CIA a antikomunismus Frankfurtské školy

Překlad zajímavého rozboru antikomunistické orientace představitelů „Institutu pro sociální výzkum“, tzv. Frankfurtské školy – jako Theodor Adorno a Max Horkheimer. Autorem článku je francouzsko-německý filozof, kulturní kritik, spisovatel a aktivista Gabriel Rockhill. Na odtajněných dokumentech ukazuje vztah k institucím americké vlády, včetně CIA, jejichž cílem bylo vytvořit „levicovou“ protiváhu komunistického hnutí a existujícího socialismu mezi intelektuály a tak je využívat proti dělnickému, revolučnímu a antiimperialistickému hnutí. Rozbor je o to cennější, protože toto dědictví a tyto stereotypy vytvořené v době studené války jsou přenášeny nadále, a i část politické elity EU prošla organizacemi z podobného zázemí. Z tohoto hlediska má reálný význam označení „neomarxismus“, který je někdy vznášen vůči EU nebo politice americké Demokratické strany nebo organizacím s financemi ze Sorosova Open Society Foundation, přestože s Marxem a jeho revoluční metodou to má pramálo společného. Opravdu, koncepce vytvořené CIA tehdy, slouží i dnes při vytváření podpory od „levice“ imperialistickým zájmům a proxy-konfliktům NATO, jako je ten na Ukrajině.

Doplňujeme i rozhovor s autorem článku.

CIA a antikomunismus Frankfurtské školy

Gabriel Rockhill

Základy globálního teoretického průmyslu

Kritická teorie frankfurtské školy je - spolu s francouzskou teorií - jedním z nejžhavějších artiklů globálního teoretického průmyslu. Společně slouží jako společný zdroj mnoha trendových forem teoretické kritiky, které v současnosti dominují akademickému trhu v kapitalistickém světě, od postkoloniální a dekoloniální teorie po queer teorii, afro-pesimismus a další. Politická orientace frankfurtské školy proto měla na globalizovanou západní inteligenci zásadní vliv.

Světlonoši první generace Institutu pro sociální výzkum - zejména Theodor Adorno a Max Horkheimer, na něž se zaměříme v tomto eseji - jsou význačnými postavami toho, co se označuje jako západní nebo kulturní marxismus. Pro ty, kdo znají odklon Jürgena Habermase od historického materialismu v druhé a poté třetí generaci Frankfurtské školy, představuje toto rané dílo často skutečný zlatý věk kritické teorie, kdy byla stále - i když možná pasivně či pesimisticky - v určité míře zasvěcena radikální politice. Pokud je na tomto předpokladu zrnko pravdy, pak pouze do té míry, že se raná Frankfurtská škola srovnává s pozdějšími generacemi, které kritickou teorii přetvořily v radikálně liberální - nebo dokonce čistě nepokrytě liberální - ideologii.[1] Tento bod srovnání však nastavuje laťku příliš nízko, jako ostatně vždy, když se politika redukuje na akademickou politiku. Koneckonců první generace Frankfurtské školy prožila jedny z nejkataklyzmatičtějších střetů globálního třídního boje 20. století, kdy se vedla skutečná intelektuální světová válka o smysl a význam komunismu.

Abychom se vyhnuli obelhávání dějin nebo úzkoprsosti západní akademie, je proto důležité znovu uvést práci Institutu pro sociální výzkum do kontextu mezinárodního třídního boje. Jedním z nejvýznamnějších rysů tohoto kontextu byla zoufalá snaha kapitalistické vládnoucí třídy, jejích státních manažerů a ideologů předefinovat levici - slovy studenoválečného bojovníka, agenta CIA Thomase Bradena - jako "kompatibilní", tedy nekomunistickou levici. [2] Jak Braden a další zúčastnění podrobně vysvětlili, jeden z důležitých aspektů tohoto boje spočíval ve využívání peněz nadací a agenturních frontových skupin, jako je Kongres pro kulturní svobodu (CCF), k propagaci antikomunismu a lákání levičáků k zaujímání postojů proti reálně existujícímu socialismu.

Horkheimer se zúčastnil přinejmenším jedné akce pořádané CCF v Hamburku.[3] Adorno publikoval v časopise Der Monat financovaném CIA, který byl největším revue svého druhu v Evropě a vzorem pro mnoho dalších publikací agentury. Jeho články vycházely také ve dvou dalších časopisech CIA: Encounter a Tempo presente. Ve svém domě také hostil, dopisoval si a spolupracoval s operativcem CIA, který byl pravděpodobně vůdčí osobností německého antikomunistického Kulturkampfu: Melvinem Laskym.[4] Lasky, zakladatel a šéfredaktor časopisu Der Monat a člen původního řídícího výboru se CIA spojeným CCF, Adornovi řekl, že je otevřen všem formám spolupráce s Institutem pro sociální výzkum, včetně co nejrychlejšího publikování jejich článků a jakýchkoli jiných prohlášení na svých stránkách.[5] Adorno jeho nabídku přijal a v roce 1949 mu poslal čtyři nepublikované rukopisy, včetně Horkheimerova Zatmění rozumu[6].

Horkheimerův celoživotní spolupracovník tak byl úzce propojen se sítěmi CCF v Západním Německu a jeho jméno se objevuje na dokumentu, pravděpodobně z let 1958-59, který nastiňoval plány celoněmeckého výboru CCF. [7] A co víc, i poté, co bylo v roce 1966 odhaleno, že tato mezinárodní propagandistická organizace je zástěrkou CIA, byl Adorno nadále "zahrnut do plánů na rozšíření pařížské centrály [CCF]", neboť v části Německa, na kterou dohlížely USA, šlo o "byznys jako obvykle".[8] Je to jen špička ledovce, jak uvidíme, a není to nijak překvapivé, protože Adorno a Horkheimer se v elitních sítích antikomunistické levice vyšvihli do celosvětového významu.

Dialektická analýza teoretické produkce

Následující analýza je založena na dialektickém popisu společenské totality, který zasazuje subjektivní teoretické postupy těchto dvou zakladatelů kritické teorie do objektivního světa mezinárodního třídního boje. Nepřijímá svévolnou dělicí čáru, kterou se mnozí maloburžoazní akademici zoufale snaží postavit mezi intelektuální produkci a širší socioekonomický svět, jako by něčí "myšlení" mohlo - a mělo - být odděleno od jeho "života", stejně jako od materiálního systému teoretické produkce, oběhu a přijímání, který zde budu označovat jako intelektuální aparát.  Takový nedialektický předpoklad je ostatně jen o málo víc než symptomem idealistického přístupu k teoretické práci, který předpokládá, že existuje duchovní a pojmová sféra, jež funguje zcela nezávisle na materiální realitě a politické ekonomii vědění.

Tento předpoklad udržuje intelektuální fetišismus zboží, což znamená zbožštění posvátných produktů teoretického průmyslu, které nám brání zasadit je do celkových společenských vztahů výroby a třídního boje. Slouží také zájmům těch, kteří mají nebo usilují o účast na určité franšíze v rámci globálního teoretického průmyslu, ať už je to "kritická teorie frankfurtské školy" nebo jakákoli jiná, protože chrání image značky samotné franšízy (která zůstává neposkvrněna skutečnými společenskými vztahy výroby). Zatímco fetišismus intelektuálního zboží je hlavním rysem spotřeby v rámci teoretického průmyslu, je management image značky charakteristickým znakem odpovídající produkce.

Pro takovou dialektickou analýzu je důležité uznat, že Adorno a Horkheimer skutečně mobilizovali své subjektivní působení při formulování významné kritiky kapitalismu, konzumní společnosti a kulturního průmyslu. Ani zdaleka to nepopírám, pouze bych chtěl tyto kritiky zasadit do objektivního sociálního světa, což s sebou nese položení velmi jednoduché a praktické otázky, která je v akademických kruzích kladena jen zřídka: pokud je rozpoznáno, že kapitalismus má negativní účinky, co se s tím má dělat? Čím hlouběji člověk proniká do jejich života a díla a prosívá záměrné zatemňování jejich diskurzu, tím je jejich odpověď zřejmější a tím snadněji lze pochopit primární sociální funkci jejich společného intelektuálního projektu. Jakkoli jsou totiž někdy ke kapitalismu kritičtí, pravidelně potvrzují, že neexistuje žádná alternativa a že s ním nelze a nakonec by se ani nemělo nic dělat. Navíc, jak uvidíme, jejich kritika kapitalismu bledne ve srovnání s jejich nekompromisním odsouzením socialismu. Jejich kritická teorie nakonec vede k přijetí kapitalistického řádu, protože socialismus je hodnocen jako mnohem horší. Ne nepodobně jako většina ostatních módních diskurzů v kapitalistické akademii nabízejí kritickou teorii, kterou bychom mohli nazvat teorií CKS: Cokoliv, kromě socialismu.

