Karel Pomaizl: Národní sebeurčení - Některé dodatečné vysvětlující poznámky

Třetí a poslední pokračování seriálu "KSČ a otázka sebeurčení"

První část

Druhá část

Některé dodatečné vysvětlující poznámky

Úvod

Tato práce byla v základě napsána začátkem sedmdesátých let jako polemika proti nacionálně omezeným až nacionalistickým názorům, existujícím v KSČ, a jako pozitivní výklad sporné, nesmírně komplikované problematiky. Obsahuje stanovisko, k němuž se autor těžko po hluboké vnitřní krizi propracoval už v padesátých letech. Vyjádřil je v své kandidátské práci, původně nepřijaté k obhajobě pro odpor, který vzbudila. Přijata byla až její přepracovaná verze, v níž byl autor donucen ke kompromisnímu zamlžení jejích závěrů. Přesto zůstal jeho názor natolik jasný a známý, že byl i potom otevřeně napadán a odmítán.

Proč to neporozumění, nejen v minulosti, ale i dnes?

Jde o velice složitou problematiku, k jejímuž plnému pochopení je možno – názorově – dospět jen z pozice marxismu a jeho teorie národnostní otázky. Pak je třeba vzít na vědomí nesmírné komplikace, kterými ona problematika prošla za poslední dvě století a kterými prochází ve specifické podobě dodnes. Takže se u nás dotýká každého, ať ji bere na vědomí či nikoli. Je tak choulostivá a politicky zneužitelná, že ji není záhodno rozviřovat. Přitom aspoň mezi těmi, kdo s ní přicházejí bezprostředně do styku a nemohou se vyhnout tomu, aby k ní zaujali stanovisko, by v ní mělo být jasno. 

 

1. České národní hnutí za Rakouska

Na přelomu 18. a 19. století se v tehdejším Rakousku střetly pro absolutismus, založený na jisté rovnováze mezi feudální šlechtou a rodící se buržoazií, dvě protichůdné tendence: k státní centralizaci v zájmu panovnické moci, a naopak k diferenciaci, spjaté s vytvářením "moderních národů" a jejich vnitřně jednotných trhů. Paradoxně přitom dočasně došlo k určitému souladu mezi nacionálně se formujícím kapitalismem a odporem šlechty, která proti vídeňské panovnické centralizaci bránila svá partikulární práva.

Tím se vysvětluje, že česká "zemská" šlechta podporovala zpočátku české národní hnutí, které se jako ona odvolávala na "historické státní právo zemí koruny české", což znamenalo vrátit se k původu rakouské říše jako sjednocení tří států: rakouského, českého a uherského (v boji proti Turkům).

Rozvoj kapitalismu podkopal ono zájmové souručenství šlechty a české buržoazie, zastávaného nakonec jen staročeskou stranou.

Kapitalismu, spjatý s nacionalitou, přinášel oproti starému historickému právu moderní "přirozené" právo, princip organizace společnosti podle národní příslušnosti. Výrazem toho byl ojedinělý návrh Rumuna Popoviče na odpovídající přestavbu Rakouska, o kterém byl v jedné chvíli ochoten uvažovat i historik Palacký, jinak spjatý se šlechtou a se stranou tzv. staročechů. 

Když česká buržoazie zesílela, její sebevědomí začali vyjadřovat tzv. mladočeši. U nich došlo k svéráznému spojení starého s novým. Na jedné straně se nevzdávali "vlasteneckého" historického státního práva, které (zvláště po rakousko-uherském vyrovnání, jež vyšlo vstříc historickému státnímu právu Maďarů) umožňovalo jim volat po podobném uznání i pro Čechy, tj. změnit dualismus Rakouska – Uherska v trialismus. Takové uznání by posílilo její vzrůstající pozici vůči v Rakousku vládnoucím Němcům. Přitom zachování říše znamenalo zachování velkého odbytiště. "Přirozené" právo pak dávalo naději na překročení historické hranice vůči Uhersku a na možnost sjednocení se Slováky. A při početnosti dalších slovanských částí říše dovolovalo snít o její přeměně ve stát se slovanskou většinou a o vedoucí roli české buržoazie v takovém státě.

Všechno to spočívalo na uznání říše a pohybovalo se v jejím rámci. V tomto smyslu byli všichni (včetně Masaryka) "rakušáky". O vytvoření samostatného českého státu mluvila jen malá Kalinova skupina a po "rozbourání Rakouska" volala radikálně nacionalistická tzv. omladina (odraz toho – u Viktora Dyka).

České dělnické hnutí bralo Rakousko (Rakousko-Uhersko) jako realitu. Po překonání paternalistické závislosti na české buržoazii vplynulo do celorakouské sociální demokracie, v níž, vzhledem k průmyslovému rozvoji českých zemí, představovalo významnou složku. Chápajíce národnostní otázku jako záležitosti buržoazie a v odporu proti jejímu nacionalismu vydali čeští poslanci na říšské radě (parlamentu) tzv. protistátoprávní prohlášení, odmítající dovolávat se zastaralých dokumentů a poukazující na existenci moderního přirozeného práva. Za to se jim dostalo cejchu "zrádců národa".

Rostoucí oportunismus sociální demokracie projevil se i v poměru k nacionální problematice, což přivedlo k nacionálnímu rozkladu dělnického hnutí v Rakousku. Česká sociální demokracie přešla na nacionalistické stanovisko české buržoazie. Jediným přesvědčeným "rakušákem" v ní zůstal B. Šmeral, jímž, pomluvami proti němu a dnešním postojem k němu bude zapotřebí se zabývat jinde. Tady nám jde jen o základní obrysy toho, co napomáhá pohledu na problematiku, sledovanou základním textem.

2. Rok 1848 a národnostní otázka.

České země patřily ve středověku, tak jako rakouské země, k tzv. "svaté římské říši národa německého", přisvojivší si následnictví po starém Římu. Tato "říše" byla sice za Napoleona zrušena, ale němečtí buržoazní liberálové se pokusili využít její tradice. Pozvali Čechy jako Rakušany na celoněmecký ústavodárný sněm, svolaný v rámci tehdy probíhajícího pokusu o buržoazní revoluci do Frankfurtu. To Češi ústy Palackého z nacionálních důvodů rozhodně odmítli. Toto stanovisko neslo však s sebou podporu protirevolučního reakčního rakouského císařství, s nadějí, že to je za jejich pomoc ocení. Dostalo se jim odměny v Bachově porevolučním absolutismu, který učinil konec jejich nadějím. 

Podobně se zachovali Slováci v poměru k revoluci v Uhrách, potlačené za pomoci ultrareakčního ruského carismu. 

Revoluční hnutí zachvacovalo tehdy celou Evropu. Marx a Engels viděli v revoluci příležitost skoncovat s feudalismem a dát vývoji pokrokový demokratický ráz. Národy a jejich hnutí posuzovali podle jejich poměru k revoluci: vyzvedali revoluční národy a odsuzovali ty, které představovaly oporu reakce. Bojujíce za revoluci v Německu napadali německé nacionalistické liberály, potlačující druhé národy a vhánějící je tak do náručí reakce. To vysvětluje jejich poměr k českému národnímu hnutí. Přivítali pražský revoluční pokus, aby pak tvrdě zahrnuli Čechy mezi reakční národy, představující objektivně pomocníky reakční protirevoluce. 

Kromě toho: zřejmě pod vlivem vývoje ve Francii, kde buržoazní revoluce přivedla k sjednocení etnicky nevyhraněných oblastí v jeden národ a k příklonu na její stranu i oblastí etnicky rozdílných, přecenili integrační sílu revolučních národů a podcenili tíhnutí všech, i menších národů, spolu s rozvojem kapitalismu usilovat o vlastní svobodný národní vývoj. 

Později nejen přiznali svůj tehdejší omyl. Na základě sledování poměru mezi Anglií a Irskem, na poměru tzv. metropolí k jejich koloniím, rozvinutím svého historicko-materialistického názoru a vědeckého socialismu dospěli k tomu, co představuje základy marxistické teorie "národnostní otázky", která se stala vodítkem pro revoluční dělnické, nakonec komunistické hnutí.

3. Národnostní otázka za první světové války 

První světová válka byla nespravedlivou imperialistickou válkou o nové rozdělení světa mezi imperialistické dravce; válkou, nespravedlivou z obou válčících stran; válkou, která mohla skončit jen nespravedlivým imperialistickým mírem ve prospěch vítězů na úkor poražených. I v případě patu byl by kapitalismus s jeho vykořisťováním a útlakem národů, s nerovnoprávnými vztahy mezi národy, s vzájemnými spory mezi nimi zachován – třeba v jiné, na výsledku války závislé podobě.

Pokřik o "obraně vlasti", šířený ve všech válčících státech, zakrýval skutečný nespravedlivý charakter války a vydával ji podvodně za "obranu vlasti". Cílem bylo podřídit pracující loupežným plánům imperialistické buržoazie. Odvrátit je od boje za svržení kapitalismu jejich nacionalistickým rozeštváním vzájemně proti sobě, rozbít či znemožnit jejich internacionální jednotu.

Z hlediska národnostní otázky šlo o falešné postavení dokonce jen jakoby národního nad třídní a proti třídnímu.

Postavení národního před a nad třídní bylo při určujícím imperialistickém charakteru války i v případě utlačených národů falešné. Vedlo v dané situaci nevyhnutelně k podřízení pracujících nacionalistické buržoazii a k zatažení národního boje do závislosti na některé z imperialistických stran do imperialistického klání pod heslem "spojenectví s nepřáteli našich nepřátel".

Je naprosto falešná představa, že by v tehdejší situaci bylo možno jít k socialismu přes postavení národnostní otázky na první místo nebo dokonce tak, že by se proletariát postavil do čela takového boje. Namísto úsilí o internacionální a internacionalistické spojení s pracujícími vládnoucích národů znamenalo to být v soutěži s nacionalistickou buržoazií a maloburžoazií nacionalističtější než ona!1/

Znamená to, že se proletariát utlačených národů měl vzdát boje za národní svobodu a přenechat jej buržoazii? V žádném případě. Znamenalo to však namísto úsilí buržoazie o zřízení vlastní národní domény, vlastního třídního panství spojovat boj za oprávněné národní zájmy nikoli s bojem proti druhým národům, nýbrž s internacionálním a internacionalistickým bojem za socialismus. Tzn. postavit na první místo třídní. Nejen z nějaké třídní zaujatosti, nýbrž proto, že jedině socialismus spolu s odstraněním kapitalismu znamená vyvrácení kořenů sporů mezi národy. A to natrvalo. Nelze vůbec pochybovat o obtížnosti podobného úkolu v podmínkách planutí nacionálních vášní, nacionálních přání a iluzí. Ale příklad bolševiků dokládá, že to vůbec nebylo nemožné, zvláště na konci války, kdy se kapitalismus ocitl na okraji propasti. 

