Uvádíme text Karla Pomaizla o národnostní otázce v politice Komunistické strany Československa, který přebíráme z časopisu vydávaného "Samosprávným klubem komunistů" - Teoretické sešity, číslo 11 z roku 2006.

Text vyjde na 3 části, kde první "KSČ a otázka sebeurčení" obsahuje jádro argumentace, druhá obsahuje obecně teoretické vývody a třetí doplňuje Dodatečné vysvětlující poznámky a materiály.

Původ textu sahá do 70. let a vznikl, jak autor dosvědčil, "jako polemika proti nacionálně omezeným až nacionalistickým názorům, existujícím v KSČ, a jako pozitivní výklad sporné, nesmírně komplikované problematiky...". Rozvíjí zde "stanovisko, k němuž se autor těžko po hluboké vnitřní krizi propracoval už v padesátých letech." Autor se celý život věnoval problematice národnostní otázky v návaznosti na studium práce Vladimíra I. Lenina i složitost československé reality v průběhu 20. století.

Autor vychází ze spjatosti internacionálního řešení společenských vztahů (z hlediska i perspektivního hospodářského rozvoje) právě s netřídní a nevykořisťovatelskou společností vzniklou z porážky kapitalistických vztahů. Soulad obou historických procesů ovšem nevzniká automaticky. A imperialismus, dožívající přezrálý kapitalismus, tak "internacionalizaci" provádí v extrémně reakčních, vykořisťovatelských, koloniálních podobách, kde skupina národních kapitalistů vykořisťuje další a vnucuje jim charakter vzájemných vztahů, vnucuje ekonomickou základnu, vlastnictví, moc, tok hodnot.

V době budování československého socialismu vzešlého z antifašistické porážky v roce 1945, bylo správné chápání těchto požadavků překryto akutní potřebou revolučně zlikvidovat nacistický koloniální projekt spojenou se zdánlivým návratem k meziválečnému státnímu uspořádání. Tato formální podobnost sváděla zkoumání problematiky mimo marxismus a neumožňovala postoupit, když rozvoj socialistického budování přinášel nové požadavky. Právě o plnější pochopení obecného procesu při jednotlivých historických konfiguracích usiloval celý svůj život Karel Pomaizl.

Jedním z produktů těchto prací byla kniha Vznik ČSR 1918 ze 60. let, jejíž kapitola "Hodnocení charakteru vzniku ČSR" je zveřejněna na webu KSM. Autor byl také jako odborník účasten příprav federální ústavy z roku 1969.

V současné době si připomínáme 30. výročí rozpadu Československa jako důsledku kapitalistického převratu na přelomu 80. a 90. let. Zároveň vyostření vztahů imperialistického podřízení v rámci struktur NATO a EU, útlak zahraničním kapitálem i imperialistickými ambicemi oslabené americké hegemonie, ženoucími Evropu do stále rozsáhlejší války, přivádí přes veškeré pokroky znova na přetřes národnostní otázku. Právě proto je marxistické chápání národnostního programu znovu důležité. Unijní, německý a americký imperialismus a na něj navázaná buržoazie razí globalistický liberalismus a kosmopolitismus jako svou hegemonní ideologii. V kontrastu k tomu si různí opoziční představitelé pohrávají s pojmy "suverenita" a "národní zájmy", aniž by chápali, kdo by se měl stát třídním garantem a bojovníkem za takové zájmy a požadavky. Protože krize přináší národnostní podřízení i zbídačení, bude správné položení otázek třídních a národnostních zájmů klíčové pro pokrokovou sociální transformaci.

Jako shrnutí národnostní politiky KSČ v době první republiky i chyb, kterých se strana dopustila, může posloužit i kritická analýza, kterou provedl Klement Gottwald po Mnichovském diktátu v roce 1938 na půdě Komunistické internacionály.

Druhá část

Třetí část

KSČ a otázka sebeurčení

Úvod

Otázka národního sebeurčení má na území dnešního Československa velmi komplikovanou historii. Tato komplikovanost je dána jak mnohonárodní skladbou střední Evropy, v níž Československo leží, složitou konfigurací nacionálních teritorií a vzájemným prolínáním národů, tak vystřídáním několika společenských systémů a několikerými státně politickými změnami v průběhu několika málo desetiletí, při nichž se vzájemné postavení národů měnilo - dokonce několikrát - v úplně opačném smyslu.

Vykořisťovatelské třídy jednotlivých národů, vedoucí vzájemný konkurenční boj a usilující o zachování vykořisťovatelského společenského řádu, zatížily otázku sebeurčení a celou nacionální problematiku nacionálním šovinismem. V těchto složitých poměrech dělnické hnutí s obtížemi hledalo správný přístup k otázce sebeurčení, zvláště bylo-li sváděno oportunismem a revizionismem z revoluční cesty na cestu reformismu. KSČ, zbavivší se sociálně demokratických tradic a dospěvší v procesu své bolševizace i k přijetí revolučního leninského pojetí sebeurčení, byla nástupem německého fašismu právě v poměru k otázce sebeurčení postavena před velmi složitý a nový problém. Zvládla-li jej mistrovským způsobem, třebaže konkrétní řešení muselo být ve srovnání s minulými zkušenostmi zcela neobvyklé, stalo se tak právě díky tomu, že si osvojila nejen jednotlivé poučky marxismu-leninismu, nýbrž i jeho metodu a dokázala ji samostatným a tvůrčím způsobem uplatnit.

Všechno to je velice zajímavé a poučné z hlediska teorie i praxe. Poznání minulosti, minulá poučení pomáhají lépe chápat současné problémy i dívat se správně kupředu.

1. Sebeurčení národů a naše dělnické hnutí za kapitalismu

1.1. Problematika sebeurčení za Rakouska

Národy a národnosti Československa byly do konce první světové války součástí Rakouska-Uherska, jež bylo reakčním kapitalistickým státem se silnými přežitky feudalismu. V mnohonárodním Rakousku-Uhersku vládli rakouští Němci, resp. oni a Maďaři. Ostatní národy či jejich zlomky - národnostní menšiny - byly v pozici utlačených a nerovnoprávných. Nacionální poměry Rakouska-Uherska byly typickým příkladem národnostní otázky, jak ji zná antagonistická třídní společnost, byly příkladem rozdělení národů na vládnoucí a ovládané, jak je to typické pro imperialismus.

Sebeurčení bylo za těchto okolností totožné s demokratickým vyřešením národnostní otázky. Rovnalo se osvobození utlačených národů a národnostních menšin - Čechů, Poláků, Slováků, Ukrajinců, Rumunů, Chorvatů, Slovinců, Srbů, Italů, poskytnutí jim práva zařídit se podle své vůle a svých přání - práva oddělit se, vytvořit si vlastní stát, sjednotit se se svým mateřským národem, spojit se s druhými, příbuznými národy. V případě, že by se rozhodly neoddělit se - práva rozhodnout o formě svého rovnoprávného postavení ve státě.

Problematika sebeurčení byla vnitřní otázkou rakousko-uherského státu. Vzhledem k tendencím některých národů či národnostních menšin k oddělení, k vytvoření vlastních států, k sjednocení s jejich mateřskými národy, k spojení s jinými národy vně Rakouska-Uherska nabývala však mezinárodní aspekt.

Sebeurčení bylo problémem vztahů mezi celými národy. Problematika sebeurčení zahrnovala však i postoje různých tříd a vrstev jednotlivých národů Rakouska - Uherska k národnostní otázce a jejímu řešení. V tomto ohledu se zvláště výrazně týkala dělnického hnutí, na něž objektivní chod historického vývoje už přesouval úlohu vyřešit národnostní otázku. Pro dělnické hnutí bylo sebeurčení problémem důsledného revolučního, internacionalistického, teoretického i praktického postoje k řešení národnostní otázky.

Tato svým způsobem "vnější" problematika nacházela svůj reflex uvnitř dělnického hnutí - v podobě problému vzájemného vztahu jednotlivých jeho národních oddílů v Rakousku-Uhersku a problému jejich internacionální jednoty. Vedle obecně politické stránky měla tato otázka i závažnou stránku organizační.

Národnostní otázka ve vlastním, novodobém smyslu vznikla v Rakousku s "probuzením", tj. vznikem, konsolidací a rozvojem novodobých národů v souvislosti se vznikem a rozvojem kapitalismu v Rakousku a u jeho jednotlivých národů. Absolutní monarchie se svým centralismem vytvořila vzhledem k německému charakteru dynastie příznivé podmínky pro to, že se vládnoucím národem v Rakousku stali rakouští Němci. Potřeby kapitalistického a buržoazně nacionálního vývoje vedly sice ke konfliktům německé buržoazie s dynastií, ty však skončily vzájemným kompromisem. Proti vzmáhajícímu se národnímu hnutí utlačených a později i proti rozvíjejícímu se dělnickému hnutí postupovaly monarchie a buržoazie společně. V souladu se zásadou "rozděluj a panuj" využívaly přitom vzájemných rozporů národních hnutí. V boji proti dělnickému hnutí byla veškerá buržoazie v Rakousku jednotná, přes existující rozpory mezi jejími nacionálními oddíly.

Rozvíjející se nacionální hnutí a vznikající a zostřující se nacionální rozpory nutily k hledání řešení. Reakční monarchie a německé vykořisťovatelské třídy jednaly v duchu hesla "držet a nepouštět". K ústupkům, a to pouze takovým, jež zachovávaly jejich nadvládu a privilegované postavení, byly ochotny jen v případě nouze a pod tlakem. Ústupky a sliby, učiněné monarchií za revoluce 1848-1849, byly po porážce revoluce vzaty zpět. Pod tlakem porážky ve válce s Pruskem došlo k přeměně Rakouska v dualistické Rakousko-Uhersko. Při zachování základních pozic monarchie a německých vykořisťovatelských tříd rovnala se tato přeměna dohodě dvou vykořisťovatelů - německých a maďarských - o společném vykořisťování a utlačování ostatních národů říše. Spor německo-maďarský byl tím zregulován, nikoli však odstraněn.

Politika vůči ostatním národům používala rafinovaně poskytování určitých výhod jedněm (Polákům, Chorvatům) v zájmu postavit je proti druhým. Vládnoucí kruhy snažily se rozštěpit i jednotlivé národní tábory přitahováním určitých, zvláště "nejreálnějších" nebo "odborných" elementů k aktivistické spolupráci.

Politika složitého lavírování, která měla určitý úspěch v době míru, dostala se do krize v podmínkách světové války. K udržení svého postavení sáhly proto vládnoucí kruhy k teroru a persekuci. V situaci hrozící porážky a hrozícího rozpadu říše snažily se pak naladit liberální tvář. Pod vlivem hesla sebeurčení, vrženého Říjnovou socialistickou revolucí a realizovaného sovětským Ruskem, začaly i ony hovořit o "sebeurčení" a nakonec národům Rakouska-Uherska dokonce nabídly federaci, jejíž pouhý náznak dříve nekompromisně odmítaly a již naprosto vylučovaly. Byla to poslední zoufalá snaha zastavit rozpad říše, zachovat aspoň v základě své pozice a zabránit skutečnému sebeurčení národů.

Ze strany představitelů utlačovaných národů vzešla v 19. a na začátku 20. století řada návrhů na řešení národnostní otázky. Vedle odvolání na historická práva a požadavek obnovení někdejšího výhodnějšího postavení jednotlivých zemí, z nichž se Rakousko skládalo, objevovaly se modernější "přirozeno-právní" návrhy na přestavbu Rakouska na základě nacionálního principu. Při složitém vzájemném prolínání národů, při tom, že někdejší feudální uspořádání se nekrylo s etnickými poměry, že historicko-státoprávní či přirozeno-právní řešení mělo z hlediska jednotlivých národů své výhody či nevýhody, že v souvislosti s nerovnoměrným vývojem se šance a ambice jednotlivých národů, resp. jejich buržoazie, buržoazie a statkářů měnily - nabývaly diskuse a spory o zásadní přestavbě říše nekonečný charakter. A protože nad tím vším stála vůle monarchie, statkářů a buržoazie vládnoucích národů nevzdat se svého postavení, zachovávaly si tyto a podobné návrhy, činěné v některých případech i ze strany příslušníků vládnoucích národů, akademický charakter - i když byly často demagogicky zatahovány do praktického politického boje.

V něm však vítězil přízemní pragmatismus, "Kuhhandel" - handrkování o bezprostřední ústupky, výhody atd.

Jako reakce na tyto poměry, jež nakonec vedly k ochromení i tak omezeného parlamentního života v Rakousku-Uhersku, objevovaly se radikální názory na úplný rozchod s Rakouskem-Uherskem, a to nejen u menšin, usilujících o spojení se svými mateřskými národy, nýbrž i u národů, jež v svém celku žily v rámci rakousko-uherské říše (Češi, Chorvati, Slovinci; i v Maďarsku existovaly návrhy na úplný rozchod s Rakouskem). Šlo vesměs o radikalismus, omezovaný třídně a zatížený obvykle starými představami (historickým státním právem, reminiscencemi minulosti apod.).

Zvláštním případem byly představy a snahy některých částí vykořisťovatelských tříd i některých utlačených národů dosáhnout svých ambic s využitím monarchie (někteří polští představitelé - dosáhnout obnovení Polska případně i záboru ukrajinských, běloruských a litevských oblastí, držených Ruskem - v personální unii s rakouskou monarchií, ve svazku s Rakouskem; někteří čeští představitelé - dosáhnout pomocí rakouských Slovanů trialistického uspořádání říše a dokonce nadvlády v ní, za předpokladu odpoutání dynastie od němectví; úvahy některých jihoslovanských představitelů o sjednocení balkánských Slovanů v habsburské monarchii).

Stále větší připoutanost Rakouska k německé říši a upevňování takovým způsobem vládnoucí pozice rakouských Němců posilovaly skepsi utlačených a nerovnoprávných ohledně možnosti změnit vnitřní poměry Rakouska. Vnitřní situace Rakouska byla stále úžeji spjata s mezinárodními poměry v Evropě - její případná změna nemohla nevést k změně poměru sil mezi evropskými mocnostmi a mezi jejich seskupeními. To přivádělo buržoazní politiky všech rakouských národů k spekulacím ohledně dalšího vývoje mezinárodních poměrů v Evropě. Buržoazně národní opoziční síly v Rakousku-Uhersku se orientovaly ve stále větší míře na nepřátele Německa a Rakouska. Opatrnictví, charakteristické pro situaci, kdy pozice Německa a Rakouska byla či zdála se být silnou, bylo za první světové války zpočátku částí a nakonec vší nacionalistickou buržoazií utlačených národů zaměněno radikálním rozchodem s Rakousko-Uherskem.

Buržoazní národní hnutí utlačených a nerovnoprávných národů Rakouska bylo zpočátku charakterizováno skromnými kulturními požadavky. Zvláště pod vlivem národů, které měly dříve svůj vlastní stát, přerostlo postupně v politické hnutí, usilující reformisticky o přestavbu Rakouska při zachování monarchie a bez radikálního skoncování s přežitky feudalismu. Revolučně buržoazní národní hnutí, na jehož levém křídle stála revoluční demokracie usilující již o republikánské zřízení, se v revoluci 1848-1849 neprosadilo. Buržoazně liberální, kompromisnické hnutí ztroskotalo zásluhou své zbabělosti i v důsledku vyhrocení buržoazně nacionálních rozporů. Postupné reformisticko-kompromisnické, polovičaté a nedůsledné provádění buržoazních přeměn v Rakousku při zachování významného postavení trůnu a šlechty dalo vznik společenským poměrům, nepřátelským každému radikálnějšímu stavění problémů a důslednějšímu prosazování demokracie. Všeobecný oportunismus došel tak daleko, že dělnické hnutí, chtějící se vyhnout zbytečné perzekuci a pouze z taktických důvodů se vzdávající otevřeného hesla republiky, nakonec si na existenci monarchie zcela zvyklo a myšlenku na republiku odsouvalo do mlhavé a velmi vzdálené budoucnosti.

Při všeobecném buržoazním a maloburžoazním oportunismu a reformismu nebylo místa pro byť buržoazně revoluční vytyčení požadavku národního sebeurčení. Typickým se stalo zdlouhavé vyjednávání o dílčí ústupky ze strany monarchie a vlády, využívajících nacionálních rozporů k tomu, aby už zahájená jednání byla přerušována, už slíbené reformy odvolávány.

Buržoazně radikální myšlenka odtržení od Rakouska, vyslovovaná ostatně menšinou politiků a odsuzovaná většinou jako nebezpečný, nerozvážný a nereálný avanturismus, mohla se navenek jevit revolučně. V kontextu objektivní historické situace, kdy role rozhodujícího společensko-historického subjektu přecházela na proletariát a kdy skutečnou revolucí mohla být už jen socialistická přeměna společnosti, dostávalo buržoazně národní oddělení buržoazně reformní charakter vzhledem k dozrávajícím, mnohem dalekosáhlejším úkolům svržení kapitalismu.

Tento buržoazně reformistický charakter buržoazně národního oddělení byl podtrháván způsobem, jakým se o jeho dosažení usilovalo - bez mobilizace širokých lidových mas, a jestliže je už bylo třeba určitým způsobem zmobilizovat, jako např. za světové války - dálo se to tlumením masového lidového odporu, omezením na zahraniční vojenskou akci, při níž byl lidový element podřízen buržoaznímu vedení a celá akce zapojena do reakčního imperialistického zápolení. Tedy potlačením či omezením a udržením sociálního momentu hnutí v takových mezích, aby panství buržoazie nebylo ohroženo; svedením hnutí k pouhému nacionálnímu boji s nacionalistickým cílem dosáhnout panství vlastní buržoazie; odváděním s pomocí nacionalisticky vedeného nacionálního boje lidových mas od boje za jejich sociální požadavky a od řešení národnostní otázky ve spojení s tímto bojem a v jeho rámci.

Dělnické hnutí v Rakousko-Uhersku bylo původně přívěskem buržoazně liberálního proudu. Ani po oddělení od něho se plně nezbavilo buržoazních a maloburžoazních vlivů. Ty v něm začaly znova nabývat na síle, když se po dosažení možnosti legálního vývoje do něho začaly vlévat maloburžoazní živly a zvláště když na vedoucí místa v sociálně demokratické straně pronikli představitelé inteligence zatížení svou buržoazně či maloburžoazně politickou minulostí, již nedokázali překonat. Všeobecný oportunismus, jemuž sociální demokracie stále více propadala, nemohl se neprojevit i v národnostní otázce.

Osamostatnění dělnického hnutí od buržoazního a maloburžoazního bylo provázeno osvojováním základních marxistických hledisek v národnostní otázce. Nejuvědomělejší představitelé proletariátu začali chápat buržoazně třídní základy nacionálního útlaku a nacionálních sporů, obecnou spojitost otázky sociálního osvobození s otázkou svobody a družby národů. Osvojili si myšlenku internacionální jednoty proletariátu, přesvědčili se o nutnosti distancovat se od buržoazně nacionální demagogie. Výrazem toho bylo vytvoření internacionálně jednotné sociálně demokratické strany a veřejné proklamování sociálně demokratických zásad v národnostní otázce v protikladu k postojům buržoazie. Vystupování proti útlaku národů, za jejich svobodu a rovnoprávnost, proti nacionálním štvanicím rovnalo se v podstatě hlásání sebeurčení národů, výslovně požadovanému některými prvotními prohlášeními a rezolucemi. Je ovšem třeba říci, že obsah a formy sebeurčení a možnosti, podmínky a způsob jeho využití v boji proletariátu byly přitom velmi mlhavé, což souviselo se značnými nejasnostmi kolem národnostní otázky a jejího vztahu k třídnímu boji vůbec.

Zostřování nacionálních rozporů, ovlivňujících i dělnickou třídu a ostatní pracující, vedly k snaze propracovat vlastní stanovisko k nacionální problematice. Stále větší oportunismus a pragmatismus, svérázně kombinující některé dogmatické odkazy na zcela konkrétní stanoviska klasiků s postupnou revizí marxismu, vedly k tomu, že sociální demokracie začala tonout v spleti nesmírně komplikovaných dílčích problémů, ztrácela zásadní marxistický přístup k nacionální problematice a dostávala se stále více pod buržoazně nacionální a nacionalistický vliv. Marxistická frazeologie zastírala přitom dlouho, že se ve skutečnosti přestalo pomýšlet na revoluci, odsouvanou ad calendas graecas, chápanou jako vůči dělnickému hnutí a jeho straně zcela vnější živelnou katastrofu a spojovanou se samovolným krachem kapitalismu.

Přes všechny rozdíly v detailních otázkách měl postoj sociálních demokratů v Rakousko-Uhersku řadu obecných rysů v rámci sledování tzv. "dělnické" politiky - přenechávání národnostní otázky, přenechávání iniciativy v národnostní otázce buržoazii. Z poznání, že kapitalismus je příčinou nacionálního útlaku a nacionálních sporů, se dělal falešný závěr, že se jedná o "buržoazní", tj. nedělnickou problematiku, z nepochopení spojitosti boje za národní svobodu a rovnoprávnost s bojem za socialismus plynulo pojetí národnostní otázky jen jako "překážky" boje dělnické třídy. Ze správného poznání, že socialismus vyřeší národnostní otázku, vyplývala pasivita vůči ní za kapitalismu. Byla s tím spojena i mlhavá představa o vyřešení národnostní otázky za socialismu - očekávalo se, že toto vyřešení přijde samo sebou, automaticky. Při tom, že se často argumentovalo prioritou třídního boje před řešením nacionální problematiky, propadalo se v praxi fakticky stále více stavění problémů primárně z nacionálního hlediska.

Pro rakousko-německé sociální demokraty se prvořadou otázkou stávalo zabezpečení "německého kulturního poslání" a vedoucí role "vyšší německé kultury". I zdánlivě tak protipatriotické stanovisko některých německých sociálních demokratů proti roztržení dualismu a oddělení Uher bylo zdůvodňováno nacionálně finančním zatížením především německých oblastí, snahou o záchranu a zabezpečení rozhodujícího německého vlivu v Předlitavsku. Hájení centralismu v rakouském dělnickém hnutí sloužilo především k uchování vedoucí pozice vídeňsko-německého centra.