V tomto ohledu není ani trochu překvapivé, že Adorno a Horkheimer byli v kapitalistickém světě tak široce podporováni a propagováni. Jaká lepší taktika než obhajoba takovýchto učenců jako jedněch z nejdůležitějších, a dokonce nejradikálnějších marxistických myslitelů 20. století, aby se podpořila kompatibilní, nekomunistická levice proti hrozbě skutečně existujícího socialismu? "Marxismus" tak může být nově definován jako druh antikomunistické kritické teorie, která není přímo spojena s třídním bojem zdola, ale spíše volně kritizuje všechny formy "dominance" a která se nakonec staví na stranu společností ovládaných kapitalisty a proti údajným "fašistickým" hrůzám mocných socialistických států.

Vzhledem k tomu, že se v kapitalistické kultuře tak široce prosazuje zaostalý antikomunismus, nemusí být pro některé čtenáře ihned rozpoznatelný tento pokus o redefinici marxismu jakožto reakční a sociálšovinistický (v tom smyslu, že v konečném důsledku vyzdvihuje buržoazní společnost nad jakoukoli alternativu). Bohužel, velké části populace v kapitalistickém světě byla vštěpována spíše spontánní reakce založená na neinformovaných pomluvách než na důkladné analýze, pokud jde o reálně existující socialismus. Protože pro pochopení následujícího argumentu bude zásadní hmotná historie těchto projektů se všemi jejich vzestupy a pády - spíše než mytologické horory propagandisticky konstruované kolem komunistického strašáka -, dovolím si čtenáře odkázat na hluboké a bohaté práce přísných historiků, jako jsou Annie Lacroix-Riz, Domenico Losurdo, Carlos Martinez, Michael Parenti, Albert Szymanski, Jacques Pauwels a Walter Rodney a další. Doporučuji také čtenáři, aby si prostudoval důležitá kvantitativní srovnání kapitalismu a socialismu, která provádějí nároční analytici jako Minqi Li, Vicente Navarro a Tricontinental: Institute for Social Research. [9] Taková práce je pro dominantní ideologii protimluvem, a to z dobrého důvodu: vědecky zkoumá důkazy, místo aby se spoléhala na otřepané obraty a neinformované ideologické reflexy. Je to navíc typ historické a materialistické práce, který byl do značné míry zastíněn spekulativními formami kritické teorie prosazovanými globálním teoretickým průmyslem.

Intelektuálové ve věku revoluce a globální třídní války

Ačkoli jejich raný život poznamenaly světodějné události ruské revoluce a pokusu o revoluci v Německu, Adorno a Horkheimer byli estéty opatrnými před domnělým marasmem masové politiky. Jejich zájem o marxismus byl sice těmito událostmi podnícen, ale měl především intelektuální charakter. Horkheimer se po první světové válce okrajově zapojil do aktivit kolem Bavorské republiky rad, především tím, že po brutálním potlačení rady poskytl podporu některým jejím účastníkům. Nicméně si - totéž platí a fortiori o Adornovi - "nadále udržoval odstup od výbušných politických událostí té doby a věnoval se především svým osobním starostem"[10].

Jejich třídní postavení nebylo v tomto ohledu zdaleka bezvýznamné, neboť je a jejich politický pohled staví do širšího, objektivního světa společenských výrobních vztahů. Oba teoretici Frankfurtské školy pocházeli z bohatých rodin. Adornův otec byl "bohatý obchodník s vínem" a Horkheimerův "milionář", který "vlastnil několik textilních továren."[11] Adorno "neměl vůbec žádné osobní vazby na socialistický politický život" a po celý život si zachovával "hluboký odpor k formálnímu členství v jakékoli stranické organizaci."[12] Podobně Horkheimer nikdy nebyl "otevřeným členem žádné strany dělnické třídy."[13] Totéž obecně platí i o dalších osobnostech, které se podílely na počátcích Frankfurtské školy: "nikdo z těch, kdo patřili k Horkheimerovu okruhu, nebyl politicky aktivní; žádný z nich neměl původ ani v dělnickém hnutí, ani v marxismu"[14].

Podle slov Johna Abromeita se Horkheimer snažil zachovat domnělou nezávislost teorie a "odmítal postoj Lenina, Lukácse a bolševiků, že kritická teorie musí být "zakotvena" v dělnické třídě, či ještě spíš v dělnických stranách". [15] Povzbuzoval kritické teoretiky, aby působili jako intelektuální svobodní činitelé a nezakládali své bádání na proletariátu, což byl typ práce, který znevažoval jako "totalitární propagandu." [16] Adornův celkový postoj, podobně jako postoj Herberta Marcuseho, shrnula Marie-Josée Levallée následujícími slovy: "Bolševická strana, kterou Lenin učinil předvojem Říjnové revoluce, byla centralizující a represivní institucí, která měla utvářet sovětský stát k obrazu svému a přeměnit diktaturu proletariátu ve vlastní diktaturu"[17].

Když Horkheimer v roce 1930 převzal vedení Ústavu pro sociální výzkum, jeho vedení se vyznačovalo spíše spekulativním zájmem o kulturu a autoritu než důkladnými historicko-materialistickými analýzami kapitalismu, třídního boje a imperialismu. Slovy Gillian Roseové, "namísto politizace akademického prostředí" Institut pod Horkheimerovým vedením "akademizoval politiku".[18] To se snad nikde neprojevilo jasněji než v "trvalé politice Institutu pod Horkheimerovým vedením", která "nadále spočívala ve zdrženlivosti nejen od každé činnosti, která byla byť jen vzdáleně politická, ale také od jakéhokoli kolektivního nebo organizovaného úsilí o propagaci situace v Německu nebo o podporu emigrantů."[19] S nástupem nacismu se Adorno pokusil přejít do hibernace, neboť předpokládal, že režim se zaměří pouze na "ortodoxní prosovětské bolševiky a komunisty, kteří na sebe politicky upozornili" (ti by skutečně byli jako první umístěni do koncentračních táborů)[20]. "Zdržel se jakékoli veřejné kritiky nacistů a jejich 'velmocenské' politiky"[21].

Kritická teorie v americkém stylu

Odmítání otevřeně se podílet na pokrokové politice se ještě prohloubilo, když vedení Institutu jej na počátku 30. let 20. století přestěhovalo do Spojených států. Frankfurtská škola se přizpůsobila "místnímu buržoaznímu řádu a cenzurovala svou vlastní minulou i současnou práci tak, aby vyhovovala místním akademickým nebo korporátním zvyklostem."[22] Horkheimer nechal ze svých publikací vyřadit slova jako marxismus, revoluce a komunismus, aby neurazil své americké sponzory.[23] Navíc byla přísně zakázána jakákoli politická činnost, jak později vysvětlil Herbert Marcuse.[24] Horkheimer vložil svou energii do zajištění korporátního a státního financování Institutu, a dokonce si najal firmu pro styk s veřejností, aby propagovala jeho práci v USA. Jiný emigrant z Německa, Bertolt Brecht, tedy ne zcela bezdůvodně kriticky označil frankfurtské vzdělance za - slovy Stuarta Jeffriese - "prostitutky, které během svého amerického exilu usilovaly o nadační podporu a prodávaly své schopnosti a názory jako zboží, aby podpořily dominantní ideologii utlačovatelské americké společnosti."[25] Byli to skutečně intelektuální svobodní činitelé, nesvázaní s žádnými dělnickými organizacemi v jejich úsilí o získání korporátního a státního sponzoringu pro svou značku tržně orientované kritické teorie.

Brechtův blízký přítel Walter Benjamin byl v té době jedním z nejdůležitějších marxistických partnerů frankfurtských učenců. Nemohl se k nim připojit ve Spojených státech, protože v roce 1940 tragicky spáchal sebevraždu na hranicích mezi Francií a Španělskem, noc předtím, než mu hrozilo téměř jisté zadržení nacisty. Podle Adorna se "zabil poté, co už byl zachráněn", protože "se stal stálým členem Institutu a věděl o tom."[26] Podle slov slavného filozofa "oplýval prostředky" na svou cestu a věděl, "že se na nás může materiálně zcela spolehnout."[27] Tato verze historie, která Benjaminovu sebevraždu prezentuje jako vzhledem k okolnostem nepochopitelné osobní rozhodnutí, byla podle podrobné analýzy, kterou nedávno publikoval Ulrich Fries, uplatněním prolhanosti v zájmu osobního a institucionálního očištění. Vedoucí představitelé Frankfurtské školy nejenže nebyli ochotni Benjaminovi finančně pomoci při jeho útěku před nacisty, jak tvrdí Fries, ale také vedli rozsáhlou zastírací kampaň, aby se neupřímně prezentovali jako jeho dobrotiví mecenáši.

