlům financí a obchodu. Opět to byla teritoriální logika, která ukázala cestu ven z krize, nikoliv “vulgární ekonomické ohledy”.

Obrysy dnešní systémové krize

Zrušení konvertibility dolaru za zlato bylo pastí z hlediska logiky teritorií pro ostatní země, ztrátu jejich nezávislosti. Jednalo se o vrchol americké strategie, kde Trumanovo formální impérium se přeměnilo na neformální impérium. To znamená, že zájem USA se stal všeobecným skrze dluhový standard. Byl to nutný důsledek promítnutí teritoriálního rozhodnutí do pole toků, peněz. Země, které měly přebytky a uplatňovali je za dolar, se kdykoliv mohly stát předmětem vydírání - devalvací dolaru, měnovými a obchodními útoky. Neformální impérium bylo dále podpořeno vedením ve dvou oblastech - v technologické inovaci a vojenském výzkumu.

Vývoj dokazuje, že i porušování zdánlivě všeobecných “železných” ekonomických zákonů je možné, pokud tak činí mocnost, která je akceptovaná jako hegemonní a jež užívá efektivní nátlak.

Vydírání, které se odehrávalo celé v peněžní rovině a nutilo země s přebytkem absorbovat tok dolarů, bylo podmíněno pouze nesymetrickou dynamikou v poli míst T, kde dominují USA. Každý pokus o osamostatnění od centra je disciplinován, a to diplomatickým nátlakem i hrozbami.

Neplatí tedy vulgárně (post)marxistická teze, že peníze vždy a za všech okolností rozhodují. Jsou to totiž teritoriální rozhodnutí, která vyvádějí kapitalistická centra z krize. Podstatné jsou stále vztahy mezi vládami. Jak už bylo napsáno, ve skutečnosti nejde o konec národních států, ale vyvlastňování suverenity mnoha států jedním národním státem - USA.

Po rozvázání vazby dolaru na zlato následovalo v 70. letech v USA desetiletí střetů mezi teritoriální frakcí (zájem na sociální soudružnosti a rozvoji průmyslu) a peněžní frakcí (finančníci). Ronald Reagan pak přivádí na svět svou triádu: liberalizaci, globalizaci a financializaci. Krize byla zvládnuta přivlastněním nadhodnoty pomocí odtržení dolaru od jeho reálných hodnot za pomoci politické a vojenské hegemonie, dále zavedením Treasury-bill standardu, rozšířením výsad na finance na Wall Street a londýnské City, zapojením nových zemí mimo tradiční centra termoindustriálního kapitalismu do akumulačního procesu jako podřízených nebo partnerů, třídní boj shora v centru pro obnovení vykořisťování, a tedy omezení výdobytků pracujících.

Rozčlenil se tak ekonomický a sociální model uvnitř centra i mezinárodně. V centru dochází k financializaci, tercializaci a přesunu ke službám s fyzickou prací, jejíž hlavní část je přesunutá na přistěhovalce. Hlavní produkty jsou pak dováženy. Zde se soustřeďuje zkrácený cyklus Peníze-Peníze, i když i v tom docházeí ke konfliktům. Materiální výroba a tradiční reprodukční cyklus Peníze-Zboží-Peníze jsou přenechány Východu, ovšem s ohledem k strategičnosti různých odvětví.

Financializovaná globalizace vynutila dále na globálním Jihu spuštění tektonických proměn: nová dělba práce, přeměna všeho ve zboží, rozvrácení tradičních sociálních vazeb a výrob. Narůstá tendence exportovat biofyzikální, ekonomické a sociální náklady produkce zisku na periferii nebo bývalou periferii.

Výsledek ovšem není produktem plánu nadnárodního (exteritoriálního) kapitalistického centra. Předně výroba nadhodnoty nemá dostatečné tempo pro potřeby kapitálu a tak sahá k financializaci bez zajištění, což vyžaduje pomoc státu, a tedy teritoria (jako jsou quantitative easing - tisk peněz a bailout - znárodnění ztrát). Dále tento oběh probíhá skrz různé teritoriální celky v rámci hierarchie, která se neustále adaptuje a podléhá setrvačnosti i odporu danému místními zájmy. Každé narušení akumulačního toku se může stát spouštěčem krize zvláště s narůstajícími rozpory (a probíhajícím procesem poklesu míry zisku). Tam, kde se procesy zdánlivě sebereplikují a vyživují na sobě, se snadno může vyvinout výchylka z obvyklého směru. 

