Pád. Základy a perspektivy blízké budoucnosti
Překlad poslední eseje Piera Paglianiho, alias Pjotra, italského matematika a marxisty, o povaze současné světové krize, konfrontaci upadajícího impéria USA vůči Rusku a Číně. Esej vyznačuje charakteristiky a východiska pro budoucnost a vyznačuje také objektivní neznámé v celém procesu. Představuje nové výzvy pro marxistické myšlení v této fázi krize. Na nové úrovni se objevuje před námi hrozivá otázka: bude budoucnost konec kapitalismu a budování nové společnosti bez vykořisťování, nebo bude koncem civilizace?
Případy bezmyšlenkovitého vazalství z Itálie můžeme bez problémů škálovat na české prostředí. Reakce politiků na nedávný dopad ukrajinské rakety na území Polska to ukázala jasně.
Pád. Základy a perspektivy blízké budoucnosti
Piero Pagliani
Úvod: stručné charakteristiky krize
Světová ekonomika v krizi má dnes celoplanetární rozměr a hegemonistickým centrem v krizi jsou Spojené státy americké. Nejpozoruhodnější charakter současné systémové krize je však dán tím, že by s ní mohla skončit velmi dlouhá posloupnost světových ekonomik, které se od Benátek koncentrovali na Západ, a v jejím rámci posloupnost systémových cyklů, jimž dominoval anglosaský svět. Z toho vyplývá vysoce ideologizovaná povaha střetu, která přesahuje zjevné propagandistické a dezinformační manévry. Kromě toho, že Západ vojensky angažoval nejčistší dědice Hitlerova nacismu, musel také exhumovat lexikální propriety fašismu. Vysocí představitelé EU nyní hovoří o Rusku jako o "necivilizované zemi" a o Rusech jako o "jen zdánlivě evropských", stejně jako v době zahájení operace Barbarossa hovořili o "barbarství východních území" a o "poloasijském" obyvatelstvu. Nakonec se jedná o rasistické vyznání víry těch, kteří po zbytek dne hovoří o "inkluzi" a "demokracii".
Nenávistná kampaň proti všemu ruskému, včetně velké literatury a velké hudby, které jsou nedílnou součástí evropské kultury, vypovídá o stavu zoufalství, který vede k aktům sebedestrukce, sebepoškozování, jež nacházíme v ekonomické oblasti, a jsou důsledkem zhoubné neschopnosti přizpůsobit se.
Tento odpor k adaptaci je do značné míry vyvolán hegemonním národem v krizi, jehož jsou Evropané pouhými vazaly. Má však také lokální kořeny u těch elit, které vědí, že ztráta hegemonie USA by převálcovala i jejich vlastní mimořádné majetky a zájmy a jejich polobožské mocenské postavení.
Výstražným signálem systémové krize byl Nixonův šok ze srpna 1971, kdy americký prezident ukončil směnitelnost dolaru za zlato. Po téměř deseti letech nejistoty způsobené přetahováním mezi Washingtonem (moc nad územím) a Wall Streetem (mocí peněz) nastolil mír mezi oběma mocemi Volckerův šok, když novopečený předseda Fedu zvýšil v červnu 1981 sazby federálních fondů z 11,2 % na nejvyšší hodnotu 20 %. Důsledkem byla nezaměstnanost, bankroty, koncentrace a centralizace kapitálu a ochlazení inflace, kterou v předchozím desetiletí doprovázela stagnace. Inflační tlaky, které americká vláda umožnila k oživení ekonomiky, se vzhledem k pokračující krizi ziskovosti investic ve skutečnosti minuly účinkem. Kapitál se postupně přesunul z obchodu a průmyslu, tedy z reálné ekonomiky, k finančním spekulacím a prolomil hráze národních legislativních omezení i díky operacím nadnárodních společností, které se zpočátku snažily bránit nestabilitě směnných kurzů způsobených Nixonovým šokem. S Volckerovým šokem a nástupem prezidenta Reagana, který v Evropě napodobila paní Thatcherová ve Velké Británii a postupně všechny ostatní země EU, se investice do finanční oblasti definitivně převrátily. Začala financializace, historicky znak krize, kdy akumulace reálného kapitálu byla exponenciálně nahrazena akumulací fiktivního kapitálu, jehož nominální hodnoty neměly nic společného s reálně vytvořeným nebo existujícím bohatstvím. To vedlo k hromadění zcela nedobytných dluhových cenných papírů, jako je ohromující množství derivátových produktů, jejichž pomyslná hodnota podle Banky pro mezinárodní platby v Basileji dosahuje 558,1 bilionu dolarů (přičemž celkový odhad činí 1 kvadrilion dolarů, přičemž se počítají i jiné než mimoburzovní kontrakty). Jen první, nižší číslo, odpovídá dvojnásobku nemovitého majetku celé planety, necelému šestinásobku světových peněz (rozuměj mincí, bankovek a vkladů všeho druhu) a šestinásobku světového HDP. Vezmeme-li v úvahu vyšší odhad, máme za to, že samotné derivátové cenné papíry odpovídají desetinásobku světového HDP 2021.
Toto fiktivní bohatství, ale podpořené politicky a vojensky, a tedy aktivní, jestliže na Západě dávalo prostor fantaziím, které u nás šly dobře dohromady s "Milano da bere" (pojem užívaný pro osmdesátá léta doprovázené finančním růstem ústícím dík spekulacím do nárůstu dluhu, který je pro Itálii problémem dodnes - pozn. překl.), jako jsou "nehmotná aktiva", "znalostní management" a podobné věci (všechno pojmy, které při pokusu o konkretizaci jednoduše odkazovaly na deltu mezi skutečnou hodnotou podniku a jeho burzovní hodnotou), fantazie, které jiní vytvářeli díky imaginativním teoretikům "marxistické levice", toto fiktivní bohatství prý konkrétně zachycovalo zisky, které vznikaly jen tam, kde je bylo možné vytvořit, tedy mimo historické kapitalistické okruhy: financializace musí být spojena s globalizací.
Globalizace však přinesla vzestup mocností, které se ocitly mimo politickou kontrolu Západu a během několika desetiletí se stanou strategickými konkurenty USA, Číny a Ruska, kolem nichž se sdružuje stále více zemí, které se snaží vymanit z dominance kolektivního Západu (vzpomeňme na Šanghajskou organizaci pro spolupráci nebo BRICS+).
Od roku 2000 (viz zpráva "Přestavba americké obrany: strategie, síly a zdroje pro nové století" neokonzervativního think tanku Projekt pro nové americké století) se předpokládalo, že desetiletí počínaje rokem 2020 bude posledním otevřeným oknem, kdy USA mohou a měly by zasáhnout, a to i vojensky, přímo proti svým konkurentům, aby neztratily svou globální hegemonii.
A tak se také stalo.
Sekvence systémová krize - financializace - světové války je v dějinách kapitalismu opakující se skutečností.
Od pádu SSSR jsme byli svědky jedné války za druhou: Jugoslávie (první válka v Evropě od roku 1945, a někteří už věděli, že nebyla poslední), Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie, Somálsko, Jemen. A nyní jsme se vrátili k evropské válce, k té na Ukrajině. Celá tato ohnivá opona sice na jedné straně slouží k obklopení euroasijské pevniny (na níž nadále zůstávají čtyři atomové velmoci, nejlidnatější země světa, země s největší světovou ekonomikou a domovem obrovských a rozmanitých přírodních zdrojů), na druhé straně však slouží k oddělení Evropy od ní a od velké části Afriky. Jinými slovy, slouží k tomu, aby se Evropa stala pevným přívěskem USA. A k tomu bylo nutné, aby se EU "vyzbrojila", stala se civilní prodlouženou rukou NATO, aby byla prostřednictvím Ukrajiny, jako oběť, použita proti Rusku.