Před svou sebevraždou byl Benjamin finančně závislý na měsíčním stipendiu Institutu. Frankfurtští učenci však pohrdali vlivem Brechta a revolučního marxismu na jeho dílo. Adorno se nerozpakoval označit Brechta antikomunistickým epitetem " barbar", když Horkheimerovi vysvětloval, že Benjamina je třeba "definitivně" osvobodit od jeho vlivu. [28] Není tedy divu, že se Benjamin obával ztráty stipendia, částečně kvůli Adornově kritice jeho díla a odmítnutí publikovat část jeho studie o Baudelairovi v roce 1938. [29] Horkheimer Benjaminovi přibližně ve stejné době, kdy se kolem něj stahovaly fašistické síly, výslovně řekl, že by se měl připravit na přerušení jediného zdroje příjmů od roku 1934. Tvrdil navíc, že měl "bohužel svázané ruce", když odmítl financovat Benjaminovu cestu do bezpečí tím, že by zaplatil lístek na parník do USA, který by stál necelých 200 dolarů[30]. stalo se tak doslova "měsíc poté, co převedl dalších 50 000 dolarů na účet, který měl k dispozici výhradně on", což bylo "podruhé během osmi měsíců", kdy si zajistil dalších 50 000 dolarů (v roce 2022 ekvivalent něco přes 1 milion dolarů). [31] V červenci 1939 získal Friedrich Pollock pro Institut dalších 130 000 dolarů také od Felixe Weila, bohatého syna kapitalistického milionáře, jehož zisky z obilného podniku v Argentině, spekulací s nemovitostmi a obchodu s masem financovaly Frankfurtskou školu.

Chyběla politická vůle, nikoli peníze. Fries skutečně souhlasí s Rolfem Wiggershausem, že Horkheimerovo kruté rozhodnutí opustit Benjamina bylo součástí širšího vzorce, podle něhož ředitelé "systematicky stavěli realizaci svých soukromých životních cílů nad zájmy všech ostatních" a zároveň propagovali falešné zdání "vynikající angažovanosti pro ty, kteří byli pronásledováni nacistickým režimem". [32] Jako kdyby chtěl Benjaminovi zatlouct poslední hřebíček do rakve, byla jeho literární pozůstalost později očištěna od výraznějších marxistických prvků, jak uvádí Helmut Heißenbüttel: "Ve všem, co Adorno pro Benjaminovo dílo udělal, zůstala marxisticko-materialistická stránka vymazána. [...] Dílo se objevuje v reinterpretaci, v níž přeživší kontroverzní korespondent vnucuje vlastní pojetí"[33].

Todd Cronan tvrdí, že kolem roku 1940, kdy Pollock napsal "Státní kapitalismus", došlo k citelnému posunu v celkové politické orientaci Frankfurtské školy, která se stále více odvracela od třídní analýzy ve prospěch upřednostňování pojmů rasy, kultury a identity. "Často se mi zdá," napsal Adorno v tom roce Horkheimerovi, "že všechno, co jsme dříve vnímali z hlediska proletariátu, se dnes s hrozivou silou soustředilo na Židy."[34] Podle Cronana Adorno a Horkheimer "otevřeli zevnitř marxismu možnost vidět třídu jako záležitost moci, nadvlády, a nikoliv ekonomiky (Židé nebyli kategorií definovanou ekonomickým vykořisťováním). A jakmile byla tato možnost nastolena, stala se dominantním způsobem analýzy na levici obecně."[35] Jinými slovy, frankfurtští teoretici pomohli připravit půdu pro obecnější odklon od historické materialistické analýzy založené na politické ekonomii směrem ke kulturalismu a politice identity, které se upevnily v neoliberální éře.

V tomto ohledu je velmi objevné, že Institut v letech 1944-45 pod Pollockovým vedením podnikl rozsáhlou studii "Antisemitismus v americkém dělnictvu". Fašismus se tehdy dostal k moci s rozsáhlou finanční podporou kapitalistické vládnoucí třídy a stále ještě byl na válečné stezce po celém světě. Přesto byli frankfurtští učenci najati, aby se zaměřili na údajný antisemitismus amerických dělníků, a nikoli na kapitalistické sponzory fašismu nebo na skutečné nacisty, kteří vedli válku proti Sovětům. Dospěli k pozoruhodnému závěru, že "komunisty řízené" odbory jsou ze všech nejhorší, a že tedy mají "fašistické" tendence: "Členové těchto odborů jsou méně komunisticky než fašisticky smýšlející."[36] Zmíněnou studii zadal Židovský výbor práce (Jewish Labor Committee, JLC). Jeden z vedoucích představitelů JLC, David Dubinsky, měl četné vazby na Ústřední zpravodajskou službu a spolu s takovými agenty CIA, jako byli Jay Lovestone a Irving Brown, se podílel na rozsáhlé kampani Společnosti, jejímž cílem bylo ovládnout organizované dělnictvo a očistit je od komunistů."[37] Tím, že Frankfurtská škola označila komunistické odbory za nejvíce antisemitské, a dokonce "fašistické", zřejmě poskytla část ideologického ospravedlnění pro zničení komunistického odborového hnutí.

Někteří by mohli považovat spolupráci Institutu pro sociální výzkum s americkými úřady a autocenzuru za oprávněnou vzhledem k antikomunistickým a někdy i filofašistickým postojům americké mocenské elity, nemluvě o zákonech a nařízeních o nepřátelských cizincích. [38] Na základě podrobného přehledu historie a činnosti Institutu z 21. ledna 1944 Federální úřad pro vyšetřování skutečně zmobilizoval četné špicly, aby po dobu asi deseti let špehovali vědce kvůli obavám, že by Institut mohl sloužit jako komunistická zástěrka. [39] Mezi informátory byli blízcí spolupracovníci Institutu jako Karl Wittfogel, další profesní kolegové a dokonce i sousedé. Úřad však nenašel téměř žádné důkazy o podezřelém chování a jeho důstojníci se zřejmě uklidnili, když jim někteří z jejich donašečů, kteří byli frankfurtským učencům osobně blízcí, vysvětlili, že kritičtí teoretici "věří, že mezi Hitlerem a Stalinem není žádný rozdíl, pokud jde o cíle a taktiku."[40] Skutečně, jak uvidíme níže, v některých svých spisech to tvrdili, a to i v době, kdy se usadili v západním Německu a již nebyli pod přímou hrozbou sledování FBI a možného zadržení nebo deportace.

Znevažovat Východ, bránit Západ - a přitom jím být placen

V letech 1949-50 intelektuální představitelé Frankfurtské školy přesunuli Institut zpět do Západního Německa, jednoho z epicenter světové intelektuální války proti komunismu. "V tomto prostředí," píše Perry Anderson, "v němž měla být zakázána KPD [Komunistická strana Německa] a SPD [Sociálnědemokratická strana Německa] se formálně vzdala jakéhokoli spojení s marxismem, byla dokončena depolitizace Institutu."[41] Nikdo menší než Jürgen Habermas - který Adorna a Horkheimera v prvních letech příležitostně řadil doleva - neobvinil posledně jmenované z "oportunistického konformismu, který byl v rozporu s kritickou tradicí. "[42] Horkheimer totiž pokračoval v cenzuře práce Institutu a odmítl publikovat dva Habermasovy články, které byly kritické k liberální demokracii a hovořily o "revoluci" a odvažovaly se naznačit možnost emancipace z "okovů buržoazní společnosti". [43] Ve své soukromé korespondenci Horkheimer Adornovi otevřeně předložil, že "není prostě možné, aby se ve výzkumné zprávě institutu, který existuje z veřejných prostředků této spoutané společnosti, objevovala přiznání tohoto druhu."[44] Zdá se, že tím otevřeně přiznal, že ekonomická základna Frankfurtské školy byla hnací silou její ideologie, nebo alespoň jejího veřejného diskurzu.

V této souvislosti je důležité připomenout, že pět z osmi členů Horkheimerova kroužku pracovalo jako analytici a propagandisté pro americkou vládu a státní národní bezpečnost, která "měla mimořádný zájem na trvalé loajalitě Frankfurtské školy, protože řada jejích členů pracovala na citlivých vládních výzkumných projektech. "[45] Horkheimer a Adorno mezi ně sice nepatřili, protože se jim dostávalo větší podpory od Institutu, ale druhý z nich původně emigroval do Spojených států, aby pracoval pro Úřad pro výzkum rozhlasu Paula Lazarsfelda, který byl jedním z "faktických adjunktů vládních programů psychologické války."[46] Toto středisko pro komunikační studia získalo značný grant ve výši 67 000 dolarů od Rockefellerovy nadace a velmi úzce spolupracovalo s americkým státním útvarem národní bezpečnosti (vládní peníze tvořily více než 75 procent jeho ročního rozpočtu). Rockefellerova nadace také financovala Horkheimerův první návrat do Německa v dubnu 1948, kdy nastoupil jako hostující profesor na Frankfurtské univerzitě.

Abychom nezapomněli, Rockefellerové jsou jednou z největších gangsterských rodin v dějinách amerického kapitalismu a svou nadaci využívají jako daňové útočiště, které jim umožňuje mobilizovat část svého nakradeného bohatství "v korupci intelektuální činnosti a kultury"[47]. Navíc se v době sponzorování Frankfurtské školy přímo podíleli na státní národní bezpečnosti. Poté, co Nelson Rockefeller působil jako ředitel Úřadu pro koordinaci meziamerických záležitostí (federální propagandistické agentury, jejíž činnost se podobala činnosti Úřadu strategických služeb OSS a CIA), se v roce 1954 stal "'superkoordinátorem' pro tajné zpravodajské operace s titulem zvláštního asistenta prezidenta pro strategii studené války". "[48] Rovněž umožnil, aby byl Rockefellerův fond využíván jako penězovod pro CIA, velmi podobně jako velké množství dalších kapitalistických nadací, které mají za sebou rozsáhlou historii spolupráce ruku v ruce s Company - CIA (jak odhalila zpráva Churchova výboru a další zdroje).