Lenin nevylučoval, že by se charakter války nemohl změnit – příkladů v dějinách pro to bylo dost. Ale k tomu nemohla dostačovat pouhá buržoazně revoluční změna. "Dnes je pro vyspělé evropské státy jiná objektivní situace. Vývoj vpřed – pomineme-li eventuální dočasné kroky zpět – je možný pouze k socialistické společnosti, k socialistické revoluci. Proti imperialisticko-buržoazní válce, proti válce vyvinutého imperialismu může objektivně, z hlediska vývoje vpřed, z hlediska pokrokové třídy, stát jenom válka proti buržoazii, tj. především občanská válka proti buržoazii o moc, a potom - jen za určitých podmínek – eventuální válka na obranu socialistického státu proti státům buržoazním". Takovou válkou byla pak válka sovětského Ruska proti kapitalisticko-imperialistické intervenci, byl boj pracujících pobaltských států, přihlásivších se k socialistické revoluci, boj proti oné intervenci, boj na obranu maďarské a slovenské socialistické revoluce. Takovou válkou byla občanská válka na obranu cesty k socialismu proti úsilí o restauraci kapitalismu.

Srovnej s tím boj sotva vznikající buržoazní ČSR nasazením československých legionářů proti socialistické revoluci v Rusku, boj proti revoluci v Maďarsku – za souhlasu a podpory české nacionalistické sociální demokracie. A srovnejme s tím hrůzu této sociální demokracie z případné občanské války a vychvalování její spolupráce s reakčními buržoazními stranami.

4. Leninské řešení

Typickým příkladem leninského řešení národnostní otázky je VŘSR a SSSR.

VŘSR poskytla Ruska právo na sebeurčení až do oddělení.2/

Když se některé národy od Ruska oddělily, sovětská vláda uznala jejich nezávislost (Polsko, Finsko). Učinila tak i v případech, kdy k oddělení došlo cizí intervencí (Estonsko, Lotyšsko, Litva). Oddělily se zprvu i některé sovětské národní republiky (běloruská - původně bělorusko-litevská, ukrajinská - vzniklá po porážce Němci protlačované buržoazní vlády, zakavkazské republiky). 

Přitom plánem bolševiků nebyl rozklad Ruska, nýbrž dobrovolné sjednocení národů, když jim byla poskytnuta svoboda zařídit se podle svého. Čili: přes důsledné provedení buržoazně demokratického práva na sebeurčení k internacionálnímu spojení národů v jednom socialistickém státě.

Sovětské, důsledně marxistické řešení národnostní otázky bylo výsledkem přímého boje proti kapitalismu a přímého nastoupení cesty k socialismu. Jeho předpoklady: vedení důsledně marxistické revoluční dělnické strany, při jejím internacionálním složení a důsledném proletářském internacionalismu; společný internacionální postup pracujících různých národů Ruska. Vyloučení vlivu oportunistických stran. Překonání nedůsledně marxistických tendencí uvnitř revoluční strany. Boj proti nacionalismu jak velmocensky ruskému, tak místnímu u druhých národů. Program míru bez anexí a kontribucí – realizovaný sovětskou mocí, pokud to na ní záviselo. Postup: svržení vlády vykořisťovatelských tříd – buržoazie a statkářů; ustavení vlády pracujících – proletariátu ve spojení s chudým rolnictvem. Řešení: odstranění dosavadního útisku a vykořisťování národů, zrušení všech národních privilegií, zavedení nacionální rovnoprávnosti – poskytnutím všem národům a národnostem bez rozdílu práva na sebeurčení až do oddělení; tj. ponechat jejich svobodnému rozhodnutí: - zda chtějí zůstat v spolužití s ostatními národy dosavadního státu, nebo vystoupit z tohoto svazku a státně se osamostatnit, nebo se připojit k jinému státu, spojit se s jiným státem (což přicházelo do úvahy zvláště ze strany menšin, oddělených od jejich "mateřského" národa).3/

Pro národy, které se rozhodly zůstat s ostatními v jednom státě: vytvoření rovnoprávných podmínek jejich existence; vnitřní reorganizací státu na základě teritoriálně nacionálního principu, vytvoření vhodných a účelných forem zapojení do výstavby státu: svazové republiky, autonomní republiky, národnostních oblastí a okruhů.4/ 

Přitom, v souvislosti s vývojem dříve zaostalých v "moderní" národy – nahrazování nižších forem vyššími: autonomní republiky ve svazovou, autonomní oblasti v autonomní republiku.5/

5. Buržoazní, versailleské řešení.

Zachování kapitalismu a tím i buržoazního řešení vztahů mezi národy (od buržoazně demokratického po imperialistické). Vítězná Dohoda: vnucení druhé, poražené imperialistické straně imperialistického míru s těžkými a ponižujícími podmínkami. Zachování starých a vznik nových meziimperialistických rozporů, s tendencí řešit je na úkor druhých, a zvláště Sovětského Ruska, proti němuž vítězové spolu poraženými podnikli ihned vojenskou intervenci. Zachování koloniálního systému. Nové rozdělení kolonií ve prospěch vítězů. Sice buržoazní osvobození řady národů, spjaté však s nahrazením dřívějších nerovnoprávností novými – jednak obrácením poměru mezi dříve vládnoucími a ovládanými, jednak spory mezi nově vzniklými státy. Proměna dřívějších vnitrostátních rozporů v mezistátní. Tím naprogramování dalších, nových konfliktů a jejich přeměny ve válečné. Tak jako kdysi Engels na základě pochopení společenského vývoje neobyčejně dálnovidně předpověděl první světovou válku6/, tak i marxisté předpovídali krach poválečného uspořádání.7/ Lenin pak s neobyčejnou přesností předpověděl, že k nové válce může dojít za dvacet let (1918 – 1939! )8/.

6. První světová válka a naše dělnické hnutí

První světová válka byla nespravedlivou ze strany obou válčících bloků. Vítězství kteréhokoli z nich mohlo přinést jedině imperialistický mír se zachováním národnostní otázky jako boje mezi národy pouze na nové základně.

Jedině správným postojem dělnického hnutí k válce bylo úsilí o porážku kapitalismu a vítězství socialistické revoluce, čili přímý boj třída proti třídě.

V národnostním ohledu to vyžadovalo společný internacionální postup pracujících a jejich boj proti nacionalismu vlastních buržoazií, vtahujících je s jeho pomocí do krvavého imperialistického zápolení.

Vítězství socialistické revoluce vyžadovalo a umožňovalo: odstranění národnostního útlaku a poskytnutí všem národům práva na svobodné sebeurčení. Splnění těchto obecně demokratických, co do historického původu a charakteru buržoazně demokratických opatření, představovalo vedlejší produkt socialistické revoluce, přechod k jí vlastním internacionalistickým úkolům – k dobrovolnému a rovnoprávnému sjednocení národů a k jejich stále hlubší internacionální jednotě.

O čem hovořily výsledky? Vítězství VŘSR, dosažené společným internacionálním postupem pracujících všech národů Ruska díky internacionalistickému vedení bolševiků, dalo všem národům Ruska právo na sebeurčení až do oddělení, a ty které se daly cestou socialismu, se po krátkém oddělení internacionálně sjednotily v SSSR. Zachování kapitalismu na Západě přineslo po vítězství dohodového bloku válčících zemí imperialistický versailleský mír se zachováním jen nové podoby nacionálních nerovností a sporů mezi národy, což bylo přímo naprogramováním nových konfliktů, vyústivších nakonec do ještě krvavější a ničivější druhé světové války.

- - - 

Co to všechno principiálně představovalo ve vztahu k našemu dělnickému hnutí?

Nejen nepodléhat nacionalismu české buržoazie (natož jít s ní do spolku v tzv. Českém svazu), nýbrž usilovat ze své strany o spojení s internacionalistickými revolučními silami - v Rakousku-Uhersku, i v širokém mezinárodním rozměru.

Na to se obvykle reaguje: kde byly ty revoluční internacionální síly? 

Je pravda, většina "oficiálních" sociálně demokratických stran přešla na imperialisticko-šovinistické pozice svých buržoazií a spojení mezi nimi se vůbec přervalo. Ale byly tu i pokusy o obnovení internacionálního spojení, i když centristicky nedůsledné (Zimmerwal, Kienthal). Blíže ku konci války došlo na neutrální půdě ve Stockholmu k setkání představitelů sociálně demokratických stran obou válčících táborů, kterého se z české strany zúčastnil Boh. Šmeral, který mohl jen referovat o rostoucím nacionalismu v Čechách. Setkání k ničemu nepřivedlo, stejně jako chování abstraktních pacifistů. 

Bylo tu však přece také revolučně internacionalistické hnutí bolševiků, kteří však už před válkou byli přehlíženi, vysmíváni a odsuzováni. Internacionalismu zůstali věrni i bulharští "těsnaci". Protože tito revoluční internacionalisté byli mezinárodně i ve své zemi v menšině, měli proto složit zbraně a přejít také k nacionalistům?

Německá, v Rakousku nejsilnější strana, přešla jako veškerá sociální demokracie k nacionalismu. České prý proto nezbývalo učinit tak také. Ale česká sociální demokracie byla v Rakousku hned druhá nejsilnější. Musela se tedy jen pasivně přizpůsobovat, když v r. 1919 český předseda Slovenské republiky rad Janoušek v nesrovnatelně slabší opozici zůstal věren internacionalismu a nejen neváhal spolupracovat s revolučním hnutím až dosud vládnoucího národa v Uhrách, nýbrž naprosto správně a zásadově se obrátil na české pracující s výzvou, aby se také přešli na revolučně internacionalistickou pozici?

Zdůvodňování vlastního nacionalismu oportunismem v rakousko-německém hnutí také neobstojí. Když v lednu 1918 došlo ve Vídni k protiválečné stávce, česká sociální demokracie nejenže se nepřipojila. Demonstrativně se od něho nacionalisticky distancovala namísto, aby se k němu přidala a působila k jeho oboustrannému rozvoji.

Kdyby prý se česká sociální demokracie postavila proti rostoucímu nacionalismu v české veřejnosti, izolovala by se od ní. Tady platí to, co radil Lenin belgickým socialistům na začátku války: jít mezi masy, i když stržené nacionalismem, ale nikoli proto, aby se sdílel jejich oportunismus, nýbrž naopak – kontakt s nimi využít k přesvědčování o jejich nesprávném postupu a ukazovat jim správnou cestu. Což bylo u nás v r. 1918 možné, protože tady už byl úspěšný příklad VŘSR. Ten však byl i sociálně demokratickou levicí pochopen jen omezeně nacionálně a nejenže tím nečelil nacionalismu, nýbrž naopak posloužil jeho iluzornímu ospravedlňování.

Hovořilo a psalo se, že postavit se proti nacionalismu bylo by přivodilo porážku dělnického hnutí. A nacionalismus mu snad dopomohl k vítězství? Naopak, podlehnutím dělnického hnutí nacionalismu předurčilo jeho porážku. Byly falešné názory, že od 1918 do 1920 se u nás odehrával boj o charakter republiky. Ten byl dán už nacionalistickým vyústěním v říjnu 1918.

Pořád se nechápe, že s nacionalismem nemůže dělnické hnutí nikdy zvítězit. 

K vítězství může dojít jen bojem proti nacionalismus vlastní buržoazie a v internacionální spolupráci s pracujícími druhých národů a národností. Šmeralova výzva z 14. října 1918 k německému dělnictvu v českých zemích, aby podpořilo vznik ČSR, znamenala výzvu, aby pomáhalo vzniku třídního státu české buržoazie, s tím, že tento stát snad nebude kapitalistický, když se jeho tvorby zúčastní – nacionalistická – sociální demokracie!