Sociální demokraté utlačených a nerovnoprávných národů v Rakousko-Uhersku, napadaní pro proletářský internacionalismus svou buržoazií a maloburžoazií jako "zrádci národa", hleděli ze sebe setřást tato obvinění tím, že akcentovali svou nezávislost na vídeňském a budapešťském centru. Jejich "autonomismus" vyústil v přestavbu rakouského a uherského dělnického hnutí na nacionálně federativním principu, což bylo jen stupněm na cestě jeho postupného úplného nacionálního rozkladu. Někdejší jakoby-internacionalistický záporný postoj k boji za dílčí nacionální požadavky přešel nakonec ve společný postup s vlastní buržoazií v nacionálních sporech. Nacionálně reformní recepty sociální demokracie vládnoucích národů byly doprovázeny neméně nacionálně reformními požadavky ze strany sociálních demokratů utlačených národů.

"Boj národů" v Rakousku-Uhersku se tedy nakonec přenesl i do dělnického hnutí.

Na rozdíl od buržoazie se tady stanoviska aspoň chatrně přikrývala "marxistickou" argumentací. I ta však byla nakonec odhozena.

Konkrétní představy a návrhy na řešení nacionální problematiky v rakouském dělnickém hnutí svážely se k různým druhům autonomie či federace. Pro austromarxismus bylo příznačné uplatňování personálního principu (tzv. "kulturně-národnostní autonomie") namísto teritoriálního. Jeho "vynalezení" bylo snahou o vyřešení národnostní otázky v nacionálně smíšených oblastech. Vedlo ovšem k nadřazení nacionálního momentu nad ostatní a k vzájemnému nacionalistickému oddělování pracujících. Bylo spjato s pojetím národnostní otázky pouze jako otázky kultury a především školství.

Přitom a přesto, že rakouská sociální demokracie přestala vytyčovat požadavek sebeurčení, aspoň v jednotlivých případech (např. tam, kde se některá národnostní skupina hlásila k oddělení) jej pragmaticko-politicky připouštěla. I když rakouští sociální demokraté (zvláště ovšem němečtí) tak či onak usilovali zachránit Rakousko před rozpadem, o němž se zvláště pod vlivem rozporů stále hlasitěji uvažovalo, docházeli i oni k závěru, že tento rozklad je neodvratitelný. Ovšem zvažování mezinárodní konstelace sil na evropském kontinentě a vzájemné rozpory i mezi národy, snažícími se setřást útlak a odstranit své nerovnoprávné postavení v Rakousko-Uhersku, vedly je nakonec k přesvědčení, že Rakousko se - ani ne tak silou své soudržnosti, nýbrž pro obtížnost a nesnadnost jiného řešení - udrží ještě poměrně dlouho.

Respektování skutečnosti Rakouska, monarchie, byrokratického státu se spoustou feudálních přežitků měnilo se v praxi v jeho uznávání. Krátkozraký oportunistický politický pragmatismus stal se jedním z rozhodujících charakteristických rysů sociální demokracie v Rakousko-Uhersku. Zásadní revoluční principy byly zapomenuty a odsunuty. Všeobecné volební právo, důležitý, avšak pouze pomocný prostředek třídního boje, proměnilo se v spásnou naději na vyřešení všech základních problémů. Rozčarování, jež se muselo dostavit, dalo vzniknout skepsi, vyústivší v stále větší propadání do závislosti na buržoazii.

Úvahy o státoprávním řešení národnostní otázky promítly se, jak už bylo naznačeno, i do řešení organizace mnohonárodního rakouského dělnického hnutí. Federalismus ze státoprávní oblasti byl přenesen do organizace sociálně demokratického hnutí. Zatímco ve státě, kde mohl být za určitých okolností vhodným nástrojem řešení vzájemného vztahu národů, se neuskutečnil, prosadil se federalismus v dělnickém hnutí - nejprve ve straně, a pak i v odborech a dalších dělnických organizacích. Byrokratický centralismus byl tak zaměněn nemenším zlem, nacionálním rozkladem hnutí, podlamujícím jeho akceschopnost. Je známo, že iniciativa k nacionálnímu rozkladu rakouského dělnického hnutí vzešla od české sociální demokracie, která na to byla ještě hrdá. S takto vytvořenou tradicí muselo později zápasit i začínající komunistické hnutí v Československu.

Za světové války zastavilo fakticky sociálně demokratické hnutí dobrovolně svou činnost s oportunistickým odůvodněním, že podmínky války nejsou pro vedení třídního boje příznivé. Představitelé sociální demokracie projevovali přitom loyalitu a podporu (oportunisticky odůvodňovanou obavou z persekuce a snahou o uchování strany pro poválečné období) vládnoucím kruhům. V situaci hrozícího rozpadu Rakouska přiskočili socialisté vládnoucích národů na pomoc vládě, koncipujíce spěšně plány a návrhy na přestavbu monarchie, přiznávajíce aspoň slovně zásadu sebeurčení národů. Socialisté utlačených národů se stále rychleji vzdalovali od svých "soudruhů" z vládnoucích národů a přecházeli do tábora své, stále otevřeněji separatistické a na úplný rozchod s Rakousko-Uherskem hrající buržoazie, vycítivší příznivou situací k ustavení svých vlastních třídních států.

1.2. Problematika sebeurčení na konci první světové války

Otázka sebeurčení národů, kterou do dějin vnesla buržoazie, aby ji po splnění svých nacionálních cílů druhým upírala, zfalšovala a zredukovala ji na nepodstatné dílčí reformy, dovolující při slovním přiznání sebeurčení zachovat nadále útlak a nerovnoprávnost národů, učinila ji předmětem podvodů, vydírání a čachrování – tato otázka byla rozhodným způsobem a se vší důsledností znovu nastolena ruským Říjnem, ve spojení se socialistickou revolucí.

Říjnová socialistická revoluce, spolu se sociálním přinášející i národní osvobození, vyhlásila a realizovala právo všech národů na sebeurčení až do oddělení a vytvoření vlastního státu. Pokud to záviselo na ní, umožňovala národům, aby si samy a v souladu se svými oprávněnými požadavky a na základě svých sympatií stanovily hranice, vnější i vnitřní. Zrovnoprávnila národy, které se rozhodly žít pospolu. Sovětské Rusko rozhodně vystoupilo proti válečnému běsnění. Navrhlo všem zemím a národům okamžité uzavření míru bez anexí a kontribucí. Požadovalo rozhodně přiznání sebeurčení všem národům.

Postup Říjnové revoluce a Sovětského Ruska v otázce sebeurčení jasně a názorně demonstroval nástup nového světa, jeho rozhodné a důsledné skoncování se všemi neduhy antagonistické třídní společnosti. Zvěstoval konec éry vykořisťování a útlaku národů, nástup éry jejich svobodného rozvoje.

Přes snahu imperialistů zamlčet, překroutit a zfalšovat skutečnost, obsah a smysl bolševické výzvy starému světu násilí nebylo možno hlas Sovětského Ruska umlčet. Idea sebeurčení, svobody pro všechny národy, razila si vítězně cestu přes válečné fronty, přes hranice zemí, přes kontinenty a oceány. Působila jako pochodeň, rozněcující nahromaděné hořlaviny odporu utlačených a nerovnoprávných národů.

Skřípajíce zuby a s kyselou tváří, volky - nevolky byli i imperialističtí dravci donuceni zaujmout stanovisko. Vyslovujíce se navenek "také pro sebeurčení", kladli podmínky jeho uskutečnění, odvisející od druhých. Ochotně se přihlašovali k sebeurčení pro národy, utlačované jejich protivníky, mlčíce cudně o obětech vlastního vykořisťování a útlaku, odmítajíce jejich požadavky a neváhajíce brutálně potlačit pokusy o osvobození. Jejich čachrování s osudy národů bylo nuceno brát na sebe novou tvář. Imperialisté centrálních mocností, snažící se zachovat a upevnit své zábory na východě Evropy, vyslovovali se pro sebeurčení Polska, Ukrajiny, Pobaltí - pod svým protektorátem. Imperialisté Dohody přistoupili (po určitém váhání - vždyť pro držitele obrovských koloniálních říší bylo operování ideou sebeurčení velmi delikátní a nebezpečnou záležitostí) na myšlenku sebeurčení jejich protivníky utlačených národů.

Zvláštní místo v jejich úvahách hrálo mnohonárodní Rakousko-Uhersko, spojenec nejnebezpečnějšího protivníka - Německa. Dokud bylo jejich snahou odtrhnout Rakousko-Uhersko od Německa, měly jejich požadavky sebeurčení národů Rakousko-Uherska velmi krotký charakter pouhé autonomie. Byl to nátlak a hrozba, ovšem toho druhu, že umožňovaly vzít v případě povolnosti Rakouska všechno zpět a přejít k zcela opačné politice (jak to ostatně po rozpadu Rakousko-Uherska dosvědčovala politika sympatií anglických nejreakčnějších kruhů pro ambice nejreakčnějších maďarských kruhů). Když se Rakousko-Uhersko nedokázalo odpoutat od Německa, byly dohodové mocnosti (z nichž každá sledovala svůj vlastní cíl) donuceny vsadit na kartu utlačených národů Rakousko-Uherska, i když z jejich hlediska nebyla optimální. Historický vývoj dokázal, že tato volba nebyla pro ně tak špatná: nacionální sousto, hozené či povolené národům střední Evropy, odvedlo jejich pozornost od sociální, socialistické revoluce. To pomohlo zachránit kapitalismus ve střední Evropě.

Rekapitulujíce události, vedoucí k vytvoření jejich třídního státu, nemohly české buržoazní kruhy obejít a zamlčet základní vliv ruským Říjnem vytyčeného a realizovaného požadavku sebeurčení až do oddělení a vytvoření samostatných států. Zamlčujíce však rozdíl bolševického důsledného stanoviska pro sebeurčení národů, prosazovaného už dávno před válkou a ovlivnivšího určitým způsobem už ruský Únor 1917, odvolávali se tito představitelé záměrně nikoli na socialistický Říjen, nýbrž na buržoazní Únor v Rusku.

S pomocí dezinterpretace (nebo buržoazní a nacionalistické interpretace) účasti československých legií na válečných akcích ruské Prozatímní vlády (jakoby sloužících českému a slovenskému národnímu osvobození) a protibolševických akcí československých legií (rovněž jakoby sloužících věci českého a slovenského národního osvobození, již údajně poškodilo bolševické vystoupení z imperialistické světové války, bolševický separátní mír s Německem, nacionalistickýma očima viděné jako akce proněmeckého charakteru) snažili se dokazovat (zamlčujíce své někdejší výslovné odvolávání na ruským Říjnem jasně proklamované zásady sebeurčení), že ruský Říjen prý poškodil "naši" (tj. českou, československou) národní věc. V nejlepším případě hovořili o tom, že jí neprospěl, ale ani že ji nepoškodil.

Jako hlavní představitel sebeurčení národů byl touto buržoazní interpretací prezentován americký prezident Wilson, vydávaný v buržoazní ČSR za otce této ideje, v rozporu s tím - že šlo o starý požadavek buržoazně nacionálních revolucí; - že bylo třeba objasňovat Wilsonovy nedůslednosti při prezentování sebeurčení (zpočátku jako připuštění pouhé autonomie), potom (po porážce Německa) jako podřizování sebeurčení všech národů ekonomickým, strategickým atd. zájmům vítězů); - a hlavně: že bylo třeba zamlčovat, překrucovat či dezinterpretovat bolševické důsledné stavění otázky sebeurčení a svobody všech národů.

Bolševici mohli důsledně vytyčit a realizovat sebeurčení národů proto, že socialismus, odstraňující třídní vykořisťování a útlak, odstraňuje tím i nejvlastnější příčiny vykořisťování a útlaku národů a nacionálních sporů. Socialismus - moc pracujících, živících se vlastní prací, nepřipouští vykořisťování, tedy ani vykořisťování národů. Nepřipouští útlak pracujících, a proto také ani útlak národů. Je nemyslitelný bez osvobození národů. Tak jak se na jedné straně imperialistický kapitalismus dostal do nesmiřitelného rozporu se svobodou národů, tak na druhé straně jsou socialismus a svoboda národů v plném souladu.

Jedině socialismus může dát plnou svobodu národům a definitivně ji zabezpečit. Na druhé straně boj za národní svobodu, obracející se proti nyní hlavnímu nositeli útlaku národů - imperialistickému kapitalismu, je v těchto širokých souvislostech v souladu s celkovým bojem za socialismus. Oslabuje imperialismus a slouží věci socialismu dokonce i tehdy, když má ještě omezené buržoazní formy a klade si jen buržoazně nacionální cíle.

Z tohoto poznání, jež bylo dílem jasnovidnosti Lenina, vycházeli bolševici, když dávno před revolucí a dokonce i před válkou stavěli v svém programu rozhodný požadavek sebeurčení národů. V situaci války, jež byla projevem započavší všeobecné krize kapitalismu, viděli v hnutí utlačených národů, byť zpočátku živelných, omezených atd., jeden z fermentů, schopných urychlit pád kapitalismu. Jsouce si vědomi, že socialistická revoluce je složitý proces, jenž nikdy neprobíhá v čisté podobě a do nějž vedle důsledných jsou vtahovány i nedůsledné elementy a hnutí, byli připraveni na živelné výbuchy, na dílčí porážky atd. Chápali revoluci jako celou epochu bojů a srážek nejrůznějšího druhu. Usilovali ovšem o to, aby vedení těchto hnutí, jejich sjednotitelem a usměrňovatelem ku konečnému cíli svržení kapitalismu a nastolení socialismu se stala dělnická třída.

Heslo sebeurčení národů, vržené Říjnovou revolucí do celého světa, bylo samozřejmě adresováno utlačeným národům. Bylo výzvou, aby povstaly proti svým vykořisťovatelům a utlačovatelům. Cílem bolševiků nebylo však pouze a hlavně osvobození národů. Jejich nejvlastnějším cílem byl internacionální socialismus. Sebeurčení, jakkoli bylo i samo o sobě nesmírně důležité, v širokém kontextu boje za socialismus mělo pouze pomocný význam. Bolševici předpokládali (jak se také stalo tam, kde pro to byly příznivé podmínky), že bojujíce za svou národní svobodu budou národy logikou věci dovedeny až k socialismu. Aby se tak stalo, aby se tak stalo brzo, bez zbytečných ztrát, bylo třeba, aby se boje za národní svobodu ujal proletariát a zapojil jej uvědoměle do svého usilování o dosažení socialismu. Heslo sebeurčení, tak jasně a důrazně vytyčené a realizované socialistickou revolucí v Rusku, dávalo mu do rukou mocnou zbraň. Ruský příklad dokazoval, že národní svobody je možno rychle, důsledně a definitivně dosáhnout jen ve spojení se socialismem, jen bojem internacionálně spojeného proletariátu a pracujících za socialismus. Proti zbabělosti, kolísání a nedůslednostem buržoazie, proti jejímu zužování boje za národní svobodu, proti jejímu tlumení masového lidového odporu stál tu příklad úspěšného, protože revolučního a nekompromisního boje na nejširší masové lidové základně.

Věc socialismu za první světové války závisela ovšem v první řadě, jak na to Lenin neustále upozorňoval, od jednání proletariátu a pracujících velmocenských, vládnoucích národů. Podmínkou nástupu tohoto proletariátu k socialistické revoluci bylo, aby se zbavil své závislosti na buržoazii, aby přestal její imperialistické zájmy považovat za své. Jedním z nejhlavnějších nástrojů připoutání pracujících k buržoazii za první světové války se stal nacionální šovinismus. Podmínkou vymanění proletariátu a pracujících z vlivu buržoazie za těchto okolností bylo, aby odhodili nacionalistické brýle, jež jim buržoazie nasadila. Jako kdysi viděl Marx podmínku osvobození anglických pracujících v oddělení Irska od Anglie, tak se za první světové války, v situaci, kdy objektivně dozrály podmínky pro svržení kapitalismu a nastolení socialismu, podmínkou socialistické revoluce ve vyspělých zemích kapitalismu stalo, aby jejich proletariát procitl a pochopil hluboké souvislosti svého sociálního osvobození s osvobozením jeho buržoazií vykořisťovaných a utlačovaných národů. Heslo sebeurčení bylo proto Říjnovou revolucí určeno především proletářům vyspělých kapitalistických zemí. Tento zdánlivý paradox vysvětloval Lenin už dříve, když ukazoval, že heslo sebeurčení má větší význam pro ruský proletariát než pro polský. Heslo sebeurčení bylo výzvou, aby proletáři vládnoucích národů vytyčili požadavek osvobození jejich vlastní buržoazií utlačených národů, aby spojili boj za vlastní sociální osvobození s bojem těchto národů za svobodu. Teprve když se zbavili patriotických lží své imperialistické buržoazie, mohli být proletáři velmocenských národů schopni důsledného revolučního boje za mír. Teprve tehdy mohlo dojít k obnovení internacionální jednoty proletariátu a především proletariátu velmocenských národů, jednoty zrazené a rozbité sociálšovinisty II. Internacionály. Jestliže proletariát vládnoucích národů nedokázal dospět k těmto závěrům sám, mohly k jeho prohlédnutí z nacionalistické zaslepenosti napomoci osvobozenecké akce utlačených národů, rozbíjející mýtus "patriotického" a "spravedlivého" boje imperialistických zemí, oslabující imperialistickou buržoazii a přispívající k případné její porážce.

I když tedy bolševici počítali s tím, že revoluční proces se neobejde bez výbuchů nacionalismu utlačených národů, že bude nutně provázen buržoazně i maloburžoazně reformními hnutími, že jejich hesla práva na sebeurčení bude využito i buržoazně a maloburžoazně nacionalistickými elementy, doufali, že toto vše bude překonáno rozvojem hnutí, k němuž nacionální výbuchy mohou dát podnět, jež se však rozvine dále až k vyvrcholení socialistickou revolucí. A nejen doufali, nýbrž ze všech sil usilovali, aby se vývoj bral touto cestou. Ze své strany a ve své zemi udělali maximum toho, co bylo třeba pro úspěšný rozvoj mezinárodní revoluce.

Dělnické hnutí mimo Rusko, ochromené a rozvrácené zradou oportunistických pravičáckých vůdců, se jen pomalu pod vlivem válečných hrůz začínalo znova stavět na nohy. Ruská revoluce nesmírně pomohla tomuto procesu, vyústivšímu nakonec ve vznik komunistických stran a v založení nové, revoluční Komunistické internacionály. Obrovská příležitost k svržení kapitálu a nastolení socialismu, vytvořená hlubokou krizí, do níž se kapitál dostal v důsledku světového válečného konfliktu, zůstala však dělnickým hnutím mimo Rusko nevyužita. Kapitálu mimo Rusko, i když už stál před úplným krachem, byla tak dána příležitost k přežití, k tomu, aby lidstvu připravoval ještě větší zkázu a strádání, než jakými byla první světová válka.

Smysl a role bolševického hesla sebeurčení národů a jeho realizace v SSSR byly a jsou buržoazními představiteli vykládány falešně a zkresleně. Běžné bylo a zůstalo dodnes vydávání sovětského stanoviska k sebeurčení, ostatně jako všech sovětských iniciativ, za pouhý propagandistický manévr a trik. Dosahuje se toho zamlčováním skutečností, a když už se nedají popřít, jejich překrucováním. Pro buržoazii je národním pouze buržoazně národní. Je-li buržoazní panství likvidováno, je to "zkáza" národa, byť i vykazoval očividný bouřlivý rozmach. Stejně tak se za nositele sebeurčení považují pouze její buržoazně nacionalistické formy - separatismus, izolacionalismus, "nezávislost" na socialismu, na socialistických přátelích a spojencích. Pomoc pracujícím druhých národů a zemí v jejich boji proti cizím nepřátelům i vlastní reakci se nazývá "vměšováním", "porušováním nezávislosti", "zbavením suverenity a svobody", "likvidací sebeurčení". Obrana proti imperialismu je naproti tomu nazývána "nacionalismem", "nebezpečným pro mír" (tj. pro imperialistický "mír" s nadvládou předních imperialistických mocností). Socialistickým a rozvojovým zemím se upírá právo na obranu vlastní samostatnosti a nezávislosti. Pomocí provokací a manipulace veřejným míněním se taková obrana dokonce vydává za "agresi". Imperialisté v závěru první světové války demagogicky využívali hesla sebeurčení k prosazování svých válečných cílů proti svým protivníkům. Imperialisticky mír, jejž po válce nastolili a jenž byl v naprostém rozporu se skutečným sebeurčením, realizovaným socialistickou revolucí v Rusku, je však usvědčil ze lži a pokrytectví. Stejně jako brutální krvavé potlačování národně osvobozeneckého hnutí kolonií.

Stále nesnadnější lavírování v otázce sebeurčení vzhledem k rozvojovému světu a nacionalistické rozpory a konflikty v kapitalistické Evropě po první světové válce daly vzniknout hlasům, zatracujícím ono "ďábelské" heslo jako údajnou příčinu nestability a konfliktů ve světě. Bylo to samozřejmě falšování a zamlžování skutečností, dokazující jen, že imperialismus je se skutečnou svobodou národů neslučitelný.

Donuceni po druhé světové válce dát svobodu koloniím, snaží se imperialisté vydávat ji za vlastní své dílo. Národy rozvojových zemí však nemohou zapomenout na statisícové a milionové oběti na lidských životech, na ničení a rozvrat, jež je stála desetiletí boje za svobodu. Nechávají se stále méně klamat rafinovanými neokolonialistickými metodami imperialistů. Ostatně imperialistům se stále méně daří ladit tvář k úsměvu a vlídnosti. Stále méně se jim daří zastírat svou nevraživost k svobodě a nezávislosti národů. Jsouce nepřáteli skutečné demokracie neváhají nabízet a vnucovat místo ní svou buržoasní "demokracii". I tato falešná hra je však pro ně stále nesnadnější. Upadajíce do hlubší a hlubší všeobecné krize svého kapitalistického systému a ocitajíce se v tísni, jsou nuceni odhazovat falešné pozlátko a ukazují zuby. "Demokratickou" demagogii zaměňují hrozbami a vydíráním.