Vzhledem ke všem těmto vazbám na kapitalistickou vládnoucí třídu a americké impérium není nijak překvapivé, že americká vláda podpořila v roce 1950 přesun Institutu zpět do Západního Německa velmi významným grantem ve výši 435 000 marek (103 695 dolarů, což v roce 2022 odpovídá 1 195 926 dolarům) [49]. tyto prostředky spravoval John McCloy, vysoký komisař USA v Německu. McCloy byl klíčovým členem americké mocenské elity, který pracoval jako právník a bankéř pro velké ropné společnosti a IG Farben a který udělil rozsáhlé milosti a zmírnil tresty nacistickým válečným zločincům. Poté se stal nejen předsedou Chase Manhattan Bank, Rady pro zahraniční vztahy a Fordovy nadace, ale také - což svědčí o důvěrném vztahu mezi kapitalistickou vládnoucí třídou a národní bezpečností - ředitelem CIA. Kromě finančních prostředků poskytnutých McCloyem získal institut podporu také od soukromých dárců, Společnosti pro sociální výzkum a města Frankfurt. V roce 1954 dokonce podepsal výzkumnou smlouvu s korporací Mannesmann, která "byla zakládajícím členem Antibolševické ligy a financovala nacistickou stranu."[50] Během druhé světové války Mannesmann využíval otrockou práci a předsedou jejího představenstva byl nacista Wilhelm Zangen, vůdce válečného hospodářství Třetí říše.[51] Poválečná smlouva Frankfurtské školy s tímto podnikem se týkala sociologické studie názorů dělníků, s implicitním důsledkem, že taková studie pomůže managementu zastavit nebo zabránit socialistickému organizování.

Snad nejjasnější vysvětlení, proč kapitalistické vlády a korporatokracie podporují Institut pro sociální výzkum, najdeme ve slovech Sheparda Stonea. Ten, jak bychom si měli povšimnout, měl zkušenosti z žurnalistiky a vojenské rozvědky, než se stal ředitelem pro mezinárodní záležitosti ve Fordově nadaci, kde úzce spolupracoval se CIA při financování kulturních projektů po celém světě (Stone se dokonce stal prezidentem Mezinárodní asociace pro kulturní svobodu, což byl nový název Kongresu pro kulturní svobodu, který mu byl dán v rámci úsilí o rebranding poté, co byl odhalen jeho původ u CIA). Když byl Stone ve 40. letech 20. století ředitelem pro veřejné záležitosti Vysoké komise pro okupované Německo, poslal americkému ministerstvu zahraničí osobní nótu, v níž ho vybízel k prodloužení Adornova pasu: "Frankfurtský institut pomáhá vychovávat německé vůdce, kteří budou něco vědět o demokratických technikách. Domnívám se, že pro naše celkové demokratické cíle v Německu je důležité, aby takoví lidé, jako je profesor Adorno, měli možnost v této zemi pracovat."[52] Institut vykonával ideologickou práci, kterou americký stát a kapitalistická vládnoucí třída chtěly - a také podporovaly.

Horkheimer splňoval, ba dokonce překračoval diktát ideologické konformity vůči "spoutané společnosti", která Institut financovala, a otevřeně vyjadřoval svou plnou podporu americké loutkové antikomunistické vládě v Západním Německu, jejíž zpravodajské služby byly obsazeny bývalými nacisty, stejně jako imperiálnímu projektu ve Vietnamu (který považoval za nezbytný k zastavení Číňanů). [53] V projevu v jednom z německých Amerika-Häuser, což byly propagandistické základny v rámci antikomunistického Kulturkampfu, v květnu 1967 slavnostně prohlásil: "V Americe, když je třeba vést válku - a teď mě poslouchejte [...], nejde ani tak o obranu vlasti, ale v podstatě o obranu ústavy, o obranu práv člověka. "[54] Velekněz kritické teorie zde popisuje zemi, která byla založena jako osadnická kolonie, jejíž genocidní likvidace původního obyvatelstva plynule splynula s projektem imperialistické expanze, který zanechal pravděpodobně nejkrvavější stopu - jak tvrdil MLK Jr. v dubnu 1967 - v dějinách moderního světa (včetně asi 37 vojenských intervencí a intervencí CIA od konce druhé světové války do roku 1967, kdy Horkheimer toto potupné tvrzení odvysílal prostřednictvím americké propagandistické platformy)[55].

Ačkoli se Adorno často oddával maloměšťácké politice spoluúčasti a pasivity a vyhýbal se veřejným vyjádřením k významným politickým událostem, těch několik jeho výroků bylo nápadně reakčních. Například v roce 1956 napsal společně s Horkheimerem článek obhajující imperialistickou invazi Izraele, Velké Británie a Francie do Egypta, jejímž cílem bylo obsazení Suezského průplavu a svržení Násira (tuto akci odsoudila OSN). O Násirovi, jednom z významných protikoloniálních vůdců hnutí nezúčastněných zemí, hovořili jako o "fašistickém náčelníkovi [...], který se spikl s Moskvou": Podle této pseudodialektické inverze jsou to arabské státy, které jsou "lupiči", nikoli osadnické kolonie, které spolupracují s jádrem imperialistických zemí, aby porušily právo Arabů na sebeurčení, "nikdo se ani neodváží poukázat na to, že tyto arabské loupeživé státy už léta vyhlížejí příležitost, jak se vrhnout na Izrael a vyvraždit Židy, kteří zde našli útočiště"[56]. Bylo by dobré si připomenout Leninovo důrazné odmítnutí takové sofistiky, která je charakteristická pro většinu toho, co se v průmyslu globální teorie považuje za "dialektiku": "Dialektika byla nejednou [...] můstkem k sofistice. My však zůstaneme dia­lektiky, a proto nebudeme bojovat proti sofizmatům tak, že bychom popírali možnost jakýchkoli změn vůbec, nýbrž konkrétním rozborem daného jevu v jeho prostředí a v jeho vývoji."[57] Takovýto konkrétní, materialistický rozbor je přesně to, co idealistickým inverzím à la Adorno a Horkheimer chybí.

Představitelé frankfurtské školy vydali v témže roce jeden ze svých nejotevřenějších politických textů. Namísto podpory celosvětového hnutí za antikoloniální osvobození a budování socialistického světa oslavují - až na drobné výjimky - nadřazenost Západu a opakovaně znevažují Sovětský svaz a Čínu. Odvolávajíce se na rasistické popisy "barbarů" na Východě, které popisují pomocí otevřeně subhumanizujícího slovníku "bestie" a "hordy", otevřeně prohlašují, že jsou to "fašisté", kteří si zvolili "otroctví"[58]. Adorno dokonce kárá Němce, kteří se mylně domnívají, že "Rusové znamenají socialismus", a připomíná jim, že Rusové jsou ve skutečnosti "fašisté", a dodává, že "průmyslníci a bankéři" - s nimiž se zde ztotožňuje - to již vědí[59].

"Všechno, co Rusové píší, sklouzává k ideologii, k hrubému, hloupému žvanění," tvrdí Adorno bezostyšně v tomto textu, jako by četl všechno, co napsali, ačkoli jako obvykle neuvádí jediný zdroj (a pokud vím, ani rusky nečetl). [60] Tvrdí, že v jejich myšlení je "prvek opětovné barbarizace", který lze podle něj nalézt i u Marxe a Engelse, a bez ostychu tvrdí, že je "ještě více reifikované než v nejvyspělejším buržoazním myšlení."[61] Jako by to nebylo dost neupřímné velikášství, Adorno má tu drzost označit tento spisovatelský projekt s Horkheimerem za "přísně leninský manifest".[62] A to v diskusi, v níž ujišťují, že "nikoho nevyzývají k akci", a Adorno výslovně vyzdvihuje buržoazní myšlení a to, co označuje za "nejvyspělejší kulturu", nad údajné barbarství socialistického myšlení. [63] Navíc právě v této souvislosti Horkheimer ještě zdvojnásobil jejich sociální šovinismus, když ve světodějném závěru, který nevyvolal žádné vyvrácení ze strany jeho "leninského" spolupracovníka, prohlásil: "Domnívám se, že Evropa a Amerika jsou pravděpodobně nejlepšími civilizacemi, které dějiny doposud vytvořily, pokud jde o prosperitu a spravedlnost. Klíčovým bodem je nyní zajistit zachování těchto vymožeností."[64] To bylo v roce 1956, kdy Spojené státy byly stále ještě do značné míry rasově segregované, účastnily se antikomunistických honů na čarodějnice a destabilizačních kampaní po celém světě a nedávno rozšířily svou imperiální působnost svržením demokraticky zvolených vlád v Íránu (1953) a Guatemale (1954), zatímco evropské mocnosti vedly násilné boje o udržení svých kolonií nebo o jejich přeměnu v neokolonie.