Námi kritizované představy vycházejí z chápání tehdejšího vývoje na základě pozdějšího faktického vývoje jako jedině možného. Avšak tehdy bylo ještě všechno nejisté a na vážkách. 1918 nebylo ještě rozhodnuto ani o výsledku války a – vzhledem k stanovisku různých dohodových kruhů – ani o zřízení ČSR a její podobě (jak to přiznávají i buržoazní prameny). Všechno mohlo ještě dopadnout jinak, když ku konci války se v Evropě rozvinula vlna revolučních vystoupení. V jejich světle vypadá pohrdlivě přezíravý postoj k Janouškově výzvě uboze.

Zcela nové možnosti naznačovalo revoluční hnutí v Německu. Jeho případné socialistické vyústění (které se dnes považuje za plané fantazírování) bylo bráno v úvahu i Leninem. Proč k němu nedošlo, je otázka, která si zaslouží specielní rozbor, v němž je třeba sáhnout i do filozofické problematiky vztahu zákonitosti a nahodilosti. O tom na jiném místě. 

Vítězství socialismu v Německu bylo by znamenalo zcela jiný následný vývoj – v Evropě, i ve světě, jak na to upozorňoval později Togliatti. Bylo by znamenalo i zásadně novou kapitolu v česko-německých vztazích, jak to po nesmírných dějinných peripetiích, komplikacích a změnách demonstroval vztah ČSSR a NDR.

7. O neuvěřitelné slepotě a naivitě českých nacionalistických sociálních demokratů 

svědčí snad nejnázorněji kniha F.V.Krejčího, Naše osvobození (1919), a to proto, že autor se snažil i "teoreticky" podložit svá stanovisko. Aspoň nejnázornější ukázky (pro lepší čtivost netiskneme kurzivou; tou naopak tiskneme naše poznámky).

"… právě nyní není našim národním zájmům zdrávo toto přiblížení k Rusku, neboť tají se v něm nebezpečí rozvratu a destrukce (str.158) … S hlediska čistě národního není to ovšem pro naši republiku výhodné, že počátky její spadají právě do doby tak velikých a rozhodných zápasů. Pozornost proletariátu jest odvracována od společné věci národní k převratným událostem za hranicemi, při nichž jde o jeho nejvlastnější třídní zájem…(srov.159-160)… tyto vlny radikálního socialismu, jež se šíří z východu a otřásají Německem, vyvolávají jisté záchvěvy i na půdě české a kdyby nic jiného, ohrožují onoho ducha jednoty, z něhož se zrodila naše republika (str.160)… Český dělník je stavěn na nebezpečné rozcestí mezi duchem západu a duchem východu… a může být sváděn k naději, že světový převrat dá mu rázem všecko to, čeho mu nemohlo dát národní osvobození. Ale světový převrat v duchu nynějšího Ruska a německého spartakovství otřásl by mocí dohodových vítězů a tedy i platností toho, co jsme od nich obdrželi; lhostejný ku osudu národa…. a kdyby i neohrozil našeho sebeurčení, dal by přece naší republice hluboko poklesnouti s výšin významu a moci, na níž se ocitla dík výsledku světové války /160-161/…I nejupřímnější socialista, má-li je české srdce v těle, nemůže si přáti, aby se věci vyvíjely tímto směrem. Dnes už nelze říci, jak se kdysi říkávalo, že světová revoluce by byla nejlepší cestou k osvobození národa. Toto osvobození uskutečňuje se cestou jinou a světová revoluce, alespoň kdyby byla vedena Němci a bolševickým Ruskem, znamenala by pro ně škodu. Tj. světová revoluce v tom smyslu, jak si ji představují krajní levá křídla socialistických stran: revoluce mezinárodně spojeného proletariátu… a to přes hranice států a národů jakožto jediné všeevropské hnutí…. Takovýmto způsobem mohla by si představovati postup socialismu jen mysl doktrinářsky založená a primitivně přímočará, vytrhující proletariát jako zvláštní pojem násilně ze živého organismu národa a uvádějící jej do nemožné jednoty s proletariátem jiných národů. Skutečný vývoj směřuje však na štěstí pro nás Čechy jinam, nežli takové myšlenkové pochody. Světová revoluce socialistická se uskutečňuje, ale jinak: od národa k národu….jako není jednotného "evropského" proletariátu, tak není jednotného socialismu…To neznamená úpadek ideje socialistické, nýbrž svědčí právě naopak v její prospěch; ukazujeť to, že ona sestoupila s mlhavých výšin abstraktnosti do barvitého a plastického života určitých národů, a že se ocitá v plném žáru ztělesnění./161-162/

Veliká část českého lidu provázela ovšem vystupování našich legionářů na Rusi s pocity smíšenými../78/…republika Lenina a Trockého není pro uskutečnění socialismu tou nadějí, jak se na počátku zdála. A druhá okolnost: akce Čechoslováků, to bylo brzy zjevno, prospěla tak nesmírně věci našeho osvobození, že již dle zásady, že košile je bližší než kabát ( – co je moc, to je moc!!), musilo to samo vyvážit jakékoli námitky. /79/

Z příkazu této chvíle rodí se //tj.už za války// jednota všech českých stran, vyjádřená ustavením Českého svazu … vedení jeho jest oportunistické, ale již to, že sociální demokraté mohli zasednouti s mladočechy, agrárníky a klerikály do společného sboru, svědčí o tom, jak je příkaz hodiny vážný a jak velí soustředit veškeré síly národa na jedinou linii a podřídit společnému cíli zájmy jednotlivých stran./48/…dělnictvo sociálně demokratické prožívalo právě tehdy ještě proces, vedoucí je od předválečného internacionalismu k součinnosti s ostatními vrstvami národa/61/… vědomí všenárodní solidarity, povznesené nad zájmy a zápasy tříd. Nechť se u příslušníků majetných tříd, zahrnujících českého dělníka nejvřelejší sympathií a horujících pro vyrovnání všech sociálních protiv v národě, projevovala sebe větší neznalost skutečného sociálního stavu, přece sluší přiznati, že tato sympatie byla z největší části upřímná, nelíčená, a že pomohla vytvořit teplejší, citové ovzduší mezi jednotlivými vrstvami národa a usnadnila socialistickému dělníku pro tu dobu postaviti ideu národní samostatnosti i nad své vlastní proletářské požadavky /86-87/ … Zmizel feudální vrchol starší národní organizace; tato nová organizace zakládá se na koalici tří rovnocenných živlů, odpovídajících demokratickému složení národa: buržoasie, agrarism, socialism – tato tři slova vyjadřují vnitřní ústrojí národa ve chvíli, kdy udeřila veliká dějinná hodina /136-137)…Socialismus vystupuje u nás před válkou tedy v dvojím typu, ale současně se otírají znenáhla hroty konfliktu mezi sociální demokracií a nacionálními stranami; vývoj směřuje v českém dělnictvu už tehdy k uvolnění svazku internacionálního a k utužení svazku národního /139/…český dělník, odříznutý od ostatního světa, ztrácí po zániku //II.// Internacionály oporu v mezinárodní solidaritě proletářské a po čtyři leta nemá pod sebou jiné půdy než půdu vlastní národnosti. Internacionála se ukázala klamným přeludem, národnost plnou skutečností. Třídní boj v národě musí ustoupiti nejdůležitější pro tu dobu socialistické povinnosti/140/ … je nutno cenit tuto kladnou účast sociální demokracie naší republiky na tvorbě naší republiky dnes, kdy kolkolem našich hranic šlehají plameny bolševictví a spartakovství a kdy v rukou socialismu leží a jen v jeho rukou, má-li se naše republika pokojně vyvíjet a má-li být republikou všech tříd a stran /141/ …U nás byl proveden převrat ve jménu národní samostatnosti a demokracie. Socialism stál za tím v pozadí v celé své obří síle, ale jako někdo, kdo, vědom si své moc, ví, že může sečkat. Pomáhal s moudrou zdrženlivostí budovat republiku v koalici s buržoazií a agrarismem a chránil se naléhavostí svých požadavků rušit hned od počátku společné národní dílo /154/… 

Naše osvobození je tedy dokonáno – jest však ono také pro budoucnost zabezpečeno? Nehrozí naší republice osud starého státu českého? Nemůže se opakovat v nějaké jiné podobě Bílá Hora.?...Tyto a podobné námitky vycházely…z předpokladu, že by se svět po porážce Německa a po zničení Rakouska v jádře nezměnil. Tj., že by stál na té soustavě moci, jimiž jsou: monarchie, militarism a kapitalism, vláda vyšších tříd … a z toho pochodící další zbrojení a možnost nových válek /101-102/… V tomto světě by ovšem nekynula českém státu budoucnost právě nejskvělejší... Na štěstí však… zrodila se naše republika do světa už jiného /102/… Tato válka má být poslední … Svět bez válek, toť zcela nový svět… toť svět bez tajné diplomacie a bez jejích piklů…svět, v němž tzv. mezinárodní právo nebude právem pěsti nebo právem banditů a vykonavatelů krevní msty, v němž slabší národ nebude nucen se obávat, že silnější jeho soused kdykoli naň se vrhne a o nabytou svobodu jej připraví. Kdo nelpí na starých politických pojmech a má tolik naděje v lidský pokrok, aby uvěřil, že vstupujeme opravdu do takového světa, pro toho se všecky uvedené obavy o naši budoucnost rozpadají vniveč. Jen zarytý konsevativec nebo misanthropický pessimista, trvající na starém argumentu, že člověk je a zůstane bestií, mohl by vidět naši budoucnost zastíněnou možnostmi nových evropských válek, v nichž byli bychom vydáni na pospas nelítostnému zákonu síly a moci. Ale kdo věří, že ideje práva a lidskosti znenáhla zvítězí nad hrubou mocí a že světová válka nebyla vražděním naprosto bezsmyslným a marným, ten nebude pochybovat o tom, že svobodu, již jsme nabyli 28.října 1918, nepřipraví nás už žádná válečná katastrofa , žádný úklad nebo útok jiného národa…spíše smíme spoléhat na to, že úcta k ideji sebeurčení národů nepřipustí již v tomto novém světě, abychom podlehli po druhé ve svých dějinách hrubé přemoci. Proto byla naše radost v den osvobození tak bezmezná a čistá, neotrávená ni krůpějí pochyb nebo obav. Všichni jsme uvěřili, že budeme od nynějška již navždy a na všecky věky svobodným národem; zárukou toho byla nám nová tvářnost světa …

/budoucnost/ se jeví zabezpečena vedle toho i nově vzniklým stavem mocenských sil. 