A zde se dostáváme k jádru problému. USA se všemi svými spojenci nejsou schopny porazit Rusko ani Čínu v konvenční válce. Stojí za to připomenout, že maršál Montgomery při slyšení ve Sněmovně lordů v roce 1962 ohledně scénáře budoucí třetí světové války varoval: "Pravidlo 1 na straně 1 válečné příručky říká: 'Nikdy nepochodujte na Moskvu'. Pravidlo 2 říká: 'Nebojujte s pozemní armádou v Číně'."
V atomové válce bychom byli poraženi všichni, včetně USA. A oni to vědí. Přinejmenším je v USA mnoho lidí na odpovědných pozicích, kteří to vědí. Podle mého názoru to ví i Biden, který naviguje v bouři, protože se musí postavit mase šílenců, někdy dramaticky ideologizovaných ("Manifest Destiny"), kteří nevědí, co je to konvenční válka, natož co je to válka existenční obrany (pojem, který byl Rusům vtisknut do DNA za zvuku milionu padlých), a vůbec netuší, co je to atomová válka, myslí si, že se může vést jen v Evropě, zatímco oni ji budou sledovat třeba z nějakého extra luxusního bunkru, a jejichž jedinou strategií, jak ekonomickou, tak vojenskou a politickou, je dělat stále stejné kroky.
Krize rizikových hypoték byla po varování krizí akciového trhu dot-com (tj. "nehmotného kapitalismu", "znalostního kapitalismu") prasknutím obrovské bubliny fiktivního kapitálu. Díky Číně byla krize pracně zkrocena, ale západní logika akumulace zůstala logikou založenou na fiktivním kapitálu. Všechny kroky, které vedly ke krizi, se opakovaly v ještě větším měřítku. Člověk si vzpomene na obrovské kvantitativní uvolňování v dolarech nebo eurech, kdy se do reálné ekonomiky dostalo jen s kapénkami, zatímco masy se zastavily ve finančních okruzích, které je tam zablokovaly. Nyní hrozí splasknutí kolosální bubliny ve světě, který již není globalizovaný, ale geopoliticky, obchodně a finančně roztříštěný. Aby se zmírnilo prasknutí, dojde k obvyklým loupežím: privatizace veřejného majetku, fúze a akvizice, nájezdy na nemovitosti, snižování mezd a vše ostatní, na co nás pravice a ještě více levice v posledních letech přivykaly [1]. Loupeže, které přivedou společnost do bídného stavu, ale které v žádném případě nebudou stačit, protože jde o obrovské částky, o skutečnost, že stávající bohatství je konečná zásoba, a konečně o to, že tyto manévry a globální izolace, k níž se odsuzujeme, zabrání jakémukoli oživení, s výjimkou omezených odvětví, a tedy i vytváření nových toků bohatství.
Z toho vyplývá, že bude nutné postupné pozastavení/omezení/zrušení demokratických svobod projevu, organizace atd., svobod, které již nejsou podporovány vývojem, ale naopak překážkou stále násilnější, stále naléhavější a stále rychlejší reorganizace procesů akumulace peněz a moci. Všude, kde se uplatní autorita této nové aristokratické říše, v podstatě nové talasokracie, a to jak ve "vnějších koloniích", tak ve "vnitřních koloniích", se uplatní klasická metoda opírání se o elitářské a reakční společenské síly a skupiny, ale s důrazem na to, aby se obrátila pozornost na "libertářskou" patinu woke kultury, která je zcela zbytečná k odčinění starých křivd a nevytváří nové, ale velmi užitečná k tomu, aby si lidé zvykli dodržovat ideologické a behaviorální protokoly, o nichž se rozhoduje shora.
V USA, proniknutých neocony, je jediná cesta k záchraně spatřována v obnovení role světové hegemonické mocnosti, která však musí projít porážkou Číny, což zase vyžaduje porážku Ruska. Zatímco se pokoušíme o tuto cestu, která nutně rozděluje svět na západní třetinu a dvě třetiny "ostatních", a tím násilně přerušuje finančně-globalizační okruh, mohou USA pouze okrádat své spojence, počínaje bohatou (zatím na krátkou dobu) Evropou. Ale i kdyby se tato loupež podařila v plném rozsahu, USA by v nejlepším případě uvízly v situaci solipsistického bohatství podobné té, z níž se musely vymanit v poválečném období, když vymyslely studenou válku a dodávaly dolary do Evropy, která se musela po druhé světové válce obnovit. Tento cyklus by se však již nemohl opakovat, protože situace ve světě je nyní drasticky odlišná, a co víc, drasticky ohrožená. Není jasné, zda tímto způsobem USA pouze hodlají získat čas a zároveň se snaží oslabit své protivníky s cílem dosáhnout jejich kapitulace, nebo zda své nové postavení absolutního velitele nad 1/5 zeměkoule (téměř formální impérium) využijí k vyjednávání o nové rovnováze sil v multipolárním světě, kterému nyní nelze odporovat. Bude záležet na tom, jak se krize vyvine.
Jak bude probíhat?
Krize je přímo úměrná míře financializace, akumulaci fiktivního kapitálu, a proto je největší na kolektivním Západě, kde by ji, jak jsme viděli, nevyřešilo ani převrácení starého kontinentu a jeho stále se zmenšujícího počtu anexí a spojení vzhůru nohama.
Krize je způsobena mechanismy řízenými logikou akumulace. V rámci budování formálního anglosaského impéria proto nemá šanci na vyřešení. Bezprostřední otázka tedy zní: "Co se děje venku, co se stane?".
Na tuto otázku nedokážu odpovědět. Pokud nakonec vznikne multipolární svět, bude to proto, že kolektivní Západ, který je dnes neoliberální, bude poražen kolektivním Jihem (nebo Východem), jehož podstata je v současnosti neznámá. Nebo jí alespoň nerozumím.
Ve skutečnosti, kromě jasného záměru Ruska prolomit stále hrozivější obklíčení NATO, které vyvrcholilo podporou Západu ukrajinským neonacistům, a možnosti - kterou Kreml předvídá -, že velká část globálního Jihu se chopí záměru, aby unikl věkovitému jhu Západu, v krizi, a proto stále dravějšího a agresivnějšího (dva aspekty, které jsou v přímém protikladu k pojmu "hegemonie"), si myslím, že nikdo nemůže s čistým svědomím tvrdit, že má jasnou představu o hlubokých opozičních liniích, které budou utvářet budoucí svět.
Obecně se hovoří o střetu mezi neoliberálním Západem a ... . Druhý termín chybí. Často je "neoliberalismus" chápán jako jakási "konečná fáze" kapitalismu (což sám o sobě není) a stejně často je zdůrazňován jeho ideologický význam, patrný v hyperbolách woke kultury, které sice mají relativní destruktivní sílu, ale v důsledku toho se v nich jsou stále jen "experimentální" a menšinové (i když se to vzhledem k hlasitým médiím a svědectvím nezdá) a mají za úkol skrývat podstatné národní a mezinárodní "třídní jevy", které se zatím sotva začaly analyzovat (výjimky jsou cenné, ale vzácné a držené v tajnosti). A tak se objevují lidé, kteří si pod vlivem zvláštních efektů woke kultury představují střet mezi světem zaměřeným na transhumanismus a světem, který hájí humanistické hodnoty, nezřídka označované jako "tradiční hodnoty". A když někdo používá pojem "tradice", dostává se do houštiny bodláčí. Kdy "tradice" začíná a kdy končí? Pro někoho ve středověku - chápaném v historickém, nikoli hanlivém smyslu -, pro jiného v osvícenství a tak dále podle toho, na co se člověk zaměří. A kde se tato "tradice" nachází, v Evropě, v Číně, v Rusku, v Argentině, v Thajsku? Na který filozofický systém se vztahuje? Znamená "tradice" jen odmítnutí nesnesitelného "rodiče 1" a "rodiče 2"? Navrhuji přenechat tyto potyčky propagandistické stránce projevů Vladimira Putina, straně, která chce z pochopitelných důvodů oslovit nejsdílenější nálady ruské společnosti, a upřímným duším, které jsou v ní ochotny vidět reakční a dokonce "fašistickou" povahu. Na tom se totiž neodehrávají osudy světa.