Pro účely této těžby nadhodnoty, přivlastňování nezaplacené nadpráce, se vytváří globální produkce hodnot, globální hospodářství. Národy mimo přímou kontrolu hegemonní moci jsou zapojeny do této produkce. Centrum se snaží vyvážet finanční entropii a reorganizovat státy s vlastním vztahem teritoria a peněz. Noví aktéři, kteří stáli na periférii, nyní musí překonat své postavení “vnějšku”, pouhého dodavatele “přírody” (v pojetí ekologa Jasona Moora - surovin, zboží, potravin, mrtvé práce a živé práce), která není kapitalizovaná hegemonním kapitalismem. Tito aktéři se prosazují s vlastními zájmy a (alespoň lokálním) vztahem Teritoria a Peněz. Stávají se konkurenty kapitalistických center a podkopávají globální vztah T-P.

Tady se nacházejí odrazy jiné skupiny teorií imperialismu, jako je ta Rosy Luxemburgové. Ty vychází z předpokladu, že kapitalistický systém je životaschopný pouze, pokud zde existuje a je vykořisťovaný mimokapitalistický svět, kam naopak centrum může exportovat svou nadvýrobu. Do něj tak ovšem expanduje, zahrnuje ho do oběhu, a tím ruší jeho nezávislost. Vyčerpání této mimokapitalistické sféry má vést nakonec k zhroucení kapitalismu. Tak jednoduše to Arrighi a Pagliani nevidí, ale určité aspekty těchto tendencí jsou oprávněné - levné jsou zdroje pro účely výroby nadproduktu, pokud je kapitál s jejich (přirozenými) procesy výroby nachází bez svého přičinění. Když je ale potřebuje setrvale a v rostoucím množství, musí si je podřídit, což zvyšuje náklady na jejich produkci. Podobně je to s nasycením trhů pro export zboží.

Světové vykořisťování prochází zpomalováním a rozvratem. To je hlavní základnou stagnace v centrech. Vedle nich k stagnaci přispívá obrovský nepoměr mezi reálně vyprodukovaným a nahromaděným bohatstvím a masou fiktivního kapitálu vzniklého financializací.

Pagliani uzavírá svými přirovnáními, které pocházejí ze schémat matematických struktur. Kapitalistický světový systém je konjunkcí (pull-back - stáhnutím) teritoriální a peněžní moci na různých úrovních. Toto stažení spojuje s negentropií (opaku entropie, uspořádávání za spotřeby energie), organizací, synergií, multiplikací, a topologickou otevřeností (vyloučení hraničních prvků). Zároveň platí protikladné spojení obou mocí - jejich disjunkce (push-out - vytlačení), která je spojena s entropií, dezorganizací, akumulací, sumací, topologickou uzavřeností (zahrnutí hraničních prvků). Jeden prvek je neoddělitelně propojen s druhým: co je myšleno jako vnější, je myšleno z druhé strany jako vnitřní, co je myšleno jako objekt, je myšleno jako subjekt. 

Tato dvoustranná kombinace je podle Paglianiho typický rozpor reálného kapitalismu. Připodobňuje jej k bájnému tvoru dvojhlavé gazele objevené doktorem Dolittlem “pushmi-pullyu” (Táhnistrkej). V kapitalismu se táhne právě tehdy, když se tlačí. Obě dynamiky existují zároveň, proměňují se navzájem, ale také se střetávají, protože může dojít k táhnutí obou hlav. Syntéza motivů světových systémů, které vytvářejí akumulaci, jsou i faktory, které ji blokují. Hlavním rozporem je, že kapitalistická akumulace je nekonečná a bez nějakého cíle, tedy bez sociálního cíle.

 

Pagliani upřesňuje: spíše má omezený sociální cíl, je třídní.