Československý stát byl prohlášen .... v příčinné souvislosti se zkázou Rakouska a s porážkou Německa. Nikdo na světě nemůže pochybovat o tom, že i tato porážka i ona zkáza jsou definitivní /103-104/ A Německo? Porážka jeho přestihuje i nejsmělejší pomysly./105/… Jakoukoli obnovu starého militaristického Německa možno považovat za vyloučenou /106/ .…tento mrak je zažehnán navždy, o tom nemůže být již sporu. Naše národní bytí…může, dík výsledkům světové války, platit za zajištěné pro všecku budoucnost…Svoboda, již jsme dosáhli, má kouzlo daru plného a neztenčeného: nepotřebujeme se o ni třást úzkostí."/ 111/ 

Z Doslovu:

"Pokud se týče událostí, jež se sběhly ode dne, kdy jsem počal psáti tuto knihu, nemyslím, že by mohly otřásti jejími předpoklady. Její nálada bude se snad zdáti leckomu příliš optimistickou, neboť první radost z nabyté svobody ustoupila zatím střízlivějšímu a kritičtějšímu nazírání. Evropa nedospěla dosud ještě k míru, jenž by vylučoval vznik nových válek a zabezpečil nám trvale ovoce našeho osvobození…"

Je k tomu zapotřebí nějakého komentáře? Kdyby to nebylo tak tragické, křičelo by to po satiře.

 8. Principy a praxe vytvoření ČSR 1918

Při vytváření ČSR 1918 byly použity dva rozdílné, ba protikladné principy: historické, a tzv. přirozené právo. Historické právo znamenalo obnovení někdejšího českého státu, přirozené – sjednocení se Slováky, považovanými tehdy za "větev" jednoho – českého národa.

Historické české státní právo, boj o něž se rozhořel v 19. století, požadovalo – v rámci odbourání absolutistického "vídeňského centralismu - obnovení jednoty "zemí koruny české" – Čech, Moravy a Slezska – jako rovnoprávné součásti rakousko-habsburské monarchie, tak jak tomu bylo při jejím vzniku"smluvním" sjednocením rakouského, českého a uherského státu v 16. století. Po rakousko-uherském vyrovnání (po porážce Rakouska ve válce s Pruskem 1866), které znamenalo přeměnu Rakouska v dualistické Rakousko-Uhersko, bylo zamýšleno jako přestavba habsburské monarchie. Teprve za první světové války se prosadila idea rozbití Rakouska a vytvoření samostatného státu, zastávaná před tím jen naprosto menšinovou skupinou.

Uplatnění historického práva bylo pro český národ i uplatněním "moderního" přirozeného práva. To se však střetávalo s nárokem na stejné právo ze strany menšin, zahrnutých do historických hranic českého státu.

V boji proti německým revanšistům, kteří se dovolávají uplatnění tohoto práva pro sebe v r. 1918, vytvořila česká buržoazní publicistika argumentaci (odkazuji tady zase na zvláště jasné a výrazné její zdůvodnění u F.V.Krejčího v knize Naše osvobození, str.112-122, a zvl. pasáž 116-122), která se používá dodnes, a to i komunisty, ačkoli je z marxisticko-leninského hlediska naprosto falešná.

 a/ Tvrdí se, že právo na sebeurčení platí jen pro celé národy, nikoli pro národnostní menšiny. 

Jedná se o jednu z typických buržoazních argumentací. 

Viz zase: F.V.Krejčí, Naše osvobození:

"A právo našich Němců na sebeurčení? Je nepopíratelné, ale přece jen relativní. V celém svém dosahu a principielní své čistotě může platit toto právo pro každý národ především jednou, totiž pokud jde o jeho vlastní celek; nemůže však stejně absolutní měrou platit pro každý úlomek tohoto národa. To znamená: německý národ má své svaté právo na sebeurčení a totéž právo má český národ. O sebeurčení německého národa jako celku jest dokonale postaráno existencí říše německé."/119-120/ 

Český nacionalista si v své zaslepenosti neuvědomoval, že touto argumentací ji vlastně podlamuje. Přiznává "českým Němcům" právo na sebeurčení, i když je vzápětí popírá. Uznává české Němce za součást německého "říšského" národa, když i rakouští Němci, k nimž se "čeští" hlásili, o takové své příslušnosti vedli spory. Autor tady vlastně přejal názor německých ultranacionalistů, který o dvacet let později posloužil k opaku toho, co Krejčí sledoval: k připojení "Sudet" (a už před tím Rakouska) k německé hitlerovské říši.

To je v naprostém rozporu s vrcholně demokratickým leninismem, který každé násilné držení v hranicích státu pokládá za anexi. To vlastně potvrzuje jmenovaný F.V.Krejčí, když tvrdí: "Není to anexe" (str.117) (– byl si tedy dobře vědom, oč šlo). A dotvrzuje to v dalším : "Naprosto novým jest však pro nás pocit, že jsme nejen rovnoprávným , ale vládnoucím činitelem ve městech maďarských nebo německých jako jsou Bratislava, Košice nebo Lučenec, ležících mimo půdu historické naší vlasti "// - zde si uvědomuje rozpor historického a "přirozeného" práva, ovšem jen pro východ republiky; pro západní část to samozřejmě neplatilo!//." Zde se vytvářejí vztah y zcela nové, stavící nás před úkoly ne-li dobyvatelů //čtete dobře!//, tedy alespoň vítězů…" A ptá se: "Je to nedůslednost? Neměly být Čechy národnostně stejně roztrženy, jako byly roztrhány historické Uhry? Jisto jest, že v tomto užití dvojího principu mají Němci a Maďaři na snadě ležící zbraň proti nám /117/…Ale, mají-li to právo //sebeurčení// Slováci, proč ho nemáme míti i my? říkají Němci." A následuje překrásná ukázka, jak se dá také argumentovat: "Jisto jest, že, měly-li Čechy vyjíti z otřesů světové války ve své staré rázovité celistvosti (a co Morava a Slezsko?), jakožto odvěký útvar, uskutečňující zvláštní přízní přírody se vzácnou typičností pojem "země", mohlo se tak státi jen za cenu odchylky od přímočaré zásady sebeurčení."/118/…"Co tedy padá více na váhu: zřetel k absolutní zásadě sebeurčení každého národa anebo zřetel k jednotnému útvaru této české kotliny, jenž volá po tom, aby tvořila také jeden stát?" /118-119/ 

 Skutečně svérázná, v tomto případě dokonce geografická argumentace, ostatně používaná při buržoazním mocenském řešení problémů i jinými tam, kde se jim to hodí, i když třeba druhá strana argumentuje podobně. Šovinističtí Francouzi kdysi žádali hranice po celé délce Rýna; a v německé hymně se hlásalo "von der Etsch bis an die Memel" – od Adiže /tj. v starým Rakouskem okupované severní Itálii!/ až po Němen. 

b/ Argumentuje se tím, že Němci toto právo Čechům upírali, dokud byli u moci, a dovolávali se ho, když přicházeli o svou nadvládu. To je bezesporu pravda. Ale jedna křivda přece neospravedlňuje jinou. Jinak je to "oko za oko", "zub za zub", a jenom potvrzení toho, že za kapitalismu nelze odstranit, aby jedni měli vrch a druzí byli podřízeni. Správně upozorňovali činitelé rodící se KSČ, že poměr se může zase obrátit, až německý imperialismus znova zesílí. Což se tragicky potvrdilo, a nejen u nás.

Rozporu historického a přirozeného práva si byl vědom B.Šmeral9/.

To byl, vedle názoru na výhodnost velkých státně ekonomických celků, jeden z důvodů, proč stál na stanovisku zachování Rakouska a proč byl pro jeho přestavbu (což si však představoval za dosažitelné "parlamentním", nerevolučním způsobem; o tom ale jinde). Šmeral si uvědomoval dilemma: buď stát v historických hranicích s nebezpečným zahrnutím do něj na odpor se stavících menšin. Nebo stát v "přirozených" etnických hranicích, při neobyčejně složité konfiguraci hranic mezi etniky, při obklíčení v tomto případě českého státu ze tří stran cizím, nikoli přátelským živlem- stát života neschopný (to prokázala tzv. druhá republika na přelomu let 1938-1939, omezená na české etnické oblasti, i tak navíc okleštěné, hospodářsky neschopná samostatně existovat a vydaná – politicko - vojensky na pospas hitlerovskému Německu). Uplatnění historického práva považoval za možné jen při dohodě s Němci (v podstatě tzv. "pošvýcarštením"), což se však při letitých národnostních sporech dalo stěží předpokládat.10/

Šmeral viděl uplatnění českého historického práva také jako překážku spojení se Slováky, protože v jejich případě muselo být stejné právo, ovšem uherské, porušeno. Zatímco jemu byl zřejmý tento rozpor, buržoazní činitelé se na to neohlíželi.

Němci v českých zemích si uplatnění svého přirozeného práva představovali jako zachování svého "přirozenoprávního"11/ svazku s Rakouskem, které – jako zbytek někdejší říše – se stalo také samostatným státem. Ponecháme-li stranou, že Rakousko jako Německo patřilo k poraženým ve válce, už pohled na mapu ukáže neuskutečnitelnost tohoto požadavku, protože většina vytvořením ČSR vzniklé německé menšiny byla by měla spojení s Rakouskem jedině přes území českého státu.12/ 

I když skalní němečtí nacionálové mezi "českými " Němci spolu s rakouskými požadovali spojení s Německem, nenacházeli tehdy v buržoazních kruzích ohlas. Jednak pro naprostou nereálnost podobného řešení v situaci porážky, také však proto, že poražené Německo bylo tehdy rozvrácené, hrozilo mu placení reparací, a co "nejhorší" – bylo otřásáno revolucí. Proto německá buržoazie v českých zemích přešla k pozitivní politice v rámci ČSR, i když si připojení k Německu ponechávala jako zálohu pro budoucnost. Také na toto nebezpečí upozorňoval Šmeral už za Rakouska, a po vzniku ČSR i další představitelé vznikající KSČ.

Se Slovenskem šlo o jiné problémy. Brzo po vzniku republiky se projevilo, že nejde o "větev" českého národa, nýbrž o svébytný národ. Čechoslovakisté (zvláště a především na české a jen nepatrně na slovenské straně) to nechtěli uznat, a neuznávali to ještě po r.1945 (E.Beneš). Začala hrát svou roli tisíciletá státní odloučenost, zaostávání Slovenska za českými zeměmi, velký vliv katolické církve oproti silně sekularizovaným Čechům, opožděné a teprve se dovršující slovenské národní povědomí, naprostá převaha českého kapitálu nad slovenským. 

Slovensko – slovenské etnické území – bylo tisíc let součástí Uherska a nebylo administrativně jasně vymezeno. Severní hranice vůči Polsku byly víceméně jasná – už proto, že sousedící polské území patřilo za Rakouska-Uherska k rakouské části habsburské říše, zatímco Slovensko k uherské. Jižní hranice Slovenska musela být teprve stanovena. Protože Uhersko – Maďarsko patřilo k poraženým, nebylo třeba vůči němu dodržovat nějaké skrupule – hranice diktoval vítěz – ČSR. Tím se ovšem do nově vzniklého státu začlenila další velká národnostní menšina, což opět hrozilo komplikacemi pro budoucnost.

Protože Poláci nebyli spokojeni s rozdělením Těšínska, dostalo se jim jako kompenzace několik slovenských obcí na severu Slovenska - další potenciální předmět sporu.

