Karel Pomaizl: Národní sebeurčení - obecně teoreticky

Pokračování textu "KSČ a otázka sebeurčení" - 2/3. 

První část

Třetí část

Obecně teoreticky

Národní sebeurčení je svým způsobem základním, svodným obecně demokratickým národním principem, protože ostatní jako by v něm byly obsaženy. Požadavek, heslo, právo národního sebeurčení je důsledným, nejdůslednějším buržoazně demokratickým požadavkem a principem řešení národnostní otázky. Jeho smyslem je úplné a naprosté odstranění nacionálního útlaku, úplné národní osvobození, úplná národní svoboda.

Národní sebeurčení znamená, že národ, národnostní skupina, národnostní menšina, obyvatelstvo oblasti se zvláštním nacionálním složením — sami rozhodují o svém osudu (tj. především o svém státně politickém začlenění, o své státní příslušnosti a tím i o hranicích státu; ale také o formě své národní existence a o hranicích politicko-administrativních oblastí, v nichž žijí), že výlučně sami, bez cizího vměšování a nátlaku řeší všechny své problémy. Pokud jde o otázku státně politického začlenění a státní příslušnosti, může se národ, národní skupina oddělit (právo na oddělení, na separaci) a osamostatnit; může se však také spojit podle svého uvážení s jinými; může se i rozhodnout setrvat v dosavadním státním svazku. Sebeurčení také znamená, že národ ze své strany sám řeší otázku formy svého případného spojení s druhými. V případě nacionálně smíšených oblastí může sebeurčení vést k jejich rozdělení. Národ, národnostní skupina atd., jež se sebeurčují, mohou se také — dobrovolně, na základě svobodného uvážení — vzdát svých práv (tj. nároků na zvláštní úpravu či zvláštní zabezpečení své existence).

Sebeurčení není vázáno na zachování určitého státu — taková podmínka by byla jeho popřením. Sebeurčení není také podřízeno principu majority, neboť menší národy či národnostní skupiny by mohly být většinou vždy přehlasovány. Sebeurčení patří mezi tzv. „nezadatelná práva“; je právem každého národa, který nemusí čekat, zda mu je někdo udělí. Sebeurčení znamená, že národ, národnostní skupina sami zvažují nacionální, ekonomické, historické atd. okolnosti pro to či ono řešení.

Sebeurčení nelze zužovat pouze na některou z jeho možných forem. Může, ale nemusí být totožné s vytvořením odděleného samostatného státu. Jestliže vládnoucí národ je ochoten (nejčastěji pod tlakem) poskytnout dosud utlačeným pouze autonomii, je to nepodstatný ústupek. Je to nikoli odstranění útlaku, nýbrž jeho zachování v jiné, byť mírnější formě. Je to nikoli poskytnutí sebeurčení, nýbrž jeho popření.

Při komplikovaném nacionálním složení (mnoho národností, jejich složité promíšení) může být realizace sebeurčení (zvláště řeší-li se vzájemným státním oddělováním) technicky velmi obtížná. Tato obtížnost nemůže však být vznášena jako principiální námitka proti jeho přiznání.

Nejdůsledněji lze sebeurčení provést referendem, v jehož přípravě je třeba vyloučit všechny formy vnějšího nátlaku a poskytnout volnost agitace pro to či ono řešení. Námitky, které mohou být na základě určitých historických zkušeností vznášeny proti referendu, nemohou rovněž sloužit za principiální důvod k jeho odmítání. 

Sebeurčení může být uplatněno jednorázovým aktem; nemusí se jím však vyčerpat. Přesvědčí-li se národ, že mu původně zvolené řešení nevyhovuje, může je změnit. Nelze pak argumentovat, že je už vyčerpal. Sebeurčení je v podstatě permanentní právo. Jeho zužování na jeden jednorázový akt by bylo jeho faktickým popřením. Případné nedosti uvážené případy či formy sebeurčení nemohou být zase uváděny jako principiální námitka proti jeho trvalému charakteru.

Sebeurčení je univerzálním právem. Platí pro všechny národy - velké i malé, pokročilé i dosud nerozvinuté. Jeho podmiňování určitou vyspělostí národa slouží jeho popírání. Zkušenost ukazuje, že poskytnutí sebeurčení je nejrychlejším prostředkem k urychlení vývoje národa.