Během studené války proti sobě stály dva odlišné projekty, dva odlišné pohledy na svět, dva odlišné ekonomické a sociální systémy. Na obou stranách existovaly silné doktríny, které umožňovaly tento střet interpretovat, i když se všemi omezeními, která doktríny mají vzhledem k toku dějin. Dnes už tomu tak není.
Ve střetu, který nyní následuje po rozpadu světového řádu studené války, je znát, že na jedné straně stojí neoliberální komplex, ale na druhé straně komplex, který je ještě méně dešifrovatelný, než byl sovětský systém, a který se obohacuje o heterogenní subjekty. Potápějící se loď opouštějí všichni: důstojníci, poddůstojníci, strojníci, číšníci, luxusní cestující, první třída, druhá třída, třetí třída, dokonce i černí pasažéři.
Zřejmě nečelíme ani klasickému mezimperialistickému střetu, i když můžeme pozorovat opakování určitých vzorců přítomných v první polovině minulého století - například anglosaské finančnictví na jedné straně versus industrializace Německa (nyní Německa, Ruska a Číny).
To vede k otázce, jaké jsou podmínky pro skutečný vznik multipolárního světa, pro jeho stabilitu a jaká bude jeho povaha.
Změna hry
Ruská federální rada 4. října ratifikovala předání Záporožské, Chersonské, Doněcké a Luganské oblasti z Ukrajiny do Ruské federace poté, co tak učinila Státní duma. Toto rozhodnutí spolu s částečným mobilizačním rozkazem týkajícím se 300 000 vojáků je ruskou reakcí na uvědomění si dvou věcí: 1) NATO (zde rozuměj USA a Velká Británie) nedovolí Zelenskému jednat s Moskvou o míru (dosud mu v tom vždy bránilo pomocí vlastních neonacistických pretoriánů, nátlaku a vydírání všeho druhu), 2) NATO převzalo přímé velení vojenských operací na Ukrajině.
Od 4. října proto Moskva považuje tyto regiony za nedílnou součást Ruska. Na tom, zda tuto anexi uzná kolektivní Západ (který je v secesních operacích na prvním místě, viz Balkán) nebo jiné národy, záleží jen málo. Protože v tomto případě je jasné, že záleží na tom, co si myslí Moskva, tedy na strategických motivacích tohoto kroku. A tento krok zcela mění karty na stole, nebo spíše mění šachovnici: nyní to již není Rusko, kdo bojuje na Ukrajině, ale pro Moskvu a drtivou většinu Rusů, jak ukazují různé průzkumy, je to NATO, kdo bojuje proti matičce Rusi se všemi důsledky, které z toho vyplývají.
Bývalá kancléřka Angela Merkelová, která dokazuje, že má stále ještě schopnosti státníka, zatímco bývalý italský premiér Super Mario Draghi, který měl být ve fantazii našich politiků a propagandistických médií jejím nástupcem, se projevil jen jako technokrat bez jakéhokoli historického povědomí, to ví a řekla to, i když za rouškou přízraku Helmuta Kohla:
„Bývalý kancléř kritizuje jednání Washingtonu a NATO, které nejsou schopny "myslet v historických souvislostech", "myslet nemyslitelné" a naslouchat skulině, kterou otevřel Putin ve svém výhružném projevu 21. září: dohoda s Kyjevem byla v březnu téměř hotová, zaměřená na ukrajinskou neutralizaci, a Londýn a Washington ji zmařily.“ [2]
Zatímco se propagandistická média rozvášňují nad ukrajinskou "reconquistou" (Izjum, Balaklija, Lyman a pár vesnic), zatímco generálové jako Petraeus, kteří v životě nevyhráli žádnou válku, mluví o "začátku kolapsu ruské armády" a v jejich stopách se objevuje teorie "expertů" z tisku či jiných vizuálních médii, kteří si pletou úspěch taktické ofenzívy s operačně-strategickým vítězstvím, když se zapomíná na obrovskou destrukci válečného materiálu a na děsivý počet ukrajinských obětí, zatímco se Západ vzrušuje touto "válečnou pornografií", strategický obraz se zcela změnil.
Válka se nevyhrává na taktické úrovni (i když válečné porno bude pokračovat a pouhá myšlenka na něj vhání do očí slzy). "Kinetická" část války se vyhrává na operační úrovni a válka jako strategická konfrontace se vyhrává v politické dimenzi. Proto byly války vždy hybridní, i když někteří komentátoři to považují za novinku a s jistou hrdostí tento ohromující "objev" sdělují svému publiku. A právě proto přijetí čtyř ukrajinských regionů do Ruské federace dramaticky mění hru.
Nyní se NATO musí rozhodnout, zda chce bojovat přímo s Matičkou Rusí (pokud jde o strategii, je vhodné mluvit o "Matičce Rusku", jak jsme viděli). Jiné možnosti neexistují: Buď kompromis, nebo otevřená konfrontace, bez dalšího zásahu loutkového režimu v Kyjevě, s pokusem za nelidskou cenu pro Ukrajince urvat ještě pár vítězství, než ruská mobilizace nasytí frontu a pravděpodobně přejde do protiofenzívy, v naději, že Putina vnitřně oslabí (což se nestane, protože v sázce je právě Matička Rus, a stačí dva historické a kulturní pojmy, abychom to pochopili) a izolovat ho od jeho spojenců, jako je Čína, která v této chvíli hraje mrtvého brouka, ale je jí naprosto jasné, co je v sázce (v neposlední řadě proto, že stačí arogantní imbecilka jako Nancy Pelosi, aby to 1,4 miliardě Číňanů připomněla - a vyděsila vlastní tchajwanskou prezidentku Cchaj Jing-wen: "Ozbrojená konfrontace s Čínou nepřipadá v úvahu").
A rozhodnutí USA (které se bude muset promítnout do souhlasu kolektivního Západu) musí vzít v úvahu skutečnost, že Ukrajina je pouze jedním z terénů, v současné době nejžhavějším, ale ne rozhodujícím, epochální změny, která je nyní zjevná a všem na očích.
Nový termín: "nevyprovokovaný“
Noam Chomsky upozornil, že když se mluví o ruské invazi na Ukrajinu, automaticky a povinně se používá termín, který je v těchto souvislostech nový: "nevyprovokovaná" (unprovoked). "V každém článku, který najdete [na Googlu], musí být invaze na Ukrajinu označena jako "nevyprovokovaná". Samozřejmě, že to byla provokace. Jinak by o něm neustále nemluvili jako o "nevyprovokovaném"... To není jen můj názor, je to názor každého vysokého úředníka diplomatických služeb USA, který má nějaké povědomí o Rusku a východní Evropě. Od George Kennana [teoretika zadržování Sovětského svazu] v 90. letech přes Reaganova velvyslance Jacka Matlocka až po současného ředitele CIA" [3].
Pokud však bylo Rusko vyprovokováno, je třeba pochopit důvody. Nejzřejmější je mechanický: Rusko musí "změnit režim", podřídit se USA a pokud možno se balkanizovat, tj. rozdělit na několik států. Ukrajina v tomto projektu slouží jako past, v níž jako návnada slouží tisíce Rusů-Ukrajinců v Donbasu zabitých od roku 2014 a prozatím desetitisíce padlých ukrajinských vojáků a tisíce civilistů.