Nejnovější vývoj

Pagliani v posledních článcích naráží na vývoj v mezinárodních vztazích i politice uvnitř centra a v EU. (9) Popisuje eskalace války na Ukrajině během Bidenovy vlády, nástup prezidenta Trumpa. Zvýrazním jen některé aspekty.

Financializace v posledních desetiletích pokročila. Postupně dochází k odbourávání pojistek politiky a ekonomiky proti expanzi. Financializace soustředila peněžní kapitál do tohoto finančního kasina, čistě fiktivního. Vytlačila tedy peníze z průmyslu a obchodu, kde podléhalo alespoň určité formě ekonomického třídního boje. Tento proces financializace Pagliani považuje za skutečný podklad teorie tzv. tekuté modernity nebo tekuté společnosti Zygmunta Baumana.

Oba poslední prezidenti vyjadřují narůstající krizi. Demokraté a Biden v minulém období se snažili čelit všemožně nárůstu systémové konkurence světového vedení, zejména vyprovokováním války na Ukrajině cizíma rukama, protože krize omezuje i schopnosti vést války. Nadále pracoval čím dál mohutnější ideologický aparát, reprodukující liberální a kosmopolitní zástěrky pro udržení hegemonie.

Trumpovo druhé prezidentství znamená novou fází systémové krize. Spojené státy nedosahují schopnosti zvládnout konflikty, které rozpoutaly. Hospodářský a vojenský úpadek hegemona jdou ruku v ruce. Důležitá bude hlavně ekonomická hrozba ze strany USA, sekundárně už pak vojenská hrozba, kdy vojenské měření sil už nemusí dopadnout pro impérium dobře. Stále častěji budou Spojené státy sahat k vydírání, protože jsou stále největší spotřebitel a finanční síla. Vojenská síla je ovšem zbytková a spotřeba je deficitní.

Tažení proti tzv. „Deep-State“, mocenských struktur frakcí vládnoucí třídy, nabylo nového stupně s demontáží USAID a dalších organizací. Ty pod rouškou rozvojové pomoci a pomoci demokratickým svobodám vytvářely síť nevládních a neziskových organizací ovlivňujících politiku i společenské vědomí v zemích po celém světě. Paradoxní je, že tyto organizace dosáhli maxima financí v době první Trumpovy vlády. Tak obrovský nastal zlom v tomto mezidobí.

Trumpova politiky, jeho experimentálního hledání nové adjunkce, má řadu problémů. Jmenujme některé:

1. Protekcionismus podkope vlastní americkou pozici a výsadní postavení dolaru. Země světa se budou vymykat z amerického objetí – což bude jejich politické rozhodnutí. Nevyplývají z něho žádné win-win strategie, ale hry s nulovým součtem. Agresivita, která vyžaduje krize, bude vybízet ostatní k cestám do Pekingu a Moskvy pro půjčky, partnerství i ochranu.
2. Míra ziskovosti bude klesat díky růstu nákladů na pracovní sílu a další vstupy v důsledku blokády levného zboží. To bude brzdit plán na industrializaci.
3. Bude přetrvávat neschopnost nahradit masivní dovozy do USA

Trumpova chaotická strategie je založená na snaze o reakumulaci, tedy nové „ohrazení“. Nová administrativa se snaží hájit teritoriální logiku, upevnění hranic. To povede k rozkolísání a dezorganizace ekonomik ze sféry vlivu. 

Ti, kteří se v Evropě tvářili jako levice, často zakrnělí u obhajoby předchozí fáze krize – u extrémní formy liberalismu. Woke, do-gooder (u nás v podobě liberálního „pravdoláskařství“), spojené s odpornými imperiálně-kosmopolitními přehmaty, včetně podpory neonacistů na Ukrajině a radikálních islamistů na Blízkém Východě. Netuší, že jsou jen pozůstatkem ideologických struktur vytvořených z práce různých ideologických aparátů, jako jsou ty financované z rušených amerických fondů.

V Evropské unii zůstala u moci skupina patolízalů a loutek, kteří se neuvědomují objektivní posun krize. Jednají podle starých plánů i proti svým novým loutkovodičům. Vládnoucí třída v EU je součástí prohlubování této krize.