Principiální námitky proti sebeurčení, že je „přehnaným požadavkem“, že požaduje „příliš mnoho“, že je „neuskutečnitelné“, že jeho uskutečnění „zkomplikuje poměry“ atd., je třeba odmítnout jako velmocenský šovinismus, bránící úplnému osvobození všech národů. Stejně tak je však třeba odmítnout nacionalistické absolutizování národního sebeurčení, jeho stavění nad vše ostatní, jeho vytyčování bez ohledu na konkrétní historické podmínky atd. Sebeurčení je pouze jedním, i když centrálním demokratickým požadavkem řešení národnostní otázky. Nevyčerpává celou národnostní problematiku, která navíc nehraje ve společnosti a v jejím společenském a historickém vývoji hlavní a rozhodující, nýbrž podřízenou roli.

Jako ke všem obecně demokratickým národním principům zaujímá revoluční dělnické hnutí k národnímu sebeurčení vyvážený, celkové společenské okolnosti zvažující, konkrétně historický postoj. Prosazuje obecně právo všech národů na sebeurčení. Proti snahám oklestit a zredukovat je razí jeho formulaci jako práva na státní oddělení a vytvoření samostatného státu, tedy jako právo na změnu státních hranic. Odepírání práva na takovéto sebeurčení, násilné držení obyvatelstva v hranicích určitého státu proti jeho vůli kvalifikuje jako anexi. Jen důsledné, úplné poskytnutí práva na sebeurčení do oddělení a vytvoření vlastního státu pokládá za úplné národní osvobození. Přitom v souladu se svým internacionalismem neprosazuje právo na sebeurčení s cílem vzájemného oddělování národů, nýbrž jako podmínku k vytvoření rovnoprávných vztahů mezi nimi, jako podmínku jejich vzájemné důvěry, odstranění starých vztahů nepřátelství a nastolení vztahů družby, umožňujících jejich dobrovolné spojení a sjednocení. Internacionální spojení a sjednocení je ve srovnání s minimálním programem sebeurčení vlastním, internacionalistickým, socialistickým cílem proletariátu. Proto revoluční dělnické hnutí rozlišuje mezi právem na oddělení a skutečnou jeho realizací, skutečným jeho provedením. Obecně dává před oddělením — za jinak stejných podmínek — přednost společnému životu národů. Ideál malých oddělených států pokládá za maloměšťácký. Zdůrazňuje výhodu velkých státních celků jak z hlediska sociálních podmínek pracujících, tak z hlediska třídního boje a širšího prostoru pro sociální revoluci. Socialismus vůbec spojuje se sjednocením národů a zemí. Odstranění vykořisťování a útlaku národů činí totiž jejich vzájemné oddělování zbytečným. Nejtěsnější jednota socialistických národů a zemí je nutná nejen pro odrážení útoků nepřátelského kapitalismu, nýbrž postupně stále více vzhledem k potřebě racionálního soustředění a efektivního využívání všech zdrojů k rychlému rozvoji socialismu ve směru ke komunismu.

Rozlišování práva na oddělení a účelnosti a vhodnosti oddělení činí možným, aby revoluční proletariát hájil principiálně právo na oddělení a současně (zvláště v určitých konkrétních případech a situacích) agitoval a vystupoval proti němu. Jestliže národu (který se neskládá jen z uvědomělých proletářů a komunistů) nelze násilím bránit v případné snaze po oddělení, pak si revoluční strana dělnické třídy musí zachovat v každém případě samostatné a nezávislé stanovisko. Může se tedy rozcházet s míněním většiny národa. Je jen otázkou taktiky, jakým způsobem má či může pro toto stanovisko masy národa získávat. V poměru k sebeurčení druhých národů musí revoluční dělnické hnutí zvažovat konkrétní stupeň rozvoje třídních vztahů, neboť podle toho rozhoduje otázku, koho v daném národě pokládat za nositele a představitele sebeurčení. Jestliže v národě ještě nedošlo k třídní diferenciaci, jestliže dělnická třída a lidové masy ještě samostatně nevystupují, pak nezbývá než pokládat za nositele sebeurčení vedoucí, třeba i vykořisťovatelské třídy a vrstvy. Odmítat tyto představitele jako mluvčí národa a snažit se sebeurčení spojovat pouze s vykořisťovaným pracujícím lidem nejenže by bylo v takové situaci nereálné. V praxi by se rovnalo odmítnutí sebeurčení národa a mohlo by být chápáno jako akt velmocenského šovinismu proti němu. Jestliže však už proběhla diferenciace mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, je pochopitelné, že revoluční dělnické hnutí za skutečné mluvčí národa, a tedy za skutečné nositele sebeurčení, bude považovat představitele lidových, vykořisťovaných, pracujících tříd a vrstev národa.