"Fašismus a komunismus jsou totéž"

Jedním z nejdůslednějších politických tvrzení Adorna a Horkheimera je, že mezi fašismem a komunismem existuje “totalitární" ekvivalence, pokud se projevuje v projektech budování socialistického státu, v antikoloniálních hnutích "třetího světa" nebo dokonce v mobilizaci Nové levice v západním světě. Ve všech třech případech ti, kdo si myslí, že se vymaňují z "spoutané společnosti", situaci jen zhoršují. Zjevná skutečnost, že západní kapitalistické země nenabídly žádnou významnou hráz proti fašismu, který vznikl v kapitalistickém světě, a že to byl právě Sovětský svaz, který ho nakonec porazil, je zřejmě nepřiměla k zamyšlení nad životaschopností této blahovolné a zjednodušené teze (což nemluvím o významu socialismu pro protikoloniální hnutí a povstání v 60. letech). Ve skutečnosti se zdá, že Adorno při všech zapomněl, kdo vlastně tento nechvalně proslulý koncentrační tábor osvobodil (tj. Rudá armáda).

Svou verzi teorie podkovy formuloval Horkheimer obzvlášť jasně v brožuře vydané v omezeném nákladu v roce 1942, která se vymykala ezopskému jazyku mnoha jiných publikací Institutu. Přímo obvinil Bedřicha Engelse z utopismu a tvrdil, že zespolečenštění výrobních prostředků vedlo k nárůstu represe a nakonec k autoritářskému státu. "Buržoazie dříve držela vládu na uzdě prostřednictvím svého majetku," tvrdil tento milionářský syn, zatímco v nových společnostech socialismus prostě "nefungoval", kromě toho, že vyvolával mylné přesvědčení, že člověk - prostřednictvím strany, ctěného vůdce nebo údajného pochodu dějin - "jedná ve jménu něčeho většího, než je on sám". [65] Horkheimerův postoj v tomto díle je v naprostém souladu s anarcho-antikomunismem, který je v rámci západní levice velmi rozšířenou ideologií: "beztřídní demokracie" má vzniknout spontánně z lidí prostřednictvím "svobodné smlouvy", bez údajně zhoubného vlivu stran či států. Jak pronikavě upozornil Domenico Losurdo, na počátku čtyřicátých let nacistická válečná mašinérie pustošila SSSR, a Horkheimerova výzva socialistům, aby se vzdali státní a stranické centralizace, se proto nerovnala ničemu jinému než požadavku, aby kapitulovali před genocidním řáděním nacistů. [66]

Zatímco v závěru Horkheimerova pamfletu z roku 1942 se objevují nejasné náznaky, že by na socialismu mohlo být něco žádoucího, v pozdějších textech se naplno projeví jejich jednoznačné odmítnutí. Například když Adorno a Horkheimer zvažovali, že se veřejně vyjádří ke svému vztahu k Sovětskému svazu, první z nich poslal druhému následující návrh plánovaného spoluautorského textu: "Naše filosofie jako dialektická kritika celkové společenské tendence doby stojí v nejostřejší opozici vůči politice a doktríně, která vychází ze Sovětského svazu. V praxi vojenských diktatur maskovaných jako lidové demokracie nejsme schopni vidět nic jiného než novou formu represe." [67] V této souvislosti stojí za zmínku, i při naprostému nedostatku materialistické analýzy reálně existujícího socialismu ze strany Adorna a Horkheimera, že dokonce i CIA uznala, že Sovětský svaz nebyl diktaturou. Ve zprávě z 2. března 1955 agentura jasně uvedla: "I za Stalina existovalo kolektivní vedení. Západní představa o diktátorovi v komunistickém zřízení je přehnaná. Nedorozumění na toto téma je způsobeno nepochopením skutečné povahy a organizace komunistické mocenské struktury". [68]

V roce 1959 Adorno publikoval text nazvaný "Smysl práce s minulostí", v němž recykloval "hanebnou pravdu" "filistrovské moudrosti", na niž se v tomto dřívějším návrhu odkazovalo, totiž že - zcela v souladu s dominantní ideologií studené války na Západě - fašismus a komunismus jsou totéž, protože jde o dvě formy "totalitarismu". Adorno otevřeně odmítal hledisko "politicko-ekonomické ideologie", která tyto dva válčící tábory očividně odlišuje, a tvrdil, že má privilegovaný přístup k hlubší sociálně-psychologické dynamice, která je spojuje. [69] Jako "autoritářské osobnosti", tvrdil ex cathedra, fašisté a komunisté "mají slabé ego" a kompenzují se tím, že se ztotožňují s "reálně existující mocí" a "velkými kolektivy." [70] Samotný pojem "autoritářské osobnosti" je tedy záludným kličkováním, jehož cílem je syntetizovat protiklady prostřednictvím psychologizující pseudodialektiky. Vyvolává navíc otázku, proč se psychologie a určité způsoby myšlení zdají být, alespoň zde, pro historické vysvětlení zásadnější než materiální síly a třídní boj.

Navzdory této snaze psychologicky ztotožnit fašisty a komunisty Adorno v témže textu naznačil, že nacistický útok na Sovětský svaz lze zpětně ospravedlnit tím, že bolševici byli - jak řekl sám Hitler - hrozbou pro západní civilizaci. "Hrozba, že Východ pohltí předpolí západní Evropy, je zřejmá," tvrdil Adorno, "a kdo se jí nepostaví na odpor, je doslova vinen tím, že opakuje Chamberlainův appeasement."[71] Analogie je objevná, protože v tomto případě by znamenala appeasement vůči "fašistickým" komunistům, pokud by se proti nim přímo nebojovalo. Jinými slovy, jakkoli je jeho frazeologie nejasná a zmatená, zdá se, že jde o jasnou výzvu k vojenskému odporu proti šíření komunismu (což je v dokonalém souladu s Horkheimerovou podporou imperialistické války USA ve Vietnamu).

Adornovo ostré odmítání reálně existujícího socialismu se naplno projevilo také v jeho výměně názorů s Alfredem Sohn-Rethelem. Ten se ho zeptal, zda má negativní dialektika co říci ke změně světa a zda je čínská kulturní revoluce součástí jím odsuzované "afirmativní tradice". Adorno odpověděl, že odmítá "morální nátlak" "oficiálního marxismu" na uvádění filozofie do praxe. 72 "Nic než zoufalství nás nemůže zachránit," tvrdil se svou charakteristickou spanilostí maloměšťácké melancholie. [73] Pro jistotu dodal, že události v komunistické Číně nejsou důvodem k naději, a s nezapomenutelnou naléhavostí vysvětlil, že celý jeho myšlenkový život byl rozhodně zaměřen proti této formě - a patrně i dalším - socialismu: "Musel bych popřít všechno, co jsem si celý život myslel, kdybych měl přiznat, že při pohledu na něj cítím něco jiného než hrůzu. "[74] Adornovo otevřené oddávání se zoufalství a současně odpor ke reálně existujícímu socialismu nejsou jen idiosynkratické, osobní reakce, ale jsou to afekty vyplývající z třídního postavení. “Představitelé současného dělnického hnutí,” napsal Lenin v roce 1910, ”se domnívají, že je proti čemu protestovat, ale není proč si zoufat.” [75] V popisu, který předjímal Adornovu maloměšťáckou sklíčenost, pak vůdce první úspěšné socialistické revoluce na světě vysvětlil, že "Zoufalství je příznačné pro ty, kdo nechápou příčiny zla, nevidí východisko, nejsou s to bojovat."[76].

V tomto směru myšlení či spíše cítění pokračoval Adorno i ve své kritice antiimperialistického a antikapitalistického studentského aktivismu šedesátých let. Souhlasil s Habermasem - který sám byl členem Hitlerjugend a čtyři roky studoval u "nacistického filosofa" (jeho označení Heideggera) - že tento aktivismus se rovná "levicovému fašismu". Hájil Západní Německo jako fungující demokracii, a nikoli jako "fašistický" stát, jak tvrdili někteří studenti. [77] Zároveň se pohádal s Marcusem kvůli tomu, co považoval za jeho chybnou podporu studentů a protiválečného hnutí, a výslovně prohlásil, že odpověď na otázku “co dělat?” pro dobré dialektiky není vůbec nic: "cílem skutečné praxe by bylo vlastní zrušení."[78] Dialektickou sofistikou tak převrátil jeden z ústředních principů marxismu, zejména primát praxe. Právě v souvislosti s tímto Marxovým stavěním na hlavu znovu zopakoval ideologickou mantru kapitalistického světa: "Fašismus a komunismus jsou totéž."[79] Přestože tento slogan označil za "maloburžoazní truismus", čímž zřejmě uznal jeho ideologický status, bez ostychu jej přijal[80].