Nesprávný výklad vztahu Velké říjnové socialistické revoluce, SSSR a socialismu k otázce sebeurčení však nevzniká pouze záměrným falšováním a z nenávisti k socialismu ze strany jeho nepřátel. Vzniká někdy naopak z přátelství a obdivu k Říjnové revoluci a k Sovětskému svazu v těch zemích, jimž - jako např. v Československu - Říjnová revoluce a SSSR pomohly ke svobodě, bezděčně a bona fide. Boj utlačených národů za první světové války, oslabující imperialismus, pomohl Říjnové revoluci k vítězství. Říjnová revoluce naopak pomohla těmto národům ke svobodě. Protože však na západ od Ruska nebyla dělnická třída schopna vzít věc svobody - své i národní - do vlastních rukou, byla získána pouze buržoazní národní svoboda. Sebeurčení v rukách "národní" buržoazie sloužilo především k tomu, aby vytvořila svůj vlastní třídní stát. Bylo prostředkem k tomu, aby se vymanila ze své závislosti na dosud vládnoucí buržoazii, aby získala vlastní doménu. Protože v kapitalistickém světě platí především síla, využila přitom buržoazie situace, aby znásilnila druhé, aby porušila jejich sebeurčení, aby pro sebe urvala, co se dalo. Argumenty k zdůvodnění se vždy našly: historické, "přirozenoprávní", vojenské, ekonomické atd.

Pracujícím osvobozených národů mohlo osvobození vlastního národa zastírat tyto záporné a se sebeurčením v protikladu stojící momenty, podkopávající získanou národní svobodu. Fašismus a boj proti němu zamotaly tyto skutečnosti. V důsledku toho ještě i dnes dochází k tomu, že do jedné linie s Říjnovou revolucí se staví nejen osvobození národů, nýbrž i jeho buržoasní charakter i formy. Říjnová revoluce byla v plném souladu s osvobozením národů. Je proto naprosto správné ukazovat její vliv na toto osvobození. Od toho je však třeba oddělit omezený buržoasní charakter a buržoazně nacionalistický způsob řešení národnostní otázky s jeho imperialistickými momenty. Ty měla na svědomí buržoasie, ty byly důsledkem neschopnosti dělnického hnutí vzít věc osvobození do vlastních rukou. Říjnová revoluce byla pro sebeurčení všech národů, jak to odpovídalo nejen obecným principům marxismu-leninismu, nýbrž i tehdejší konkrétně historické situaci. Jakékoli porušení sebeurčení padalo však na vrub buržoasie.

Oddělení skutečného vlivu Říjnové revoluce od momentů, jež do událostí z konce první světové války vnesla buržoasie, je nejen otázkou historické pravdy a podmínkou vyvození správných historických poučení. Je i požadavkem principielního rozlišení buržoazního a socialistického řešení národnostní otázky. Aktuálnost tohoto úkolu dosvědčuje československý rok 1968. S pomocí nejasností okolo roku 1918, prohloubením některých z chyb v jeho výkladu a jejich dovedením do konce dospěli - českoslovenští praví k rehabilitaci někdejší politiky české buržoasie, k zavržení leninismu a k pokusu o restauraci režimu buržoazní demokracie v ČSSR.

1.3. Sebeurčení a vznik ČSR 1918

Hesla a požadavku sebeurčení, vytyčeného, důsledně prosazovaného a nakonec i důsledně realizovaného ruským revolučním dělnickým hnutím, nezmocnilo se u nás na konci první světové války dělnické hnutí, nýbrž buržoazie, která jeho realizaci vtiskla svůj třídní a nacionalisticky charakter. Vzhledem k tomuto omezenému, buržoazně třídnímu, buržoazně nacionalistickému charakteru "převratu" z roku 1918, poznamenanému navíc akty imperialismu, popíralo naše komunistické hnutí, že by vznik ČSR 1918 byl revolucí a že by byl ztělesněním byť jen českého národního sebeurčení. Nejdůsledněji tuto myšlenku, toto hodnocení nacházíme vyjádřeny na V. a VI. sjezdu (nejostřeji v tezích k VI. sjezdu "Na cestě k bolševismu"). Setkáváme se s nimi ovšem i dříve, během celých dvacátých let, avšak bez důsledného domyšlení problému a spolu se zcela protichůdnými, pravicově oportunistickými názory./1

Ostrá kritika "převratu" v roce 1918 měla a má však významné racionální jádro, jež se při kritikách V. a VI. sjezdu zcela přecházelo. Oproti vyzvedání relativního pokroku vzniku ČSR a relativní její demokratičnosti ve srovnání jednak s Rakousko-Uherskem, jednak s jinými, zvláště okolními poválečnými režimy (horthyovské Maďarsko, pilsudčické Polsko; případně reakční polofašistické režimy v Rumunsku, v Jugoslávii, v Pobaltí atd.) upozorňuje na "absolutní" historickou a historicky-třídní omezenost a nedostatečnost řešení z roku 1918, a to jak v ohledu sociálně politickém, tak i národně politickém.

Nesrovnává totiž především s minulostí, nýbrž s objektivním úkolem socialistické revoluce, jež už tehdy i u nás stála na pořadu dne.

Jestliže při prvním srovnání vystupuje relativní pokrok, při druhém je zřejmá zaostalost, omezenost a nedostatečnost změn z roku 1918. První hodnocení vyjadřuje především pozicí českého národa, a to v buržoazní interpretaci, druhé bere ohled na celou ČSR, na všechny její národy a národnosti, a neizoluje nacionalisticky řešení české otázky od problematiky druhých národů a národností a od vztahu k nim. První hodnocení podstatě přitakává buržoaznímu a buržoazně nacionalistickému řešení, vyúsťuje v přímou či nepřímou, v otevřenou či skrytou jeho apologetiku. Druhé hodnocení je především jeho zásadní kritikou; burcuje proti nebezpečí, proti zakrývání nedostatků, upozorňuje na jejich závažnost a obrací pozornost kupředu, k úkolu jejich zásadního odstranění. Je internacionalistickým stanoviskem pracujících všech národů a národností ČSR.

Teprve uvědomíme-li si a přiznáme-li tuto nejzákladnější pozitivní stránku hodnocení V. a VI. sjezdu, můžeme si dovolit kritiku těchto sjezdů: jednostranné přehánění, upírání roku 1918 charakteru byť i jen relativního pokroku, a co nás zde zvláště zajímá:

nesprávné zapomínání, odmítání, nepřiznávání toho, že i buržoazní sebeurčení je také sebeurčením; že imperialistické akty české buržoazie oproti druhým národům a národnostem ČSR sice znehodnocují i buržoazní a nacionalistické sebeurčení českého národa, že však fakt jeho existence, realizace atd. nemohou popřít.

Vznik ČSR 1918, tak jak byl buržoazní, buržoazně demokratickou, buržoazně národní revolucí v situaci, kdy již byla na pořadu dne revoluce socialistická, byl i buržoazně národním sebeurčením českého národa v situaci, kdy však už bylo na pořadu dne sebeurčení všech národů a národností na bázi socialistické revoluce.2/

Při čechoslovakistické koncepci "československého národa" byl vznik ČSR 1918 automaticky i sebeurčením Slováků, chápaných jako jedna větev onoho pomyslného "československého národa". Avšak i při přiznání svébytnosti Slováků jako národa nelze popřít, že se v roce 1918 prohlásili pro společný státní život spolu s Čechy. Byl tu ovšem určitý rozdíl mezi Slovenskem a českými zeměmi. Zatímco v českých zemích ovládla myšlenka samostatného českého státu široké masy a dosáhla jejich aktivní a spontánní podpory, na Slovensku šlo především o stanovisko vůdců a politických představitelů národa (včetně dělnictva). Rozdíl ten dá se vysvětlit rozdílem situace českého a slovenského národa. Češi, přes všechen útlak a nerovnoprávnost, žili v poměrně demokratických poměrech, mohli se svobodněji rozvíjet než Slováci, stáli na vyšším stupni společenského a národního vývoje, byli národně uvědomělejší, měli bohatě rozvinutý politický život, jehož se aktivně zúčastňovaly už i široké masy. 28. říjen 1918 byl proto projevem spontánní vůle českého lidu. Jiná je otázka, jak vznikla tato spontánní vůle a jak ji hodnotit co do jejího obsahu.

Vzhledem k poměrům na Slovensku mohl by i marxista souhlasit s Masarykovým výrokem, že "za takových okolností třeba přijmout stanovisko vůdců lidu".3/ Z hlediska uznávání práva sebeurčení musí marxista respektovat buržoazní, resp. buržoazií ovlivněné vůdce, jestliže jsou jedinými reprezentanty národa - i kdyby třeba s jejich řešením principielně nesouhlasil (byl to Leninův poměr k Polsku po roce 1918).

Masarykův výrok je ovšem zaměřen proti plebiscitu, a to zásadně (i když se odvolává konkrétně na desetiletí útlaku a zpracování slovenského obyvatelstva Maďary, maďarskými orgány atd.). Aniž bychom plebiscit idealizovali, je třeba přece jen přiznat, že je relativně nejdemokratičtějším způsobem řešení otázky sebeurčení, že jeho zásadní odmítání rovná se zásadnímu odmítání sebeurčení, totiž sebeurčení druhých.

Masarykova slova mířila především proti národnostním menšinám. Ovšem výroky o "zabrání" Slovenska4/ a skutečnost připojování Slovenska vojenským obsazením z Čech, popírání národní svébytnosti Slováků5/, a konečné potlačení Slovenské republiky rad, představující pokus o obsahem i formou jiné sebeurčení Slováků, spolu s následující nerovnoprávností a nerovností Slováků v buržoazní ČSR ukazují, že už v případě Slováků byla situace ohledně sebeurčení v roce 1918 a po něm složitější než u Čechů.

Fakt buržoazně národního sebeurčení nelze v případě Slováků v roce 1918 oddiskutovat. Toto sebeurčení mělo však ještě omezenější charakter než v případě Čechů: l) právě tím, že rozhodovali buržoazní vůdcové, že nebylo neseno vůlí a akcí širokých lidových mas; 2) že bylo prováděno pod štítem fiktivní národní jednoty s Čechy (přijímané tehdy i slovenskými vůdci), za níž se skrývalo nerovné postavení Slováků v poměru k Čechům, 3) to všechno se projevilo už při vojenském obsazování Slovenska vojsky z Čech, které na jedné straně přinášelo buržoazní národní svobodu od maďarské nadvlády a útlaku, a na druhé straně bylo zárodkem útlaku nového, sice nesrovnatelně demokratičtějšího, ale přece jen útlaku a nerovnoprávnosti.

1.4. Slovenská sovětská republika a sebeurčení

Kolem pokusu Slovenské sovětské republiky existuje dodnes ještě mnoho nejasností, mj. právě vzhledem k problematice sebeurčení. Snaha podepřít jednotu a bratrství Čechů a Slováků, snaha po upevnění lidově demokratické a socialistické ČSR vedla, v souvislosti se zvláštnostmi historického vývoje a s jeho nesprávným chápáním, k fetišizaci a absolutizaci československého státu vůbec, jež nabyla nacionálně omezený a nacionalistický, protisocialistický, protisovětský atd. charakter.

Z pozice nacionalistické interpretace československého státu musil být pokus Slovenské sovětské republiky o "odtržení" Slováků od Čechů a o spojení s Maďary rozhodně odsouzen. Vzhledem k tomu, že šlo o socialistický pokus, nemohlo se to v lidově demokratické a socialistické ČSR provádět tak otevřeně a jednoznačně jako za buržoazní ČSR. Buržoazie vydávala vytvoření Sovětské slovenské republiky za dílo maďarského imperialismu. V nové situaci se aspoň vyslovovaly pochybnosti o "čistotě" úmyslů Maďarské sovětské republiky, vzhledem k tomu, že v jejích vedoucích orgánech byli nejen komunisté, nýbrž i sociální demokraté, že v její armádě sloužili staří důstojníci, atd. Jakoby toto mohlo být základem jejího hodnocení (podobně asi jako např. účast carských a buržoazních specialistů v Rudé armádě základem hodnocení ruské revoluce). 6/

Buržoazie, která se nejprve pořádně maďarské revoluce vylekala, zesměšňovala a zlehčovala ji po její porážce, a tím spíše pak znevažovala pokus Slovenské sovětské republiky. V nové situaci po roce 1945 se do popředí vyzvedl moment "nereálnosti".

Slovenské sovětské republice se vytýkalo, že "zapomněla" na ČSR. Slovenská sovětská republika však na ČSR nezapomněla. Jistě i díky vedoucí osobnosti Slovenské sovětské republiky Čecha Janouška obrátila se Slovenská sovětská republika velmi správně na český proletariát s výzvou, aby se k revoluci připojil a usiloval o nové a společné řešení.

Slovenská sovětská republika se ovšem jako třídní moc proletariátu nevázala buržoazním řešením, navíc nacionalistickým a imperialistickým, protisocialistickým (jak to dokazoval boj československých legií proti sovětskému Rusku a proti Maďarské sovětské republice). Toto řešení navíc nebylo tehdy ještě upevněno - česká vojska se teprve pokoušela obsadit Slovensko, vedl se teprve zápas o pohraničí českých zemí, bojovalo se o Těšínsko a Spiš, existovaly spory mezi ČSR a Rumunskem ohledně Zakarpatska, atd.

Vojensko-mocenské i mezinárodně politické upevnění buržoazní ČSR je pozdějšího data. Evropou v té době stále ještě probíhala revoluční vlna, obsahující potenciální možnost jiného, socialistického řešení i národnostních problémů, k němuž ostatně vyzývali Lenin a Sverdlov. Slovenská sovětská republika byla pokusem jít touto novou, správnou cestou. Všechny pohrdlivé kritiky tohoto pokusu snaží se znevážit jeho principiální velikost. Odvádějí pozornost od skutečnosti, že zatímco aspoň část slovenského lidu se snažila jít novou cestou, čeští pracující, zpracováni nacionalismem, touto cestou schopni jít nebyli a nechali se dokonce získat k rdoušení socialistické revoluce v Rusku i v Maďarsku.

Znevažování Slovenské sovětské republiky a poukazování v souvislosti s ní na "starší" existenci ČSR straní při hodnocení buržoaznímu řešení a stává se apologetikou buržoazního, nacionálního, imperialistického východiska z první světové války v Evropě oproti úsilí o řešení socialistické a internacionalistické.

Pozadí většiny našich kritik (i "marxistických ") Maďarské a Slovenské sovětské republiky bylo omezeně nacionální. Tyto kritiky nemarxisticky a netřídně vyzvedaly státně politický svazek Čechů a Slováků nad vše ostatní. Nepřipouštěly, vylučovaly principiálně možnost, aby nebo že by Slováci státně politicky existovali bez Čechů. 7/

K podepření tohoto stanoviska sloužila Gottwaldova slova z roku 1938: "Češi a Slováci sú národmi najbližšieho príbuzenstva, vyrástli zo společných koreňov, pútajú ich k sebe prirodzené vzťahy a smerujú k spojeniu stále užšiemu. Táto spojitosť už v minulosti viedla k tomu, že v odboji proti rakúskej a maďarskej panskej nadvládě šli Slováci a Češi společně, stali sa společne zakladatelmi státu, nositelmi štátnej existencie a majů prisúdené státnu existencíu aj spoločne hájiť. Čechov a Slovákov osudovo spája národnopolitické společenstvo." 8/

Avšak tato slova nebylo možno absolutizovat. Byla oprávněná a správná, marxistická a internacionalistická v situaci ohrožení republiky, demokracie, československého lidu fašismem v druhé polovině třicátých let. Nehistorické jejich přenášení do jiné historické situace obracelo je v jejich opak - činilo z nich oporu nacionalismu a zbraň kritiky marxismu, socialismu, internacionalismu. 9/

Slovenský lid měl právo rozhodnout se pro jiné než buržoazní řešení z konce roku 1918. Byť i jen pokus o socialistické řešení musí marxisté hodnotit výše než řešení buržoazní, a to tím spíše, šlo-li v tomto druhém případě o řešení poznamenané nejen nacionální omezeností, nýbrž i nacionálním imperialismem. Slovenskou sovětskou republiku je však třeba hodnotit výše než buržoazní ČSR nejen v třídním, nýbrž i v národním ohledu. Buržoazní ČSR přinášela sice slovenskému národu významný relativní pokrok oproti starému Uhersku. Spolu s ním však i novou, byť i nesrovnatelné civilizovanější a "kulturnější" nerovnoprávnost. Socialistické řešení, i když by jistě nebylo bez problémů, jediné mohlo dát Slovákům plnou národní svobodu a rovnoprávnost.

Pochybovat, že sovětské Maďarsko nebylo schopno dát Slovákům více svobody než buržoazní ČSR, je nevírou v možnosti a schopnosti socialismu; neuznává principiální rozdíl socialismu oproti kapitalismu při řešení národnostní otázky; nadřazuje princip národní příbuznosti nacionalisticky marxistickému principu třídnosti a internacionální, internacionalistické solidarity a spolupráce všech, nejen příbuzných a blízkých národů. Byla (je) v něm skryta nacionalistická nenávist nebo aspoň nedůvěra ke všemu maďarskému.

Pokus Slovenské sovětské republiky se někdy odmítá na základě názoru o jednorázovosti práva sebeurčení: Slováci se sebeurčili 30. října 1918 ústy svých představitelů v Martině; Slovenská sovětská republika nemůže proto prý být považována za (pokus o) sebeurčení, resp. tento její pokus nemůže být pokládán za oprávněný a správný, protože sebeurčení už bylo dosaženo.

Takové tvrzení je z marxistického hlediska nesprávné z řady důvodů. Sebeurčení není jednorázovým právem, jež se vyčerpá jednou provždy určitou jeho realizací. Samozřejmě že nelze připouštět, podporovat, ospravedlňovat atd. lehkomyslné a svévolné změny rozhodnutí o tak závažné věci, jako je státně politické uspořádání národnostních poměrů, státně politické řešení národnostní otázky, řešení otázky hranic, atd. atd. Na druhé straně však nelze vyloučit, že rozhodnutí učiněné v určité chvíli pod vlivem jedněch okolností ukáže se v dalším pro národ jako nevyhovující a vyžádá si oprávněně další změnu. Kromě toho může být jedno rozhodnutí - např. o oddělení, podmínkou dalšího - např. dosažení rovnoprávného federativního svazku (jak to předpokládal a navrhoval Marx vzhledem k Irsku a Velké Británii). Nepřiznat možnost změny stanoviska znamenalo by předpokládat, že národy mohou hned nalézt a zvolit optimální řešení. Znamenalo by zapomínat na to, že svět se vyvíjí, historická situace se mění, a že tyto změny nejenže připouštějí, ale někdy přímo vyžadují změnu řešení starých či starších. Nepřípustnost změny byla by principiálním konservatismem. Bránila by národu zvolit výhodnější řešení, obracela by se proti jeho svobodě, byla by tedy vlastně popřením jeho sebeurčení.

Ve vztahu k případu Slovenské sovětské republiky je názor o jednorázovosti právě sebeurčení a jeho "vyčerpání" vznikem ČSR navíc námitkou proti sociálně i národně vyššímu typu řešení. Přiznává za mluvčí národa v podstatě pouze buržoazní představitele a popírá oprávněnost proletariátu a pracujících resp. jejich představitelů mluvit jménem národa. Vedle toho, že je to popřením oprávněnosti socialistické revoluce a jejího práva resp. povinnosti nevázat se při řešení národnostní otázky dřívějšími buržoazními řešeními, odporuje to i jasnému marxisticko-leninskému, konkrétně historickému vymezení, koho pokládat za mluvčího národa a nositele sebeurčení.

Nedošlo-li k třídní diferenciaci, jestliže masy jdou za buržoazií apod. - respektuje marxismus-leninismus tuto situaci a pokládá za představitele národa a nositele sebeurčení buržoazii (příklad poměru sovětského Ruska k Polsku po roce 19l8). Jakmile však dojde k samostatnému vystoupení proletariátu, uznává marxismus-leninismus pochopitelně za mluvčí národa představitele proletariátu a pracujícího lidu a všemožně je podporuje.

Koncem roku 1918 mluvili jménem slovenského národa buržoazní představitelé. K nim se přidávali i představitelé dělnictva. Na jaře 1919, v Slovenské sovětské republice, dochází k samostatnému vystoupení slovenského proletariátu. Marxista byl a je povinen v tomto případě dávat přednost proletariátu před buržoazií, byl a je povinen za skutečné představitele národa považovat nikoli buržoazní politiky, nýbrž představitele a zástupce revolučního proletariátu. Na tom málo mění porážka revoluce.

Správnému marxistickému a důsledně internacionalistickému pochopení a posuzování všech těchto otázek brání reminiscence z pozdější doby, vzpomínky na dobu druhé poloviny třicátých let, na r. 1938, 1939 a pak zase 1945. V pozadí toho je, gnoseologicky vzato, zabsolutnění situace, podmínek atd. boje proti fašismu, podmínek národně osvobozeneckého boje proti fašismu za druhé světové války, národní a demokratické revoluce v závěru druhé světové války a po ní, nehistorické přenášení těchto podmínek do zcela jiné situace na konci první světové války. Ideologicko-politicky šlo (jde) o projev (české, v poměru k následující otázce menšin i slovenské) nacionální omezenosti a nacionalismu.

1.5. Sebeurčení a menšiny

Už v případě Slováků, a do určité míry dokonce i Čechů, objevují se tedy v souvislosti se sebeurčením z konce první světové války některé problémy, signalizované stanovisky (i když ne ve všem správnými) V. a VI. sjezdu KSČ, částečně i dřívější už stranickou literaturou a publicistikou, materiály mezinárodního komunistického hnutí, atd. Jak jsme viděli, jde o problémy dosti složité, vyžadující citlivou a obezřetnou analýzu, chceme-li dosáhnout objektivních závěrů, zachovat internacionalistický přístup, vyhnout se jednostrannostem atd.