Na Slovensku zůstaly z historické doby německé ostrovy, zvláště v báňských oblastech. Bratislava, za Rakouska při přináležitosti k Uhrám, byla "německým předmostím Vídně". 

Raritu představoval nárok Polska na bývalá obchodní (německá)města na Spiši (od Popradu a Lubovni k Bardějovu) na základě toho, že je kdysi uherský král dal v zástavu polskému! Zdánlivě úsměvný požadavek se měl proměnit v hrozbu, když při dělení ČSR 1938 – 1939 vlády Polska a Maďarska propagovaly vzájemné rozdělení Slovenska v zájmu dosažení společných hranic svých států. Věc měla dohru za druhé světové války a po ní.

Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR má zcela zvláštní historii. 

Toto území patřilo odedávna (podobně jako "Horní země" – Slovensko) k Uhrám a nebylo od nich nějak výrazně administrativně odděleno. Po porážce Rakouska – Uherska a při územních poválečných změnách vznikla otázka, co s ním bude dál. Za zmatených poválečných poměrů se jeho situace měnila. V r. 1919, v souvislosti se vznikem Maďarské republiky rad, usilující o státní spojení se sovětským Ruskem, se na Zakarpatsku objevil požadavek připojení k sovětské Ukrajině, což se při slabosti Sovětů ukázalo jako v daný moment nereálné. Na mapě z té doby se shledáme i s plánem "Podkarpatské Rusi", zahrnující haličské a "uherské" Podkarpatsko. 

Masaryk, usilující v Americe o souhlas s vytvořením ČSR, dojednal a představitelem tamních vystěhovalců z Podkarpatska Žatkovičem připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, se slibem autonomie, k níž po celé období ČSR nedošlo13/. Frašku získání "souhlasu" s nahodile a narychlo sehnanými "představiteli lidu" líčí Béla Illés v své "Karpatské rapsodii".

Málem však došlo ke konfliktu mezi vítěznými interventy proti maďarské republice rad - ČSR a Rumunskem. Rumuni, s ohledem na malou rumunskou menšinu, také si chvíli dělali nárok na Podkarpatskou Rus, sousedící s rumunským záborem maďarského (uherského) Sedmihradska a "rakouské" Bukoviny. Po "konečném" záboru Haliče (převážně ukrajinské) Poláky po jejich válečném vítězství nad Sověty v r.1920 vzniklo tak zájmové souručenství držitelů ukrajinských oblastí - Polska, Rumunska a ČSR, jako součást "sanitního kordonu", vytvářeného Francií jako tehdy hlavním nepřítelem sovětského Ruska.

Na jihu Podkarpatské Rusi, podobně jako na jižní hranici Slovenska, dostala se do ČSR i tady maďarská menšina.

Připojení Podkarpatské Rusi k ČSR nemělo nic společného s právem – ať historickým nebo "přirozeným". Poukazování na "slovanskou" příbuznost Ukrajinců s Čechy a Slováky bylo jen slaboučkou zástěrkou faktické anexe. 

 - - - 

Příklady, které jsme uváděli, upozorňují na to, co s sebou neslo buržoazní řešení (spíše neřešení, neschopnost řešení) národnostní problematiky, které jasně vysvitne při srovnání s leninským přístupem, který na jiném místě demonstrujeme protipostavením VŘSR (a s ní spojeným revolučním voláním po evropské socialistické federaci) s tzv. versailleským systémem.

9. Konkrétně historický rozdíl postavení národnostní otázky a přístupu k ní před a po nástupu fašismu - stručný schématický nástin.

Pokud jde o národnostní otázku v závislosti od boje za socialismus, je třeba vidět dvě velká období:

jedno – kdy bylo namístě jít k socialismu víceméně přímo, bojem pracujících proti kapitalismu (třída proti třídě). Zahrnuje období zhruba od r. 1900, kdy kapitalismus volné soutěže přechází v systém imperialismu, do začátku třicátých let (do 1933 – 1935);

druhé – pro něž bylo charakteristické a určující: ohrožení fašismem, fašistickými mocnostmi a specielně hitlerovským Německem jak Sovětského svazu a komunistů, tak i buržoazní demokracie a tzv. západních demokracií. Z toho vyplynula nutnost spojenectví – uvědomme si – třídně protikladných sil, společně ohrožených. To znamenalo pro komunistické hnutí odsunout orientaci na přímý boj proti veškeré buržoazii a kapitalismu vůbec a nahradit jej kompromisy s buržoazní demokracií, a boj proti kapitalismu omezit na boj proti jeho nejreakčnějšímu a nejnebezpečnějšímu exponentovi – fašismu; tj. snažit se jít k socialismu oklikou. Včetně vzdání se boje za vlastní, socialistické řešení národnostní otázky, a podřídit i tento boj boji proti fašismu. To je úsek 1935 – 1945, s důsledky pokud jde o "nacionální vztahy" i pro další období, neboť porážka fašismu třídně rozdílnými silami SSSR a Západu nesla s sebou specifické zvláštnosti i pokud šlo o řešení vztahů mezi národy.

Tyto zvláštnosti se velice lišily od postupu VŘSR, od plánů na řešení vztahů mezi národy v případě rozšíření revoluce v Evropě bezprostředně po první světové válce, i od představ, spojovaných s možností revoluce a nového nástupu k socialismu na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století. Od představ, vycházejících z onoho víceméně přímého boje za socialismus a opírajících se o vzor VŘSR.

Aby věc, i tak velice složitá, byla ještě složitější, je třeba upozornit na období 1939 – 1949, kdy možnost obou shora naznačených variant byla otevřená. Závisela totiž od toho, zda vývoj bude směřovat k tomu, co původně navrhoval Sovětský svaz a co ztroskotalo, jak se ukázalo – dočasně - v r. 1939. Nebo zda dojde k třídní válce spojených reakčních sil kapitalismu proti socialistickému Sovětskému svazu (obdobně intervenci na konci a po skončení první světové války). Bez zvážení této situace nepochopíme složitost situace západních komunistických stran na začátku druhé světové války, ani postoj KSČ v té době (a ještě méně postoj slovenských komunistů). 

10. V. a VI. sjezd KSČ a národnostní otázka

Obrat v politice KSČ, k němuž došlo na V. a VI. sjezdu, se vykládá subjektivisticky jako střet politiky B. Šmerala a Kl. Gottwalda (dnes jako dílo Stalina). Částečně k tomu přispělo, že na V. sjezdu byla dosavadní politika strany nazvána šmeralismem, vzhledem k tomu, že Šmeral byl jejím čelným představitelem.

Takový názor je primitivní a v rozpor s historickým materialismem.

Politika není v základě určována čelnými osobnostmi (i když v ní hrají pochopitelně důležitou roli). Je závislá na objektivních historicko-společenských podmínkách. 

Jaké byly tyto podmínky?

Základním v nich zůstal rozpor mezi buržoazií a pracujícími, který vznikem SSSR jen nabyl nový, i mezistátní rozměr. Ať se někdo nad tím pohoršuje či nikoli, stála tady třída proti třídě, jako před první světovou válkou a v jejím průběhu. Tato situace vyžadovala od pracujících postoj, jaký tehdy zastávali bolševici a který se osvědčil ve VŘSR. A to i v poměru k národnostní otázce.

Ukázali jsme už, jak před počáteční nacionální euforií ustupující komunistická levice nedokázala zaujmout k buržoazní republice důsledně třídní postoj ani poté, kdy se ustavila jako komunistická strana, mj. právě z nepochopení marxistického pojetí národnostní otázky a přístupu k ní.

To začalo být na přelomu dvacátých a třicátých let krajně nebezpečným. Světová hospodářská krize zostřila meziimperialistické rozpory a hrozilo, že do nich budou, jako za světové války, vtaženi pracující. Tím spíše, že po vzniku SSSR se imperialisté stále více zabývali plány řešit tyto své rozpory na účet prvního socialistického státu světa, který se pokusili zardousit už v kolébce.

Světová kapitalistické krize byla však těhotná i možností nové revoluční vlny jako na konci první světové války. Bylo povinností komunistického hnutí s tím počítat. Vzhledem k internacionálnímu charakteru socialistické revoluce vyžadovalo to, stejně jako kdysi za světové války, společný internacionalistický postup pracujících různých národů a zemí. Komunistické hnutí bylo na rozdíl od sociální demokracie 1914 rozhodnuto jít touto cestou.

KSČ stála v podmínkách ČSR, kde existovaly složité nacionální problémy, před nesmírně obtížným úkolem. Jednak dosáhnout internacionální jednoty pracujících všech národů a národností republiky. A zadruhé: zabránit nacionalistickému zneužití zvláště českých pracujících k intervenci proti případné zahraniční socialistické revoluci, jak se to v minulosti buržoazii ve vztahu k socialistické revoluci v Rusku a v Maďarsku podařilo, a strašením českých pracujících zvláště případnou socialistickou revolucí v Německu (viz odkaz na F.V.Krejčího), kde se sociální krize nejvíce vyostřovala.

Proto byl tak důležitý obrat od "oportunistické pasivity" k "bolševické aktivitě", jak to bylo tehdy formulováno. Včetně obratu k důslednému marxisticko-leninskému postupu v národnostní otázce (jehož úspěšnost uznal ve slabé chvíli i T.G.Masaryk). Kdo nechápe marxisticko-leninské heslo sebeurčení národů až do oddělení a nechá se vodit za nos buržoazními a revizionistickými pomluvami, tomu doporučujeme seznámit se s Leninovým bojem za tento důsledně demokratický požadavek a s jeho významem nejen pro třídní boj, nýbrž i pro skutečné zabezpečení svobody všech národů.14/

Boj za právo na sebeurčení, vytýčený na V. a VI. sjezdu KSČ, je třeba chápat jako -

1. cestu, jak zbavit pracující všech národů a národností jejich závislosti na vlastní buržoazii a na jejím nacionalismu, sloužícím jejich stavění a rozeštvávání navzájem proti sobě; 
2. dosáhnout vzájemné důvěry mezi pracujícími všech národů a národností republiky, důvěry, bez níž nebyl možný společný postup;
3. nejen zabránit případnému obnovení reakční intervenční politiky buržoazie (tentokrát – jak se dalo předpokládat – buržoazie všech národů a národností v ČSR) proti případnému revolučnímu hnutí jinde, a zvláště aktuálně v Německu. Nýbrž
4. vytvořit podmínky pro podporu takového pokusu, nejen z třídního, nýbrž i národního ohledu.

Právě pro toto internacionalistické stanovisko byla KSČ schopna vést ony už zmiňované společné akce pracujících různých národů a národností v rámci ČSR, dosvědčující, že taková internacionální jednota pracujících je možná.

 - - - 

Význam zásadního obratu při prosazení důsledného marxisticko-leninského, důsledně internacionalistického postoje k národnostní otázce, spojených s nástupem Kl. Gottwalda do čela KSČ a s V. a VI. sjezdem, se často nedoceňuje nebo ne zcela chápe. Někdy jsou vyslovovány i pochybnosti o správnosti tohoto přístupu k národnostní otázce, jejž nacionalističtí pravičáci učinili jedním z hlavních objektů své kritiky a svých útoků proti straně a marxismu-leninismu. 