Nastává ovšem velký zlom: Západ už nemůže mít moc nad většinou světa. Ztratil základnu pro své zažité přesvědčení, že přímo či nepřímo vede drtivou většinu světa.

 

(HDP velkých zemí od roku 1870)

Pagliani ale pochybuje, že by “polyfonní svět” (10) mohl být postaven na základně pokračující kapitalistické akumulace. Nutně je tu otázka postkapitalistického světa a procesu jeho vzniku. 

Zhodnocení Paglianiho koncepce

Závěrem bych rád zhodnotil přínos práce Piera Paglianiho pro marxistickou teorii kapitalismu a imperialismu.

Zajisté se jedná o významnou cestu k integraci nových výzkumů, často z odlišných intelektuálních tradic, které stály stranou marxistických myšlení a komunistického hnutí. 

Předně se jedná o výzkumy geopolitiky (která v současné době nabývá na významu) od teoretiků světových systémů (Giovanni Arrighi, Samir Amin, David Havey). Dále se rozšiřuje perspektivu o ekonomy, kteří se dlouhodobě zabývají a kritizují systém dolarového imperialismu po opuštění Brettonwoodského systému a jeho závislost na vojenské moci (jako je Michael Hudson (11)). Mimoto Pagliani čerpá z náhledů provázanosti vykořisťování přírody a práce u Jasona Moora, který místo módního pojmu antropocén razí pro proměnu přírodního prostředí neustálým hledáním “levné přírody” (práce, surovin, energie, potravin…) název kapitalocén.

Pagliani tedy nabízí nové a neotřelé pohledy na klasické marxistické koncepce, jejich konkretizaci v nových podmínkách. Varuje před nebezpečím, které v marxismu může být skryto - ekonomický redukcionismus. Vyhýbá se mu tím, že uvažuje dvousložkový model složitých interakcí mezi geografickou logikou teritoria a ekonomickou logikou peněz.

V neposlední řadě jeho „pseudoformální“ schémata pro zachycení složitého proplétání rozporů inspirovaná novými výzkumy matematických struktur mají samostatný význam pro výzkum, formalizaci a výuku dialektického myšlení, které tvoří nemalou potíž při správném chápání marxistické teorie. To navazuje na snahy staré nejméně půlstoletí o navázání dialektiky na matematické výzkumy a znovu se i vrátit k Marxovým výzkumům o diferenciálním a integrálním počtu. Poněkud problematické je, že tato schémata využívaná Paglianim, o kterých sami matematici mluví jako o abstraktním nesmyslu (abstract nonsense) se pohybují na úrovni abstrakce, pod kterou je těžké si představovat reálné obsahy. Navíc terminologie konceptů je často metaforická a hraničí s libovolností: pro ten samý postup a schéma existuje mnoho názvů (například pro Pjotrem “pushmi-pullyu” -”Táhnistrkej” existují další názvy, jako “pulation square” nebo “bicartesian square” podle oblasti matematiky). Nejsou tedy vhodné pro intuitivní pochopení a pro edukační účely. Pagliani také tato schémata používá dost volně a sám připouští, že někdy dochází i k přímému převrácení. To je spojeno i s tím, že matematické kategorie jsou stále vázané převážně na fixní podstaty a vývojové vztahy jsou převážně vnější. „Pseudoformální“ postupy tohoto typu tak zůstávají heuristicky cenné pouze hlavně pro znalce. Svůdná přesnost popisu může být ovšem zavádějící.

Paglianiho metoda i přesvědčení, kontakty ve světě, mimojiné v Indii, mu umožňují svěží náhled na situaci a vyhnout se pastem levicové inteligence, často ovlivněné euroamerickým ideologickým komplexem. Vystupuje aktivně proti imperialismu a pomáhá orientovat hnutí v Itálii.

Chci zde zmínit i to, kde vidím slabiny Pjotrovy koncepce.