V případě národnostních menšin je situace daleko jednodušší. I autoři z tábora české případně slovenské buržoazie někdy přiznávali, že tu došlo k porušení principu sebeurčení, což vysvětlovali, ospravedlňovali nebo omlouvali nejrůznějším způsobem.10/

Potvrzují popření sebeurčení i tam, kde se snaží dokazovat, že ve skutečnosti se o porušení sebeurčení nedá hovořit, že zábor jinonárodních území je v souladu s principem sebeurčení, samozřejmě svérázně vykládaným.11/

V našem komunistickém hnutí bylo o porušení práva sebeurčení v případě národnostních menšin buržoazní ČSR vcelku jasné. Jinak tomu však bylo pokud šlo o důsledky z tohoto konstatování. Principiální komunistický postoj vyžadoval přiznat i menšinám právo na sebeurčení, vést boj za právo na sebeurčení až do oddělení (to platilo i v případě Slováků, jakmile se stalo jasným, že netvoří spolu s Čechy jeden "československý" národ, že nejsou v republice rovnoprávní, že jsou utlačováni a diskriminováni vládou české buržoazie a že se tomuto útlaku a diskriminaci brání). U české většiny členů KSČ projevovala se však obava ze ztráty nedávno získané (buržoazní) národní svobody a samostatnosti (a možná i tlak nacionalismem zachvácených vrstev české společnosti, u nichž se k těmto obavám řadilo ještě uspokojení z privilegovaného postavení ve státě a snaha udržet a posílit je. Navíc teoretická slabost začínajícího komunistického hnutí v ČSR nedovolovala rozlišovat mezi nutností principielně a bezpodmínečně přiznat právo na sebeurčení až do oddělení všem národům a národnostem republiky - a konkrétním posouzením toho či onoho konkrétního požadavku té které národnosti; mezi právem národů, a národností - a povinnostmi komunistů jednotlivých národů a národností; nedovolovala pochopit význam a spojení požadavku sebeurčení ve vztahu k revolučnímu boji za socialismus, s přípravou socialistické revoluce.

Právo sebeurčení bylo proto (principiálně) podmiňováno zachováním ČSR a jejích hranic, tj. zredukováno na požadavky v rámci ČSR.12/ V praxi šlo o požadavky zcela nepodstatného, zcela dílčího charakteru.13/ Nejdůležitější v rámci sebeurčení - právo na oddělení - nebyla strana zpočátku schopna akceptovat.14/ Taková redukce rovnala se ovšem přechodu k pojetí sebeurčení, které bylo vlastní vládnoucí, v daném případě české buržoazii. Představovalo ve skutečnosti principiální odmítnutí práva na sebeurčení, při slovním jeho vyznávání a uznávání.15/ Bylo v podstatě přijetím stanoviska české buržoazie, ochranou jejího třídního panství a nacionalistické nadvlády – při slovním vyznávání komunismu.

Zatímco buržoazie zdůvodňovala své stanovisko a svou politiku potřebami českého národa (zabezpečení české národní svobody a samostatnosti), jimiž myslela především své třídní panství, v komunistické straně, jež byla internacionální, takové omezené české nacionální a nacionalistické stanovisko nemohlo dostačovat. Hovořilo a psalo se sice také o nutnosti zachovat a upevnit svobodu a samostatnost českého národa (přičemž docházelo k jejímu ztotožnění s buržoazní národní svobodou a samostatností z roku 1918). Avšak principiální nutnost zachování ČSR (buržoazní ČSR), nadřazení nutnosti jejího zachování požadavku sebeurčení až do oddělení pro všechny národy a národnosti republiky (čili principiální odmítnutí práva sebeurčení až do oddělení pro poměry v ČSR) zdůvodňovaly se především pokrokovostí jejího režimu ve srovnání se starým Rakouskem, údajnou klíčovou rolí Československa a československého (českého) dělnického hnutí pro revoluci v Evropě (střední), nebezpečím jejího rozpadu16/ v případě principiálního přijetí práva sebeurčení pro všechny, pokrokovostí ČSR ve srovnání s některými okolními fašistickými režimy, reakčním charakterem případného oddělení některých národnostních oblastí (maďarské, polské), údajnou podporou reakční iredenty takovým principiálním přiznáním práva menšin na oddělení, v případě německé menšiny pak např. nebezpečím komplikací pro případnou socialistickou revoluci v Německu.17/

Nacházíme tu z nedávné minulosti tak dobře známé zdůvodňování relativní pokrokovosti ČSR, jež bylo namístě v podmínkách boje proti fašismu. Avšak absolutizováno a přenášeno do jiných historických situací vytvářelo nacionalistickou fikci výjimečnosti a nadřazenosti ČSR, československé, a konec konců české problematiky všemu ostatnímu. Ne že by nebylo rozdílu např. mezi buržoazní ČSR a starým Rakouskem nebo horthyovským Maďarskem. Avšak význam tohoto rozdílu se nafoukl do takových rozměrů, že se téměř ztrácela společná vykořisťovatelská podstata režimů jak v Rakousku, tak v ČSR a Maďarsku; že se ve stínu takto nafouknutých vnějších rozdílů vytrácela zásadní protikladnost buržoazie a proletariátu a docházelo k ztotožnění zájmů pracujících se zájmy imperialistické a nacionalistické české buržoazie. Lze také rozeznat zmíněnou už neschopnost odlišit principiální přiznání práva sebeurčení (bez výhrad a bezpodmínečně) od podmíněného přístupu ke každému případu a způsobu jeho realizace.

Ještě nejdále byla začínající KSČ schopna vykročit pokud šlo o Zakarpatsko, vzhledem k tomu, že jeho sebeurčení splývalo prakticky s připojením k sovětské Ukrajině. Masaryk, který v případě pittburgské dohody obecně správně namítal, že o poměrech v ČSR nemohou rozhodovat Slováci v USA, nýbrž lidé doma18/,využil pro přivtělení Zakarpatska k ČSR právě americké Rusíny. Snahy zakarpatských Ukrajinců o připojení k sovětské Ukrajině byly potlačeny. V tomto případě mladá KSČ hovořila o potlačení sebeurčení.

V rozporu s tím však místo vytýčení požadavku sebeurčení až do oddělení pro Zakarpatsko naléhala pouze na provedení autonomie, dovolávajíc se slibu, učiněného v imperialistické mírové smlouvě! 19/

Pokud šlo o druhé menšiny, padala ze strany KSČ na adresu buržoazní ČSR sice často ostrá slova. Znásilnění těchto menšin bylo však chápáno objektivisticky a s odstupem, pouze jako projev rozporů buržoazní společnosti. Varovalo, upozorňovalo se na možné a pravděpodobné důsledky těchto rozporů v budoucnosti, dojde-li k změně poměru sil mezi imperialistických velmocemi. Avšak přes ostrá slova odsouzení, přes často velmi pronikavé a předvídavé výroky ohledně budoucnosti zapomínalo se na nutnost aktivního boje proti kritizovaným poměrům, jejich nežádoucím důsledkům atd. To, co se požadovalo, bylo pouhou náplastí a ve skutečnosti kapitulací před stávajícími poměry, ba - konec konců - jejich akceptováním jako "menšího zla".20/

Zaměřování těžiska boje v národnostní otázce především proti slovenskému separatismu a proti iredentismu menšin, bez toho, že by jim bylo principiálně přiznáno právo na sebeurčení až do oddělení, představovalo fakticky aktivní podporu nacionalistické utlačovatelské politiky české buržoazie.

1.6. Idea pošvýcarštění Československa

Masaryk a masarykovci hovořili bezprostředně po vytvoření ČSR o Československu jako novém Švýcarsku.21/ Vědomi si oproti nacionálním šovinistům vnitřních i mezinárodních potíží v případě nacionálních sporů v ČSR, byli by rádi dosáhli uklidnění v národnostních vztazích v novém státě. Byli ochotni i k určitým ústupkům, pokud neohrožovaly vládnoucí a privilegované postavení české buržoazie. Byli by se rádi dohodli s buržoazií druhých národů a národností. Ovšem tak jako za Rakouska německá buržoazie byla ochotna k ústupkům jen tehdy, byla-li k tomu donucena a nemínila se vzdát svého vládnoucího postavení, tak v novém československém státě vládnoucí česká buržoazie podmiňovala dohodu s druhými přiznáním svého panství, svého řešení národnostní otázky v roce 1918, loyalitou k svému, nyní vytvořenému státu.

Souhlas buržoazie druhých národů a národností a její aktivistická politika byly vynuceny slabostí pozice menšinové buržoazie bezprostředně po válce. Nebyly však myšleny natrvalo. Při oslabení postavení české buržoazie doma i ve světě narůstalo mezi nečeskými národy i národnostmi ihned opoziční hnutí, jehož konečným cílem byla iredenta a u německé a maďarské buržoazie a statkářů návrat k jejich nadvládě.

Idea "pošvýcarštění" Československa byla proto v podmínkách kapitalismu odsouzena zůstat nereálnou iluzí. Je ostatně otázka, zdali ji ti, kteří ji vyslovili, brali vůbec kdy vážně. Zdá se spíše, že jim sloužila jen k odrážení útoků a k chlácholení odpůrců, k snazšímu prosazení vlastní nadvlády nad nimi.

Relativně velká demokratičnost buržoazní ČSR, relativně moderní její buržoazní režim zvláště ve srovnání s horšími poměry, mohly ovšem vyvolávat určitou naději, že by se národnostního smíru a míru mohlo přece jen podařit dosáhnout a že snad tento cíl není příliš vzdálený.

Tyto naděje pronikaly i do dělnického a komunistického hnutí. Komunistické hnutí, v němž se o rozpadu Rakousko-Uherska a vytvoření tzv. nástupnických států často hovořilo jako o "balkanizaci" střední Evropy (vzhledem k vzniku nových nacionálních, vnitřních i mezinárodních rozporů, vzhledem k těžkostem, spjatým s rozbitím někdejšího velkého hospodářského celku, apod.), bojovalo proti zanášení nacionálních sporů, majících kořeny ve vykořisťovatelské a utlačovatelské politice buržoazie a v konkurenčním boji buržoazií různých národů, mezi pracující. Ukazovalo, že pracující různých národů a národností mají v podstatě stejné zájmy, že se mohou mezi sebou dohodnout, tím spíše, že tyto národy a národnosti žily vedle sebe po staletí a nejen spolu bojovaly, nýbrž také spolupracovaly. Zvláště staleté soužití Čechů a Němců v českých zemích, určitá "přirozená" geografická a hospodářská jednota zvláště Čech zdály se vyzývat k jednotě a spolupráci. Jestli se však taková "přirozená" atd. jednota podmiňovala - výslovně či mlčky - přiznáním se k československému státu (byť i zmodernizovanému), vnucovala tu jedna strana - Češi - své řešení druhým, zatímco trvalá a pevná dohoda byla možná jen na rovnoprávném základě a předpokládala společné řešení. Tak by tomu bylo i v případě, že by ČSR byla socialistickým státem. Avšak ČSR byla státem kapitalistickým, a tak zbožné přání po její přeměně v nové Švýcarsko v řadách československých (resp. českých) komunistů pomáhalo jen zakrýt její buržoazně třídní a utlačovatelskou podstatu, nadvládu české buržoazie a privilegované postavení českého národa v ní. Tím spíše, jestliže strana nebyla schopna vést důsledné revoluční boj, jehož součástí by byl musel být i požadavek sebeurčení a od něhož jedině, a nikoli od milosti buržoazie, se dalo očekávat případné dosažení reformy, jakou by bývalo mohlo být "pošvýcarštění" ČSR.22/

1.7. Komunistické hnutí a Versailles

Lenin, Komunistická strana Sovětského svazu a Komunistická internacionála, vycházejíce z pojetí první světové války jako imperialistické, kritizovali neustále poválečné mírové uspořádání (Versailles, atd.) jako imperialistické, anexionistické, nespravedlivé, jako porušení demokratických zásad sebeurčení atd. Předvídali, že toto uspořádání, nerozlučně spjaté s buržoazním zřízením, povede k novým konfliktům a válkám.

Za součást versailleského systému byl pokládán i vznik nových států po válce, protože byl sankcionován mírovými smlouvami, protože na mírové konferenci se rozhodovalo

o nových hranicích i těchto států, protože souhlasem se zřízením těchto států a jejich uvedením do závislosti na sobě sledovaly západní mocnosti své imperialistické zájmy, protože vytváření těchto nových států, i když mělo na vývěsním štítě heslo národní svobody, vedlo sice k (buržoaznímu) osvobození a osamostatnění jedněch, současně však ke znásilnění druhých národů a národností, atd. ČSR byla pokládána za jeden z typických produktů versailleského systému.

Akcent, položený na nespravedlnosti, imperialistické akty a imperialistický charakter versailleského systému (za nějž se ve zkratce označovalo poválečné státně politické uspořádání, vycházející z vítězství Dohody nad centrálními mocnostmi), odpovídal skutečnosti, že státy Dohody získaly nadvládu v Evropě a ve světě, staly se hlavními představiteli světového imperialismu a světové imperialistické reakce, což se mj. projevovalo v tom, že byly hlavními organizátory tažení proti ruské socialistické revoluci a mladému sovětskému státu. Malé státy, přes získanou samostatnost, mohly v tomto systému hrát jen podružnou roli.

Ostré odsouzení imperialistického charakteru versailleského systému jako celku neignorovalo fakt relativního pokroku, představovaného osvobozením a osamostatněním řady národů. Podtrhávalo však buržoazní, buržoazně nacionalistickou omezenost tohoto osvobození a jeho znehodnocení, převrácení myšlenky osvobození národů v opak imperialistickým potlačením vůle a práva četných národů, národnostních menšin atd. na sebeurčení.

1.8. Boj za důsledné přiznání práva na sebeurčení

Vznikem prvního socialistického státu světa promítl se základní rozpor epochy, rozpor buržoazie a proletariátu, kapitalismu a socialismu, i do sféry státně politického uspořádání světa. Výrazem toho byla imperialistická intervence proti mladému sovětskému státu a neustálé pokusy zardousit jej, svrhnout jeho socialisticky systém. V této situaci ustupovaly dílčí rozdíly mezi nesocialistickými státy do pozadí, jak to ostatně názorně ukázala intervence proti Sovětskému Rusku, jíž se zúčastnily jak vítězné, tak poražené, monarchistické i republikánské, "demokratické" i vysloveně tmářské státy a režimy.

Přiznání a poskytnutí všem národům bývalého Ruska práva sebeurčení až do oddělení a demokratické uspořádání vztahů mezi národy a národnostmi sovětského Ruska a SSSR na jedné straně, a imperialistické poválečné uspořádání, anexe, konflikty, spory atd. na druhé straně kapitalistického světa demonstrovaly názorně komunistickou tézi, že odstranění nacionálních rozporů a svoboda všech národů a národností jsou dosažitelné jen socialistickou revolucí. Je proto pochopitelné, že komunistické hnutí, i když se nevzdávalo boje (ovšem revolučního boje) za dílčí reformy, orientovalo se směrem k definitivnímu vyřešení nacionálních problémů socialistickou revolucí. Její nutnost a naléhavost dokazovalo vraždění a pustošení světové války i pokračování imperialistických rozporů a konfliktů po válce.

Situace let po první světové válce umožňovala a vyžadovala "přímou" orientaci na socialistickou revoluci. To nevylučovalo, nýbrž vyžadovalo hledat přístupové cesty, "stupně" k ní, využívat rozporů kapitalismu, včetně vzájemných rozporů jednotlivých skupin kapitalistů, jednotlivých kapitalistických států apod. Tyto dílčí, místní rozpory kapitalismu, jakkoli ostré a hluboké, neměnily však podstatnou základní situaci ve světě, charakterizovanou rozporem buržoazie a proletariátu, kapitalismu a socialismu, kapitalistického světa a SSSR. Proto i objektivní možnosti využití vzájemných rozporů kapitalismu a imperialismu ze strany SSSR a komunistického hnutí nebyly velké. A proto také víceméně přímá orientace na socialistickou revoluci byla v té době správná a nutná.

Protože socialistická revoluce mimo Rusko byla znemožněna mj. rozvrácením dělnického hnutí nacionalismem, byl nezbytnou podmínkou přípravy revolučního dělnického hnutí na socialistickou revoluci důsledný boj proti nacionalismu, výchova lidových mas v duchu proletářského internacionalismu, bez něhož není socialistická revoluce možná. Důležitým nástrojem tohoto boje a této výchovy byl, jak potvrzovaly zkušenosti bolševismu a ruské revoluce, úporný zápas za pochopení, přijetí a aktivní prosazování práva všech národů na sebeurčení až do oddělení, boj proti národnostnímu útlaku jakéhokoliv druhu - ať hrubému či "demokratickému", proti jakýmkoli národním výsadám, proti jakkoli, byť sebemenší nacionální nerovnoprávnosti. Jen za této podmínky bylo možno plně odhalit pravou tvář i "demokratické" buržoazie, jen takovou cestou bylo možno dosáhnout vzájemné důvěry mezi pracujícími různých národů a národností už za kapitalismu, nezbytné k jejich společnému postupu k socialistické revoluci. Boj proti nacionalismu a za proletářský internacionalismus byl přitom nejen v sociálním zájmu pracujících, nýbrž i v jejich zájmu národním. To je tedy ona "abstrakcionizující a propagandizující" revolučnost (vytýkaná pravičáky Komunistické internacionále), jež ovšem nebyla jeho chybou či nedostatkem, ale naopak nedocenitelnou (a jak se ukázalo, pro mnohé lidi ještě v r. 1968 nepochopenou a nedoceněnou) předností.

V našich poměrech byl důsledný boj za přiznání práva všech národů a národností republiky na sebeurčení až do oddělení bojem proti nadvládě české buržoazie a privilegovanému postavení českého národa, důsledným bojem za svobodu a rovnoprávnost všech národů a národností republiky. Byl bojem proti nacionalismu mezi českými pracujícími, představujícími většinu československých pracujících a nejvýznamnější potenciální sílu socialistické revoluce u nás. Byl to zápas proti představám, nainfikovaným pracujícím buržoazií, že má-li ona prospěch z nacionální nadvlády, slouží tato nadvláda celému národu. Zatím však tato nadvláda podkopávala svobodu českého národa, vyvolávajíc nutně odpor u utlačených a nerovnoprávných národů a národností a hrozíc zahraničním vměšováním a intervencí proti českému národu. Vykořisťování druhých národů a národností posilovalo ekonomické postavení české buržoazie, zmnožovalo její prostředky k ovládání i českých pracujících. Aparát, vybudovaný k potlačování druhých národů a národností, byl v případě potřeby používán i proti českým pracujícím. Teroristické polofašistické a fašistické české bojůvky cvičily se i proti vlastnímu pracujícímu lidu provokacemi a kravály v jinonárodních oblastech. V nacionálních rozporech měla buržoazie všech národů a národností, přes všechny své nacionální různice konec konců jednotná proti lidu, vhodný ventil k odvádění pracujících od třídního boje za svržení jejího panství. Nacionální útlak, nacionální nerovnoprávnost a na jejich základě existující nacionální spory dávaly buržoazii všech národů velkou příležitost k nacionální demagogii, zastírající skutečnou funkci a roli buržoazie.

Prosazení práva všech národů a národností na sebeurčení až do oddělení revolučním a dělnickým hnutím mělo sloužit k odhalení imperialismu české buržoazie a zbabělosti, nedůslednosti, prospěchářského kompromisnictví buržoazie národnostních menšin. Mělo za cíl vzít buržoazii vítr z plachet důsledným bojem za spravedlnost v národnostních vztazích. Socialistická revoluce v ČSR a ve střední Evropě vůbec vyžadovala společný postup českého, německého, slovenského, maďarského, polského a zakarpatského proletariátu a pracujících. Jejich vzájemná důvěra, nezbytná k takovému postupu, musela být získána úsilím o spravedlnost pro všechny, zápasem proti privilegiím kteréhokoliv národa a národnosti.

Velmi záleželo na postoji českých pracujících. Byli většinou, patřili k vládnoucímu národu v buržoazní ČSR. Od nich musela vzejít iniciativa (obdobně jako měla za Rakouska vzejít od rakouského německého proletariátu). Tím spíše, že v nedávné minulosti byli to čeští pracující, kteří se nacionální demagogií a šovinismem nechali vtáhnout do boje proti socialistické revoluci v Rusku a v Maďarsku. Nacionalismus stavěl české pracující do jedné řady s českou buržoazií, dělal z nich oporu imperialistických plánů ve střední Evropě, hrozil stát se znovu hrozbou případné revoluci ve střední Evropě. Boj proti nacionalismu mezi pracujícími ČSR a zvláště mezi českými pracujícími byl proto ve velké míře svědectvím opravdovosti úsilí KSČ o socialistickou revoluci. Byl důkazem, nakolik toto úsilí bere vážně, nakolik je si vědoma svých úkolů vzhledem k socialistické revoluci, nakolik je schopna pro revoluci získávat široké masy pracujících všech národů a národností republiky. Byl lakmusovým papírkem opravdovosti internacionalistického smýšlení českých pracujících.

Proto onen velký tlak Komunistické internacionály, vedoucích orgánů KI, jejíž byla KSČ sekcí, a specielně V. Kongresu KI z r. 1924, na pochopení, přijetí, přiznání a aktivní probojování práva na sebeurčení všech národů a národností republiky československými komunisty. Nacionalista vidí v tomto tlaku pochopitelně "cizí" vměšování, "cizí" nátlak, "nepochopení" pro československé poměry (tj. pro privilegované postavení českého národa resp. české buržoazie), ohrožení "našich" zájmů, tj. zájmů českého nacionalismu, tj. konec konců české buržoazie, jakož i těch, kdo se s ní cítili, případně ještě cítí spjati. Naproti tomu ústupky před českým nacionalismem, neschopnost zaujmout důsledně internacionalistické stanovisko v zájmu pracujících všech národů a národností republiky hodnotí nacionalista kladně, jako "realismus", "pochopení pro zvláštnost československých poměrů", apod.; odpor proti důslednému akceptování revolučních výzev Komunistické internacionály jako "odvahu", "tvůrčí a samostatný" postoj, "navazování na naše tradice". Důsledný internacionalismus jeví se v tomto křivém zrcadle jako "abstrakcionizující a propagandizující" revolučnost oproti "živému" a "barvitému" nacionalismu a nacionální omezenosti.

Právo sebeurčení až do oddělení bylo pravicovými oportunisty napadáno jako "abstrakcionizující a propagandizující revolučnost" Kominterny, jako nereálné, levičácké, sektářské heslo konečného socialistického řešení národnostní otázky, ignorující boj za demokratické požadavky v národnostní otázce , jako nepochopení "národních zvláštností" - konkrétně ČSR - a necitelný poměr k nim, apod. Absurdnost a nesmyslnost těchto výtek je v tom, že se nejedná o heslo a řešení socialistického, nýbrž demokratického, historicky buržoazně demokratického charakteru. Tedy ani důsledná buržoazní demokracie v národnostní otázce není pro nacionalisty přijatelná!