Důsledný principiální boj za právo národů na sebeurčení má nesmírný význam pro vytvoření vzájemné důvěry mezi pracujícími všech národů, neboť pro všechny národy požaduje svobodu a všem upírá jakákoli privilegia na úkor druhých. Požadavek sebeurčení (především vlastním národem) utlačených národů nutí proletariát vládnoucích národů zbavit se velmocenského šovinismu a vyvázat se ze závislosti na vlastní imperialistické buržoazii. Protože buržoazie utlačených národů je obvykle zbabělá a bojí se rozvinutí skutečně revolučního boje za národní svobodu, dává důsledné požadování sebeurčení proletariátu těchto národů možnost, aby odhalil před masami pokrytectví její nacionální demagogie a aby je získal na svou stranu. Pro vzájemnou důvěru pracujících vládnoucích a utlačených národů je třeba, aby k tomuto společnému cíli postupovali rozdílným způsobem. Aby si vyšli vstříc tím, že pracující vládnoucích národů budou žádat bezpodmínečné právo utlačených na sebeurčení až do oddělení, a pracující utlačených národů (nenechávající se strhnout buržoazním vyvoláváním nedůvěry k celému vládnoucímu národu a diferencující naopak mezi pracujícími a buržoazií) budou na první místo klást spolupráci a solidaritu s pracujícími vládnoucího národa. Požadavek sebeurčení je tedy důležitým prostředkem demokratické a internacionalistické výchovy pracujících.

Jako celou národnostní otázku podřizuje revoluční dělnické hnutí i otázku sebeurčení řešení celkových a základních společenských problémů a posuzuje ji vždy z hlediska zájmů svého třídního boje. Proto může být buržoazními nacionalisty, kteří usilují o třídní privilegia buržoazie, zakrývají je nacionální demagogií a staví národní požadavky absolutně, obviňováno z nacionálního nihilismu, anacionalismu, z nechápání národnostní otázky, z opomíjení národních zájmů a dokonce z nepřátelství k vlastnímu národu, z národní zrady atd. Ve skutečnosti však jedině takové podřizování všech národních požadavků, včetně sebeurčení, revolučnímu třídnímu boji proletariátu může vést k zabezpečení (a to úplnému a definitivnímu) národních zájmů. Jak ukazují historické zkušenosti (např. i našeho národa), nemůže být buržoazní národní svoboda zvláště malých národů zabezpečena v podmínkách, kdy existuje mocný a agresivní imperialistický kapitalismus. V současné době jedině socialismus může dát a může zabezpečit svobodu národům, a to všem. Proto i z hlediska pouhých národních zájmů (ztotožňovaných ovšem nikoli s třídními zájmy buržoazie, nýbrž se zájmy pracující většiny všech národů) musí mít boj za socialismus přednost před pouhými národními požadavky, jež je mu třeba uvědoměle podřizovat, jež je s ním třeba slaďovat (na základě objektivních možností, daných historickými poměry).

Podřizování sebeurčení požadavkům třídního boje proti kapitalismu a za socialismus může v určitých situacích znamenat odmítnutí sebeurčení revolučním dělnickým hnutím nebo odmítnutí jeho úplného provedení. Ve zvláštních případech může činit oprávněným i jeho potlačení.

Bolševická taktika třídního a internacionalistického přístupu v národnostní otázce slavila úspěch v Říjnové revoluci a v rozvoji SSSR a jeho národů. Byla proto převzata III.Internacionálou, která prosazovala její přijetí a osvojení všemi komunistickými stranami. Naše komunistická strana (vzhledem k iluzím, které zvláště v českém národě, z něhož se rekrutoval základní kádr jejích členů, vyvolalo buržoazně národní osvobození a osamostatnění) nebyla zpočátku (vlivem přežívání oportunistických tradic sociální demokracie) schopna důsledného přijetí a osvojení leninského pojetí národnostní otázky. K sebeurčení se hlásila pouze slovy, vázala je zachováním násilně stanovených a imperialistickým mírem stvrzených hranic buržoazního Československa, nahrazovala je naprosto nedostatečnými a podružnými dílčími požadavky, a v řadě případů se dostávala přímo na pozici podpory buržoazní nacionální a státní politiky. Teprve V. a VI. sjezd KSČ skoncovaly s oportunismem v národnostní otázce, přijaly za své leninské pojetí a konkretizovaly je na československé poměry. Obrovský význam tohoto zásadního přelomu, bez něhož by bylo nemyslitelné pozdější její vítězství, naprosto zastiňuje nepodstatné dílčí omyly, jichž se přitom strana dopustila.