Proč by mělo Rusko přestat existovat jako suverénní stát?
Ruští publicisté zde připomínají, že to byl cíl Západu po staletí, a odkazují na švédskou a teutonskou invazi, kterou ve 13. století porazil Alexandr Něvský, polskou invazi v období Smuty na přelomu 16. a 17. století, napoleonskou invazi, pruskou invazi a nacisticko-fašistickou invazi. Toto ruské čtení dějin je zajímavé, protože i když má někdy nepřesvědčivý mesianistický nádech, který pomíjí příliš mnoho detailů, přesto signalizuje pocit a skutečnost, že pro Rusy má pojem obrany vlasti (a denacifikace) vysoký emocionální obsah.
Faktem je, že Rusko je Západem v podstatě vnímáno jako příliš velký, na zdroje příliš bohatý a příliš "odlišný" národ. Je to národ, který se vymyká politické kontrole Západu a také jeho ideologické kontrole, což je neméně důležité. Ačkoli je Rusko nedílnou - a nepostradatelnou - součástí evropské kultury, Rusko je Rusko. Její křesťanství stojí mimo (dlouholetou bratrovražednou) dialektiku mezi katolíky a protestanty a je cizí jejich "modernizaci", nejednoznačně balancující mezi uznáním náležitých práv a přizpůsobením se zájmům politicko-ideologických lobby. Rusové mají hluboké důvody vnímat současný kolektivní Západ nejen jako skupinu zarytých "nenávistníků" Ruska, ale také jako cizí "civilizaci" s "hodnotami", které nemohou sdílet [4].
Historické etnicko-kulturní bohatství Ruska, složeného z pravoslavných, muslimů, židů, buddhistů, z různých národů a kultur, které se však uznávají v jednom národním celku, což je jev, který můžeme nazvat "centralizací rozmanitosti", zanechává Evropu zmatenou, kde se množství v podstatě jednobarevných států po staletí nedokázalo vyrovnat s Jiným [5].
Je to tedy paradoxní, ale nikoli překvapivé, že, jak jsme viděli, vysocí diplomaté EU prohlašují, že Rusko "není civilizované", přesně jak si mysleli nacisté a fašisté [6].
Střet civilizací nebo střet generací?
Centralizace rozmanitosti se netýká pouze Ruska. Člověk si vzpomene na Čínu a Indii.
Centralizace rozmanitosti se utvářela v dlouhých historických procesech, které byly umožněny pomalými socioekonomickými mechanismy. Nelze ji proto zaměňovat s americkým pot-pourri, které vzniklo nahodile pod tlakem rychlých a mimořádných procesů akumulace peněz a moci, ani s neorganizovanou imigrací v postkoloniální Evropě.
Střet mezi Spojenými státy a Ruskem, který předchází střetu mezi Spojenými státy a Čínou, je střetem mezi mladým anglosaským národem spojeným s dalšími mladými anglosaskými národy (Kanada, Austrálie, Nový Zéland) pod dohledem jejich matky, Velké Británie, a národy, které se formovaly po staletí a staletí: 1000 let Rusko, 4000 let Čína.
Z tohoto pohledu má anglosaský blok mnoho silných stránek díky svému mládí, pružnosti, dynamickým volbám, bezohlednosti a samotné geografii, ale zejména ve Spojených státech vykazuje takzvanou "strukturální křehkost", kterou lze se zneužitím metafory vysvětlit téměř "psychopoliticky": je to plod spěchu, úzkosti obnovit historii, která nebyla, dětství a dospívání, které byly popřeny. Spojené státy jsou Jack Torrence, který v Osvícení zamrzne na dětské frázi (která v italském překladu, upraveném samotným Kubrickem, evokuje orální fázi: "Il mattino ha l'oro in bocca" – „Ranní ptáče chytí červa“) a pak dětské iluze o všemohoucnosti promění v monstrózní nenávist k těm, které obviňuje, že mu brání v kreativitě, tedy k těm, kteří mu kladou společenská a citová omezení a připomínají mu jeho povinnosti dospělého.
V tisícileté historii Říše středu bylo období podřízení se Západu skutečně oním "nepříliš zářivým obdobím, z něhož se však vzpamatováváme", o němž Číňané hovoří. Pár století ve čtyřtisícileté historii lze vnímat ironicky, jako něco přechodného.
Na druhou stranu 77 let hegemonie USA může být skutečně ohňostrojem, výjimečným, rozhodujícím, ale hrozícím neopakovatelností, a v jeho důsledku se tři sta let nadvlády Západu jeví jako fenomén nesmírného významu, ale na pokraji nezvratného vyčerpání. Což by samo o sobě nemuselo vést k dramatu, kdyby tisíciletý Západ nebyl nucen napodobovat Spojené státy.
V mladém a rychlém světě USA má historická paměť buď obchodní hodnotu, kterou si lze přivlastnit, nebo je vnímána jako mocná a nebezpečná zbraň, která jim chybí a kterou je třeba vzít jejich nepřátelům. Takto USA v roce 2003 zničily bagdádské muzeum založené britskou tajnou agentkou Gertrudou Bellovou v roce 1915, kdy se expanze "staré Anglie" blížila svému vrcholu.
Národy s hlubokými kořeny nejsou tolerovány o nic více než geograficky velké národy. Spojené státy musí držet na uzdě rozsah i hloubku ostatních mocností. USA jsou přesvědčeny, že díky "zjevnému osudu" mají právo být jediné velké, přičemž slovo "velké" má především geografický význam, a že jejich vlastní fast and furious (rychlé a zběsilé) hodnoty musí nahradit pomalé a klidné hodnoty ostatních národů.
Abych parafrázoval Džaváharlál Néhrúa, západní civilizace [Britové] byla nositelem vlastnosti, kterou ostatní národy [Indie] postrádaly: dynamiky. Ale bylo to tak až do paroxysmu epileptického záchvatu. Společnost, každá společnost a kapitalismus (se svým alter egem, imperialismem) měly vždy velmi odlišný rytmus a postupem času se tento rozdíl v každém cyklu vyjetou koleji, ze které se zdá být stále více problematické se dostat.
Vrátíme se k pomalejším rytmům, budeme se moci opět vrátit zpět, vytvořit "archaické společenské typy ve vyšší formě" (Marx), nebo se virus rozšířil všude? Co z tohoto systémového chaosu vzejde?
Válka, aby se zabránilo revoluci
Rusko bylo proto vyprovokováno a provokace má za cíl zatáhnout ho do války. A válka poslouží k politickému vnitřnímu rozvratu Ruska, k jeho zničení jako velkého národa a suverénní země. Pak přijde na řadu Čína a po ní, domnívám se, Indie, která by bez čínské protiváhy mohla riskovat, že získá "příliš důležitou" roli.
Washington nechce ztratit převahu, kterou získal díky mimořádné geografické poloze, spíše divoké než záchvatovité dynamice a prozíravosti při hraní pokeru, díky níž vstoupil do obou předchozích světových válek uprostřed proudu. Nechce o něj přijít, protože je to jediná věc, která drží pohromadě rozvrácenou společnost, kde 15,1 % lidí žije v chudobě, 18 % se musí obracet na potravinové banky, a kde jen něco málo přes 4 % světové populace tvoří asi 25 % světové vězeňské populace.