Idealismus je charakteristickým znakem Adornových a Horkheimerových úvah o reálně existujícím socialismu a obecněji o pokrokových sociálních hnutích. Namísto toho, aby projekty, které očerňují, studovali s tou přísností a vážností, s jakou někdy přistupují k jiným tématům, spoléhají se spíše na akciové reprezentace a antikomunistické kachny zbavené konkrétní analýzy (ačkoli se občas odvolávají na několik antikomunistických publikací, například na publikace zuřivého studenoválečnického bojovníka Arthura Koestlera, které byly vydatně financovány a podporovány imperialistickými státy a jejich zpravodajskými službami).[81] To platí zejména v případě jejich očerňování projektů budování socialistického státu. Jejich spisy na toto téma nejenže pozoruhodně postrádají odkazy na jakoukoli důkladnou odbornou práci v této oblasti, ale postupují tak, jako by taková seriózní angažovanost ani nebyla nutná. Tyto texty se podbízejí dominantní ideologii a neochvějně trvají na antistalinské bona fides svých autorů, aniž by se zabývaly jakýmikoliv detaily, nuancemi či složitostmi.

Nelze si tedy nepoložit otázku, zda studenti neměli pravdu, když koncem šedesátých let šířili letáky, v nichž tvrdili, že tito frankfurtští učenci jsou "levicoví idioti autoritářského státu", kteří jsou "kritičtí v teorii, konformní v praxi". "[82] Hans-Jürgen Krahl, jeden z doktorandů Theodora Adorna, šel tak daleko, že svého mentora a ostatní frankfurtské profesory veřejně pohanil jako "Scheißkritische Theoretiker [hovno-kritické teoretiky]"[83] Tuto lapidární kritiku těchto neochvějných obhájců teorie CKS vyslovil v době, kdy byl na Adornův příkaz zatčen za okupaci univerzity související s jeho angažmá v Socialistickém svazu německých studentů. Skutečnost, že autor Negativní dialektiky zavolal policii, aby nechala zatknout jeho vlastní studenty, je mezi jeho politickými kritiky standardním referenčním bodem. Jak jsme však viděli, je to jen samotná špička ledovce. Zdaleka nejde o bizarní anomálii, nýbrž je to v souladu s jeho politikou, jeho sociální funkcí v intelektuálním aparátu, jeho třídním postavením a celkovou orientací v rámci globálního třídního boje.

Tuiové západního "marxismu"

Brecht navrhl neologismus "Tuiové" pro označení intelektuálů (Intellektuellen), kteří jako subjekty komodifikované kultury chápou vše obráceně (odtud Tellekt-uellen-in). O své nápady na Tui-Novel se ve třicátých letech podělil s Benjaminem a později napsal hru, která vznikla na základě jeho dřívějších poznámek, s názvem Turandot aneb Sjezd běličů. Poté, co se po druhé světové válce vrátil do Německé demokratické republiky, aby se podílel na projektu budování socialistického státu, na rozdíl od frankfurtských učenců, kteří se usadili v západním Německu za finanční prostředky kapitalistické vládnoucí třídy, byl Turandot zčásti napsán jako satirická kritika těchto západních "marxistů".

Ve hře jsou Tuiové představeni jako profesionální běliči, kteří dostávají slušný plat za to, že věci vypadají opačně, než ve skutečnosti jsou. "Celá země je řízena nespravedlností," prohlašuje Sen v Turandotovi, než poskytne stručné shrnutí teorie CKS: "A v Akademii Tui se dozvíte jen to, proč to tak musí být."[84] Školení Tui, stejně jako práce Institutu pro sociální výzkum, nás učí, že neexistuje žádná alternativa k dominantnímu řádu, a tím zamezuje možnosti změny systému. V jedné z nejpozoruhodnějších scén jsou Tuiové zobrazeni při přípravě na sjezd běličů. Nu Shan, jeden z učitelů Akademie, obsluhuje kladkový systém, který dokáže zvednout nebo spustit košík s chlebem před řečníkův obličej. Při školení mladíka jménem Ši Me, aby se stal Tui, mu řekne, aby promluvil na téma "Proč je Kai Hoův postoj falešný" (Kai Ho je revolucionář podobný Mao Ce-tungovi). Nu Šan vysvětlí, že zvedne košík s chlebem nad hlavu, když Ši Me řekne něco špatného, a spustí ho před jeho obličejem, když je to správné. Po mnoha zvedáních a spouštěních v souvislosti se schopností Ši Meho přizpůsobit se dominantní ideologii se jeho argumenty stupňují až k pronikavým antikomunistickým pomluvám postrádajícím racionální argumentaci: "Kai Ho vůbec není filozof, ale jen křikloun - koš klesá - potížista, po moci toužící budižkničemu, nezodpovědný hazardér, hochštapler, násilník, nevěřící, bandita a zločinec. Koš se vznáší těsně před ústy mluvčího. Tyran!"[85] Tato scéna představuje v mikrokosmu vztah mezi profesionálními intelektuály a jejich finančními sponzory v rámci třídních společností: ti první si vydělávají na chleba jako akademičtí darmošlapové tím, že těm druhým poskytují tu nejlepší možnou ideologii. Je to námět k zamyšlení.

To, co mohla Frankfurtská škola nabídnout chlebodárcům "okleštěné společnosti", nebylo vůbec bezvýznamné. Mobilizovali pseudodialektickou sofistiku a vznešeným akademickým jazykem hájili linii ministerstva zahraničí, že komunismus je neodlišitelný od fašismu, přestože 27 milionů Sovětů položilo své životy za porážku nacistické válečné mašinérie ve druhé světové válce (abychom zmínili jen jednu z nejkřiklavějších forem protikladu mezi komunismem a fašismem, i když samozřejmě existuje mnoho dalších, protože jde o smrtelné nepřátele). Navíc tím, že vytěsnili třídní boj ve prospěch idealistické kritické teorie odtržené od praktické politické angažovanosti, posunuli samotné základy analýzy od historického materialismu směrem k obecné teoretické kritice panství, moci a identitního myšlení.

Adorno a Horkheimer tak nakonec sehráli roli radikálních rekuperátorů. Pěstováním zdání radikality rekuperovali samotnou činnost kritiky v rámci prozápadní, antikomunistické ideologie. Stejně jako ostatní příslušníci maloburžoazní inteligence v Evropě a Spojených státech, která tvořila základ západního marxismu, veřejně vyjadřovali svůj sociálně-šovinistický odpor k tomu, co označovali za divoké barbary na Východě, kteří se odvážili chopit zbraně marxistické teorie à la Lenin a použít ji k jednání podle zásady, že si mohou vládnout sami. Z relativního pohodlí své kapitalisty financované profesorské citadely na Západě hájili nadřazenost euroamerického světa, který je prosazoval, proti tomu, co označovali za nivelizační projekt bolševických barbarů na necivilizované periferii.

Jejich obecná kritika nadvlády je navíc součástí širší protistranické a protistátní ideologie, která levici v konečném důsledku připravuje o nástroje disciplinované organizace nezbytné k vedení úspěšných bojů proti dobře financovanému politickému, vojenskému a kulturnímu aparátu kapitalistické vládnoucí třídy. To je v dokonalém souladu s jejich celkovou politikou porážky, kterou Adorno výslovně přijal svou antimarxistickou obhajobou nečinnosti jako nejvyšší formy praxe. Vedoucí představitelé Tuiovy akademie ve Frankfurtu, vydatně financovaní a podporovaní kapitalistickou vládnoucí třídou a imperialistickými státy, včetně americké národní bezpečnosti, tak byli nakonec globálními mluvčími antikomunistické politiky kapitalistického přizpůsobení. Mnuli si ruce nad neduhy konzumní společnosti, které někdy popisovali pozoruhodně podrobně, nicméně odmítali proti nim cokoli praktického podniknout kvůli základnímu předpokladu, že socialistický lék na tyto neduhy je mnohem horší než samotná nemoc.

POZNÁMKY:

[1] Viz můj rozbor Jürgena Habermase, Axela Honnetha a Nancy Fraser v "Critical and Revolutionary Theory."

[2] Viz například Thomas W. Braden, "I'm Glad the CIA Is 'Immoral'," Saturday Evening Post (20. května 1967). Soudě podle toho, že W. W. Rostow prostřednictvím ředitele CIA Richarda Helmse poskytl Bradenův článek před jeho zveřejněním prezidentovi Spojených států, jde nejspíše o to, čemu agentura říká "limited hangout". Jak vysvětlil bývalý výkonný asistent náměstka ředitele CIA Victor Marchetti, limited hangout je taktika pro styk s veřejností, kterou používají tajní profesionálové: "Když je jejich závoj utajení roztříštěn a oni se již nemohou spoléhat na falešnou krycí historku, aby dezinformovali veřejnost, uchýlí se k přiznání - někdy dokonce dobrovolnému - části pravdy, přičemž se jim stále daří zatajovat klíčová a škodlivá fakta v případu. Veřejnost je však obvykle novými informacemi natolik zaujata, že ji ani nenapadne zabývat se věcí dál" ("CIA to Admitted Hunt Involvement in Kennedy Slaying", The Spotlight, 14. srpna 1978: https://archive.org/details/marchetti-victor-cia-to-admit-hunt-involvement-in-kennedy-slaying-the-spotlight-aug.-14-1978/mode/2up).