Součástí přijetí leninského pojetí národnostní otázky bylo přiznání práva na sebeurčení až do oddělení všem národům a národnostem Československa. V situaci světové hospodářské krize, která byla projevem hluboké všeobecné krize kapitalismu a jejího neobyčejného zostření, provázeného sociálními otřesy velikého rozsahu (v situaci, která se mohla vyvinout v novou vlnu, v nové kolo revolucí), mělo zaujetí tohoto stanoviska obrovský význam. Jenom taková politika mohla být základem vzájemné důvěry pracujících všech národů a národností republiky, nezbytné pro případný revoluční boj. Jen probojování takové zásadní internacionalistické politiky (vyžadující speciálně od českého proletariátu, aby se zbavil iluzí o buržoazní republice a distancoval se rozhodně a důsledně od imperialisticko-nacionalistické politiky vlastní buržoazie) bylo zárukou, že čeští pracující v zajetí nacionálních iluzí a nacionalistických předsudků nevpadnou do zad případné revoluci v našem okolí [obdobně tomu, jak se lživými nacionalistickými argumenty nechali vlákat na konci první světové války do boje proti socialistické revoluci v Rusku a v Maďarsku).

Situace se od základu změnila světovým nástupem fašismu (jak jsme se už o tom zmínili). Německý fašismus (využívající nespravedlností imperialistického versailleského míru, sám ultraimperialistický a k smrti nepřátelský demokracii) začal se demagogicky dovolávat demokratického práva sebeurčení Němců, žijících ve státech s Německem sousedících (a později kdekoli na světě — na základě své teorie, že všichni německy mluvící lidé na světě patří k německému národnímu společenství, že Německo má právo je ochraňovat a oni zase mají povinnost hlásit se k němu, podporovat je a pracovat pro ně). Cílem bylo odtrhnout nejprve oblasti s německým obyvatelstvem od druhých států a oslabit tak protivníky, aby se snadněji stali obětí následující agrese, jejímž cílem bylo nejprve dobytí celé Evropy a potom celého světa.

V této situaci požadavek práva na sebeurčení až do oddělení pro všechny národy a národnosti ČSR (vzhledem k rychlému vzestupu fašismu u nečeských národností, k nemožnosti obhájit v dané situaci demokratický výklad práva sebeurčení a zabránit jeho protidemokratickému zneužití) byl by objektivně podporoval fašistickou demagogii a pomáhal agresi. Proto KSČ odvolala všeobecné heslo sebeurčení (aniž se ho však principiálně vzdávala). Místo toho — vzhledem ke změněným okolnostem — požadovala pouze demokratické národnostní vyrovnání v rámci ČSR (tzn. nedotknutelnost hranic, hospodářskou, sociální a kulturní pomoc Slovensku i menšinovým oblastem, mimořádná opatření pro zlepšení situace německých oblastí zvláště postižených krizí, rozšíření práv nečeských národů a národností, předání těchto práv demokratickým představitelům těchto národů a národností, rozhodný boj proti fašismu a jím podněcované iredentě; bratrské vyřešení vztahů mezi Čechy a Slováky jako životní otázky republiky). Usilovala o lidovou obranu republiky a její opření o spojenectví se Sovětským svazem. Pozdější odtržení menšinových oblastí republiky, poskytnutí autonomie a její předání do rukou slovenských a ukrajinských fašistů, stejně jako vyhlášení loutkového fašistického slovenského státu pod patronací Hitlera se vší rozhodností odmítla uznat za realizaci sebeurčení. Sebeurčení je demokratické právo a opatření. Tady však šlo o protidemokratické akty, vedoucí k fašistickému, tj. ekonomicko-sociálnímu a sociálně politickému i národnímu zotročení národů.