Z publicistiky pravičáků v r. 1968 vyplývalo, jakoby heslo a požadavek práva sebeurčení až do oddělení byl výtvorem nějakých levých sektářů v Kominterně. Ve skutečnosti však jde o Leninovu důslednou formulaci tohoto práva. Boj proti heslu a požadavku práva sebeurčení až do oddělení nebyl tedy bojem proti levicovému sektářství v komunistickém hnutí. Byl bojem proti leninismu a jeho důslednému demokratismu.

Hesla práva sebeurčení až do oddělení a vytvoření samostatného státu, vyhlášeného a realizovaného Říjnovou socialistickou revolucí, využila u nás obratně naše československá buržoazie k podpoře a ospravedlnění svého nacionalistického úsilí o vytvoření vlastního třídního státu. Tento vliv Velké říjnové socialistické revoluce bývá absolutizován až tak daleko, že někdy vzniká dojem, jakoby sebeurčení a vůbec řešení národnostní otázky bylo pomalu nejhlavnějším úkolem, cílem a dílem socialistické revoluce v Rusku. Vlastní třídní obsah revoluce dostává se tu do pozadí, stejně jako socialistický a internacionalistický smysl a cíl vyhlášení a důsledné realizace tohoto požadavku socialistickou revolucí v Rusku: pomoci totiž proletariátu vládnoucích národů zbavit se nacionalismu a ideově politické závislosti na vlastní buržoazii, dát mu do rukou zbraň k získání pracujících utlačených národů pro společný boj, umožnit proletariátu utlačených národů zapojit boj za národní svobodu do obecného proudu mezinárodní proletářské revoluce.

Uznávat využití a realizaci hesla sebeurčení až do oddělení českou buržoazií v roce 1918 a odmítat toto heslo jako požadavek Komunistické internacionály a ve vztahu k buržoazní ČSR, jak to bylo obvyklé pro pravičáky, svědčí o podivuhodné nedůslednosti, o podivuhodném dvojím metru. Věc se ovšem stane jednoduchou a pochopitelnou, převedeme-li obojí na jednoho společného jmenovatele: český, případně český a slovenský buržoazní nacionalismus.

1.9. V. Kongres Komunistické internacionály, KSČ a otázka sebeurčení

Je známo, že Komunistická internacionála se zabývala poměry specielně v československém komunistickém hnutí několikrát. Pravičáci líčili věci tak, že Lenin v podstatě souhlasil se Šmeralem, Kreibichem atd., zatímco jejich kritika, samozřejmě nesprávná, je až Stalinovým dílem po Leninově smrti.

Byl to však právě Lenin, kdo např. vyvíjel tlak na vytvoření internacionální KSČ, a to velmi důrazně a tvrdě. Vážil si sice Šmerala a bral jej v ochranu před levičáckými sektáři, současně si však byl vědom jeho oportunistických chyb a nepřekonaných přežitků sociáldemokratismu. Byli proto mnohem důslednější ti, kteří odvrhli umělou konstrukci Lenin plus Šmeral versus Stalin a kritizovali zprava Kominternu vůbec, včetně Lenina a leninismu, jako "sektářství".

Ona umělá konstrukce byla vzhledem k národnostní problematice možná (při soustřeďování pozornosti na výslovné projednávání československých poměrů Kominternou a při neznalosti nebo ignorování Leninových prací o národnostní otázce) také proto, že vlastní úsilí za prosazení správného marxisticko-leninského poměru KSČ k sebeurčení mohlo být ze strany Komunistické internacionály rozvinuto až v době, kdy byly už vyřešeny některé elementární záležitosti komunistických stran (jejich založení, určité upevnění), kdy komunistické strany měly už za sebou určitou prokazatelnou práci a pozornost mohla se proto stále více obracet na vlastní obsah jejich politiky. U Lenina a za Lenina byl tomu položen základ; k rozvinutí dochází v době, kdy se už Lenin činnosti v Komunistické internacionále bezprostředně zúčastňovat nemohl, a po jeho smrti. Tato vnější okolnost neopravňuje ovšem k závěru o "zlomu" politiky Kominterny po Leninově smrti.

Pro naši otázku sebeurčení má velký význam (vedle II. kongresu KI a Leninových tézí proň vypracovaných) zvláště V. kongres KI, který se konal v létě 1924 a na němž byla mj. důkladně probírána národnostní otázka - ve světě, v Evropě a v jednotlivých zemích, včetně ČSR.

Na V. kongresu KI byla mj. podrobena kritice nesprávná a oportunistická, nedůsledně marxistická národnostní politika KSČ, a osobně její představitel, přítomný na kongresu, Karel Kreibich. I když Kreibichovo vystoupení mělo některé správné a racionální prvky a i když jeho kritici někdy argumentovali ne zcela správně, přece jen byla kritika vůči KSČ i Kreibichovi v zásadě správná a oprávněná. Jak daleko bylo v KSČ v té době ještě k plnému pochopení leninské národnostní politiky, ukazuje V. kongresu Komunistické internacionály následující II. sjezd KSČ. Sjezd sice formálně přijal závěry V. kongresu KI, ovšem už vystoupení některých představitelů KSČ a delegátů sjezdu signalizovalo, že ještě v KSČ nedocházely plného pochopení. To dokazují i pozdější, dlouho se táhnoucí diskuse v komunistickém tisku, a nejvíce ovšem fakt, že pro realizaci těchto závěrů se až do V. sjezdu ve straně nic podstatného neudělalo.

V. kongres KI uložil komunistickým stranám v národnostně smíšených státech akceptovat leninský požadavek práva na sebeurčení až do oddělení a aktivně zaň bojovat v rámci příprav na socialistickou revoluci. To se týkalo výslovně i KSČ. U ní však došlo k jedné zvláštnosti. V protokolu kongresu je za rezolucí o národnostní otázce dovětek -Prohlášení Výkonného výboru Komunistické internacionály - týkající se KSČ a poměrů v ČSR. Pro jeho důležitost, a také vzhledem k tomu, že se o něm málo ví nebo aspoň píše, uveďme plné jeho znění.

"Deklarace Výkonného výboru Komunistické internacionály."

"Závěry V. kongresu KI o národnostní otázce se lživě vykládají nepřáteli Komunistické strany Česko–Slovenska, buržoazními a sociálně reformistickými stranami, které se nyní všemožně snaží připravit zničení strany revolučního proletariátu Česko–Slovenska. Výkonný výbor Komunistické internacionály podává proto následující autentické objasnění k rezoluci V. kongresu KI o národnostní otázce ve vztahu k nynějším zvláštním podmínkám proletářského boje v Česko-Slovensku.

Podle názoru KI Komunistická strana Česko-Slovenska musí podporovat boj nacionálních menšin proti útlaku ze strany vládnoucí české buržoazie, jež je bezprostředním nástrojem francouzského imperialismu. Uznávajíc sebeurčení národů až do jejich státního oddělení a bojujíc proti všem snahám násilně držet nacionální menšiny v rámci dosavadního státu, Komunistická stran Česko-Slovenska musí podporovat požadavek autonomie, vytyčovaný "autonomistickými" hnutími nacionálních menšin. Komunistická strana Česko-Slovenska musí při tom ukazovat ve své propagandě na to, že toto heslo je polovičaté i s hlediska důsledné buržoazní demokracie. Demokratickému hledisku v současné době odpovídalo by heslo federativního sjednocení národních republik. Komunistická strana Česko-Slovenska musí heslo autonomie rozšířit v heslo federativního sjednocení národních států. Avšak nakolik Komunistická strana Česko-Slovenska v svém boji vyjde za rámec kapitalistického zřízení, a nakolik stane před bezprostředním úkolem vytvoření revoluční dělnicko-rolnické vlády, bude muset jako všeobecné heslo v národnostní otázce vytýčit požadavek vytvoření svazu dělnicko-rolnických republik. To je totiž heslo komunistické strany, neboť jen dobrovolný svaz národů, organizovaných v dělnicko-rolnický stát, může vytvořit trvalý základ pro řešení národnostní otázky."23/

Uvedený dokument svědčí o vysoké principiálnosti KI, jež vynikne ve srovnání s dokumenty a stanovisky II. internacionály a sociálně demokratických stran, oportunisticky a pragmaticky se pasivně podřizujících daným poměrům a nacionalistickým a imperialistickým stanoviskům vlád jednotlivých zemí. Stanovisko KI, jehož základem je věrnost leninismu, je důsledně demokratické - žádá rovná práva pro všechny, odmítá jakákoli privilegia jedněch na úkor druhých.

Pravičáci vytýkali leninskému pojetí sebeurčení "strnulost" a "sterilnost", nechápajíce a ignorujíce jeho bohatý obsah a z něho vyplývající velké možnosti pružného manévrování bez opuštění jeho principielní základny. Šířili falešnou představu, jakoby boj za obecný požadavek sebeurčení vylučoval možnost ujímat se požadavků dílčích, možnost konkretizace apod. Uvedený dokument přesvědčivě vyvrací takové názory.

Dílčím požadavkem ve dvacátých letech ze strany nečeských národů a národností v ČSR byla autonomie. Dokument přesvědčivě vyvrací pomluvy, jakoby pro Kominternu byl tento požadavek cizím a neznámým. Usvědčuje pravičáky z nacionální omezenosti: zatímco oni se omezovali pouze na autonomii Slovenska, případně Slováků, dokument KI internacionalisticky vyžadoval podporu autonomistického hnutí všech utlačených a nerovnoprávných národů a národností republiky. Dokument je velmi stručný – jako ostatně rezoluce bývají. Neobsahuje tedy podmínky a meze této podpory, jež se ovšem v leninismu rozumějí samy sebou: podpora pouze demokratického boje proti útlaku, boje za rovnoprávnost – a ani krok dále. Nacionalistické snahy o výlučnost, o privilegia, a samozřejmě snahy zvrátit poměry tak, aby se nadvlády ujala jiná buržoazie, buržoazie jiného národa, nejenže dělnické revoluční hnutí nemůže podporovat, nýbrž musí proti nim bojovat stejně rozhodně jako proti existujícímu útlaku. Přitom boj proti stávajícímu útlaku zbavuje revoluční dělnické hnutí podezření, že bojujíc proti nacionalismu menšin a jejich buržoazie straní snad nespravedlivě, jednostranně atd. vládnoucímu režimu, vládnoucí buržoazii, vládnoucímu národu.

Dokument však usvědčuje pravičáky ze zvláštního druhu omezenosti ještě v jiném ohledu. Leninismus osvětluje omezenost požadavku autonomie a nemožnost obecné záměny práva na sebeurčení autonomií. Kominterna, připouštějíc podporu požadavku autonomie (vytyčovaného druhými, nikoli komunisty), požadavku, namířeného proti nadvládě české buržoazie a privilegiím jednoho, českého národa v ČSR, a majícího demokratickou náplň, poukazuje hned na polovičatost, omezenost autonomie. Naznačuje podmíněnost podpory tohoto požadavku ze strany komunistů a odhaluje tím hlasatele, přívržence atd. pouhé autonomie v řadách KSČ nejen jako nedůsledné marxisty, ale dokonce jako nedůsledné demokraty. A to se hovoří o případné autonomii pro všechny nečeské národy a národnosti, zatímco pravičáci a nacionalisté byli schopni dospět nanejvýš k požadavku slovenské autonomie!

Oproti polovičaté demokracii autonomie, nad polovičatou demokracii autonomie staví dokument KI federaci. Poznamenává významně: "demokratickému hledisku v současné době odpovídalo by…". To znamená, že jako správný dílčí požadavek ze strany komunistů v dané době pokládala KI požadavek federativního sjednocení národních států (tj. států všech národů a národností ČSR), čili odstranění privilegií jednoho národa, vytvoření skutečně rovnoprávných vztahů mezi všemi národy a národnostmi ČSR. Jinými slovy: skutečné "pošvýcarštění" ČSR, tak jak se termínu "pošvýcarštění" tehdy i dnes rozumělo a rozumí.24/

To všechno při tom, že by zůstaly v základě zachovány stávající, tj. buržoazní, kapitalistické poměry v ČSR.

Z hlediska proletariátu, socialismu, důsledné a zvláště socialistické demokracie a internacionalismu bylo to samozřejmě nedostatečné. Už proto, že i případná federalizace ČSR - pokud by nebyla naprosto dobrovolnou dohodou všech národů a národností republiky, pokud by nevyplývala z jejich přání setrvat v rámci ČSR, pokud by vylučovala jejich právo na oddělení, pokud by byla podmíněna zachováním ČSR, pokud by tedy byla jen přeformováním ČSR, ústupkem atd. - porušovala by zásadu sebeurčení, nebyla by (důsledně) demokratická (i když by byla samozřejmě velkým pokrokem ve srovnání s nadvládou české buržoazie a českého národa.25/

Českoslovenští komunisté měli podle KI důsledně bojovat proti národnostnímu útlaku ze strany české buržoazie, měli - v zájmu demokracie i v zájmu proletářské třídní věci - vyvíjet tlak k národnostnímu smíru, k dobrovolné rovnoprávné dohodě v rámci stávajících státně politických poměrů. To mohl být ovšem jen podmíněný, minimální požadavek. Postavit požadavky demokratického národního vyrovnání ve dvacátých letech absolutně, "definitivně" rovnalo by se - i při dosažení případné federalizace ČSR - schválit v zásadě buržoazně nacionalistické české řešení z roku 1918, řešení, které by i při maximální demokratizaci ČSR v tehdejších podmínkách stále ještě privilegovalo českou buržoazii (stavíc v základě na jejím řešení) a diskriminovalo druhé, nečeské národy a národnosti, zbavujíc je práva na oddělení.

Proto ono nápadné zdůraznění podmíněností nejen požadavku autonomie, nýbrž i federalizace buržoazní ČSR.

Revoluční dělnické hnutí se ovšem nemohlo omezit stávajícími poměry - šlo mu přece o to, od základu je změnit. To se týkalo i národnostní otázky. Uvedený dokument - vzhledem k těžké situaci KSČ, připomenuté v úvodu - pouze opatrně formuluje: jakmile KSČ vyjde za rámec kapitalistického zřízení, bude muset nově řešit i národnostní otázku. Jak? - to je naznačeno jen velmi obecně. "Vytvoření (dobrovolného) svazu dělnicko-rolnických republik" znamená jednoznačně: nemožnost "násilné držet nacionální menšiny v rámci dosavadního státu" (bylo by třeba dodat: nejen menšiny, nýbrž vůbec národy - např. Slováky a národnostní menšiny). "Dobrovolný svaz národů" - to může znamenat (a o to by také strana byla musela usilovat v případě revoluce pouze v ČSR) nabídku dobrovolného sjednocení národů a národnostních menšin dosavadní ČSR.

Ovšem o socialistické revoluci, i když musela být připravována při stávajících poměrech relativně samostatných komunistických stran i jednotlivých samostatných států do určité míry samostatně, uvažovalo se tehdy vždy v širším rámci než v hranicích jednoho státu.

V případě takové širší revoluce, např. ve střední Evropě, v Evropě vůbec apod. - znamenala by formulace "dobrovolný svaz národů" mnohem a podstatně více. Už v roce 1918 objevilo se heslo Evropské socialistické federace. V tomto případě by požadavek dobrovolného svazu národů a národnostní ČSR, tj. státně politického útvaru, vytvořeného buržoazií jednoho národa při znásilnění národů a národností druhých, byl nejen omezený a neoprávněný, nýbrž i nesprávný, směšný a škodlivý.

Taková revoluce musela by - uvažujeme-li obecně a vylučujeme-li nějaké zvláštní okolnosti, které by podstatně měnily podmínky - přiznat všem národům a jejich zlomkům, národnostním menšinám, všem národům a národnostem, úplnou svobodu sebeurčení, tj. svobodu oddělení od stávajících státně politických útvarů, vytvořených vykořisťovatelskými třídami, svobodu osamostatnit se, spojit se s kýmkoli atd.

Dá se předpokládat - po zkušenostech Velké říjnové socialistické revoluce - že by se asi většina národnostních menšin spojila se svým "mateřským" národem. Možná, že by některé národy, v minulosti utlačované, nerovnoprávné atd., nedůvěřující ještě novým poměrům, zatoužily po úplné státní samostatnosti. Dříve či později přišly by však

k pochopení toho, že v socialismu nejenže jim nehrozí nebezpečí ze strany druhých národů a že oddělovat se od nich je zbytečné. Že socialistické vymoženosti mohou si udržet a dále je rozvíjet lépe a jedině v nejtěsnější jednotě s druhými socialistickými národy. Tak to předpokládal Lenin a tak se to na půdě Ruska, po jeho rozpadu na konci první světové války, také skutečně stalo - sjednocením samostatných sovětských republik v jeden federativní stát, SSSR.

1.10. V. sjezd KSČ a sebeurčení

Směrnice V. kongresu KI, doporučující přijetí leninského hesla sebeurčení, byla sice oficiálně přijata II. sjezdem KSČ. Zůstalo však pouze u formálního přijetí. Pro uplatnění tohoto hesla v praktické politice strany se vcelku nic neučinilo. Příčina tkvěla do velké míry v tom, že obsah leninského pojetí sebeurčení a způsob jeho uplatnění zůstaly neznámé nebo nebyly pochopeny. Je to vidět např. v diskuzních článcích o národnostní otázce a sebeurčení v tehdejším komunistickém tisku.

Přiznání sebeurčení všem národům a národnostem republiky nebylo pochopeno jako předpoklad vytvoření vzájemné důvěry mezi proletáři a pracujícími těchto národů a národností a jako podmínka jejich internacionální jednoty. Nebylo pochopeno jako nástroj odpoutání českých pracujících od politiky vládnoucí buržoazie a jako prostředek k odhalení bezprincipních čachrů v národnostní otázce ze strany buržoazie nečeských národů a národností. Neviděla se spojitost přiznání sebeurčení všem národům a národnostem s přípravou socialistické revoluce. I když byl k dispozici příklad ruského Října, nebylo pochopeno, jaké místo, jakou roli a jaké formy může mít sebeurčení ve vlastním průběhu revoluce. Přiznání sebeurčení bylo ztotožňováno s aktivní podporou separatismu a oddělení, což dávalo podnět k obavám ze ztráty české národní svobody, z posílení sousedních reakčních režimů apod. Základní hledisko v poměru k sebeurčení tedy zůstávalo (česky) nacionální. Nebylo proletářsky třídní, byť i bylo někdy jakoby zájmy třídního boje zdůvodňováno (jak lze vidět např. u Kreibicha).

Poměr k sebeurčení byl ovšem jen jedním z projevů oportunismu, dozrávajícího v hlubokou krizi strany. Překonání této krize nástupem Kl. Gottwalda do vedení strany v roce 1929 bylo provázeno i zásadním obratem v poměru k otázce sebeurčení. Gottwaldova principiální stať z Pravdy chudoby v roce 1924, reagující na usnesení V. kongresu KI o národnostní otázce, dokazuje, že byl k tomuto kroku připraven už dávno před tím.

Gottwald přistoupil k národnostní otázce v Československu z leninských pozic. Odhalil především nacionalistickou politiku útlaku a nerovnoprávnosti vládnoucí české buržoazie, rozbíjeje přitom nacionální iluze českých pracujících o buržoazní ČSR. Zkritizoval zásadně dosavadní oportunistickou politiku strany v národnostní otázce a vyhlásil boj především imperialismu české buržoazie a českému nacionalismu. Demaskoval současně s tím nacionalistickou demagogii buržoazie druhých národů a národností republiky. Na příkladu SSSR ukazoval pracujícím všech národů a národností Československa, že národnostní otázku může vyřešit, a to ve prospěch všech, pouze socialismus. Dokazoval pracujícím, že buržoazie v Československu používá nacionální argumentace už jen k prosazení či zakrývání svých kořistnických třídních zájmů, s nimiž zájmy pracujících nemají nic společného. Přiznávaje všem národům a národnostem právo na sebeurčení až do oddělení varoval současně pracující nečeských národů, že případné oddělení od ČSR a připojení k sousedním státům nemůže přinést vyřešení jejich životních problémů. Vyzval pracující všech národů a národností ČSR k společnému boji za socialismus a za vyřešení národnostní otázky už v jeho rámci. Boj za perspektivu konečného vyřešení národnostní otázky spojoval Gottwald s okamžitým bojem za všechny dílčí požadavky utlačených národů a národností. Na rozdíl od buržoazie, zužující národnostní otázku, prezentoval ji Gottwald jako komplexní problém s těžištěm v sociální oblasti, nejdůležitější pro pracující lid. Jako politik leninského typu kladl Gottwald důraz na principiální teoreticko-ideové objasnění národnostní otázky. Těžisko však viděl v praktickém boji za její vyřešení.

Zásadní postoj k národnostní otázce, zformulovaný na V. sjezdu, byl rozveden VI. sjezdem. Šlo v odstatě o převzetí ověřených zkušeností VŘSR a Leninových představ o vyřešení národnostní otázky v případě rozšíření revoluce do střední Evropy.

1.11. Problematika sebeurčení v souvislosti s bojem proti fašismu, nastupujícímu do útoku

Další etapa vývoje poměru KSČ k otázce sebeurčení byla podmíněna nástupem fašismu, specielně německého, a jeho expanzí s cílem dosáhnout světovlády.

Fašismus byl teroristickou diktaturou nejreakčnějších špiček vykořisťovatelských tříd, především velkého monopolistického kapitálu. Byl reakcí kapitálu na nebezpečí socialistické revoluce, vyvěrající z krajního vyostření všech rozporů kapitalistické společnosti v důsledku katastrofální světové hospodářské krize.

Fašismus likvidoval brutálně komunistické hnutí, což bylo přijímáno se sympatiemi nebo aspoň tolerováno i těmi buržoazními kruhy, které jinak s jeho metodami nesouhlasily. Fašismus otevřeně proklamoval expanzi proti Sovětskému svazu s cílem jeho zničení, zničení jeho socialistického zřízení.

Zuřivý antisovětismus, lahodící veškeré buržoazii, stal se vhodným nástrojem expanze fašismu a prostředkem jeho vydírání vůči tzv. demokratickým buržoazním státům. Fašismus však nemilosrdně likvidoval i své buržoazně demokratické a sociálně reformistické odpůrce. Sleduje vlastní cíle, obracel se hladový a nenasycený fašistický imperialismus i proti tzv. západním demokraciím, zvítězivším v první světové válce, rozdělivším si celý svět a bohatě saturovaným koloniálními državami.