Příčinou toho je, že konkrétní představy V. a VI, sjezdu o řešení národnostní otázky se neuskutečnily; že strana byla nedlouho po jejich zformulování a přijetí nucena od nich odstoupit a nahradit je jinými; že k vítězství a k socialismu došlo při velmi odlišném způsobu řešení národnostní otázky.

V pozadí podobných pochybností či kritik je zjednodušená představa o kritériu praxe. Za správné se pokládá to, co se (víceméně bezprostředně) uskutečnilo, co mělo úspěch. 

A naopak za nesprávné - co se neuskutečnilo, co se uskutečnilo jinak. Takovýto pragmatistický přístup umožňoval pravičákům vysmívat se Leninovým představám o možnosti revoluce i mimo Rusko, napadat a odmítat nikoli snad dílčí nesprávnosti a omyly, nýbrž zásadní přístup Kominterny k otázce revoluce, vycházející z podmínek dvacátých let - a ospravedlňovat a dokonce vynášet "realismus" oportunistické sociální demokracie či nacionalistické politiky buržoazie. 

Jestliže v praxi je důsledkem podobného pragmatismu oportunismus a poddávání se živelnosti, v historiografii je to fatalismus - co se stalo, nemohlo se nestát, nemohlo se stát jinak. Tento pragmatismus je principiální bezprincipností - odmítá, znevažuje, zesměšňuje obětavý principiální revoluční boj, jestliže nevede k bezprostřednímu úspěchu. Je známo, že Marx a Engels usilovali o revoluční sjednocení Německa zdola, zatímco se uskutečnilo pod vedením Pruska shora. Byli proto Marx a Engels utopističtí fantasté? Popírá to správnost jejich boje za optimální variantu sjednocení Německa? Měl tedy pravdu Lassalle, byl správný postup Lassalla, orientujícího se na Prusko? Revoluce 1905 byla poražena. Měli proto pravdu menševici tvrdící, že se nemělo sahat ke zbraním? Byla proto falešná politika bolševiků, prosazujících důsledný revoluční boj? II. Internacionála v roce 1914 totálně selhala. Byl Lenin fantastou, když téměř sám vztyčil prapor revolučního boje?

Nepochopení či kritika přístupu V. a VI. sjezdu KSČ k národnostní otázce nerozlišuje obecné a zvláštní, zaměňuje obecné za zvláštní. Konkrétní politika KSČ se sice změnila, ale její revoluční, principiální podstata, dosažená právě V. a VI. sjezdem, zůstala nezměněna. Nejen to. Jedině díky tomu, že se strana na V. a VI. sjezdu propracovala k principiálnímu leninskému chápání národnostní otázky, dovolilo jí potom provést změněnými okolnostmi vynucený obrat nikoliv oportunisticky, nýbrž principiálně marxisticko-leninsky. Proto také nakonec zvítězila. Kdyby se nebyla propracovala k správnému leninskému pojetí národnostní otázky, byla by skončila jako sociální demokracie v roce 1918 - byla by poražena, prohrála by věc dělnické třídy a pracujícího lidu i národa.

Pochybnosti a kritiky ohledně přístupu V. a VI. sjezdu KSS k národnostní otázce spočívají gnozeologicky na historicky nekonkrétním postoji k problému. Protože v jiných historických podmínkách zvítězilo konkrétně jiné řešení, popírají správnost konkrétního řešení, vycházejícího z podmínek, za nichž došlo k V. a VI. sjezdu. Dělají hrubou chybu, ignorujíce konkrétní historické podmínky roku 1929 a 1930, přenášejíce do podmínek před nástupem fašismu podmínky a řešení, jaké existovaly a byly na místě v situaci nástupu fašismu. Na základě takovýchto falešných premis nemohlo - gnozeologicky vzato – nedojít k falešným závěrům, např. v roce 1968, kdy se historická problematika, problematika dějin strany a Československa stala politikem prvního řádu.

V materiálech V. a VI. sjezdu jsou i jednostrannosti a chyby. Odhalit je však není možné formálně abstraktním a nehistorickým srovnáním s pozdější politikou, přenášením do doby V. a VI. sjezdu podstatně odlišných podmínek boje proti fašismu; ztotožněním (v podstatě, tj. při chápání rozdílu obou situací pouze povrchně, pouze jako dílčích a nepodstatných) konkrétní historické situace před nástupem fašismu s konkrétní historickou situací období boje proti němu. Právě naopak: chyby a omyly V. a VI. sjezdu je možno správně pochopit jedině tehdy, vyjde-li se z co nejhlubšího pochopení tehdejší konkrétní historické situace a v ní spočívajících objektivních úkolů a z ní vyplývajících objektivních možností. Takový přístup k V. a VI. sjezdu vede ovšem nikoli k jejich odmítnutí či paušálnímu vydávání za chybné, nýbrž právě naopak ústí nutně v pochopení jejich principiální velikosti a převratného významu v dějinách KSČ - přes všechny dílčí omyly.

Jestliže pravicoví "kritici" V. a VI. sjezdu a vůbec gottwaldovské éry v politice KSČ byli neseni nenávistí k socialismu a k marxismu-leninismu, pak pochyby ohledně těchto sjezdů a specielně jejich přístupu k národnostní otázce u čestných stoupenců socialismu pramení z obav před revanšismem. 

Nebezpečí revanšismu, chytajícího se každé příležitosti, aby ospravedlnil nacionálně fašistickou minulost a aby podepřel neoprávněné požadavky revanšistů, směřující k likvidaci výsledků druhé světové války, nelze podceňovat. Je třeba však uvážit, zda boj proti revanšismu lze vést pomocí zamlčování skutečnosti stanovisek V. a VI. sjezdu. To - ať chceme či nechceme - by vedlo k vzdání našich zásadních marxisticko-leninských pozic. Místo abychom nepříteli vnutili naši principiální platformu boje, skýtající nám bohatství účinných argumentů, svezli bychom se povrchně pragmatisticky na platformu nepřítele, s nebezpečím odpovídat na jeho nacionalismus nacionalismem naším. Nejenže by to bylo z hlediska marxismu-leninismu, marxisticko-leninské a internacionalistické výchovy našich pracujících nebezpečné. Takovýto nesprávný způsob boje nemohl by být úspěšný, naopak vedl by nutně k neúspěchům. 

Síla naší pozice i vůči revanšistům je v spravedlivém charakteru boje, vedeného naší stranou obzvláště důsledně od Gottwaldova nástupu do čela strany. V. a VI. sjezd ukazují, že jedině KSČ vedla důsledný boj za práva i německého lidu v ČSR. Vedla jej i v nesmírně ztížených podmínkách nástupu fašismu. Jestliže musela nakonec k německé otázce zaujmout jiné stanovisko, pak to nebyla její vina, nýbrž vina německého fašismu. 

Katastrofu, která postihla německé obyvatelstvo Československa, způsobil jedině fašismus. Způsobili si ji Němci sami - tím, že v své naprosté většině přešli na stranu fašismu, účastnili se na jeho zločinech a setrvali ve spolku s ním až do jeho hanebného konce.

Závěry, k nimž dospěl V. a VI. sjezd, znamenaly nástup k důsledně marxisticko-leninské a důsledně internacionalistické národnostní politice strany. I když se straně pod Gottwaldovým vedením nepodařilo vzhledem k složitým a nesmírně obtížným podmínkám realizovat už v této etapě konečný cíl a ani další dílčí cíle, dosáhla přesto vynikajících výsledků. Dokázala organizovat společné boje českých a německých pracujících, jejichž vyvrcholením byla slavná mostecká stávka, boj českých, polských a německých pracujících na Ostravsku, slovenských a maďarských dělníků a rolníků na Slovensku. Organizovala boj proti perzekucím na Zakarpatsku a celostátní i mezinárodní akce na pomoc hladovějícímu obyvatelstvu této zbídačené země. Důsledně internacionalistický kurs politiky strany se projevil i v nové kvalitě boje proti nebezpečí války, v akcích solidarity s pracujícími a národy druhých zemí, bojujících proti imperialismu, v organizacích mezinárodní Rudé pomoci. KSČ se stala významnou součástí Kominterny a napomohla významně při hledání nových cest její politiky v další, nesmírně složité etapě historického vývoje.

 - - - 

Paušální povrchní kritika oprávněných změn politiky KSČ – vůbec, i v národnostní otázce, má – gnozeologicky vzato – základ v 

1. nepochopení, nedomyšlení toho, že první a druhá světová válka (včetně přípravy druhé světové války ve třicátých letech) se co do svého charakteru podstatně od sebe lišily;
2. že tím bylo dáno rozdílné postavení a rozdílná role národnostní otázky; z čehož vyplývaly rozdílné úkoly a možnosti revolučního boje dělnického a komunistického hnutí, i pokud se jednalo o národnostní otázku. 

Poznámky

1/ Paradoxně se takové chyby dopustila revolucionářka a internacionalistka R. Luxemburgová, přestože vedla léta boj proti národnímu sebeurčení jako za kapitalismu nemožnému a za socialismu zbytečnému a upozorňovala na možnost jeho nacionalistického zneužití.

V situaci, kdy se rýsovala možnost porážky Německa s vnucením mu imperialistického míru (jak se pak skutečně stalo), domnívala se, že hrozby porážky je možno využít svalením odpovědnosti na buržoazii (což bylo správné), ale tak, že proletariát vytyčí program národní obrany a záchrany.

Lenin ve stati O Juniově brožuře (Junius = Luxemburgová) rozbil její argumentaci. Luxemburgová se odvolávala na příklad Francie v r.1793, kdy vnější ohrožení přivedlo k revolučnímu vzepětí (v pozadí bylo možná i odvolávání se na Marxe a Engelse, kteří – ovšem v 19. století – přímo volali po revoluční válce proti Rusku a postavili se v první fázi francouzsko-pruské války 1870-1871 – na obranu Německa proti hrubému zasahování francouzského císaře do jeho vnitřních záležitostí). "Junius na jedné straně velmi dobře odhalil imperialistický ráz dnešní války, odlišné od války národní, na druhé straně se však dopustil neobyčejně podivné chyby, když se pokusil násilně uplatnit národní program vzhledem k této, nikoli národní válce …v takové situaci vyhlásit program republiky, parlamentu, volby důstojníků lidem ("ozbrojení lidu") apod. …by v praxi znamenalo "vyhlásit"revoluci (s nesprávným revolučním programem!) (str.312)…jenomže by to nesměl být starý (313)…již zastaralý národně německý program, nýbrž program proletářsky internacionální a socialistický…Junius chtěl.. začít pro revoluční prosazovat revoluční program z jeho "nejpohodlnějšího", "nejpopulárnějšího", pro maloburžoazii nejpřijatelnějšího konce. Něco na způsob plánu "jak přelstít historii", jak přelstít šosáky (313-314).

"Starý německý program" byl programem buržoazně demokratické revoluce z doby, kdy šlo o protifeudální sjednocení německého národa v situaci, kdy už Německo bylo vyspělým kapitalistickým, imperialistickým státem, kdy už byl na programu "program proletářsky internacionální a socialistický" (313).