Tak jako v situaci před nástupem fašismu byl v souladu s leninským podřizováním národnostní otázky třídnímu boji požadavek všeobecného sebeurčení, tak bylo v souladu s touto politikou jeho dočasné odvolání v souvislosti s bojem proti fašismu. A stejně tak bylo v souladu s tímto leninským třídním stanoviskem, jestliže za druhé světové války a na jejím konci KSČ bojovala za svobodu a sebeurčení Čechů, Slováků a Zakarpatských Ukrajinců; když v rámci odčinění toho, co přivodil fašismus, požadovala návrat k předválečným hranicím; a když v souvislosti s postojem německého národa a německé menšiny důrazně žádala vysídlení této menšiny (také s ohledem na poválečné poměry a ve snaze zabránit opakování cizího vměšování do záležitostí obnoveného Československa).

Popírání slučitelnosti uvedených zvláštních postupů KSČ s internacionalismem, tj. jejich srovnávání s Versailles, Trianonem atd., stejně jako domněnky, že se jedná o normální, typický způsob řešení národnostní otázky komunistickou stranou, jsou falešné. Tyto postupy byly vázány na zcela konkrétní, zvláštní historické podmínky a okolnosti, a jen vzhledem k nim měly oprávnění, jen za těchto podmínek měly důsledně demokratický charakter. Popírání jejich oprávněnosti volky nevolky ospravedlňuje protidemokratické a agresi sloužící akce fašismu. Vyúsťuje v absurdní vydávání fašismu za bojovníka za demokracii. Chtě nechtě hraje do rukou západoněmeckého revanšismu, který cudně přechází zločiny německého fašismu (a dnes už je dokonce popírá a přechází drze v obviňování obětí fašismu) a snaží se pro sebe využít světové demokratické kampaně za sebeurčení národů, za právo na domov národů, kterým je upíráno nebo které jej byly zbaveny imperialismem, jehož byli a jsou revanšisté představiteli. Bylo projevem (v československých podmínkách) menšinového nacionalismu. Vydávání těchto opatření za běžný komunistický způsob řešení národnostní otázky naproti tomu vyúsťuje ve ztotožňování komunistického, socialistického řešení národnostní otázky s buržoazním. Vede k apologetice nacionalistického řešení národnostní otázky českou buržoazií v předválečné republice. Je projevem českého (příp. i slovenského) nacionalismu, jejž podvrhuje socialismu.

Důsledná bolševická formulace práva na sebeurčení až do oddělení, převzatá mezinárodním komunistickým hnutím, se dotýká otázky hranic; je v jistém smyslu právě otázkou hranic, která je sice v této souvislosti dílčí problematikou sebeurčení, má však také svou relativní samostatnost.

Otázka hranic je tak stará, jako existence různých společenství (od nejprimitivnějších po nejvyspělejší) vedle sebe. Otázka hranic v lidské společnosti má dokonce svou „biologickou“ předhistorii v živočišném, nikoli lidském, nýbrž v předlidském světě, s níž bývá často při ignorování či popírám zásadního rozdílu biologických, přírodních a lidsko-společenských jevů a zákonitostí směšována].

Moderní problém hranic je součástí národnostní otázky a obráží peripetie jejího vývoje. Vnesení principů novodobé, „moderní“ (buržoazní) nacionality do dějin spolu s buržoazně demokratickými principy národního sebeurčení, samostatnosti, nezávislosti atd. nese s sebou vytváření přirozených, tj. národních hranic, kryjících se s rozsídlením národů, s etnickými, národními hranicemi. Imperialistické výboje vytvářejí nepřirozené, násilné, s etnicko-nacionálním rozsídlením a s tužbami a vůlí obyvatelstva nesouhlasící hranice. Revoluční dělnické hnutí při prosazování principu národního sebeurčení až do oddělení bojuje v rámci svého minimálního programu za odstranění násilných a „nepřirozených“ hranic a jejich stanovení na základě svobodné vůle a vlastních přání obyvatelstva. Jeho konečným cílem je ovšem vůbec odstranění nejprve státních hranic mezi zeměmi a národy, a posléze, v komunistické perspektivě, splynutí národů, tj. odumření jakéhokoli nacionálního dělení lidstva a odstranění dosavadních etnicko-nacionálních hranic.

Postup socialistické revoluce v Rusku odpovídal obecným principům marxismu v otázce hranic. Stanovení mezistátních hranic (pokud to na ní záviselo) i hranic vnitřního státoprávního, politicko-administrativního dělení bylo v podstatě ponecháno na vůli obyvatelstva samého.