Aby Spojené státy přijaly dějiny a zbytek světa, musely by být schopny revolucionizovat společenské vztahy, které byly utvářeny nedávnými, rychlými a prudkými procesy akumulace peněz a moci. Její vládnoucí elity to však nedovolí a stejně by toho nebyly schopny, protože logika kapitalistické akumulace vystupuje jako objektivní síla i nad nimi. Jsou proto nuceni snažit se udržet 77 let trvající nadvládu (lusknutí prstu v dějinách lidstva) národa, který bude na konci roku 2022 tvořit jen 4,2 % světové populace. Nadměrná moc řízená malou elitou, která spolu s velmi malým počtem mezinárodních spojenců vládne dosud velmi bohaté části planety za podpory vazalských společenských vrstev, které se uznávají v zájmu, nebo někdy jen v ideologii, této neo-aristokracie, zplozené dnes již téměř padesátiletým obdobím financializace a neoliberalismu, tedy zplozené systémovou krizí.
Ale pozor na jednu věc: ačkoli za jiných okolností, už se stalo, že národ, který "neměl dost sil", přímo či nepřímo ovládl celou planetu. Vzpomeňte si na malou Anglii tváří v tvář obrovskému indickému subkontinentu (přímo ovládanému) a obrovské Číně (nepřímo ovládané) a zbytku Evropy (jejíž obchodní toky kontrolovala a jejíž "rovnováhu moci" nastolila). V době svého největšího rozšíření v roce 1921 mělo Britské impérium rozlohu 35,5 milionu kilometrů čtverečních, což představovalo 24 % rozlohy zeměkoule, 145krát větší rozlohu než Britské ostrovy a 448 milionů obyvatel, což byla pětina tehdejší světové populace a desetinásobek populace Velké Británie. V době dobytí Indie však britský HDP činil pouze 1,9 % světového HDP a Británie ještě neovládala zbytek Evropy po hospodářské a finanční stránce, naopak byla zadlužena u nizozemských bankéřů. Přesto dobyla zemi s více než 22 % světového HDP. Jak však poznamenal Immanuel Wallerstein, Anglie byla mnohem lepší ve "zločinném umění", tj. v umění války [7].
Bude však dnes ještě možné nasadit všechno jeho zločinné umění, když to může znamenat konec celého lidstva? Jestliže ve Washingtonu nepochybně existují monstra šílená zoufalstvím, opravdu tam není nikdo, kdo by je dokázal udržet na uzdě?
Vojenský aspekt je však pouze jedním z faktorů, které hrají roli. Uvědomte si, že dnes HDP USA, ačkoli se snižuje, představuje v paritě kupní síly 15,78 % světového HDP a dolar je referenčním bodem pro dvě třetiny světového HDP. Raffaele Sciortino má proto pravdu, když tvrdí, že "předpoklady poklesu týkající se Spojených států je třeba brát s velkou rezervou". To souvisí s naším upozorněním [8].
Problémem, který je třeba analyzovat, je, jak a kdy se válečná dynamika spojí s ekonomickou a finanční, vzhledem k tomu, že ceteris paribus je finanční domeček z karet, jehož příkladem je známé množství derivátových cenných papírů rovnající se deseti světovým HDP, tj. rovnající se ničemu, protože deset Zemí neexistuje, odsouzen ke zhroucení, které s sebou stáhne banky, průmysl a fiskální krize. A zde "ceteris paribus" znamená bez podpory finančních systémů kolektivního Jihu, počínaje Čínou [9].
Dějiny a ukázka systémové krize
Při čtení projevu Vladimira Putina, který pronesl 30. září v kremelském sále Sv. Jiří u příležitosti podpisu dekretů o přijetí čtyř ukrajinských regionů do Ruské federace, jsem byl ohromen ze zcela specifického důvodu: když se oprostí od rétorických výkvětů, od odkazu na neoliberalismus jako "kulturu" v protikladu k ruským "tradičním hodnotám" (což u někoho, kdo vede "velkou vlasteneckou válku", nepřekvapuje), působí jako poznámka pod čarou k mistrovskému dílu Giovanniho Arrighiho „Dlouhé 20. století. Peníze, moc a počátky naší doby".
Poznámka pod čarou, která se nás úzce dotýká, protože tímto projevem se Rusko oddělilo od Evropy, a to se značnou dávkou zášti, podobně jako u zrazeného milence. Naše neschopnost zaujmout pozici třetí strany mezi Spojenými státy a nastupujícími mocnostmi způsobila, že toto roztržení bylo nevyhnutelné právě kvůli dynamice, kterou Arrighi popsal v první polovině 90. let. V těchto letech byl Vladimir Putin předsedou Leningradského výboru pro mezinárodní vztahy. Jeho úkolem bylo podporovat zahraniční vztahy a přilákat zahraniční investice. A byl oficiálně kritizován, protože jeho rozhodnutí příliš zvýhodňovala západní investory. Vzpomínám si, že až do poloviny minulého desetiletí Putin snil o jednotném trhu "od Lisabonu po Vladivostok" (a němečtí podnikatelé o něm snili s ním).
Tyto biografické prvky samy o sobě stačí k pochopení toho, že Vladimir Putin není ideologicky protizápadní, ale musel změnit své názory, aby se vyrovnal s okolnostmi, které musel zvládnout. Z toho vyplývá, že 30. září promluvil v Kremlu jako nadosobní aktér, který představuje historickou dynamiku. A nejpůsobivější je, že si toho byl zřejmě vědom. Což je fascinující a znepokojivé zároveň. Protože mě vždycky zneklidňuje, když si někdo, byť oprávněně, myslí, že vykládá logiku dějin.
Metodologický exkurs
Zde je nutné vysvětlení. Dějiny jsou výsledkem sledu rozhodnutí učiněných za objektivních okolností. Použijeme-li matematickou analogii, jedná se spíše než o posloupnost o svazek možností.
"Lidé sami dělají své dějiny, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, jež si sami zvolili, nýbrž za okolností, jež tu byly před nimi, jež jsou jim bezprostředně dány a jež zdědili z minulosti.“ Takto píše Karel Marx v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.
V této dialektice mezi volbou a objektivním stavem jsou v sázce lidské dějiny a etika jejich protagonistů.
Složení různých voleb, podobně jako složení sil ve fyzice, posouvá Dějiny směrem, který může být nezamýšlený, tj. nechtěný, nepředvídaný a dokonce nevítaný historickými aktéry, kteří rozhodují, kteří činí volby.
Klasickým příkladem skládání sil je kosočtverec: síla F1 se skládá se silou F2, která má jiný směr, směr a intenzitu než F1, a vzniká výslednice R, která má jiný směr, směr a intenzitu než obě. Pokud si představíme Dějiny jako postupné skládání sil, vyhneme se pádu do mechanicismu i konspirace. Je třeba si ujasnit, že konspirace se dějí neustále, od těch, které slouží k zakrytí nepohodlné skutečnosti (Ustica), přes jednoduché, umně vykonstruované události (incident v Tonkinském zálivu, falešné chemické bomby al-Assada atd.) až po složitější machinace, jako byl atentát na Kennedyho, Piazza Fontana. Máme dokonce spiknutí ve spiknutí, jako je to neobvyklé, kdy se Marie Stuartovna nechala zaplést do spiknutí proti Alžbětě I., které muselo být odhaleno, aby donutilo nepoddajnou anglickou královnu setnout hlavu její sestřenici Marii, aby se nakonec velmi katolický, ale také nepoddajný španělský král Filip II. rozhodl vést válku proti svému protestantskému bratranci se svou Neporazitelnou armádou. Tak se také stalo, ale do cesty se jim postavila náhoda, série bouří, které doslova potopily španělské plány.
Náhoda, a takových příkladů je mnoho, je součástí sil, které je třeba složit. Naproti tomu spiknutí jsou pouhými zlomky síly a nejsou schopny prosadit požadovaný výsledek.
Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené nebrání tomu, aby člověk mohl nahlédnout nebo vyslovit hypotézu o pravděpodobnějších trendech než ostatní.