Lenin rozbíjel falešné představy, že v dané historické situaci by svržení císařství a vytvoření republiky mohlo znamenat vypadnutí z imperialistické války: "…Rusko, vtažené do imperialistické války předních imperialistických mocností, vedlo by i jako republika rovněž imperialistickou válku" (- jak se to opravdu uskutečnilo po Únorové revoluci 1917).

2/ To bylo Leninovo upřesnění práva národů na sebeurčení, protože příslušníci národů, které vládly druhým, podřízeným národům, mluvili sice také o sebeurčení, když k tomu byli donuceni okolnostmi nebo když se jim to hodilo k využití proti soupeřům, ve skutečnosti však právo na ně odmítali tím, že jeho uplatnění vázali na povinnost utlačených zůstat v jejich daném státě. Sloužilo jim k tomu rozlišování sebeurčení na tzv. vnitřní a vnější. "Vnitřní" bylo však popřením skutečného svobodného sebeurčení. Tak jednala nejen buržoazie, nýbrž i pravicoví, nacionalističtí představitelé sociální demokracie vládnoucích národů, ochotní přiznat utlačeným nanejvýš omezená kulturní práva. I Wilson, vydávaný za nositele sebeurčení, přiznával národům Rakouska původně jen autonomii v jeho rámci. Tak jednal také poslední rakouský císař Karel, když ve snaze zachránit svou říši nabízel ji vnitřně federalizovat. Tak jednali příslušníci koloniálních metropolí, odmítající sebeurčení svých kolonií, vydávajíce jejich národy a národnosti za "nezralé" pro svobodu.

3/ Viz k tomu množství Leninových statí o právu národů na sebeurčení a o národnostní otázce v: Lenin, O národnostní a koloniální otázce. SNPL 1958.

4/ Tamtéž, str. 147, 171-3, a na dalších místech.

5/ Při všem svém antikomunismu a antisovětismu musel i Masaryk uznat příkladné řešení národnostní otázky v sovětském Rusku:

 "Na konci své stati musím loyálně upozornit na poučnou stránku sovětského Ruska, na jeho autonomisaci a federalisaci: Sověty provedly autonomii četných národů na ohromné Rusi, a tím se podařilo Rusko přes jeho sociální revoluci(!) zachovat celistvým , tak jak je přejaly od carství. Na okrajích západních vznikly samostatné státy, ale ostatní Rusko zůstalo celistvým tím, že zřízeny četné autonomní celky. Tato autonomisace podnítila administrační činnost v jednotlivých republikách, udržela Rusko při všech rozdílech národnostních, náboženských a kulturních nerozděleným. Sovětské Rusko je státem spolkovým, federativním. Sluší poznamenat, že jednotlivé autonomní celky nejsou jen národní; na příklad německá republika na Volze má jen 66 procent Němců."

Cesta demokracie I., ČIN, Praha 1939, str.415-416.

Masaryk ovšem nechápal, že se tak nestalo "přirozeně"- ("Jakmile se carský centralism rozpadl, musily vzniknout nějaké poradní a vedoucí sbory; u nás při převratu vznikly místní okresní výbory. Rozumí se pak samo sebou, že takové instituce mají smysl a poznání jen dočasné." – tamtéž, str.380), nikoli "přes", ale právě díky "sociální revoluci". Tak jako nechápal, že sověty nebyly pouhým "administrativním" zařízením, nechápal, že byly trvalými orgány státu – na rozdíl od národních výborů v ČSR, které byly skutečně dočasné a po upevnění byrokratické státní správy byly s poděkováním "demokraticky" rozpuštěny!

6/ Marx a Engels už v době francouzsko-pruské války upozorňovali , že rostou nové konflikty, daleko těžší a obrovitější než konflikty dosavadní. Upozorňovali na nebezpečí, které pro Evropu vyrůstá z anexe Alsaska – Lotrinska Německem: "Vojenská kamarila, profesoři, měšťáctvo a hospodští politikové tvrdí, že je to prostředek, jak navždy uchránit Německo od války s Francií. Je to však naopak nejjistější způsob, jak změnit tuto válku v evropskou instituci. Je to opravdu nejlepší prostředek, jak zvěčnit v Německu vojenský despotismus jako nezbytnou podmínku panství nad…Alsaskem a Lotrinskem. Je to neomylný způsob, jak proměnit budoucí mír v pouhé příměří do té doby, dokud Francie nezesílí natolik, aby zase mohla žádat svá odtržená území zpět. To je neomylný prostředek, jak zruinovat Německo a Francii vzájemným sebezničením. Koho ještě úplně neohlušil nynější halas nebo kdo nemá zájem na tom, aby německý národ ohluchl, musí pochopit, že válka z r. 1870 je právě tak zárodkem války mezi Ruskem a Německem, jako válka roku 1866 byla zárodkem války z roku 1870. Říkám nevyhnutelně, nutně, nevypukne-li do té doby… revoluce v Rusku. Zaberou-li (Němci) Alsasko-Lotrinsko, bude Francie bojovat spolu s Ruskem proti Německu. Není třeba připomínat zhoubné následky takové války."(Dopis K. Marxe Výboru Sociálně demokratické dělnické strany Německa z r. 1.11.1870. Marx-Engels, Vybrané dopisy, Praha 1952, str. 225-226.) 

Engels v předmluvě k Borkheimově brožuře "Na paměť německých hurávlastenců z let 1806-1807 píše: "A konečně není už pro Prusko – Německo možná jiná válka než válka světová, a to světová válka netušeného rozsahu a prudkosti. Osm až deset milionů vojáků se bude navzájem rdousit a vyžerou při tom Evropu hůř, než to kdy dokázalo hejno kobylek - …zhroucení starých států a jejich tradiční státní moudrosti tak, že se koruny budou válet na dlažbě a že se nenajde nikdo, kdo by je zvedl; úplná nemožnost předvídat , jak to všechno skončí a kdo z toho boje vyjde jako vítěz; jen jeden výsledek je naprosto jistý: všeobecná vyčerpanost a vytvoření podmínek // to je názor o objektivní zralosti kapitalismu k tomu, aby byl nahražen socialismem; tato připomínka je tu proto, že o problému zralosti kapitalismu k pádu v době první světové války někteří pochybují a odsouvají tyto podmínky, dokonce dnes, do daleké budoucnosti// pro konečné vítězství dělnické třídy. Taková je vyhlídka, jestliže systém vzájemného závodění ve válečném zbrojení, vyhnaný do krajnosti, přinese své nevyhnutelné plody. Tam jste, páni knížata a státníci, tam jste svou moudrostí přivedli starou Evropu. A jestli vám nezbude nic jiného, než zažít poslední velký válečný tanec - nám to bude docela vhod //to naprosto neznamená, že by revoluční hnutí potřebovalo k dosažení svých cílů válku, nýbrž: když už jste ji vyvolali, mi toho využijeme. Což "nepochopili" pravicoví sociální demokraté za I.světové války: místo aby ji přeměnili v občanskou válku za svržení kapitalismu, jak hrozili 1912 v Basileji, zradili revoluční hnutí, přešli na stranu svých buržoazních vlád, zastavili činnost sociálně demokratických stran s tím, že mohou svou činnost rozvíjet jen v podmínkách míru!// Válka nás možná dočasně zatlačí do pozadí, snad nám vyrve některé už dobyté pozice. Ale jestliže jste rozpoutali síly, které pak už nebudete moci zvládnout, pak nechť se děje co děje: na konci tragédie vy budete zničeni a vítězství proletariátu bude buď vybojováno, nebo aspoň nevyhnutelné."//viz první poznámka kurzivou// (Marx-Engels, O vojenství. Praha 1968, str.214.) 

V předmluvě k "Občanské válce v Francii" z r.1895 Engels připomíná: "A což nevisí ještě každým dnem nad naší hlavou Damoklův meč války, v jejíž první den budou všechny písemné závazky knížat rozprášeny jako plevy, války, o níž není nic jistého než absolutní nejistota jejího konce, války rasové,v které patnáct nebo dvacet milionů ozbrojenců zpustoší celou Evropu a která se dosud nerozběsnila proto, poněvadž úplná nevypočitatelnost jejího konečného výsledku nahání strach i nejsilnějším z velkých vojenských států?" (Marx-Engels, Vybrané spisy, Svoboda 1950, sv.I., str.491.) Hotový úžas vyvolává Engelsova jasnozřivost z dopisu Liebknechtovi r.1888. O světové válce se v něm říká, že to bude"...poziční válka se střídavým úspěchem na francouzské hranici se zabráním polských pevností na ruské hranici a revoluce v Petrohradě." V dopise Bebelovi z r.1879 se říká, že těžké podmínky války budou podobně jako v letech 1870-1871 pro německé dělníky zkouškou revolučnosti a povedou k očistě strany od oportunismu: "Ale nová strana, která by z toho nakonec přece jen musela vyjít, byla by ve všech evropských zemích svobodna od množství pochybností a hloupostí, které nyní všude hnutí brzdí". (F.Engels, Briefe an Bebel, Dietz Verlag Berlin, 1958, str. 52//) - v čemž těžko nevidět budoucí krach sociální demokracie a vznik komunistického hnutí.//

7/ Např. Kreibich.

8/ Lenin, O národnostní a koloniální otázce,. SNPL 1958. str.305: "Kdyby se evropský proletariát stal a nějakých dvacet let ( psáno 1916! –-1938-1939!)bezmocným, kdyby nynější válka skončila vítězstvím na způsob Napoleonových vítězství a porobením životaschopných národních států, kdyby se mimoevropský imperialismus (především japonský a americký) rovněž udržel dvacet let a nepřešel v socialismus….. pak by velká národní válka v Evropě //druhá světová válka!// byl možná. To by vrhlo vývoj Evropy o několik desetiletí zpátky".

9/ Výbor z díla B.Šmeral ,1., Svoboda, Praha 1981, str.265,267,285,349,381-3,423.

10/ Přesto se o něco takového pokoušel svou výzvou 24. října 1918), když – opustiv své "prorakouské" stanovisko - přistoupil na masarykovskou koncepci samostatného státu: vyzýval německé dělníky v českých zemí k účasti na jeho vytváření, s iluzorní představou, že to bude stát sociálně spravedlivý či dokonce "socialistický" – v sociálně demokratickém smyslu.

11/ I když na přirozené právo si vzpomněli až tehdy, když o vlastní přicházeli.

12/ Tady Krejčí použil geografické argumentace proti Němcům: "Připojení k německé říši je jediný cíl, jejž si mohla vytýčit ona část Němců, jež nechce uznat naši republiku, neboť připojení k německému Rakousku je nemožné, nesmyslné a vedlo by k směšným koncům, jako např. k tomu, že by se občan německorakouského státu z Liberce nedostal do svého hlavního města Vídně jinak než přes český stát."/120/

13/ až při jejím rozpadu, kdy byla svěřena fašistovi Vološinovi, avšak hned na to došlo k maďarské okupaci, spolu s okupací nejvýchodnější částí Slovenska. 

14/ Nejpohodlněji a nejrychleji např. v knize: V.I.Lenin, O národnostní a koloniální otázce, SNPL 1958.

 

 Některé odkazy 

 (jedná se pouze o výběr toho charakteru jako oddíl III.)