Upozornili jsme už několikrát, že nástup fašismu si vyžádal (při slabosti socialismu a mezinárodního komunistického hnutí, které nebyly s to odstranit kapitalismus jako základní a nejhlubší příčinu nespravedlností v národnostní otázce i v otázce hranic a byly donuceny spojit se s jednou, méně nebezpečnou, „demokratickou“ částí buržoazie proti vrcholně nebezpečné buržoazii fašistické) obranu existujících buržoazně demokratických pořádků, včetně obrany imperialistickým versailleským mírem stanovených hranic, proti fašismu, který žádal jejich revizi v zájmu zahájení své expanze. Že změny hranic, prováděné fašismem, často při vnějším zdání demokratického práva sebeurčení, ve skutečnosti však svévolně podřizované agresivním světovládným plánům fašismu, musely být po jeho porážce (vzhledem ke konkrétní konstelaci sil mezi socialismem a komunismem na jedné a nefašistickým kapitalismem na druhé straně) odčiněny návratem k předválečným, buržoazně demokratickým, v základě versailleským poměrům. Že reakční charakter, jejž nabyly národy fašistických zemí (zase: při konkrétní konstelaci sil socialismu a nefašistického kapitalismu) ospravedlňoval posuny hranic vůči těmto národům a zemím ve prospěch jeho nejvíce postižených obětí (posuny, které — neváhejme to říci — posunovaly i hranice - aktuálního, i potencionálního socialistického světa vůči světu kapitalismu). 

Jakkoli se tento postup odlišoval od obecných principů marxismu-leninismu v otázce hranic, byl v souladu s proletářským internacionalismem. Jakkoli mohl navenek připomínat imperialistický způsob vytváření hranic po první světové válce, zásadně se od něho lišil. Sloužil v dané situaci demokratickému cíli likvidace fašismu. Současné snahy revanšistů, hlavně západoněmeckých, zaměřené proti těmto hraničním změnám, usilují zrevidovat výsledky druhé světové války, odčinit porážku fašismu. I když se, obdobně fašismu z třicátých let, demagogicky odvolávají na demokratická práva, slouží opět protidemokratické reakci.

Válečné konflikty v dějinách vznikaly často z hraničních sporů, nabývaly charakter sporů o hranice. Protože současné (skutečné či domnělé) hraniční problémy by rovněž mohly vést k válečným konfliktům (které vždy s sebou nesou nebezpečí, že se mohou rozšířit v nový světový požár), prosazují socialistické země a demokratické síly ve světě zákaz používat síly ke změně hranic. Odmítají uznávat hraniční změny přivoděné útočnými, imperialistickými válkami (např. válkami Izraele proti arabským zemím). Odhalují přitom lživost revanšistické argumentace, snažící se do stejné kategorie zahrnout hraniční změny z konce druhé světové války, které přece sloužily likvidaci fašistické agrese. Staví se však za demokratické požadavky návratu území zemím, kterým bylo imperialisty uloupeno. Snaží se, aby uloupená území byla vrácena bez boje, neboť je to spravedlivé a výhodné pro oloupené země a příhodnější z hlediska zachování míru ve světě. Jestliže však lupič, agresor atd. odmítá vrátit uloupené bez boje, přiznávají spravedlnost boje, války za nápravu křivd. Radí však i v tomto případě zvažovat celosvětové souvislosti (vhodnost okamžiku, nebezpečí neúměrného rozšíření konfliktu apod.), což nelze pokládat za „zradu“ zájmů poškozených národů. Už Marx a Engels odmítali vyvolání evropského konfliktu kvůli byť i oprávněným požadavkům malých národů, konfliktu, v němž by mohlo zahynout více lidí, než kolik mají vůbec ony malé národy příslušníků. Lenin v hlavním zájmu udržení revoluce důrazně požadoval podepsat i neslýchané nespravedlivý brestlitevský mír. Přesvědčoval německé levé, že i oni by, v případě vítězství revoluce v Německu, mohli být ze stejných důvodů nuceni podepsat versailleský mír, i když jej principiálně odmítali. Revoluční Kuba neusiluje násilně zlikvidovat americkou základnu Guantanamo, i když její existence je vrcholnou nespravedlností vůči kubánskému národu. I v revolučním a spravedlivém boji jsou nutné účelné kompromisy, při nichž se sice něco musí obětovat, získává se však daleko více (byť i třeba jen čas k oddechu apod.). Nezodpovědné hazardování nemá s revolučním bojem nic společného.