Vyhlášení války Evropě
"Pokud Rusko napadne Ukrajinu, Nord Stream 2 se tak či onak neuskuteční."
Victoria Nuland, leden 2022 [10].
Mnozí považovali útok na oba Severní proudy za válečný akt proti Německu a Evropě [11]. Nemá smysl číst ubohé pokusy samozvaných politických a geopolitických expertů, kteří se snaží svalit vinu na Rusko. Nedává to žádný smysl. Tečka.
Navrhuji číst mezinárodní teroristický útok na Nord Stream jako poslední z řady činů, jejichž cílem je, jak je uvedeno v úvodu, oddělit západní Evropu od zbývající euroasijské pevniny (s rozšířením do severní Afriky a Afrického rohu) a spekulativně obklíčit Rusko a Čínu (a perspektivně bych přidal Indii - kašmírská fronta je vždy k dispozici, stejně jako útoky a střety mezi komunitami).
Bombardování Nord Streamu se také zdá být očekávanou odpovědí na jakékoli budoucí německé přehodnocování: od nynějška zapomeňte na svůj mírumilovný Drang nach Osten 2.0.
Kolektivní Západ, oddělený od zbytku světa, bude mít na výběr pouze sebekanibalismus. Jednostranné rozhodnutí Berlína vyčlenit 200 miliard eur z deficitu na zklidnění cen energií vyvolalo v EU nespokojenost a začalo vyvolávat přízrak Výmaru. Důvodem je logika akumulace, která postupuje podle vývojových diferenciálů a nedává na výběr: kde je lze vytvořit, tam se vytvoří, nikomu se nehledí do tváře. Dnešní akumulace, tedy akumulace v době krize, navíc z velké části neprobíhá rozvojem, ale loupeží - nebo jemněji řečeno, získáváním existujícího, již vyprodukovaného bohatství těmi nejsilnějšími. Dlouhou dobu byl tento druh akumulace namířen především proti globálnímu Jihu. Pak se musel začít zaměřovat i na historická kapitalistická centra, a to privatizací veřejného majetku, fúzemi a akvizicemi, restrukturalizacemi, nájezdy na veřejné dluhy a přírodní zdroje tam, kde existují. Od nynějška se bude muset obracet hlavně dovnitř samotného Západu, pokud se mu nepodaří vnutit divoké neokoloniální vykořisťování části tohoto kolektivního Jihu, který však s rostoucí nadějí vzhlíží k rusko-čínskému bloku. Vladimir Putin ve svém projevu 30. září velmi explicitně zdůraznil, jak moderní Rusko hodlá převzít prapor ochrany globálního Jihu, který třímal Sovětský svaz: "Jsme hrdí na to, že ve 20. století to byla naše země, která vedla antikoloniální hnutí, jež otevřelo mnoha národům světa možnost rozvoje, snížení chudoby a nerovnosti a porážky hladu a nemocí.“
Nejsou to rétorická slova ponechaná náhodě ani sovětská nostalgie: jsou to důkazy hegemonie v boji za multipolární svět. Je to boj, který Rusko musí vést nyní, protože ani pro něj nezůstanou operační okna otevřená donekonečna: jeho současná vojenská převaha v konvenčním a strategickém smyslu nebude trvat věčně, mezery se budou uzavírat.
V roztříštěném světě, který tento boj charakterizuje, se silnější západní státy zaměří na ty slabší podle hierarchie, v jejímž čele stojí Spojené státy, zatímco místní neo-aristokracie se zaměří na svou upadající střední třídu, neo-třetí stav, který se postupně neorganizovaně mísí se čtvrtým stavem, který se stále více skládá z proletářů, kteří jsou zastrašováni nebo jim je vnucováno, a někdy i vnucováno, že jsou střední třídou, samostatně výdělečně činnými [12].
Stav, který mi z hlediska politického a společenského vědomí připomíná období mezi Francouzskou revolucí a povstáním v roce 1848.
Tato kaskáda loupeží, která se odehrává v rozvětvené hierarchii, kde se každý uzel snaží nějakým způsobem postoupit na žebříčku na úkor ostatních, se nemůže dlouho udržet, pokud se uloupené bohatství neobnovuje. Ale právě kaskáda loupeží vyvolá nefunkčnost a zkraty, které budou bránit tvorbě nového bohatství. To se již děje, protože potřeba nezhroutit náhle finanční domeček z karet vyvolává obrovské plýtvání zdroji, počínaje kvantitativním uvolňováním, které se do reálné ekonomiky dostává pouze kapačkami nebo zisky podniků reinvestovanými z 90 % do operací na burze.
USA nám chtějí prodávat svůj břidlicový plyn za vysokou cenu jako povinnou alternativu k levnému ruskému plynu, který hrál klíčovou roli ve velké části poválečného hospodářského rozvoje Evropy [13]. Jak za to ale Evropa zaplatí, když USA zároveň uplatňují celní, fiskální a měnovou politiku ve prospěch vlastní reindustrializace na úkor deindustrializace Evropy? Scénář úsporných opatření, rostoucího zadlužení, "strukturálních úprav", nezaměstnanosti a celkového zbídačení evropských společností je snadno předvídatelný. Bude však nejednotná, a to kvůli "politickým" (a ekonomickým) preferencím Spojených států, které budou působit na již tak roztříštěném území.
Krize "německého systému" ve skutečnosti podkopává euro a již tak vratkou evropskou solidaritu [14]. Bruno Le Maire, francouzský ministr hospodářství, financí a průmyslové a digitální suverenity (tak Macron letos přejmenoval resort, když si pustil pusu na špacír proti "suverenismu"), pečlivě odměřoval svá slova, když řekl, že musíme zabránit tomu, aby "konflikt na Ukrajině vedl k americké ekonomické nadvládě a oslabení Evropy" [15].
Ale jaký smysl má porozumění? Podle Putina je to nyní k ničemu: "Jasně chápou, že USA tím, že tlačí EU k tomu, aby se zcela vzdala ruských energetických a jiných zdrojů, prakticky deindustrializují Evropu a zcela ovládnou evropský trh - oni všemu rozumí, tyto evropské elity, všemu rozumí, ale raději slouží cizím zájmům. To už není banalita, ale přímá zrada jejich národů. Ale Bůh s nimi, to je jejich věc.“
Více než o zradu národa jde ve skutečnosti u našich elit o třídní volbu, o volbu sloužit zájmům, které již nemají žádnou souvislost se společenským a národním blahobytem.
S prohlubující se krizí budou některé velké skupiny bohatnout, zatímco jiné se budou hroutit spolu s nesčetnými společnostmi a obchodními sítěmi s omezenou dostupností mobilního kapitálu nebo méně politicky chráněnými či méně strategickými (např. nespojenými s armádou). Fenomén koncentrace a centralizace kapitálu se urychlí, protože čas se stane vzácným zdrojem: vzhledem k prolínání reálného a fiktivního kapitálu bude třeba tyto operace provést dříve, než začnou velké finanční katastrofy, než se zjistí, že 10 zemí neexistuje.
Pokud se v průběhu tohoto procesu anglosaská strategie změní ze snahy zničit Rusko na snahu získat čas a odložit volbu na pozdější dobu, je třeba vzít v úvahu, že bude obtížné "získat čas", aniž by se nechala zlákat bohatými sirénami, jako je budoucí mezinárodní trh jüanu a možná i rublu a stratosférické investice, které si vyžádají nové "hedvábné stezky" (čínská iniciativa Pás a cesta) a další kolosální euroasijské projekty. Na Západě je ohromující množství kapitálu, který nehodlá sedět na místě a čekat na další krizi, která ho "zabije" (Marx). A to vyvolá další trhavé pohyby, které přispějí ke střetu tektonických desek.