Masovou oporu získával fašismus nezřízenou sociální demagogií a rozněcováním nacionálního šovinismu, hrajícího na strunách uraženého národního cítění v důsledku porážky v první světové válce (Německo) či neuspokojení s dělením válečné kořisti (Itálie). Německý hitlerovský fašismus, proměnivší se v hlavní baštu světového fašismu, začínal svou expanzi revizí versailleského míru, pokořivšího Německo. Své expanzivní cíle maskoval zpočátku demagogickým voláním po nacionální spravedlnosti, zneužívaje obratně demokratického hesla sebeurčení.

Fašismus představoval smrtelné nebezpečí pro SSSR a pro komunistické hnutí. Ohrožoval však smrtelně nejen dosavadní postavení, nýbrž i prostou samostatnost a dokonce i existenci také buržoazně demokratických států a jejich národů, i když ty si to zpočátku neuvědomovaly či nechtěly uvědomit, snažíce se usměrnit jeho výboj pouze proti SSSR.

Světový nástup fašismu, předznamenaný vítězstvím hitlerovského nacismu v Německu, přivodil podstatnou, kvalitativní změnu objektivní situace ve světě. Obrana proti fašismu a jeho expanzi se stala prvořadým úkolem. Podmínkou úspěšné obrany bylo sjednocení všech, kdož byli fašismem ohroženi.

Nová situace umožňovala i vyžadovala společný postup SSSR a západních kapitalistických mocností, komunistů a tzv. buržoazních demokratů s cílem přehradit, zastavit expanzi fašismu - přes základní třídní rozdíl, jenž mezi nimi existoval. Tento třídní rozdíl spojení ovšem ztěžoval. Společná třídní základna fašismu a buržoazní demokracie podporovala iluze buržoazních demokratů o možnosti odvrátit od sebe útok fašismu a usměrnit jej pouze proti SSSR a komunistům. Posilovala spekulace a naděje těchto sil na to, že fašismus a komunismus se vyčerpají ve vzájemném boji, a že vítězství těmto silám pak spadne samo do klína. Ustupování buržoazních demokratů před fašismem, jejich snahám dohodnout se s ním na úkor SSSR a komunistů bylo možno čelit jen mobilizací nejširších lidových vrstev a jejich tlakem na kolísavou a kompromisnickou buržoazní demokracii.

Změna objektivní situace vyžadovala od komunistického hnutí odsunout konečný cíl socialismu v zájmu soustředění všech sil na boj proti fašismu. Tento radikální obrat od dřívější víceméně přímé orientace na socialistickou revoluci nebyl hned a všemi správně pochopen. Leví v něm viděli vzdání se vůbec konečného cíle. Nechápali, že jde jen o nezbytnou okliku na cestě k tomuto cílí. Neuvědomovali si, že porážka fašismu znamená porážku nejreakčnějšího kapitálu, tedy celkové oslabení kapitalismu a významný krok k jeho úplnému odstranění. Praví si zase spojenectví s buržoazními demokraty vykládali jako vzdání se třídního boje. Nechápali, že jen masový tlak zdola muže čelit zbabělosti buržoazie a jejímu ustupování před fašismem; že jde jen o dočasnou okliku, jež neznamená konec třídního boje, nýbrž jen poněkud jinou jeho formu a současně přípravu jeho další, vyšší fáze.

V zájmu boje proti fašismu a proti nebezpečí nove světové války bylo třeba bránit změnám daného uspořádání v Evropě a ve světě ve prospěch fašismu, i když to třeba znamenalo obranu versailleského uspořádání. Tato otázka byla tím srozumitelnější, čím jasnější se stávalo, že demagogie s "nacionální spravedlností" je pro fašismus pouze zástěrkou k zastření expanze.

V souladu se změněnou situací postavila se KSČ na obranu ČSR proti nebezpečí útoku ze strany německého fašismu. Aby nehnala vodu na mlýn fašistické demagogii, stáhla všeobecné heslo sebeurčení (což - jak výslovně zdůraznil Klement Gottwald - nikterak neznamenalo, že by se jej vzdávala vůbec). V zájmu úspěšné obrany republiky požadovala demokratické národnostní vyrovnání, vědoma si toho, že ve srovnání s cíli socialismu je to pouhé minimum, v dané situaci však jedině možné a účelné. Národnostní vyrovnání mělo sloužit zlepšení situace sociálně nejslabších vrstev národů a národností, tak aby byly vymaněny z vlivu fašistické- agitace. Uplatňování rozšířených národních práv mělo být svěřeno demokratickým silám, v žádném případě představitelům fašismu.

Také změně politiky KSČ dostalo se falešných výkladů. I v ČSR se projevila pravá i levá úchylka v poměru k boji na obranu republiky a k spojenectví s částí buržoazie (resp. k podmíněnému souhlasu s ní a k její podmíněné podpoře). Nejasnosti byly podporovány buržoazií a maloburžoazií, které (poukazujíce na vstup SSSR do Společnosti národů a na jeho úsilí dosáhnout v zájmu boje proti fašismu dohody se západními mocnostmi na bázi politiky kolektivní bezpečnosti) hovořily o "zmoudření" komunistů, jež podle nich znamenalo, že se komunisté vzdali své zásadní kritiky buržoazní demokracie, učinili kroky směrem k jejímu zásadnímu uznání, a tím dosvědčili, že jejich dřívější politika byla nesprávná.

Z pravicových, marxistické třídní pojetí odmítajících buržoazně demokratických a nacionalistických pozic zaútočili v roce 1968 na politiku KSČ z třicátých let českoslovenští praví. Podobně jako kdysi buržoazie a reformisté (chtějící zastřít svou vinu při uvolňování cesty fašismu) obviňovali i oni hlásání sebeurčení komunistickou stranou z domnělé podpory německé fašistické iredenty.

Tuto kritiku však vyvrátil už svého času Klement Gottwald: "Kdyby se bylo jednalo v duchu tohoto hesla, nebylo by ohrožení české národní svobody." Objasňuje rozdíl zásadního přiznání práva na sebeurčení a vhodnosti či nevhodnosti jeho podpory v určitém konkrétním případě26/ uvedl jasně a zřetelně: "V otázce utlačených národů má KSČ správné stanovisko. Žádá pro tyto národy právo na sebeurčení až do oddělení. Současně však jasně prohlašuje, že je proti jakémukoliv anšlusu Hitlerovu, Pilsudského, Horthyho a že proti tomu bude také aktivně bojovat..."27/ Obraceje se k pracujícím národů a národností uváděl znova to, co bylo řečeno už při probojování hesla sebeurčení na V. a VI. sjezdu: že totiž jedině revoluční perspektiva "ukazuje masám pracujícího lidu nečeských národů možnost nacionálního osvobození bez nebezpečí dostat se tak řečeno z deště pod okap, tj. přijít z jařma českého imperialismu pod knutu Hitlera, Horthyho a Pilsudského." 28/

Pravičáci, popírající a v některých případech přímo zesměšňující objektivní zdůvodňování změny politiky strany, vydávali ji pouze za subjektivní a tím za přiznání nesprávnosti politiky dřívější. Z toho jim vyplývalo, že strana měla podobnou politiku (tj. podporu masarykovské buržoazie, obranu buržoazní ČSR) provádět už dříve. Avšak přenášet to, co bylo správné v situaci, kdy hrozil útok fašismu zvenčí, do situace, kdy takovéto nebezpečí neexistovalo a kdy Československo bylo zapojeno do imperialistické politiky Západu, rovná se požadavku změny revoluční politiky strany v reformistickou a záměny internacionalismu nacionalismem.

Pravičáci obviňovali stranu, že nebezpečí fašismu rozpoznala a s obratem své politiky přišla příliš pozdě. Komunisté však už ve dvacátých letech varovali před nebezpečím fašismu a vyzývali k boji proti němu. Není třeba zapírat, že v boji proti fašismu se komunistické hnutí dopustilo určitých chyb, nesrovnatelných ovšem nejen s chybami, nýbrž se zaviněním situace buržoazií a reformisty. Není také třeba zastírat, že komunistickému hnutí trvalo určitou dobu, než rozpoznalo novost situace a než pro ni nalezlo adekvátní politický postup.

Ovšem rozebrat se v těchto otázkách nelze s pomocí pravičáckého zjednodušování o jakoby jediné možné variantě vývoje a na základě předpojatých falešných hodnocení, vycházejících z buržoazních a reformistických schémat, nýbrž pečlivým zvážením tehdejší historické situace a jejího vývoje.

My dnes už víme, jak věci dopadly a kterým směrem se vyvinuly. Ale v začátcích třicátých let byla např. velkou reálnou (a z hlediska pracujících a komunistů optimální) možností revoluce v Německu. Ani po Hitlerově příchodu k moci nebylo hned zcela jasno - trval odpor německých pracujících, i v mezinárodní situaci se rýsovaly možnosti zastavení fašismu, rostl zvláště odpor mas proti němu. Fašismus sám nebyl důkazem síly, nýbrž slabosti a bezvýchodností kapitálu.

Komunistické hnutí, včetně KSČ, vůbec nepodceňovalo nebezpečí reakce, jež posléze nabyla podobu fašismu. Fašismus se však neobjevil zčistajasna. Byl připraven politikou "demokratické" buržoazie a jejích reformistických spojenců, politikou oklešťování demokracie, zavádění perzekučních zákonů, zvýšeného vykořisťování a útlaku pracujících. Zjevné selhání buržoazní demokracie na jedné straně revolucionizovalo masy, na druhé straně však nahánělo zbídačované masy, zvláště maloměšťáky a deklasované živly, fašistické demagogii.

Vysloveně fašistické skupiny, složené z živlů pochybné pověsti, zůstávaly dlouho na periferii politického dění. Nebezpečí reakce představovala proto dlouho politika tradičních politických stran buržoazie a maloburžoazie, svážejících se vlivem narůstajících potíží buržoazní společnosti stále více doprava. Po fašismu sáhla, fašismu uvolnila buržoazie cestu tehdy, když už tradiční metody vládnutí nedostačovaly k uhájení jejího panství.

Rozmach fašistických skupin ve velké fašistické hnutí byl jednou variantou vývoje. Existovala i jiná - vnitřní fašizace stávajících buržoazních a maloburžoazních stran, posilováním jejich vyloženě reakčních křídel.

Takováto alternativa se zpočátku rýsovala i v ČSR. Uvnitř vládnoucích "demokratických" stran, existovaly síly, inspirující se nejprve italským, pak ale i hitlerovským fašismem a snažící se soustředit a sjednotit s pomocí ústupků reakci všech národů a národností republiky. Orientace na hitlerovské Německo měla být oporou jejich třídnímu panství, od spojenectví s nímž pak očekávaly tučné zisky v souvislosti s očekávanou válkou. Doufaly, že Německo bude tolerovat existenci ČSR, bude-li v ní mít spolehlivého vazala.

Teprve další vývoj vyjevil nereálnost těchto koncepcí, i když se jich česká reakce nevzdala ani po rozbití ČSR hitlerovským fašismem. Nacionalismus, který byl v nacionálně jednolitých státech silným tmelem fašistického hnutí, v mnohonárodním Československu se nutně stal dezintegrující silou. Fašistické síly různých národů republiky sice spolupracovaly při podrývání jejího buržoazně demokratického charakteru a v úsilí o změnu zahraniční orientace státu. Každá z nich však sledovala vlastní cíle. Německé fašistické hnutí v ČSR se při vzrůstu hitlerovského fašismu zorientovalo jednoznačně navenek - na německou Říši a na rozbití ČSR. I slovenské fašistické hnutí tak nakonec učinilo.

Teprve upevnění hitlerovského režimu a jeho otevřený expanzionistický kurs učinily konec onomu směru vnitřní politiky ČSR, jenž se nebezpečně přibližoval polofašistickým metodám a jehož projevem bylo i zahnání KSČ do poloilegality. Teprve hrozba ze strany hitlerovského Německa vytvořila uvnitř buržoazie Československa onu caesuru, která ji rozdělila na dva vzhledem k fašismu vyhraněné tábory, (při vzájemných přechodech, při váhavosti a kolísání "hradní" buržoazie - zvláště v souvislosti s politikou "appeasementu" (=politika smiřování a ustupování fašistickým agresorům) západních, bývalých dohodových mocností vůči hitlerovskému Německu.

Na jedné straně stanula své dosavadní postavení hájící česká masarykovská buržoazie a její spojenci z řad buržoazie ostatních národů (z velké části od ní v souvislosti s nástupem fašismu a s jeho terorem odpadající), na druhé straně pak především německá fašistická iredentistická buržoazie (získávající s demagogickým využíváním bídy pracujících, s pomocí vybičovaného nacionálního šovinismu, terorem a za podpory Hitlera stále masovější podporu německého obyvatelstva) a její spojenci z řad nejreakčnějších kruhů dalších národností ČSR. Diferenciace v táboře české buržoazie šla po linii odporu na jedné i ústupků a snah o dohodu s fašistickým hnutím nečeských národů na druhé straně, i po linii zahraniční orientace - na západní imperialistické mocnosti a jimi podmiňované opatrné spojenectví s SSSR, či na fašistické státy a především na hitlerovské Německo.

Jak později ukázal Mnichov, nestačila tato ceasura k tomu, aby "demokratická" buržoazie dala národním zájmům přednost před třídními. Než bránit ČSR ve spojenectví s SSSR a za podpory lidu, obětovala raději státní samostatnost, svobodu národa a dokonce i své národně třídní zájmy obecně buržoazním zájmům, jež ji spojovaly se západním imperialismem.

KSČ včas rozpoznala nebezpečí fašizace republiky a bojovala proti němu. Ve spolupráci s mezinárodním komunistickým hnutím si uvědomila změnu mezinárodní situace a změnila v souladu s ní i svou politiku. Nepřijímala přitom pouze pasivně učiněná rozhodnutí. Přispěla aktivně k jejich vypracování a tvůrčím způsobem je aplikovala na československé poměry. A to nikoli přes to, že na V. a VI. sjezdu nastoupila důsledně leninský kurs i národnostní politiky, nýbrž právě proto.

Pravičáci, vykládající nacionalisticky boj na obranu republiky, vytvářeli falešné domnění, že KSČ změnou své konkrétní politiky změnila její podstatu. Ve skutečnosti leninský základ politiky KSČ, nastoupený V. a VI. sjezdem, se nezměnil. Pro politiku KSČ před nástupem fašismu i po něm je charakteristický důsledně třídní přístup k nacionálním problémům, důsledné podřizování národnostní otázky zájmům třídního boje - způsobem, odpovídajícím dané situaci: před nástupem fašismu - hlásáním a probojováváním práva sebeurčení národů republiky, po nástupu fašismu - odvoláním tohoto hesla a bojem za demokratické národnostní vyrovnání, bojem na obranu republiky, chápaným nikoli netřídně a nacionalisticky, nýbrž třídně a marxisticko-leninsky jako lidové hnutí.

Proto také KSČ jediná z československých stran čestně obstála v historické zkoušce, jakou byl Mnichov a zánik ČSR. KSČ ze své strany a ze všech svých sil učinila maximum pro úspěch tohoto boje. Jako jediná nekapitulovala a nepřestala ani v neslýchaně zhoršených podmínkách vést dále boj za národní i sociální svobodu pracujících. Žádné pomluvy nemohou tuto její roli popřít.

1.12. Mnichov - sebeurčení?!

Rozbití ČSR započalo tzv. mnichovskou dohodou čtyř mocností - fašistického Německa, fašistické Itálie, a buržoazně demokratické Francie a Anglie – vnucenou Československu hrubým nátlakem a přijatou kapitulantskou československou vládou přes rozhodný odpor lidu. Odstoupení pohraničích oblastí Československa hitlerovskému Německu (a po Mnichovu následující tzv. vídeňské arbitráži i fašistickému Maďarsku a Polsku) podrylo obranyschopnost ČSR a vyřadilo je jako vážnou překážku hitlerovského výboje na východ, proti SSSR. Porážka buržoazní demokracie znamenala fašizaci zbylého Československa a jeho zahraničně politické podřízení hitlerovskému Německu, kterému tím byla poskytnuta možnost úplně ČSR rozvrátit a zničit. Hitlerovo ujišťování, že po Mnichovu už nemá vůči Československu žádných územních požadavků, skončilo za několik málo měsíců jím inscenovanou komedií vyhlášení slovenského fašistického státu, přímou německou okupací českých zemí a vyhlášením tzv. protektorátu. Na rozpadu Československa se přiživilo i fašistické Maďarsko, které dodatečně k dřívějšímu záboru okupovalo se souhlasem Hitlera, který se je tak pevně připoutal k sobě, Zakarpatskou Ukrajinu a části východního Slovenska.

Hitlerovci a jejich revanšističtí dědici se pokoušeli a pokoušejí vydávat Mnichov za odčinění křivdy z r. 1918 a za uplatnění práva na sebeurčení. Dálo a děje se tak popíráním základního a rozhodujícího charakteru Mnichova - fašistické agrese proti svrchovanému státu, jenž byl překážkou hitlerovského Německa v cestě za dalšími výboji, a popíráním základního a rozhodujícího smyslu Mnichova - odvrátit Hitlera od Západu a uvolnit mu ruce, usměrnit jeho výboj směrem na východ - proti SSSR.

Mnichov se uměle odtrhává od rychle následující likvidace celé ČSR. Zastírá se tak, že jeho smyslem bylo obětovat Československo Hitlerovi ve snaze "usmířit" jej a obrátit jej pouze proti SSSR. Zastírá se, že Mnichov a rychle mu následující likvidace ČSR byly jedněmi z posledních kroků hitlerovského Německa k rozpoutání druhé světové války.

Rozpad ČSR se vydává za důsledek vnitřních rozporů. Přes fakt nacionální nerovnoprávnosti bylo však buržoazní Československo relativně velmi demokratické. Široká byla i demokratická práva nečeských národů v něm. Jejich postavení bylo nesrovnatelné s persekucí menšin ve fašistických státech, ve fašistickém Německu, vůbec už nemluvě o teroru a genocidě fašistického Německa na jím okupovaných územích za druhé světové války. Vnitřní nacionální rozpory Československa byly uměle vyhroceny zvenčí, sousedními fašistickými režimy, specielně pak Německem, a to právě při zneužití československého buržoazně demokratického pořádku. Československo se nerozpadlo vlivem vnitřních rozporů, které sehrály jen pomocnou roli pro fašismus vhodného nástroje realizace jeho plánů, nýbrž v důsledku brutální a bezohledné agrese hitlerovského Německa.

Ani odvolávání se revanšistů na jisté vnější zdání sebeurčení neobstojí. Svobodné rozhodování obyvatelstva nebylo připuštěno - řešení, rychlé a kvapné - bylo vnuceno zvenčí. Nebyla umožněna svobodná agitace pro to či ono řešení. Na území, nárokovaném hitlerovským Německem, vládl při zneužívání československé buržoazní demokracie, při její nečinnosti, při jejím ustupování fašistickému tlaku a za aktivní podpory nejreakčnějších českých kruhů - už dlouho teror německých fašistů nejen proti českému obyvatelstvu, nýbrž i proti nefašistickému německému obyvatelstvu, jehož odpor byl lámán násilím a jež bylo násilně naháněno do fašistického tábora. I když většina německého obyvatelstva v době Mnichova už šla za fašisty (když jim s pomocí západních "demokracií" byla uvolňována cesta a když takto dosahované Hitlerovy úspěchy strhávaly na jeho stranu dosud kolísající a nerozhodné živly), nebylo by bývalo skutečné svobodné rozhodování ani německého obyvatelstva jednoznačně pro Hitlera a připojení k Říši, nemluvě už o statisících Čechů, žijících na daném území.29/

I byť menšinový odpor byl Hitlerovým plánům a jeho demagogii nebezpečný. To si uvědomovaly i reakční kruhy Západu, které se sice Hitlera obávaly, z hlediska svých třídních zájmů jej však nemohly nechat padnout v případě jeho neúspěchu. Také proto mu uvolňovaly cestu.

Hitlerovci, ohánějící se "nacionální spravedlností" a demokratickým heslem sebeurčení, donutili statisíce obyvatel české národnosti, žijících v českém pohraničí, k útěku do vnitrozemí. Proti zbylému českému obyvatelstvu byl rozpoután teror. Při okupaci pohraničí, sledující cíl úplného rozvrácení obranyschopnosti zbylého Československa, byly zabírány i ryze české oblasti. Pod demagogickými hesly nacionální demokracie byl rozpoután teror proti pokrokovým a demokratickým vrstvám i německého obyvatelstva, pokud vydržely dosavadní zběsilé útoky a nepoddaly se fašismu.

Mnichov vydal zbytek Československa hrubému hitlerovskému zasahování zvenčí, tedy hrubému porušení a potlačení svobodné vůle jeho národů na vlastním etnickém území. Vytvoření vazalského slovenského fašistického státu, přímá okupace českých zemí, zabrání Maďarskem - za Hitlerova souhlasu - ryze ukrajinských a slovenských oblastí bylo naprostým zničením sebeurčení druhých národů, začátkem plánu na jejich národní a dokonce fyzickou likvidaci, jehož součástí se staly masové deportace do koncentračních táborů, popravy nejlepších představitelů těchto národů, uvržení těchto národů do postavení bezprávných otroků, vydaných zvůli jejich nacistických otrokářů.

Jak je ve světle toho všeho ještě možno mít drzost hovořit o Mnichovu jako o realizaci demokratického práva sebeurčení?

2. Obnovení Československa a sebeurčení

2.1. Od zničení Československa k ideji jeho znovuobnovení

Zničení Československé znamenalo zničení svobody, potlačení sebeurčení, hrozbu zničení národní existence a dokonce fyzického vyhlazení příslušníků českého národa. Existence loutkového slovenského fašistického státu a hlučná nacionalistická demagogie slovenských fašistů nemohly zastřít skutečnost, že i slovensky národ upadl pod jařmo německého fašismu a byl zcela vydán jeho svévoli. Části slovenského národa se dostaly pod maďarskou fašistickou okupaci. Pod maďarskou fašistickou okupaci se dostal ukrajinský lid Zakarpatska. Těšínsko, zabrané za pomoci Hitlera Polskem, bylo ani ne za rok po tom, po zničení Polska Hitlerem, přičleněno přímo k německé Říši. Malá oblast, zabraná Polskem na slovenském pomezí, byla znovu připojena k Slovensku, které využilo porážky Polska i k tomu, aby si - s Hitlerovým souhlasem - připojilo slovenské obce na Oravě a Spiši, o něž se vedl spor už po první světové válce a jež byly nakonec přiřčeny Polsku jako kompenzace za neuspokojení jeho pretenzí na Těšínsku. Maďarské obyvatelstvo (především pracující) od Slovenska fašistickým Maďarskem odtržených oblastí se brzo na vlastní zkušenosti přesvědčilo o pravdivosti Gottwaldových slov, že toto domnělé národní osvobození bylo cestou z deště pod okap.