[3] Viz Gabriel Rockhill, Radical History & the Politics of Art (New York: Columbia University Press, 2014), 207-8 a Giles Scott-Smith, "The Congress for Cultural Freedom, the End of Ideology, and the Milan Conference of 1955: 'Defining the Parameters of Discourse'," Journal of Contemporary History, Vol. 37 No. 3 (2002): 437-455. Pařížská pobočka Institutu pro sociální výzkum úzce spolupracovala s Raymondem Aronem, který měl na starosti dohled nad tím, které práce jsou vhodné pro francouzské publikum (viz Theodor Adorno a Max Horkheimer, Correspondance: 1927-1969, díl I, vyd. Christoph Gödde a Henri Lonitz, přel. Didier Renault (Paris: Klincksieck: 2016), 146. Toto francouzské vydání zde i jinde uvádím proto, že kompletní korespondence Adorna a Horkheimera není, pokud vím, v angličtině k dispozici). V poválečném období se Aron stal filosofickou hlavou CCF a neúnavným antikomunistickým ideologem, jehož veřejné zviditelnění nesmírně podpořila CIA.

[4] Slovem "operativec" mám na mysli, že Lasky úzce spolupracoval se CIA - stejně jako s dalšími americkými vládními agenturami - v rámci svého rozsáhlého protikomunistického propagandistického úsilí, nikoli že by sám byl "case officer" CIA (což se, pokud vím, nepotvrdilo). Laskyho spolupráce se CIA a dalšími agenturami byla prokázána řadou interních dokumentů a také prací badatelů, jako jsou Frances Stonor Saundersová, Michael Hochgeschwender, Hugh Wilford a Peter Coleman a další. Část Laskyho korespondence s Adornem je k dispozici v knize Theodor Adorno and Max Horkheimer, Correspondance: 1927-1969, Vol. I-IV, eds. Christoph Gödde a Henri Lonitz, přel. Didier Renault (Paris: Klincksieck: 2016).

[5] Viz Adorno a Horkheimer, Correspondance, díl III, s. 291.

[6] Viz Adorno a Max Horkheimer, Correspondance, díl III, 348.

[7] Viz Michael Hochgeschwender, Freiheit in der Offensive? Der Kongreß für kulturelle Freiheit und die Deutschen (München: R. Oldenbourg Verlag, 1998), 488.

[8] Hochgeschwender, Freiheit in der Offensive?, 563.

[9] Viz například Minqi Li, "The 21st Century: Is There an Alternative (to Socialism)?" Science & Society 77:1 (leden 2013): 10-43; Vicente Navarro, "Has Socialism Failed? An Analysis of Health Indicators under Capitalism and Socialism," Science & Society 57:1 (jaro 1993): 6-30. Tricontinental poskytl řadu důkladných analýz reálně existujícího socialismu a jeho srovnání s reálně existujícím kapitalismem: https://thetricontinental.org/.

[10] John Abromeit, Max Horkheimer and the Foundations of the Frankfurt School (Cambridge, Velká Británie: Cambridge University Press, 2011), 42.

[11] Thomas Wheatland, The Frankfurt School in Exile (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2009), 24; Ingar Solty, "Max Horkheimer, učitel bez třídy", Jacobin (15. února 2020): https://www.jacobinmag.com/2020/02/max-horkheimer-frankfurt-school-adorno-working-class-marxism; Wheatland, The Frankfurt School in Exile, 13.

[12] Perry Anderson, Considerations on Western Marxism (London: Verso, 1989), 33; Steven Müller-Doohm, Adorno: A Biography, přel. Rodney Livingstone (Cambridge: Polity Press, 2005), 94.

[13] Anderson, Considerations on Western Marxism, 33.

[14] Rolf Wiggershaus, The Frankfurt School: The Frankfurt School: Its History, Theories, and Political Significance, přel. Michael Robertson (Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, 1995), 104.

[15] Abromeit, Max Horkheimer, 150. Veškeré skrovné a opatrné naděje, které Horkheimer vkládal do Sovětského svazu, se rozplynuly na počátku třicátých let a "po roce 1950 začal Horkheimer hájit liberálně-demokratické politické tradice Západu způsobem, který byl [...] jednostranný" (Abromeit, Max Horkheimer, 15, viz též 181).

[16] "Kritická teorie," tvrdil Horkheimer, "není ani 'hluboce zakořeněná' jako totalitní propaganda, ani 'odtržená' jako liberalistická inteligence" (Max Horkheimer, Critical Theory: Horkheimer, Vybrané eseje, přel. Matthew J. O'Connell a další (New York: Continuum, 2002), 223-4).

[17] Marie-Josée Levallée, "October and the Prospects for Revolution: The Views of Arendt, Adorno, and Marcuse," The Russian Revolution as Ideal and Practice: Failures, Legacies, and the Future of Revolution eds. Thomas Telios et al. (Cham, Switzerland: Palgrave Macmillan, 2020), 173.

[18] Gillian Rose, The Melancholy Science: An Introduction to the Thought of Theodor W. Adorno (New York: Columbia University Press, 1978), 2.

[19] Wiggershaus, The Frankfurt School 133. Viz také Solty, "Max Horkheimer, a Teacher without a Class" a Rose, The Melancholy Science, 2.

[20] Müller-Doohm, Adorno, 181.

[21] Müller-Doohm, Adorno, 181. "Dokonce i v jeho soukromých dopisech," píše Müller-Doohm, "až do poloviny třicátých let nenajdeme nic víc než spíše obecné, pesimistické obrazy nálad a žádná jednoznačná vyjádření k politické situaci" (181).

[22] Anderson, Considerations on Western Marxism, 33. Thomas Wheatland vysvětluje, že Horkheimerův kroužek v New Yorku se rozhodl "mlčet k hlavním politickým otázkám doby a [...] svůj marxismus téměř zcela skrýval. [...] Horkheimer nadále nebyl ochoten riskovat možné následky politického aktivismu nebo dokonce politické angažovanosti v hlavních tématech doby" (The Frankfurt School in Exile (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2009), 99).

[23] Viz Stuart Jeffries, Grand Hotel Abyss: The Lives of the Frankfurt School (London: Verso, 2017), 72 a 197.

[24] Viz Wheatland, The Frankfurt School in Exile, 72 (viz také 141).

[25] Jeffries, Grand Hotel Abyss, 136. Brecht tvrdil, že "Frankfurtská škola se dopustila buržoazní lsti, když se vydávala za marxistický institut a zároveň trvala na tom, že revoluce již nemůže záviset na povstání dělnické třídy, a odmítala se podílet na svržení kapitalismu" (Jeffries, Grand Hotel Abyss, 77).

[26] Citováno podle Ulrich Fries, "Ende der Legende: Hintergründe zu Walter Benjamins Tod," The Germanic Review: Literatura, kultura, teorie 96:4 (2021), 421, 422.  Rád bych vyjádřil upřímné poděkování Helmutu-Harrymu Loewenovi, který mě na tento důležitý článek upozornil a podělil se se mnou o jeho částečný překlad.

[27] Citováno podle Fries, "Ende der Legende", 422, 422.

[28] Viz Adornův dopis Horkheimerovi z 26. ledna 1936, uveřejněný v Adorno and Horkheimer, Correspondance, Vol. I, 110.

[29] Viz jejich vzájemnou epistolární výměnu v Ronald Taylor, ed., Aesthetics and Politics (London: Verso, 1977), 100-141.

[30] Citováno podle Fries, "Ende der Legende", 409.

[31] Fries, "Ende der Legende", 409, 424.

[32] Fries, "Ende der Legende", 414.

[33] Citováno podle Fries, "Ende der Legende", 410.

[34] Citováno v: Jack Jacobs, The Frankfurt School, Jewish Lives, and Antisemitism (Cambridge UK, Cambridge University Press, 2014), 59-60.

[35] Todd Cronan, Red Aesthetics: Rodchenko, Brecht, Eisenstein (Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield Publishers, 2021), 132.

[36] Citováno podle Cronan, Red Aesthetics, 151.

[37] O vedení JLC viz Catherine Collomp, "'Anti-Semitism among American Labor': A Study by the Refugee Scholars of the Frankfurt School of Sociology at the End of World War II," Labor History 52:4 (listopad 2011): 417-439. O Dubinského spolupráci se CIA viz dokumenty dostupné na stránkách CIA FOIA Electronic Reading Room (https://www.cia.gov/readingroom/home) a také Hugh Wilford, The Mighty Wurlitzer: How the CIA Played America (Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2008) a Frances Stonor Saunders, The Cultural Cold War: The CIA and the World of Arts and Letters (New York: The New Press, 1999).

[38] Viz David Jenemann, Adorno in America (Minneapolis: University of Minnesota Press, 2007), 181-2.

[39] Viz Adornův spis FBI: https://vault.fbi.gov/theodor-adorno/theodor-adorno-part-01-of-01/view

[40] Viz Adornův spis FBI: https://vault.fbi.gov/theodor-adorno/theodor-adorno-part-01-of-01/view

[41] Anderson, Considerations on Western Marxism, 34.

[42] Jeffries, Grand Hotel Abyss, 297. Habermas sám, připomeňme, byl členem Hitlerjugend a později podporoval válku v Perském zálivu a intervenci NATO v Jugoslávii.

[43] Viz Horkheimerovu jeremiádu proti Habermasovi a marxismu v jeho dopise Adornovi z 27. září 1958 v Adorno and Horkheimer, Correspondance, Vol. IV, 386-399.