Samostatný diskurz, který zde nelze rozvíjet, se týká zemědělství a potravinových režimů. Nepostradatelné odvětví, které má pro Spojené státy strategický význam již od jejich vzniku. S tím souvisí i řešení ekologické otázky, která musí být odlišná od jejího současného využití pro spekulace.
Závěry
Závěry jsou stále stejné, jak je před 30 lety vyložil Giovanni Arrighi:
"Než by se lidstvo mohlo udusit (nebo nadechnout) ve vězení (nebo ráji) postkapitalistického světového impéria nebo postkapitalistické světové tržní společnosti, mohlo se spálit v hrůzách (nebo slávě) rostoucího násilí, které provázelo likvidaci světového řádu studené války. Dějiny kapitalismu by opět skončily, tentokrát však stabilním návratem k systémovému chaosu, z něhož před šesti sty lety vzešel a který se s každým přechodem reprodukoval ve stále větším měřítku. Zda to bude znamenat konec dějin kapitalismu nebo konec celých dějin lidstva, není známo".
Těmto otázkám a nejistotám se nelze vyhnout a signalizují nedostatečnost našich analytických nástrojů tváří v tvář chaotickým a nesmírně složitým jevům.
Tu a tam se zdá, že v Putinových projevech lze zachytit přesné zhodnocení jevů, které jsou ve hře, například financializace, jako když připomíná, že s "nafouknutou kapitalizací", s "virtuální kapitalizací", nelze "nikoho zahřát". To však svědčí pouze o asynchronicitě mezi západní a euroasijskou fází vývoje a krize. Financializace není fází kapitalismu, ale projevem jeho systémových krizí - krizí, které jsou vyvolány mechanismy akumulace. Na první pohled se tedy můžeme domnívat, že se nedostaly do konfliktu dva odlišné systémy společenských vztahů, ale dvoje "hodiny", které se nemohou synchronizovat. To, že tento kontrast pak nabývá ideologických kontur, je přirozené. Bylo tomu tak vždy a je tomu tak ještě více v době, kdy se komunikace a nadvláda myšlenek staly přímou zbraní. Otázka však zní: víme, jaké zájmy hájí Biden, ale jaké zájmy hájí Putin, jaké Si? Jaké systémy mají na mysli? Jak jsou životaschopné? Jak jsou slučitelné se stabilitou multipolárního světa? Budeme směřovat k trvalému chaosu, postkapitalistické tržní společnosti nebo k čemu?
Nemáme tušení. Nemám tušení. Je to už několik let, co se objevila třídní analýza, a to z třídního hlediska, militantní a rozsáhlá. Takže až se letos v zimě ponoříme do rekonstrukce 13. století s novou stoletou válkou, novým morem a novými nepokoji chudých, budeme mít k dispozici symbolické myšlení, které se nebezpečně blíží magickému myšlení, a budeme litovat pravítka a kompasu.
Poznámky
[1] "Nenechávejte krizi na centrálních bankéřích", tak Guardian 16. října 2022. (https://www.theguardian.com/commentisfree/2022/oct/16/the-guardian-view-on-central-bankers-dont-put-them-in-charge-of-the-crisis). Jako Pavlovovi psi centrální bankéři v boji proti inflaci automaticky zasahují stranu poptávky, tj. mzdy, což vyvolává poplach u Richarda Kozul-Wrighta, vedoucího Zprávy OSN o obchodu a rozvoji: "Snažíte se vyřešit problém na straně nabídky řešením na straně poptávky? Myslíme si, že je to velmi nebezpečný přístup. Zpráva OSN zde: https://unctad.org/system/files/official-document/tdr2022_en.pdf a zde komentář Michaela Robertse, britského marxistického ekonoma a bývalého finančního analytika v londýnské City. https://www.sinistrainrete.info/crisi-mondiale/24075-michael-roberts-la-terapia-d-urto-sull-economia-mondiale.html
[2] Barbara Spinelli, “Meloni deve scegliere: o Draghi o Merkel”. Il Fatto Quotidiano, 30 settembre 2022.
http://barbara-spinelli.it/2022/09/30/meloni-deve-scegliere-o-draghi-o-merkel/
[4] Jako důležitý příklad uveďme, že homosexualita není v Rusku nezákonná ani pronásledovaná. Na zahájení olympijských her v Soči vystoupilo na pódiu pěvecké duo t.A.T.u. v lesbických pózách (ve skutečnosti byla otevřeně bisexuální pouze Julia Volkova), Čajkovskij není zakázán pro svou homosexualitu - na několika místech na Západě je zakázán pro svou ruskou příslušnost - a lze najít svědectví ruských homosexuálů, kteří žijí v zahraničí a nemají rádi Putina, ale popírají, že by v Rusku docházelo k homofobnímu pronásledování. V Rusku naopak platí zákon na "ochranu nezletilých před informacemi, které podporují popírání tradičních rodinných hodnot". Formulace, o níž lze diskutovat (co znamená "tradiční"?), ale která má zjevně za cíl omezit, možná špatně formulované, extrémy, do nichž se Západ dostává na základě neomezeného (a pokryteckého) pojetí dvojice individualismus-žádostivost. I západní společnosti se jako společenství, která potřebují sdílené hodnoty a solidaritu, snaží bránit proti teoretizování a praktikování neomezenosti, apeironu, individualismu a touhy. Při absenci komunistických sil, které by vypracovaly a ukázaly cestu k emancipaci, tlačené apeironem progresivistů (také ekonomickým: nekonečnou akumulací) a hledajícím katéchon, brzdu, vidí tato potřeba obrany okamžité, i když hluboce mylné útočiště v reakční, bigotní, netolerantní, dokonce fašistické, politicky nekorektní konzervaci, nikoli z provokace, ale z přesvědčení. Děje se to na Západě i v Rusku.
[5] Jedna ruská přítelkyně mi nostalgicky vyprávěla, jak žila v Uzbekistánu za sovětských časů, protože v její budově žili pravoslavní, židé i muslimové a všechny náboženské svátky byly společnou příležitostí k oslavě.
[6] https://www.entilocali-online.it/prezzo-gas-lontano-accordo-ue-su-tetto-contatti-draghi-meloni/
[7] A nejen to. Británie uměla využít sociálních a politických rozporů národů, které si podrobila, jejich kultury, tradic, dokonce i pověr, a uměla je zkorumpovat. A neměla žádné zábrany. Dnes jsou ve Spojeném království tyto dovednosti, kromě nedostatku skrupulí, zřejmě jen vzpomínkou. Ale je to pravda, nebo je to jen zdání? Samozřejmě, že pro stejný nedostatek skrupulí je propast mezi Winstonem Churchillem a Liz Trussovou: úpadek Západu se odráží i v zoufalém poklesu úrovně jeho politického personálu. Co se však děje mimo tuto znepokojivou podívanou? Spojené království vystoupilo z EU, aby mělo volnou ruku vzhledem k tomu, jakým směrem se systémová krize bude brzy ubírat. To je bod, který se mi zdá dobře známý. Přesto jsou vždy označovány za "mladší partnery" USA. Do jaké míry je to ale pravda? Mohou se Britové, dědicové největšího impéria v dějinách, spokojit s tím, že budou pouze "mladšími partnery"? Všimněte si, že na dědictví říší záleží, a to hodně. Pro malou Belgii se to počítá a pro malé Holandsko se to počítá. Dokonce se počítá, že Itálie je dědičkou Římské říše: až do roku 1600, kdy ji předstihly Spojené provincie, měla nejvyšší HDP na obyvatele na světě. Samozřejmě se to počítá i pro Británii. Jen si vzpomeňte na londýnskou City. Podle parity kupní síly dosahuje Spojené království pouze 2,34 % světového HDP. Přestože podíl USA je téměř sedmkrát větší, Londýn předčí New York v oblasti finančních služeb, přebytku obchodní bilance a mezinárodního trhu s dluhopisy (viz. https://www.theglobalcity.uk/competitiveness).