Jen u německého obyvatelstva (na území odtrženém od Československa a začleněném přímo do německé Říše, v tzv. protektorátě, a na Slovensku, kde se mu dostalo privilegovaného postavení příslušníků panského národa) převládlo zcela - po potlačení zbytků odporu komunistů a demokratů a po omračujících Hitlerových počátečních úspěších - nacionální opojení. Naprostá většina bývalých československých Němců přešla plně na stranu Hitlera, stala se vykonavatelem jeho zločinných plánů, zvláště na území bývalého Československa, a setrvala na jeho straně až do jeho neslavného konce.

Nejreakčnější část české a slovenské buržoazie přistoupila k aktivní kolaboraci s německými fašistickými okupanty a utlačovateli K ní se - ze zbabělosti - přidaly další elementy. Vedení bývalé vládnoucí, "hradní" části buržoazie emigrovalo na kapitalistický Západ a počítajíc s válkou snažilo se zopakovat svou taktiku z doby první světové války: diplomatický boj v zahraničí s pomocí československých vojenských jednotek, pasivní odpor doma, při zachování určitého spojení s obojetnými elementy kolaborantské buržoazie.

Při složitých peripetiích vývoje doma i ve světě došlo k rozkolu mezi českou a slovenskou částí buržoazní emigrace. První se orientovala na prosté obnovení předválečného Československa, zatímco druhá, ve spojení a za podpory určitých kruhů Západu, hledala řešení v různých reakčních kombinacích státně politického uspořádání ve střední Evropě.

Vývoj byl nakonec příznivější pro benešovské křídlo, které se v určitém období také zanášelo konfederačními (v intencích imperialistického Západu protisovětskými) plány, ovšem za předpokladu obnovení a celistvosti původního Československa.

S londýnskou benešovskou emigrací zpočátku jistým způsobem spolupracoval německý sociální demokrat Jaksch. Jeho stále otevřenější obhajoba mnichovského řešení vedla však nakonec k úplnému rozchodu s Benešem.

KSČ, která jediná nepřijala Mnichov a nekapitulovala, zahnána do ilegality pokračovala v svém boji proti fašismu a za národní svobodu, řízeném z moskevské emigrace vedením strany v čele s Klementem Gottwaldem. Po vytvoření tzv. protektorátu a Slovenského státu existovala v českých zemích a na Slovensku samostatná stranická vedení, jejichž činnost byla vzhledem k jednotě stranicko-politických zásad a díky koordinaci moskevským vedením v zásadním souladu - při diferenciaci, nezbytné s ohledem na rozdílné konkrétní podmínky.

Bezprostředně po Mnichovu bylo snahou strany zabránit fašizaci republiky a udržet její na cizím fašismu nezávislý zahraniční kurs. Strana bojovala proti defetismu a za semknutí všech protifašistických sil.

Po rozbití ČSR zaměřila své úsilí proti cizím okupantům a jejich domácím přisluhovačům.

V souladu s úsilím SSSR o dohodu se západními kapitalistickými státy pro boj především proti fašistickému Německu pokračovala v kursu na jednotu všech sil, včetně nefašistické masarykovsko-benešovské buržoazie.

Po nezdaru tohoto úsilí Sovětského svazu a po podepsání smlouvy o neútočení mezi SSSR a hitlerovským Německem vysvětlovala strana tento akt jako nezbytný taktický ústupek, neměnící nic na zásadním komunistickém postoji vůči fašismu. Vyvracela pomluvy západních imperialistů a s nimi spojené buržoazie, zaměřené proti SSSR, a odhalovala nebezpečné plány na obrácení všech sil kapitalistického světa proti SSSR, přes fakt vypuknutí války mezi fašistickým Německem a západními kapitalistickými mocnostmi. Čelila nebezpečným kombinacím emigrantské buržoazie, sledující antisovětský kurs západních imperialistů. Pěstovala, posilovala víru československého lidu v socialistický SSSR jako jediného skutečného zastánce svobody všech národů.

Bojujíc obecně za osvobození utlačených národů Československa nechávala KSČ zpočátku otevřenu otázku formy tohoto osvobození, zvláště v českém prostředí, prostředí to bývalého vládnoucího národa.

Na Slovensku vznikla v první fázi války v komunistickém hnutí (na základě příkladu připojení pobaltských republik k SSSR, do značné míry obdobné situace Slovenska a zřejmě i v reminiscenci na někdejší Slovenskou sovětskou republiku) idea sovětského Slovenska jako možné formy sociálního a národního osvobození slovenského lidu.

Po napadení SSSR hitlerovským Německem a jeho spojenci a po vytvoření protifašistické koalice SSSR a západních kapitalistických protiněmeckých mocností znovu vyvstala možnost a nutnost sjednocení všech protifašistických sil bývalé ČSR, pro boj proti cizím fašistickým utlačovatelům a jejich domácím přisluhovačům.

V souvislosti s tím vystoupila možnost a nutnost obnovení ČSR v původní podobě (tj. za odčinění všeho toho, co vzhledem k ČSR fašismus přivodil) jako v daných podmínkách optimální forma znovuzískání svobody fašismem zotročených národů Československa.

2.2. Obnovení Československa - součást likvidace fašismu

Na obnovení ČSR se mohly shodnout, za určitých podmínek (odstranění nacionální nadvlády Čechů, likvidace pozic fašistické buržoazie) všechny složky odboje na území Československa. S touto formou mohly (či musely nakonec - po beznadějnosti pokusů o nové protisovětské uspořádání ve střední, východní a jihovýchodní Evropě) souhlasit i všechny mocnosti protifašistické koalice.

Dosažení této jednoty nebylo nikterak snadným dílem. Benešovská buržoazie se nechtěla vzdát své nadvlády, využívajíc pro podporu své pozice zneužití utlačených národů ČSR fašismem. Slováci však zvláště Slovenským národním povstáním dokumentovali odlišnost chápání slovenské otázky slovenským lidem a slovenskými fašisty. Mohli proto proti benešovským pretenzím na obnovu dřívější české nadvlády postavit požadavek sjednocení na základě zásady rovný s rovným.

Benešovská koncepce unitárního státu s českou nadvládou se v závěru války ostře střetla s požadavkem federativního svazku ze strany Slováků, jejž Beneš a jeho stoupenci nebyli schopni přijmout. Politickému umění Klementa Gottwalda se podařilo najít řešení, uspokojující (dočasně) obě strany a umožňující kompromis: přiznání nacionální svébytnosti Slováků (odmítané Benešem a benešovci) a oprávněnosti a nezbytnosti vytvoření slovenských národních orgánů - při ponechání otázky formy svazku mezi Čechy a Slováky otevřené. Vzájemná dobrovolná dohoda mezi Čechy a Slováky přitom měla určité prvky federace - bez ohledu na konkrétní realizaci podobnou spíše autonomii.

Boj za obnovu ČSR byl zpočátku veden jako boj za republiku Čechů, Slováků a zakarpatských Ukrajinců. Nezávisle na tom, že boj zakarpatského lidu doma se rozvíjel především v souvislosti s Velkou vlasteneckou válkou sovětského lidu, podporovala KSČ vstupování zakarpatských Ukrajinců do československého zahraničního vojska – už v zájmu posílení jeho demokratického a socialistického zaměření. Na konci války se ovšem situace vyhrotila: na Zakarpatsku, osvobozeném Sovětskou armádou, se pokoušela zavádět své pořádky československá buržoazní administrativa. Všeobecný odpor proti ní vyústil v jednoznačný požadavek připojení Zakarpatské Ukrajiny k USSR, jak to ostatně bylo požadováno už bezprostředně v roce 1918 a po něm.

Státnická moudrost na obou stranách (na československé straně zásluhou KSČ) přivedla k tomu, ze ČSR byla, původně a zpočátku, obnovena v předválečné podobě. Tím bylo odčiněno vše, co do národnostní otázky vnesl fašismus. A tím byl také mimo vší pochybnost postaven princip obnovy předválečného státního uspořádání. Teprve po oficielním obnovení ČSR bylo Zakarpatsko, na základě zcela nové a rovnoprávné smlouvy mezi obnovenou ČSR a SSSR na základě vůle zakarpatského lidu odstoupeno USSR.

V souladu s protifašistickým bojem, jehož se zúčastňovala i buržoazie, a v souladu s charakterem přeměn v závěru války, jež nemohly mít ještě socialistický, převážně či výrazně socialistický charakter, nýbrž charakter kompromisu s buržoazií, zúčastnivší se boje proti fašismu, nemohlo být toto řešení založeno na čistě etnickém principu. Za základ rozhraničení mezi ČSR a SSSR (USSR) nebyla tedy vzata etnická realita (existence ukrajinských oblastí při severní hranici východního Slovenska), nýbrž "historická" realita někdejší hranice mezi Slovenskem a tzv. Podkarpatskou Rusí z doby buržoazní republiky - a nepodstatnými korekturami. To jen potvrzuje, že řešení z roku 1945 mělo protifašistický ráz, že se ho zúčastňovala i buržoazie, že proto ryze socialistické řešení, dávají průchod všem sympatiím obyvatelstva, nebylo možné. Že tedy šlo o určitý, vzhledem k daným podmínkám účelný a správný kompromis.

Složitější situace byla v poměru k Polsku, jež se spolu s Hitlerem zúčastnilo dělení buržoazní ČSR, samo však bylo porobeno hitlerovským Německem, přičemž Československu odtržená území byla připojena přímo k německé Říši. Protiněmecký odboj na tomto území dával možnost, aby území nárokovalo jak obnovované Československo, tak Polsko. Československé a polské buržoazní směry upadly tu snadno do starých sporů, jež nezůstaly bez vlivu ani na komunistické hnutí. Po určitou dobu i komunistické hnutí v Polsku požadovalo připojení těchto území k novému Polsku. Československé komunistické hnutí uplatňovalo sice především hospodářské argumenty. Rozhodujícím však zřejmé bylo to, že tolerovat polský zábor za pomoci Hitlera z roku 1938 odporovalo by protifašistickému charakteru války. Sporná území byla proto znovu připojena ČSR.

Na druhé straně jestliže zůstalo v platnosti odstranění polského záboru slovenského území z roku 1938, pozdější připojení (za pomoci hitlerovského Německa) slovenských obcí na Oravě a Spiši bylo anulováno. Tato území se vrátila k Polsku.

V roce 1945 byl, v souvislosti s odstraňováním historických německých výbojů proti slovanským národům a s přiznáním německo-polské hranice na Odře a Nise, v obnovované ČSR vznášen požadavek připojení Kladska, někdejší to součásti českého království, k ČSR. Ještě fantastičtější byly požadavky připojení k ČSR Lužice, už dávno oddělené od českých zemí, požadavky navazující na obdobné snahy po roce 1918 a dovolávající se hitlerovského útlaku bratrského lužického národa.

Tyto snahy neuspěly a dlužno říci oprávněně. Požadavek připojení Kladska k ČSR komplikoval zásadní řešení, přijaté velmocemi vůči poraženému Německu. Vyvolával spor mezi obětmi hitlerovského Německa a pretendenty na nové, spravedlivější a bezpečnější uspořádání poměrů vůči Německu – mezi Československem a Polskem. Požadavek připojení Lužice, ostatně už převážně poněmčené, byl ještě nereálnější. Vyvěral z čistě nacionálních či nacionalistických představ.

2.3. Obnovení Československa 1945 a sebeurčení

Z výsledného charakteru druhé světové války jako spravedlivého boje koalice SSSR a západních mocností proti fašistickým mocnostem, rozpoutavším ze své strany nespravedlivou válku s cílem zotročení ostatních zemí a národů světa, vyplynul princip poválečného uspořádání. Odčinění všeho toho, co fašismus způsobil, a zabezpečení proti případnému pokusu o opakování agrese ze strany poražených v budoucnosti, což představovalo: likvidaci fašistických pořádků v poražených zemích; likvidaci jejich výbojů - nových, tj. z druhé světové války, i starších, tj. i z doby před ní; případné hraniční úpravy na úkor poražených fašistických zemí a ve prospěch obětí jejich nedávného útoku.

V souladu s tím bylo navrácení Československu těch území, jež mu odňaly státy fašistické koalice - Německo a jeho spojenec Maďarsko (ale i polofašistické Polsko, na což se rádo zapomíná).

Tato na konci války samozřejmá věc musela byt tvrdě vybojována. Západní kapitalistické mocnosti (které v r. 1918 daly souhlas k připojení oněch území k ČSR, vnutily však Československu mezinárodní garanci práv jeho národnostních menšin, jíž v roce 1938 využily k hrubému nátlaku proti ČSR v zájmu uvolnění cesty Hitlerovi na východ) dlouho trvaly na platnosti mnichovské dohody, na níž byl jejich podpis. Jen s velkým váháním, pod velkým tlakem fakt fašistických zločinů, tváří v tvář jednoznačnému sovětskému odmítání Mnichova a pod vlivem rozhodného protifašistického hnutí lidu ve vlastních zemích byly nakonec donuceny uznat mnichovskou dohodu za neplatnou. Což jim nevadilo, aby v zákulisí dále neosnovaly plány na přestavbu Evropy způsobem, vyhovujícím jejich zájmům. Jen rozhodující podíl SSSR na porážce fašismu a jeho důsledné stanovisko zmařily tyto plány. Pod vlivem stanoviska západních mocností byl i Beneš zpočátku ochoten k určitým hraničním úpravám vůči budoucímu Německu. Průběh války však dovedl i jeho k nekompromisnímu stanovisku - k požadavku navrácení všech fašismem uloupených území.

Návratem území odtržených fašistickými státy od Československa, však vyvstal problém, co s německým a maďarským obyvatelstvem těchto území. Po smutných zkušenostech se zneužitím menšin proti svobodě Čechů a Slováků vznikla snaha zbavit se menšin a budovat obnovené Československo jako národní stát Čechů a Slováků. Pokud by menšiny zůstaly, nepřipustit nějakou mezinárodní garanci jejich práv, jíž by zase mohlo být zneužito. Menšiny v tom případě měly náležet do výlučné kompetence československého státu.

Zvláště tíživý problém početné německé menšiny byl nakonec řešen jejím vysídlením, k němuž daly velmoci (obdobně vysídlení německých menšin z dalších států střední, východní a jihovýchodní Evropy) souhlas.

O vysídlení Němců rozhodlo mnoho důvodů. Stali se v naprosté většině aktivními nacisty a zůstali jimi až do konce války. Jejich nenávist k Čechům je přivedla k aktivní účasti na zločinech německého fašismu. Tato fašismem vybičovaná nenávist, zapustivší hluboké kořeny, byla by při jejich setrvání v ČSR stálou hrozbou jejím národům. Převýchova by vyžadovala mnoho času a prostředků, jež by naprosto neoprávněně připadly k tíži českého a slovenského národa, obětem jejích nedávné agrese. Přitom perspektivy převýchovy byly naprosto nejisté. Ponechání Němců v ČSR komplikovalo by neoprávněně její vývoj. Dávalo by možnost nového zneužití německé menšiny a příležitost k novému zasahování zvenčí do jejích vnitřních záležitostí. Ponechání německé menšiny jitřilo by nacionální problematiku, posouvalo by ji trvale do popředí a odvádělo by pozornost od důležitějších a základnějších problémů sociálních.

Těžký náraz vysídlení dával Němcům pocítit zhoubnost toho, že se nechali fašismem zneužít pro jeho zločiny. Byl v tom smyslu důležitou podmínkou jejich vystřízlivění z fašisticko-nacionálních iluzí, k jejich demokratické převýchově. Samozřejmě za jednoho předpokladu: že protifašistickou koalicí přijatá opatření proti fašismu a k jeho likvidaci budou důsledně prováděna. Tak tomu bylo v NDR.

Naproti tomu v NSR, kde západní mocnosti brzo opustily přijatá usnesení a začaly znovu oživovat německy militarismus, aby jej znova využívaly proti SSSR, mohl odsun přivést k zesílení nenávisti Němců proti SSSR a ČSR. Tak by tomu však bylo za daných okolností i bez odsunu, při ponechání Němců v ČSR. Nebezpečí z jejich strany bylo by však větší, protože by hrozilo nejen zvenčí, nýbrž i zevnitř. Pravděpodobnost, že západní mocností budou znova stavět pražený německý imperialismus na nohy (pravděpodobnost, jež se bohužel proměnila ve skutečnost) byla dalším důvodem, jenž vedl Čechy a Slováky k požadavku odsunu, jehož oprávněnost a správnost je tímto stanoviskem Západu jen potvrzena.

Odsun je německými revanšisty vydáván za akt české msty. Spravedlivá nenávist k zločinům německých fašistů sice zákonitě v roce 1945 přerostla v spontánní hněv českých a slovenských lidí vůči Němcům. Avšak tento pouze průvodní zjev neurčuje charakter odsunu. Ten je dán jeho objektivním významem a smyslem v souvislosti se spravedlivým bojem proti fašismu - jako součásti porážky a likvidace fašismu. Proto, ať to pro ně bylo a je jakkoli těžké, byl a je odsun schvalován německými antifašisty.

Revanšisté, dovolávajíce se roku 1918 a kladouce rok 1945 na rovinu s ním, hovoří o českém či československém imperialismu, nacionalismu, šovinismu apod. Nechtěně jim nahrávají z české či československé strany ti, kdož hájíce oprávněnost, správnost a spravedlnost odsunu Němců po roce 1945, se domnívají, že musí proto obhajovat i imperialistické akty vzniku ČSR 1918. Revanšisté hovoří v obou případech o (neoprávněném) porušení sebeurčení Němců. Někteří českoslovenští obhájci řešení z roku 1945, odmítající oprávněně tyto revanšistické invektivy proti návratu Hitlerem uloupených území k ČSR a proti odsunu, pokládají za nevyhnutelné popírat porušení, potlačení sebeurčení Němců v roce 1918.

To je však naprosto falešné. Říká se: "Dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž." První světová válka byla imperialistickou z obou stran. Každá z bojujících stran sledovala své imperialistické cíle. Vítězství té či oné nemohlo přinést spravedlivý mír, nemohlo nepřinést akty imperialistické anexe a potlačení sebeurčení. Česká buržoazie, která boj českého a slovenského národa zapojila do imperialistického klání, už sama svou třídní povahou a také spojením s dohodovým imperialismem nemohla rovněž nevtisknout formám tohoto boje a jeho výsledkům imperialistické rysy. To je jasně řečeno jak u Lenina, tak v dokumentech Kominterny, či u Klementa Gottwalda a v dokumentech KSČ.

Druhá světová válka měla charakter naprosto rozdílný. Nespravedlivou, zločinnou válkou byla pouze ze strany fašistických mocností. Ze strany protifašistické koalice to byla válka spravedlivá. Opatření proti poraženým fašistickým zemím, jejichž národy, a specielně německý, nabyly objektivně charakter reakčních národů, opatření sloužící k likvidaci fašismu - měla proto objektivně spravedlivý charakter. Lišila se principiálně od opatření vítězů po první světové válce, byť i navenek se jim mohla podobat.

Této vnější podoby zneužívají revanšisté, aby - dovolávajíce se nespravedlnosti versailleského míru - označili za nespravedlivé i naprosto spravedlivá a oprávněná protifašistická opatření z konce druhé světové války. A jim do ruky hraje každý, kdo dopouští principiální směšování či ztotožňování opatření z konce první a z konce druhé světové války - byť i v domnělém zájmu obhájení správnosti řešení z roku 1945.

Revanšisté mávají abstraktně právem sebeurčení, v zájmu zvrácení výsledků druhé světové války, tj. své vlastní porážky. Dovolávají se však sebeurčení naprosto neoprávněně. Nikoli protifašistická koalice je zbavila sebeurčení, nýbrž Hitler, a oni sami se ho zbavili, když je využili proti demokracii, v zájmu fašismu a jeho zločinného výboje. Je nehoráznou demagogií, když se pokoušejí jako beránci stavět do stejné řady s národy kolonií a rozvojových zemí, žádajícími sebeurčení a bojujícími za ně.

Národy kolonií a rozvojových zemí byly objektem imperialistického vykořisťování a útlaku a jejich boj proti němu je spravedlivý. Fašističtí Němci však byli nositeli zločinného, v dějinách dosud nevídaného vykořisťování, útlaku a genocidy druhých národů. Osobní svoboda je demokratickým právem. Je však fraškou a drzým podvodem, jestliže se jí dovolává zločinec, chtějící ujít spravedlivému trestu. Fašismus byl nejen komunisty, nýbrž celým demokratickým světem prohlášen za zločinné zřízení. V NSR je sice možno fašistické válečné zločiny prohlašovat za promlčené. To však není demokracie, nýbrž fraška demokracie, její pohřeb. Skutečná demokracie a národy, jež byly obětí fašistických zločinů, však nikdy něco podobného nemohou připustit.

Odsun nejenže tedy není možno odtrhávat od charakteru druhé světové války, nýbrž jedině v souvislosti s ní je možno jej pochopit, a správně pochopit. Vynesení odsunu, stejně jako sebeurčení, do abstraktní roviny může vést jen k falešným abstrakcím, naprosto pochybeným úvahám a závěrům.

Revanšisté se, na základě falešně abstraktního stavění otázky sebeurčení a s odvoláním na odsun, snaží dokázat, že komunisté prý se vzdali sebeurčení, které dříve proklamovali; že odsun je v rozporu s jejich zastáváním sebeurčení např. rozvojových zemí; že prý se stali nacionalisty, atd. To všechno je naprosto falešné. Komunisté byli a jsou obecně zastánci sebeurčení všech národů. Jako všechny společenské problémy však každý konkrétní problém sebeurčení posuzují v konkrétně historických souvislostech.

To nemá naprosto nic společného s politickým pragmatismem, se svévolí, voluntarismem a subjektivismem. To či ono stanovisko ke konkrétnímu případu sebeurčení není dáno subjektivně, nýbrž objektivními jeho souvislostmi, jimž se komunisté jako filozofičtí materialisté podřizují a jež respektují. Je přísná, železná logika v tom, zastávají-li komunisté sebeurčení rozvojových zemí a odmítají-li demagogii, již se sebeurčením provádějí imperialisté, již prováděl Hitler a již provádějí revanšisté.