Arrighiho teorie je především dlouhou historií cyklů kapitalismu - od italských městských států po současnou americkou hegemonii, která je spjata s formami imperiálního ovládání i financializace. Není zde ovšem explicitně logika toho, z čeho kapitalismus vychází, a čím má být překonán. Popis se vztahuje k předkapitalistickým i postkapitalistickým formacím pouze jako “vnějšku”. Je to zřejmě rozumný přístup, protože socialismus v Evropě nebyl dosud společností “gewordene Form” (utvořenou formou, na své vlastní základně), ale přechodovou a dynamickou formací. Přesto jakoby této koncepci unikalo, že 20. století nastartovalo tento přechod od kapitalismu globálně. Přitom sám Pagliani chápe, že nyní probíhá souboj s imperialismem od států, které jsou reálnými mocemi a přitom dědici velkých revolucí a revolucionářů (Lenin, Stalin, Mao…). Těch, kteří dokázali využít mezikapitalistických rozporů k reálné třídní změně a tedy k průlomům v imperialistickém řetězu.

Dále se zdá, že Pagliani (v návaznosti na západní a italskou marxistickou tradici) přebírá část stereotypů západních intelektuálů. Například upozornění na to, že logika kapitalismu je pouze jejich dějinami, naprosto redukuje Marxův komplexní pohled na vztah logiky a historie předmětu (12).

Podobně odmítnutí dialektiky u přírody, jako údajné přenesení pozitivistické ideologie, se objevuje jako motiv v západním marxismu. Nositeli takového pohledu jsou takoví myslitelé (a s tak rozporným přínosem ke komunismu) jako Gyorg Lukacs. Přirom Bill Lawvere, který spojil matematické struktury s dialektikou, sám mluví o materialistické dialektice a Lenin má (viz v Materialismu a empiriokriticismu) inovativní pojetí rozpornosti přírody, odrazových procesů v hmotě, kde by mohly být s úspěchem použity i formální postupy analýzy, jako je adjunkce. Nebo se záhadně vyjímá nová matematika ze zákonů přírody (což by se vymykalo předchozím užitím matematických postupů například ve fyzice a otevřelo nové otázky o vztahu poznání k realitě).

Pagliani také částečně odmítá marxistické zdůraznění význačného místa, které má dělnická třída pro přeměnu světa. Pro něj je předpokladem klasického marxismu jen konjunkturální situace 19. století a dělnický boj má jen instrumentální význam. Přitom třídní rozpory (které Pagliani vysloveně uznává) vystupují na povrch právě v době krize. Bez uznání této pozice schází zakotvení politické práce a záleží na nahodilých okolnostech. Je sice pochopitelná jeho nedůvěra k odborářské a dělnické frakci v hnutí, kde korupce dosáhla význačných částí dělnické třídy a navíc v zemích, které byly deindustrializovány a kde odboráři slouží reprodukci systému jako jedna z převodových pák frakcí kapitálu. Ale tato akademická nedůvěra zachovává přetrvávající izolace teorie od praxe, odtržení akademických výzkumů od hnutí, které by situaci mohlo změnit.

Další poznámka se týká arrighiovské redukce dějin na dialektiky toku peněz a vztahu míst v rámci obou mocí. Karel Marx analyzoval v Kapitálu daleko obecnější kategorie užitné hodnoty (reprezentant fyzického světa “pro nás”) a směnné hodnoty (jako společenského kvantitativního vztahu a poměru). Přestože pojetí rozporu teritoria a peněz se zdá nosným pro světové vztahy a geopolitiku, někdy Arrighi (a Pagliani) násilně vtlačují to, co by patřilo obecně do určení užitných hodnot pod teritoriální logiku.

Jako poslední výtku bych poznamenal, že ne všichni teoretici světových systémů také dosáhli takové zásadovosti v antiimperialismu jako Pagliani. Například David Harvey, který byl významný svými výzkumy geografické dimenze v marxismu a svým čtením Marxova Kapitálu, zklamal jak v otázkách imperialistické a islamistické agrese v Sýrii, tak při eskalaci na Ukrajině.