Tato schopnost "odolnosti" je dána tím, že impérium během staletí nahromadilo hustými shluky moci, vlivu, rozsáhlých a důležitých vztahů, mezinárodní přítomnosti, obchodních organizačních dovedností a získávání a řízení informací. Je to důkaz, že tyto schopnosti nejsou dány pouze vojenskou nebo ekonomickou silou (dokonce ani skutečnou silou, jinak by tato prvenství patřila Číně). Přetrvává samozřejmě také nedostatek skrupulí, který dnes nejchmurněji ilustruje Liz Trussová. Zatímco každý politik, i ten nejnestydatější, mluví o použití jaderné zbraně jako o prostředku zoufalství, Liz Trussová jako jediná prohlásila, že by jí bylo ctí stisknout tlačítko jaderného úderu proti Rusku. Prohlásila také, že je "obrovská sionistka" (a huge Zionist). Pokud jsou však výroky přehnané, platí jedna ze dvou věcí: buď je dotyčný psychopat, nebo něco skrývá, obvykle opak uváděného přehánění. Vezmeme-li v úvahu, že Londýn a Moskva mají tradičně přednostní komunikační kanály, do jaké míry je Spojené království ochotno následovat USA v jejich ukrajinském dobrodružství a protiruském tažení? Mějte na paměti, že Británie je sice za Lamanšským průlivem, ale na této straně Atlantiku je dobře. Stejně jako v devatenáctém století v USA existovala anglofilní strana, Demokraté, a anglofobní strana, Republikáni, tak se zdá, že v dnešní Velké Británii existuje průřezová, proamerická strana a průřezová, suverénně-aristokratická strana (viz. https://www.cumpanis.net/la-gran-bretagna-non-puo-piu-sbagliare-la-sua-strategia-globale/).
Vzpomínám si, že královna Alžběta vypustila svůj souhlas s brexitem. A i když brexit může znamenat opuštění Evropy ve prospěch role USA jako privilegovaného partnera, v podstatě znamená, že jí zůstávají volné ruce. Zdá se, že Británie se pohybuje mezi rolí mladšího partnera a matriarchátu mladých anglosaských zemí, tzv. Five Eyes.
A tak zatímco budeme čekat, zda je Liz Trussová liška (přinejmenším ve prospěch třetích stran), nebo je skutečně psychopatka, budeme nuceni snášet její projevy cynismu, arogance a naprostého nedostatku etiky, které se vyrovnají projevům Hillary Clintonové, jež se zdála být nedostižná.
[8] Raffaele Sciortino, “Důkazy internacionalizace renminbi yuan a dedoalrizace”. ACro-Pólis, 19-09-2022 (https://www.acro-polis.it/2022/09/19/prove-di-internazionalizzazione-del-renminbi-yuan-e-de-dollarizzazione/).
[9] Americké provokace vůči Číně signalizují, že Washington, Wall Street, Londýn a City jsou si nyní jisti, že Peking se bude bránit integraci čínských financí do západních finančních her - a aféra Ali Baba to dokazuje. Washington a Londýn se proto musí uchýlit k pokusům o destabilizaci.
[10] https://youtu.be/igAfB8LdZaE
[11] Jeden za všechny, viz důležitý článek velkého brazilského novináře Pepeho Escobara, jednoho z mála, který v době Usámy bin Ládina vedl vyšetřování v Afghánistánu (a byl vězněn Talibanem). Protože mu byl zakázán přístup na Twitter a Facebook, najdete ho zde: https://canadiandimension.com/articles/view/germany-and-the-eu-have-been-handed-over-a-declaration-of-war
[12]
„V tomto vesmíru pracujících subjektů, které přinejmenším v posledních dvaceti letech představují přibližně 80 % nových pracovních míst v Itálii, lze jasně rozlišit dvě kategorie: ty, kteří si stále zachovávají vědomí podřízenosti nebo ekonomické závislosti a domnívají se, že mocenské vztahy na trhu jsou takové, že konflikt představuje vysoké nebo příliš vysoké riziko, a ty, kteří toto vědomí zcela ztratili a domnívají se, že společenská legitimace, společenské uznání jsou nejvyšší odměnou, na kterou mají v pracovním poměru nárok a kterou jako takovou nelze zpochybnit. Domnívají se, že vyjednávání o pracovních podmínkách je rozvracením společenského řádu. [...]
Stísněn v zajetí své osamělosti, neschopen protestovat nebo uspět při vyjednávání o pracovním poměru a pracovních podmínkách, nicméně chtěje zlepšit svou situaci, hledá jinou pracovní situaci, opouští možné pole konfrontace a vytváří tak na jedné straně hledanou, žádoucí prekaritu, na druhé straně další oslabení fronty, která mohla být antagonistická.
Nabyl jsem přesvědčení, že problém nemožného nebo popíraného konfliktu se točí kolem tragického stavu individualismu a že problém neofašismu, suverenismu, nacionalismu, populismu - jedním slovem antiglobalizace - je v podstatě opětovným prosazením kolektivní identity, samotného smyslu pro kolektivitu, získaného prostřednictvím konstrukce imaginárního nepřítele (včera Židé, dnes migranti). To je dobře známo, je to mainstreamové vysvětlení neofašismu. Není dostatečně reflektováno, že v pozadí je vždy problém práce (nebo sociálních dávek) a že pocit frustrace, který je hnací silou rasistického chování, pramení právě z problémů v zaměstnání a nakonec z nemožnosti/neschopnosti vyjednat si pracovní podmínky nebo zlepšit svou existenční situaci.
Podstatný rozdíl mezi naším způsobem překonávání individualismu a způsobem populistů spočívá v tom, že my chceme budovat solidaritu prostřednictvím skutečného konfliktu, který s sebou nese značná rizika, zatímco oni budují identitu prostřednictvím imaginárního konfliktu, který s sebou žádná rizika nenese. Proto se za jejich okázalou smělostí a agresivitou skrývá hluboká, vrozená zbabělost" (Sergio Bologna, "Konec práce jako konec dějin? 2/2", AcrO-Polis, 23-06-2022
https://www.acro-polis.it/2022/06/23/fine-del-lavoro-come-la-fine-della-storia-2-2/
Neorganizovaný průnik požadavků proletarizující se střední třídy s požadavky proletariátu, který je nucen o sobě uvažovat jako o třídě.
[13] https://www.ispionline.it/it/pubblicazione/italia-russia-una-storia-tutto-gas-21400
[14] Viz "Německo tančí samo" Stefana Porcariho a "O euru bez Německa" od Michaela Hudsona. (https://www.sinistrainrete.info/articoli-brevi/23957-stefano-porcari-la-germania-balla-da-sola.html a https://www.nakedcapitalism.com/2022/09/michael-hudson-on-the-euro-without-germany.html).
Italský originál:
Další články Pjotra:
Ukrajina - evropskou Sýrií? http://ksm.cz/3242
Smrt Fidela a bod obratu krize: náhodná shoda okolností http://ksm.cz/3843
Střípky ze světového konfliktu http://ksm.cz/4117
Kandidáti na multipolární svět: od případu Skripal po případ Facebook http://ksm.cz/4122
Jen krok od velké války http://ksm.cz/4126
Ponížení a vazalství http://ksm.cz/4472
Trump a syrská otázka http://ksm.cz/4514
Vyprázdněte zbrojnice http://ksm.cz/4843
Komentáře
Okomentovat