[44] Citováno podle Wiggershaus, The Frankfurt School, 554.

[45] Jenemann, Adorno v Americe, 182.

[46] Christopher Simpson, Science of Coercion: (Oxford: Oxford University Press, 1996), 4.

[47] Wiggershaus, The Frankfurt School (Frankfurtská škola), 397.

[48] John Loftus, America's Nazi Secret (Walterville, OR: Trine Day, LLC, 2011), 228.

[49] Viz Wiggershaus, The Frankfurt School, 434.

[50] Wiggershaus, The Frankfurt School, 479.

[51] Viz Robert S. Wistrich, Who's Who in Nazi Germany (New York: Routledge, 2001), 281.

[52] Citováno podle Jenemann, Adorno in America, 184. Adorno sám to uvedl ve svém čestném prohlášení: "Institut sociálního výzkumu na frankfurtské [sic] univerzitě byl založen s podporou HICOG a z velké části podporován z amerických prostředků. Cílem tohoto ústavu je rozvíjet integraci amerických a německých výzkumných metod a pomáhat při vzdělávání německých studentů v duchu americké demokracie" (Jenemann, Adorno in America, 184).

[53] Podle Wiggershause: "Horkheimer nepatřil jako Paul Tillich k obhájcům socialismu ani jako Hugo Sinzheimer nebo Hermann Heller k angažovaným demokratům a vyhlášeným odpůrcům nacismu" (The Frankfurt School, 112). O Adenauerovi viz Rockhill, "Critical and Revolutionary Theory", a také Philip Agee a Louis Wolf, Dirty Work: The CIA in Western Europe (New York: Dorset Press, 1978).

[54] Citováno podle Wolfgang Kraushaar, ed., Frankfurter Schule und Studentenbewegung: I: Chronik (Hamburg: Rogner & Bernhard GmbH & Co. Verlags KG, 1998), 252-3.

[55] Viz William Blum, Killing Hope: US Military and CIA Interventions since World War II (London: Zed Books, 2014).

[56] Citováno podle Jeffries, Grand Hotel Abyss, 297.

[57] V. I. Lenin, Sebrané spisy, svazek 22 (Moskva: Nakladatelství Progress, 1966), 309. Česky Sebrané spisy 30, str 28, Svoboda 1987 O Juniově brožuře

[58] Rasizace komunistů byla důležitou součástí antikomunistické ideologie, jak vysvětlil Domenico Losurdo v knize War and Revolution, přel. Gregory Elliott (London: Verso, 2015).

[59] Theodor Adorno a Max Horkheimer, "Towards a New Manifesto?" New Left Review 65 (září-říjen 2019), 49.

[60] Adorno a Horkheimer, "Towards a New Manifesto?" 59.

[61] Adorno a Horkheimer, "Towards a New Manifesto?" 59.

[62] Adorno a Horkheimer, " Towards a New Manifesto?" 57.

[63] Adorno a Horkheimer, "Towards a New Manifesto?" 57, 59.

[64] Adorno a Horkheimer, "Towards a New Manifesto?" 41. Horkheimer vyjádřil podobné prokapitalistické a antikomunistické názory při mnoha příležitostech. Například v dlouhém dopise Adornovi z 27. září 1958 tvrdil, že "revoluce ve skutečnosti znamená přechod k teroru", a tvrdil, že to, co je třeba bránit, je "zbytek buržoazní civilizace, kde má idea individuální svobody a autentické společnosti stále své místo" (Adorno a Horkheimer, Correspondance: 1927-1969, díl IV, 395). V roce 1968, abychom uvedli další příklad, zcela explicitně označil svůj postoj za kontrarevoluční: "Otevřené prohlášení, že i pochybná demokracie je přes všechny své vady vždy lepší než diktatura, která by dnes nevyhnutelně vyplynula z revoluce, se mi zdá být v zájmu pravdy nezbytné" (Horkheimer, Critical Theory, viii). Poté, co Stefan Müller-Doohm připomněl Horkheimerovo odsouzení "divokého barbarství Východu", píše ve svém 700stránkovém Adornově životopise, že "Adorno a Horkheimer se shodovali v hodnocení tzv. východního bloku, tj. Sovětského svazu, ale také komunistické Číny" (415). Pokud jde o kolonialismus, Horkheimer Adornovi napsal, že "evropský sen o trvalé nadřazenosti v koloniální éře" je sice "odporný", nicméně má "své dobré stránky" (Adorno a Horkheimer, Correspondance, díl IV, 466).

[65] Max Horkheimer, "The Authoritarian State", Telos 15 (jaro 1973): 16.

[66] Viz Domenico Losurdo, El Marxismo occidental: Cómo nació, cómo murió y cómo puede resucitar, přel. Alejandro García Mayo (Madrid: Editorial Trotta, 2019). Tuto knihu, původně napsanou v italštině, překládá do angličtiny Steven Colatrella pro nakladatelství 1804 Books.

[67] Max Horkheimer, Gesammelte Schriften, vyd. Alfred Schmidt a Gunzelin Schmid Noerr, sv. 18 (Frankfurt nad Mohanem: S. Fischer, 1985), 73. 68] Viz také Müller-Doohm, Adorno, 334. Adorno šel tak daleko, že výslovně podpořil postoj militantního antikomunisty a spolupracovníka CIA Arthura Koestlera, když napsal, že "komunismus se stal 'pravicovou stranou' (což Koestler zdůraznil) a [...] zcela se ztotožnil s ruským imperialismem" (Adorno a Horkheimer, Correspondance, díl IV, 655).

[68] Viz tento dokument v elektronické čítárně CIA FOIA: https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp80-00810a006000360009-0. Rád bych vyjádřil poděkování Colinu Bodaylovi za upozornění na tento dokument.

[69] Theodor Adorno, Critical Models: Interventions and Catchwords, přel. Henry W. Pickford (New York: Columbia University Press, 2005), 94.

[70] Adorno, Critical Models, 94.

[71] Adorno, Critical Models, 94.

[72] Müller-Doohm, Adorno, 438.

[73] Müller-Doohm, Adorno, 438.

[74] Müller-Doohm, Adorno, 438.

[75] V. I. Lenin, Sebrané spisy, sv. 16 (Moskva: Nakladatelství Progress, 1977), 332. Česky Sebrané spisy 20, str 62, Svoboda 1984 LN Tolstoj a současné dělnické hnutí

[76] Lenin, Sebrané spisy, sv. 16, 332. (Sebrané spisy 20, str 62)

[77] Jak jsem argumentoval v "Critical and Revolutionary Theory", toto hodnocení ze strany studentů bylo plně oprávněné.

[78] Adorno, Critical Models, 267. Adornova falešná dialektická chvála nečinnosti jako nejlepší formy akce se opakuje v jeho korespondenci s Marcusem týkající se studentských protestů: "Vydrželi jsme ve své době, vy neméně než já, mnohem strašnější situaci - vyvražďování Židů, aniž bychom přistoupili k praxi; prostě proto, že nám byla zablokována. [...] Abychom to řekli na rovinu: Myslím si, že si děláte iluze, když se kvůli tomu, co se děje ve Vietnamu nebo v Biafře, nemůžete obejít bez účasti na studentských výstřelcích. Pokud je to skutečně vaše reakce, pak byste měli protestovat nejen proti hrůzám napalmových bomb, ale také proti nevýslovnému mučení v čínském stylu, které Vietkong permanentně provádí" (Adorno a Marcuse, "Correspondence on the German Student Movement", New Left Review 233 (leden-únor 1999), 127). Podobně se vyjadřuje i jinde, například v textu o "rezignaci" z roku 1969, kde oslavuje "utopický moment v myšlení" nad jakoukoli formou akce: "Nekompromisně kritický myslitel, který nepodepisuje své vědomí ani se nenechává terorizovat k akci, je ve skutečnosti ten, kdo se nevzdává. [...] Myšlení je vlastně silou odporu" (Adorno, Critical Models, 293).

[79] Adorno, Critical Models, 268.

[80] Adorno, Critical Models, 268.

[81] Koestler byl významnou postavou v sítích Kongresu pro kulturní svobodu (CCF) CIA a Oddělení informačního výzkumu (IRD) MI6.

[82] Citováno v Esther Leslie, "Introduction to Adorno/Marcuse Correspondence on the German Student Movement", New Left Review 233 (leden-únor 1999), 119 a Kraushaar, Frankfurter Schule und Studentenbewegung, sv. 1, 374.

[83] Kraushaar, Frankfurter Schule und Studentbewegung, sv. 1, 398. Krahl byl jediným aktivistou, který nebyl téže noci propuštěn z vězení, a Adorno se rozhodl vznést proti němu obvinění, stejně jako v roce 1964 proti studentské skupině Subversive Aktion, a to i přes nátlak, aby obvinění stáhl.

[84] Bertolt Brecht, Collected Plays: Six, eds. John Willett a Ralph Manheim (London: Random House, 1998), 189.

[85] Brecht, Collected Plays: Six, 145.

Zdroj: https://thephilosophicalsalon.com/the-cia-the-frankfurt-schools-anti-communism/