K. Pomaizl:

- VŘSR a osvobozenecký boj našeho lidu (in: VŘSR v dějinách a kultuře Československa. ČSAV, Praha 1958, str.124-130)

- Některé problémy národnostní otázky v ČSR (Studijní materiál Společnosti pro šíření...,1968)

- O kwestii narodowošciowej; O problematyce narodowošciowej v Czechoslowacji (Zwrot,Č.Těšín, č.1966/2-12, 1967/1)

- Spor o rok 1918 /Tvorba 1970/46 - příloha/

- KSČ a národnostní otázka - Poznámky k několika základním problémům (Nová mysl 1971/1)

- KSČ a národnostní otázka (Filozofický časopis 1971/3)

- Vznik ČSR l918. Problém vědecké marxistické interpretace (Nakl. ČSAV,Praha 1965, 301 str.)

- K problému tzv. Šmeralova rakušáctví (Sešity ÚFS 1974/32)

- Několik úvah v souvislosti s ruským Říjnem (Slovanský přehled 1987/6)

 - Teoretické sešity č.4 (2001), oddíl IV.

Některé další odkazy:

Lenin, O národnostní a koloniální otázce, SNPL, Praha 1958

F.V.Krejčí, Naše osvobození, Praha 1919

TGM, Cesta demokracie I., Čin, Praha 1939:

/str. 18-19/ Poláci

/19/ Podkarpatská Rus (Rumuni- sousedé)

 koridor s Jugoslávií

/20/ území, obývané Němci, je území naše….my jsme vytvořili náš stát

- přišli původně jako emigranti a kolonisté //91//

- bohatství našeho severu

/21/ žádná secese (ani USA) /i 25/

/23/ Maďaři – hranice vhodné pre rozkvet – i pre Rusínov

/37/ Únor 1917 a sebeurčení!

/39/ bolševictví – žádný komunism, ba ani socialism – padne

/45-46/ Poláci hist.právo-přirozené –Těšínsko

/47/ Rusínsko – Rumuni sousedy; iredenta maďarská, německá a ruská

/49/ USA x hist.právo, v Paříži – obhájit staré hranice

 /53/ Němci – plnou rovnoprávnost

/61/ (Sudety) 

/62/ slovenské hranice

 slezská otázka (Těšínsko)

 Rusíni – sami

/63/ - naši Němci nejsou celý národ

/66/ Bratislava /69-70 německá!) / – 86/

/66-7/ Poláci – Těšínsko (67/ 

 Rusíni – nemůžeme odmítnout – spojenecký řetěz od nás přes Rumunsko k Jugoslavii

/67/ přirozené x státní právo – strategické hranice

/68/ Maďaři – žádné státní právo, 69/ hranice, rozpor s Wilsonem; Maďaři na Slovensku nejsou ani Maďaři /701/, úplná rovnoprávnost

/69/ Češi a Slováci – synové jednoho národa

/70/ ot. hranic – hospod. hledisko dnes jen mechanicky

/71/ námitky: právo sebeurčení x anexe Slovenska, ani do pražského nár.shromáždění zástupce ze Slovenska nevolil lid, proč ne plebiscit?

/71/ TGM: stanovisko vůdců lidu; snahy o samost.slov. rep. – nedůležité

/72/ "Maďaři se musí přestat dovolávat také historického práva, neboť ani historické právo z nespravedlnosti neudělá spravedlnost"; kdyby Uhry jako Švýcarsko…

/76/ Sudety – "výraz českého imperialismu" x nikdy požadavek úplného odtržení,

 hranice od sedmého století//91// – Němci teď sebeurčení (77/i někteří pro ČSR

/76/ některé nepořádky – za revoluce nevyhnutelné

/78/ Francie a Anglie znaly hranice historické 

/81/ připojení Německého Rakouska k Německu//92// – vyváženo teritoriálními zárukami

/82/ zabránit šíření bolševické vlny, izolovat ohnisko nákazy a sáhnout k hospodářským represáliím

/83/ možnost dunajské konfederace?

/84/ Sudety – asi půl milionu Čechů x tři miliony Němců – národ o 70 milionech může

 postrádat

/85/ podvolí se Němci- zvláště průmyslníci nemohou nic namítat; dříve vládnoucí;

 Slovensko: "Myslím, že zabereme slovenské kraje Uherska, neboť Slováci jsou téže

 národnosti jako my";

/85-6/ obtíže rozhraničení Slováků a Maďarů

/86/ Poláci-Těšínsko – "musela rozhodnout moc"

/87/ kdyby bolševictví ve Vídni – potom by nastalo nebezpečí nákazy

/90/ Naše hranice nejsou ještě pevně stanoveny a mír nebyl ještě dojednán, jsme na mrtvém bodě.

/104/ kdyby Němci ve sněmovně – opozice; - teprve až budeme mít u nás pořádek, dojdou také Němci svého práva . Myslím při tom vždycky na Švýcarsko. Bude nám muset být v mnohém vzorem.

E.Beneš, Demokracie dnes a zítra, ČIN, Praha 1946:

/50/ " tak zvaný princip sebeurčení národů byl poprvé formulován jím" (tj. Wilsonem !)

 To je neuvěřitelné u Beneše: přece už v od 19. století je obsah národního sebeurčení obsažen v požadavcích národů, literárně pak existovala obsáhlá literatura o tomto problému; revoluční, a zvl. revoluční dělnické hnutí vyzvedalo tento požadavek už od třicátých let 19. století; marxismus, Internacionála – např. zvláště výrazně v případě Polska; bolševici měli sebeurčení v programu od r.1903; obsáhlé Leninovy polemiky o otázce sebeurčení, které – pokud byly Benešovi nedostupné za první světové války – byly obsaženy ve zcela přístupných vydáních Leninových spisů po válce... 

 Ano – Wilson byl dotlačen zaujmout stanovisko k sebeurčení, ale chápal je, jak přiznávali i masarykovci, jako pouhou autonomii v rámci existujících států, jako veškerá buržoazie (v některých buržoazních pracích jako tzv. vnitřní sebeurčení!), ale Beneš měl na mysli Únorovou buržoazní revoluci, která ji sice pod tlakem také vyhlásila, ale nehnula pro ni prstem, na rozdíl od bolševiků, kteří nejenže je dávno hlásali, ale i uskutečnili. To Benešovi nevadilo, aby nenapsal: "Všechny diskuse o válečných cílech (!) , o nichž se od ruské revoluce spojenecké vlády stále otevřeněji musily vyjadřovati, stály pod vlivem veliké ruské revoluce. Idea národnostní svobody z nich již nezmizela, ani když se vlády v Rusku ujal komunism…" - To vypadá, jako kdyby vznik Říjnové revoluce byl na překážku! "Ruská revoluce dala tudíž do značné míry a při všech reservách, jež theoreticky komunism k válce z roku 1914 měl, už svou existencí posvěcení filosofii a ideologii války, jak ji už dříve opatrně přijímaly západoevropské mocnosti…" /str.51/ Takže ruský komunismus dal posvěcení imperialistické válce (!) a asi i tomu , jak mírové smlouvy "uplatnily v zásadě tak zvané sebeurčení, vyřešily některé otázky koloniální v témže duchu" - (mandáty!)" – takže koloniální mandáty = uplatnění sebeurčení! 

Není možno citovat vše – proto jen poukaz na ospravedlňování buržoazního řešení : příznačné označení kapitoly: "Rozpor mezi teorií a praxí"(str.123). Beneš si ho byl dobře vědom: "konference mírová správně uplatnila ve věci sebeurčení národů zásadu kompromisu; připouštím, že v některých případech kompromis ten mohl býti lepší, pro poražené spravedlivější. Ale i tom mohou býti spory, a v praxi tyto spory existují a budou existovat i nadále. Nejsou to spory zásadní a o zásady."(!) (str.128)…"žádné lidské dílo nemůže býti dokonalé a ani Společnost národů nemohla dávati národnostním menšinám dokonalou spravedlnost. Připouštíme, že jim mohla a měla dávati spravedlnost v míře větší a dokonalejší."(str.129) 

Uvědomme si, že tu jde o názor buržoazního demokrata, čili o normální buržoazní názor. Srovnejme tento názor s Leninovým přístupem!

 Ještě názorněji u Masaryka: Nová Evropa, 1920 v Praze( psáno v Rusku 1918):

"5. Uspořádání a rozdělení kolonií(!); musí být brán stejný (!) ohled na zájmy obyvatel, jako na zájmy států, které si na kolonie osobují právo"(!!)/str.46/ "7. Právo národů na sebeurčení…"Francie, Anglie, Italie atd. (!) a teď revoluční Rusko(!), slavnostně prohlásily právo všech národů na sebeurčení:", 

"Někteří pokládají Slováky za národ zvláštní" (87)

"Tvrzení pangermánů a marxistů "(!) 

(83)"Ustanovení ethnografických hranic po vřavě válečné bude snad v některých případech zatímní a dočasné; jakmile (!) se národové (!) uklidní a přijmou zásadu sebeurčení, rektifikace ethnografických hranic a minorit provede se bez rozčilení a na základě věcných úvah"/98/

 Masaryk coby kolonialista: "západní Asie od věků byla částí Evropy a bude organizována v dohodě Ruska, Francie, Anglie a Italie. Ruská Asie zůstane Rusku, části anglické a francouzské zůstanou Anglii a Francii; národům pod evropským panstvím podle kulturní vyspělosti a číselnosti - národní a postupně i politická samospráva." /220/ "V koloniích administrace(!) musí přihlížet k potřebám tuzemních národů a postupně je vzdělávat a jim umožňovat samosprávu." /221/

"Slovenština je archaickým dialektem vedle dialektů moravských a centrálního dialektu českého (pražského). Slovenština nemohla se pod Maďary literárně svobodně vyvíjet a do značné míry i čeština byla ve svém vývoji úpadkem politickým zadržena. Každý Čech rozumí slovensky a naopak; rozdíl tkví jen v archaických formách a v jednotlivých slovech; slovenština má týž akcent jako čeština a právě akcentem se rozlišují jazykové slovanští…. Slovenština zavedena jako spisovný jazyk na sklonku XVIII. stol. Mezi českými a slovenskými literáty byly prudké spory o slovenštinu, sami Slováci, jako Kollár a Šafařík, obávali se národního roztříštění. Dnes spory ty praxí jsou vyřízeny, pro mladší generace na obou stranách jazykové otázky neexistuje, národní a státní jednota užíváním slovenštiny nikterak není ohrožena."/161/

"Pokud se týká německé menšiny, vynikající český vůdce, Dr. Julius Grégr, navrhl rektifikaci politické hranice na severu, některé části, kde jest jen zcela málo Čechů, mohly by podle některých politiků připadnouti Rakousku německému."/164/

Jan Galandauer, Vznik Československé republiky 1918, Svoboda, Praha 1988.

Jan Galandauer, Bohumír Šmeral 1880 – 1914, Svoboda 1981

Bohumír Šmeral, Historické práce, SNPL, 1961 (zvl. "Komunistický manifest a naše státoprávní deklarace /129-136/.

Bohumír Šmeral, Výbor z díla,1, Svoboda, 1981; zvl.: Národnostní otázka a sociální demokracie /128-159/.