Odmítám-li neoprávněný požadavek sebeurčení, neznamená to, že se vzdávám sebeurčení vůbec. Nezrazuji demokratický požadavek sebeurčení ani tehdy, jestliže obhajuji - právě v zájmu demokracie a v souladu s ním - potlačení sebeurčení toho národa, té nacionální skupiny, jež jej zneužila k protidemokratickým, reakčním, zločinným cílům. To nemá s nacionalismem nic společného. Nečiním to z nacionální zášti, nýbrž na základě zjištění objektivní role a objektivní situace daného národa, dané nacionální skupiny.

Znova je třeba opakovat, že není porušením demokracie, jestliže se upírá tomu, kdo ji zločinně zneužívá a porušuje.

Námitky revanšistů proti odsunu jako domněle neoprávněnému porušení a potlačení sebeurčení se někdy odmítají krkolomnou konstrukcí, že nešlo o potlačení sebeurčení, když Němci se dostali tam, kam chtěli - do Německa.

Takovou argumentaci není pro revanšisty obtížné vyvrátit. Nejen to - skýtá jim příležitost pro rozvíjení jejich demagogie. Zcela jinou věcí je, že zatímco západní mocnosti uvažovaly o zničení německého státu a rozkouskování německého národa (toho nakonec dosáhly separací svých okupačních zón a vytvořením NSR), SSSR - přes zločiny německých fašistů - hájil právo německého národa na národní a státní existenci. Tedy - při prosazení odsunu německých menšin z napadených států - rozhodná obhajoba práva německého národa na jemu přiznaném teritoriu na sebeurčení.

Případ maďarské menšiny v ČSR se do určité míry podobal případu menšiny německé. Na základě toho bylo po roce 1945 požadováno i vysídlení maďarské menšiny z ČSR. Souhlas velmocí však nebyl udělen. Náhradou za to byla organizována vzájemná výměna obyvatelstva, jež se však plně nerozvinula a byla po nějakém čase vůbec zastavena.

Fašistické Maďarsko bylo pouhým satelitem hitlerovského Německa. Maďarská menšina byla spíše objektem než vlastním subjektem odtržení od Československa. Maďarsko bylo osvobozeno Sovětskou armádou a po válce se začalo rozvíjet směrem k socialismu. To vytvořilo předpoklady pro principielně nový charakter vztahů mezi ním a Československem. Opatření proti maďarské menšině v Československu byla proto po plném přechodu od národní a demokratické revoluce k socialistické zrušena.

Z hlediska otázky sebeurčení přinesl tedy konec druhé světové války oprávněně a spravedlivě sebeurčení (nové, obnovené sebeurčení) Čechů, Slováků a Zakarpatska.

V souladu s charakterem druhé světové války nebylo připuštěno sebeurčení národnostních menšin, zneužitých v nedávné minulosti fašismem. Dokonce ani v případě Ukrajinců nemohlo být použito při řešení sebeurčení čistě etnického principu. Sebeurčení hlavního pomocníka agrese zahraničního fašismu proti ČSR - německé menšiny - bylo oprávněně a spravedlivě potlačeno. Vzhledem k nebezpečnosti zneužití německé menšiny se oprávněně sáhlo po zcela mimořádném opatření - odsunu, jenž v základě vůbec likvidoval německý problém v ČSR.

Tato řešení odpovídala objektivnímu charakteru druhé světové války, spravedlivého protifašistického boje. Byla v souladu s demokracií: sloužila likvidaci likvidace demokracie fašismem; byla součástí likvidace fašismu; byla součástí obnovení demokracie, zničené fašismem. Proto mohly a musely s těmito opatřeními dát souhlas i západní mocnosti - členové protifašistické koalice. Tato opatření nebyla v rozporu s marxismem a internacionalismem. Odpovídala podřízení národnostní otázky a otázky sebeurčení zájmům společenského pokroku, a to konkrétně historickým způsobem - v souladu s objektivní konkrétní historickou situací. Vycházela z rozdělení národů a zemí za druhé světové války na objektivně reakční a objektivně pokrokové. Byla oprávněně diferencovaným přístupem k takto diferencovaným národům a zemím (obdobně někdejšímu Marxovu podobnému diferencování z r. 1848, výslovně schvalovanému Leninem).

Nazývat je nacionalistickými (protože sloužila prospěchu jedněch a byla namířena proti druhým národům a zemím), nazývat je ne-marxistickými (protože nediferencovala mezi pracujícími a buržoazií fašistických zemí) je naprosto falešné. Diferencovala tam, kde byly objektivní diference, a nediferencovala tam, kde jedny (třídní) diference byly - bohužel - překryty nacionálními.

Opatření z konce druhé světové války se ovšem konkrétně lišila od postupu bolševiků v Říjnové revoluci, od původních plánů Kominterny i KSČ. To však nebyla ani chyba, ani vina KSČ. Příčinou byla rozdílná historická situace. SSSR, Kominterna, KSČ vyvinuly svého času veliké úsilí, aby vývoji ve světě daly směr k optimálnímu řešení všech společenských problémů, včetně nacionálních. Ještě silný kapitalismus tomu zabránil. Jeho fašistická forma nesmírně zkomplikovala historický vývoj ve světě, i v ČSR. Komunisté nemohli nerespektovat tyto skutečnosti. Museli jim přizpůsobit svůj postup.

Je však naprosto falešné vykládat to tak, že se vzdali svých zásad, že přešli na pozice "mocenské", "nacionalistické" atd. politiky, jak se to snaží interpretovat nepřátelé komunismu. Už nenávist těchto nepřátel vyvrací podobné pomluvy. Komunisté, při všech konkrétních změnách své politiky, šli a jdou neúchylně za svým cílem - socialismem, zahrnujícím i jejich internacionalismu odpovídající konečné a úplné osvobození všech národů a nastolení družných vztahů mezi nimi. Porážka a likvidace fašismu byly plně v souladu s bojem za socialismus.

Tvrdé postižení poražených fašistických zemí a národů bylo nutným předpokladem vymýcení fašismu a tím v zájmu svobodného, demokratického vývoje těchto zemí a národů. Jestliže tohoto cíle nebylo dosaženo, nebylo ho dosaženo všude, úplně atd. - není to vina SSSR a komunistů. Ti ani po druhé světové válce o vývoji ve světě přece zdaleka nerozhodovali sami, nýbrž musili nadále svádět tuhý boj s ještě mocným kapitalismem, táhnoucím vývoj nazad a nadále, v ještě větší míře než dříve komplikujícím světový vývoj, včetně řešení vztahů mezi národy.

Obnovení ČSR v roce 1945 nebylo prostým opakováním roku 1918. V novém Československu byla nastolena lidová demokracie, otevírající cestu dalšímu vývoji k socialismu. Až do roku 1948 se ovšem na moci podílela i buržoazie, což se omezujícím způsobem projevilo i v oblasti nacionálních vztahů. Buržoazie se pochopitelně pokoušela odvádět pozornost od sociálních problémů rozněcováním problémů nacionálních. Česká buržoazie se snažila odbourat či aspoň na minimum zredukovat uznání rovnoprávnosti Slováků a jeho důsledky. Slovenská buržoazie přistoupila na tajný spolek s poraženou luďáckou reakcí. Obě buržoazie však, přes existující rozpory, na společné třídní základně postupovaly proti KSČ. KSČ, hájící nekompromisně rovnoprávnost Slováků, musela - vzhledem k dočasnému vzrůstu vlivu reakce na Slovensku - přistoupit na určité omezení formy činnosti slovenských národních orgánů.

Z charakteru národní a demokratické revoluce vyplývalo, že KSČ musela akcentovat nacionální argumentaci a přes ni vést masy lidu k chápání základnějších sociálních a internacionálních problémů. Takovýmto způsobem probíhal i boj o zahraniční orientaci nového Československa, představující základní problém dalšího vývoje. V rozhořevším se třídním boji mezi pracujícími, vedenými KSČ, a zbytky buržoazie bylo samozřejmě využíváno řešení německé, resp. německé a maďarské otázky. Už před definitivním vítězstvím v roce 1948 strana prosadila uznání nacionálních práv polských občanů - přes nacionalistické štvanice českých buržoazních kruhů. Vzhledem k osudům Ukrajinců v nedávno minulosti a k jejich jednoznačnému protifašistickému postoji za války stalo se od počátku nové republiky nesporným uznání národních práv těch, kteří v ČSR zbyli.

Poznámky:

1/ Viz např. diskuze o národnostní otázce a sebeurčení na stránkách tehdejší Komunistické revue .

2/ K.Pomaizl, Vznik ČSR 1918 - Problém marxistické vědecké interpretace. NČSAV, Praha 1965,odd.III. 4: Konkrétní problémy vzniku ČSR a jeho výkladu, str.210-247; odd. (4): "Hodnocení charakteru vzniku ČSR 1918",str.242-247, spec.247.

Pod.: Spor o rok 1918.Tvorba 1970/46-příloha.

3/ T.G.Masaryk, Cesta demokracie 1. Čin, Praha 1939, str.71.

4/ Tamtéž, str.86: "zabereme slovenské kraje Uherska…"

5/ Tamtéž, str.85: "Neboť Slováci jsou téže národnosti jako my."

6/ To byl ostatně dosti obvyklý způsob klamání a zavádění lidu u nás. Fakt, že v Rudé armádě v Rusku bojovali bývalí němečtí a maďarští zajatci, posloužil přece mj. k poštvání legií proti bolševikům.

7/ To naprosto nemá nic společného s rozkladem ČSR a vytvořením loutkového fašistického slovenského státu v r.1939 s popudu hitlerovského Německa! Naprosto to neznamená schvalovat rozklad ČSSR, jak k němu došlo po kontrarevoluci 1989-90!

8/ Gottwald, Spisy VIII, str.214.

9/ Na nutnost konkrétně historického chápání problému národnostní otázky, na nutnost chápat jeho vlastní slova v konkrétně historickém kontextu, upozorňuje sám Gottwald v uvede- ném projevu o několik řádek výše: "Je jasné, že pojatie nacionálnych otázok podriaďujeme my, komunisti, základným otázkam pokroku triedneho boja, teraz teda záujmom boja proti Hitlerovi, obrane republiky, a že práve preto musíme definovať pomer medzi Čechmi a Slovákmi s iných hladísk, než aké platily skór, za inej situácie. Nesmieme podporovať argumentáciu Hitlera ničím. Naše stanovisko formulujem takto: Predovšetkým nie je možné stavať do jedného radu národ slovenský, maďarský a nemecký v pomere k českému národu, pokial ide o ich postavenie. Slováci majú iné postavenie jako napríklad Nemci a Maďari, a to štátoprávne, ústavne a fakticky, aj keď toto iné ich postavenie nie je ešte úplné a riešené. Iné postavenie Slovakov vyviera z ich národného charakteru. Národný charakter stavia Slovákov úzko vedľa Čechov. Tieto úzke vzťahy boli skor definované pojmom čechoslovakizmu, no toto pojatie sa už takmer všeobecne nahradzuje iným, správnejším pojatím."

10/ Beneš, Demokracie dnes a zítra. Čin, Praha 1946, str.67: "Není to úplné a důsledné vyřešení principu sebeurčení, poněvadž jednak se všude důsledně provésti nedá, jednak skutečné politické záměry plně ideu tu uplatniti nedovolovaly."- Str.66: "Po stránce demokracie národnostní došli jsme jednak k nedokonalostem v uplatňování tohoto principu… Jsou případy, kde snad u některých států bylo by bývalo možné princip demokracie po stránce národnostní uplatniti lépe…"

11/ Masaryk, Cesta demokracie I. Čin, Praha 1939, str.61,62,63,66,67,70,71,76,86,8,91,3,133, aj. Zvláště křiklavě: F.V.Krejčí, Naše osvobození (1919( str.112-123).

12/ Mimo jiné pro obavy z perzekuce KSČ (ostatně asi přeháněné - přijetí důsledného leninského pojetí sebeurčení V. a VI. sjezdem KSČ setkalo se samozřejmě s odporem buržoazie, nevedlo však k zákazu strany, jímž se jí původně hrozilo). Byla to obdoba postupu sociální demokracie (včetně Šmerala) za první světové války, kdy možnost a nutnost vedení revolučního boje byla oportunisticky obětována zachování strany, jíž byla naprosto cizí myšlenka, že by mohla pracovat ilegálně, k čemuž se za války družily ještě obavy z perzekuce národa. Možnost jeho revolučního boje za národní svobodu se rovněž vymykala představám jak sociálně demokratických, tak buržoazních představitelů. "Taktický oportunismus" ospravedlňoval neschopnost revolučnosti a zase zakrýval podléhání českému buržoaznímu nacionalismu a ustupování před ním.

13/ Protokol prvního řádného sjezdu KSČ. Nakl. VV KSČ, str.15 (These k národnostní otázce): "VII. Věrna zásadám Komunistické internacionály, KSČ stojí na půdě sebeurčení národů a bojuje proti každému národnímu potlačování." V odstavci VII., obsahujícím požadavky KSČ v národnostní otázce, se však žádá pouze:

"1. odstranění národnostních jazykových nadpráví;

2. co nejdalekosáhlejší vybudování a volnost pohybu samosprávy… ohraničení samosprávných obvodů s ohledem na hospodářské a národnostní poměry;

3. úpravě školství – nejdalekosáhlejší samospráva;

4. spory národnostní mají řešit proletářské organizace;

5. Slovensko – samospráva, vypsání a provedení voleb;

6. Zakarpatsko – úplná autonomie, svobodné rozhodování obyvatelstva o své národní příslušnosti, volby do Národního shromáždění, zemského sněm a samosprávných sborů;

7. liberálnější jednání v otázce státní příslušnosti.

14/ Viz kritika V.kongresu KI , a pak Gottwaldova kritika "šmeralismu" na V. sjezdu KSČ a Kopeckého na VI. sjezdu KSČ.

15/ Principielní výklad smyslu marxisticko-leninského pojetí práva sebeurčení až do oddělení - viz knihu: V.I.Lenin, O národnostní a koloniální otázce, SNPL, 1958.

16/ Ztotožňovaného (protože byla schopnost uvažovat jen v dimenzích tehdejšího konkrétního poválečného buržoazního světa) se zánikem české svobody a samostatnosti.

17/ Slučovací sjezd KSČ, Protokol, str.33: (Kreibich): "Myslím, že jsme zavázáni nejen jako Němci, ale jako komunisté naznačiti všem druhým národům tohoto státu, všem maďarským, německým, polským proletářům tohoto stát, aby byli pamětliví toho, co národnostní samostatnost tohoto státu znamená nejen pro čs. proletariát, ale pro revoluční vývoj veškeré Evropy…národnostní samostatnost čs. lidu je předpokladem revolučního vývoje Evropy na cestě k socialismu…Musíme pečovat o to, aby čs. proletariátu v jeho bojích o osvobození a v jeho boji pro socialismus mu nepadl žádný nepřítel, aby žádná národnost, žádný nacionalista té neb oné národnosti mu nepadl v zad…musíme pečovati o to, aby v této těžké přechodné době od státu měšťáckého ke státu proletářskému tento velký těžký boj nebyl komplikován děláním nacionálních protiv v problému tohoto státu."

Kreibich na V. kongresu KI, Protokol (rusky), II, str.629: "…musíme především vzít ohled na to, že nový národní stát, jako Česko-Slovensko, založený na státní samostatnosti Čechů a Slováků, nemůže být stavěn na stejnou rovinu se starými, mocnými imperialistickými státy. nehledíc na to, že také utlačuje nacionální menšiny." Tamtéž, str.630: "Pro německou proletářskou revoluci, pro proletářském Německo, byly by od Československé republiky oddělené německé Čechy jen nebezpečným balastem. Ekonomicky tato oblast nemá pro Německo žádný význam a s politického a strategického by jen oslabila, neboˇpřipojení německých Čech k Německu by bylo možné jen cestou války s Česko-Slovenskem. A mezi tím německá revoluce i bez toho musela by hájit své vlastní území a osvobozovat odtržené od Německa i okupované oblasti... (631)My, jako komunisté, budeme bojovat za samosprávu v německých oblastech, za národní rovnost a za odstranění nacionální nadvlády tzv. státní většiny – tj. české buržoazie. Nemůžeme však vést tento boj za národní osvobození utlačených národů a menšin takovým způsobem, aby objektivně vedl k obnovení nacionálního útlaku Čechů a Slováků, kteří kdysi už vedli osvobozenecký boj a při tom dosáhli největší úspěchy, možné za kapitalistického zřízení". Kreibich jako Němec přeháněl tu svou internacionalistickou povinnost na druhou stranu, v obhajování českého nacionalismu.

Zvláště na mezinárodním fóru se tato jeho případná internacionalistická snaha zcela míjela účinkem – jako představitel KSČ vyjadřoval a obhajoval oportunistické stanovisko českých komunistů.

Uvedené názory jsou svědectvím na jedné straně nesmírné komplikovanosti tehdejší situace, a na druhé straně neschopnosti leninského způsobu přístupu k ní. Další historický vývoj otázku ještě více zkomplikoval, takže i dnes je obtížné dosáhnout jejího marxisticko-leninského pochopení.

18/ Avšak v rozporu s tím nenechal o způsobu začlenění Slováků do ČSR, o jejich případné autonomii rozhodovat je samé, nýbrž centrální orgány.

19/ Viz např. I. řádný sjezd KSČ – Rezoluce o versailleském míru, a These k národnostní otázce, odd. VIII., bod 6. Obojí vypracováno K. Kreibichem, který se svá stanoviska z I. sjezdu, mj. právě v poměru k Zakarpatsku, pokoušel hájit i na II: sjezdu KSČ, už po kritice, provedené Kominternou.

20/ I to bylo ve dvacátých letech pochybené, nakolik byla ČSR spjata s Francií, tehdy hlavou antisovětských snah světového imperialismu.

21/ Viz např.: Masaryk, Cesta demokracie I. Čin, Praha 1939, str.104,130,197,244.

22/ To se soustavně ignoruje vzhledem k Šmeralově výzvě ze 14. října 1918, obracející se i na německé pracující v českých zemích, aby spolu s českými pracujícími pomáhali zřídit samostatný český (československý) stát. Samozřejmě, že ve srovnání s nacionalistickým rozvášněním a opojením, odmítajícím všechno německé, vypadá taková výzva internacionalisticky, ale to je jen vnější zdání.. Nejde o výzvu k společnému internacionalistickému boji za svržení buržoazie, jež by se nemohla omezit jen na rámec českých zemí. Musela by se obracet např. i k německým pracujícím Rakouska, jehož byly české země stále ještě součástí, a kdybychom nechali tuto skutečnost stranou – s nímž české dělnické hnutí měla svazovat pouta internacionalistické spolupráce. Srovnej oproti tomu správný postup Slovenské sovětské republiky, neizolující se od pracujících bývalého vládnoucího národa, neomezující se jen na "vlastní" kraj a obracející se s nabídkou spolupráce a společného postupu k proletariátu českých zemí. Skutečná internacionalistická výzva nemohla by vnucovat své řešení druhým, nýbrž požadovat společný postup v zájmu dosažení společného výsledku, z něhož by mohlo a muselo vzejít společné, rovnoprávné řešení: společný, skutečně společný stát, a nikoli připojení k státu jednoho národa. Snaha získat německé pracující pro podporu zřízení československého státu s tím, že nový stát bude snad socialistickým, operovala neoprávněnou iluzí – vždyť české dělnické hnutí, jehož jménem se výzva vydávala, bylo v nacionalistickém područí české buržoazie, a levice, jak to ostatně ukázal již 14.říjen 1918, nebyl schopna se proti jejímu nacionalismu samostatně prosadit. Konec konců objektivní smysl oné výzvy, nezávisle od upřímných a čestných úmyslů jejích původců, spočíval v tom, že se snažila otupit odpor německých pracujících proti zřízení třídního státu české buržoazie, ba dokonce získat je pro zřízení tohoto státu. To ovšem není možno pokládat za internacionalismus, a proto to také zůstalo bez úspěchu – na obou stranách.

23/ Pjatyj vsemirnyj kongres KI 17 ijunja – 8 ijulja 1924 g. Stenografičeskij otčot, časť 2., Moskva, Gosizdat 1925. Priloženije, s. 123-131.

24/ Přitom však jsou tyto představy o Švýcarsku nepřesné v tom, že švýcarské kantony nejsou postaveny na nacionálním principu.

25/ Pro snazší pochopení: všechny návrhy na přestavbu Rakouska-Uherska, pokud byly podmíněny zachováním rakousko-uherského státu (byť i zmodernizovaného), pokud odmítaly právo a možnost, aby se kterýkoli národ či národnostní menšina oddělily, nebyl, nemohly být důsledné důsledně demokratické; nevycházely z plného přiznání práva na sebeurčení.

Při zásadním posuzování této otázky nehraje žádnou roli rozdíl režimů ve starém Rakousku a v buržoazní ČSR.

26/ Gottwald, Spisy VI., str.67-68

27/ Tamtéž, str.69. To bylo řečeno ještě před stažením hesla sebeurčení v lednu 1935, kdy zmizely naděje, že by v Německu mohlo dojít k obratu proti nacismu.

28/ Tamtéž, str.56.

Německá (i maďarská a polská) iredenta nikterak nebyla důsledkem komunistického úsilí o sebeurčení, jež ji jedině mohlo odvrátit, nýbrž výsledkem utlačovatelské politiky české buržoazie a vnitrokapitalistických rozporů.

29/ Jestliže však – z již uvedených příčin – většina německého obyvatelstva v době Mnichov byla pro připojení k německé Říši, nebylo tomu tak na území s maďarským a polským obyvatelstvem. Tady šlo v ještě větší míře o prostou agresi, expanzi okupaci. Obyvatelstvo těchto území se z relativně velmi vyspělých a demokratických poměrů v Československu dostávalo do mnohem zaostalejších a nedemokratických poměrů, v nichž vzbuzovalo podezření a nedůvěru tamních vládnoucích kruhů, obracející se v jeho diskriminaci. Důsledkem bylo poměrně rychlé vystřízlivění z určitých iluzí, vyvolaných připojením k "mateřskému" národu.

Prohledat tento blog

Šturmovat nebesa

Karel Pomaizl: KSČ a otázka sebeurčení