Poznámky

(1) Záznamy a materiály přednášek https://davidharvey.org/reading-capital/#capital-v1-2019

(2) Piero Pagliani, Alla conquista del cuore della terra. Gli Usa: dal dominio sul «mondo libero» all'egemonia sull'Eurasia, ‎ Edizioni Punto Rosso 2003.

Piero Pagliani, Al cuore della Terra e ritorno, 2013 http://www.scribd.com/doc/184765579/Al-Cuore-Della-Terra-e-Ritorno-Uno, http://www.scribd.com/doc/184766479/Al-Cuore-Della-Terra-e-Ritorno-Due

 Piero Pagliani, “La logica della crisi sistemica”. In “Dopo il neoliberalismo. Indagine collettiva sul futuro”, a cura di Carlo Formenti, Meltemi, 2021.

(3) Arrighiho významná díla:

Giovanni. Arrighi, The Long Twentieth Century: Money, Power, and the Origins of Our Times (1994)  - Dlouhé dvacáté století: Peníze, moc a původ našich časů

Giovanni Arrighi, Adam Smith in Beijing: Lineages of the Twenty-First Century (2007) – Adam Smith v Pekingu: Rodokmen jednadvacátého století

Samir Amin, Il capitalismo del nuovo millennio. Edizioni Punto Rosso, 2001.

(4) F. W. Lawvere, S. G. Schanuel, Conceptual Mathematics: A First Introduction to Categories, 2009

Lawvere mimochodem označil na jedné konferenci adjungované funktory jako "výraz dialektického materialismu, který rozvíjeli Marx, Engels, Lenin, Stalin a Mao Ce-Tung"

(5) J. L. Austin, How To Do Things With Words, Oxford University Press, 1976 

 John Searle, Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language, 1969

(6) K. Marx: Dopis V. I. Zasuličové, 8. března 1881

https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1881/031881.html

(7) Karl Polanyi, The Great Transformation, 1944

(8) Jason W. Moore, Ecology, capital, and the nature of our times: accumulation & crisis in the capitalist world-ecology. American Sociological Association, Vol. XVII, N. 1, 2011, pp. 107-146.

(9) Články na stránkách Komunistického svazu mládeže a sturmovatnebesa.blogspot.com, např. http://www.ksm.cz/teorie/5058-zavod-cervene-kralovny a https://sturmovatnebesa.blogspot.com/2025/01/piero-pagliani-o-padu-damasku-systemove.html

Novější články v originále:

Un nuovo POTUS per una nuova fase https://www.sinistrainrete.info/articoli-brevi/29792-piero-pagliani-un-nuovo-potus-per-una-nuova-fase.html

Il masso erratico https://www.sinistrainrete.info/geopolitica/29721-piero-pagliani-il-masso-erratico.html

Memorie di Adriano https://www.sinistrainrete.info/geopolitica/30195-piero-pagliani-memorie-di-adriano.html

(10) „polyfonní svět“ je alternativní Putinův pojem pro multipolární svět na Valdajském fóru v roce 2024

„Vzestup národů a kultur, které dříve z těch či oněch důvodů zůstávaly na politickém okraji, znamená, že jejich vlastní, osobité pojetí práva a spravedlnosti hraje stále důležitější roli. Jsou různé. To může vyvolávat dojem nesouladu a jakési kakofonie, ale jedná se pouze o první etapu vývoje. A jsem přesvědčen, že nová struktura může vzniknout pouze na principech polyfonie, harmonického souznění všech hudebních témat. Chcete-li, směřujeme k uspořádání světa, které není ani tak polycentrické, jako spíše polyfonní, v němž jsou slyšet všechny hlasy a co je hlavní, musí být slyšet. Ti, kteří jsou zvyklí a chtějí hrát výhradně sólo, si budou muset zvyknout na novou světovou partituru.“

Překlad z https://hlidacipes.org/jan-hornik-putin-neustoupi-nas-ceka-moment-pravdy/

(11) Hudson, Super Imperialism: The Origin and Fundamentals of U.S. World Dominance. Pluto Press, 2003

(12) Jindřich Zelený mluvil o strukturálně-genetické teorii – Jindřich Zelený, O logické struktuře Marxova Kapitálu, Nakladatelství ČSAV 1962