Domenico Losurdo: Komplexní a rozporný průběh Stalinovy éry
Od nového pokusu o „sovětskou demokracii“ po „Bartolomějskou noc“
V každém případě je důležité zdůraznit—jak ironicky uznává jeden z autorů Černé knihy komunismu —nutnost „zasadit nejprve bolševické a později Stalinovo politické násilí do rámce "dlouhého trvání" (longue durée) ruských dějin“: je důležité neztratit ze zřetele “‘matrici’ stalinismu, kterou byla první světová válka, revoluce roku 1917 a občanské války”.1 A protože vzniká v době, kdy ještě nikdo nemohl předvídat Stalinův nástup k moci, a dokonce ještě před bolševickou revolucí, není „stalinismus“ výsledkem ideologie nebo bažení jednotlivce po moci, ale přesněji výsledkem trvalého nouzového stavu, který pohlcuje Rusko v roce 1914. Jak jsme viděli, od začátku devatenáctého století řadě velmi rozdílných osobností neunikly znepokojivé příznaky sílící bouře nad zemí ležící mezi Evropou a Asií; tato bouře se projeví v celé své síle s vypuknutím první světové války. Odtud je třeba vycházet, a to z neuvěřitelně dlouhého trvání Druhého období zmatků. Není náhodou, že máme co do činění s jevem, který se odvíjí zcela nerovnoměrně: vidíme, jak se zmírňuje ve chvílích relativní normalizace, a vidíme, jak se projevuje v celé své krutosti, když nouzový stav dosahuje svého vrcholu.
Začněme předběžnou otázkou: od jakého okamžiku bychom o sovětském Rusku hovořit jako o osobní a absolutní diktatuře? Zdá se, že respektovaní historici se shodují v zásadní věci: "Na počátku 30. let Stalin ještě nebyl autokratem. Nebyl ještě zbaven kritiky, nesouhlasu a autentické opozice uvnitř komunistické strany". Absolutní moc vůdce zaštítěná kultem osobnosti se ještě neprojevila: leninská tradice "diktatury strany" a oligarchické moci přetrvávala."2 Zde citovaní historici používají oba pojmy zaměnitelně; ovšem ten druhý se podle všech měřítek nehodí na režim, který podporuje neuvěřitelně silnou úroveň sociálního vzestupu podřízených tříd a který otevírá politický a kulturní život sociálním vrstvám a etnickým skupinám, do té doby zcela vylučovaným. Zdá se ovšem zjevné, že přinejmenším od roku 1937 a počínaje vypuknutím velkého teroru diktatura strany ustupuje autokracii.
Měli bychom tedy v rámci "stalinismu" rozlišovat dvě fáze? Navzdory zpochybnění tradičně "monolitního" výkladu nepředstavuje tato periodizace skutečný pokrok v chápání oněch let. V každém případě si přechod z první fáze do druhé a konkrétní konfigurace obou vyžaduje vysvětlení.
Abychom porozuměli problému, podívejme se, co se stalo v polovině dvacátých let, v době, kdy po přežití těžké krize představované zahraniční intervencí a občanskou válkou dosáhl NEP významných výsledků: nejenže neexistuje autokracie, ale navzdory pokračující diktatuře komunistické strany má řízení moci sklon k větší "liberálnosti". Zdá se, že Bucharin zachází tak daleko, že prosazuje určitý druh Rule of Law, vládu zákona. “Rolníci by měli mít před sebou sovětský řád, sovětská práva, sovětské zákony a ne sovětskou svévoli omezenou ”úřadem stížností", který je neznámo kde. Jsou vyžadovány „pevné právní normy“, které jsou povinné i pro komunisty. Stát se nyní musí zavázat k „mírové organizační práci“ a strana musí ve svých vztazích s masami „uplatňovat přesvědčování a pouze přesvědčování“. Teror už nemá smysl: „nyní patří minulosti“.3 Úkolem je namísto toho vytvořit prostor pro „iniciativu mas“; v této souvislosti je nutné přivítat rozkvět „lidových svazů“ a „dobrovolných organizací“.4
Nevidíme zde pouhé osobní názory. Toto jsou roky „duumvirátu“.5 Bucharin řídí moc po boku Stalina, který v roce 1925 neustále usiluje o “likvidaci zbytků válečného komunismu ...na vesnici" (S7-309) a odsuzuje “úchylku”, jež odsuzuje imaginární “obnovování kapitalismu” a která vede “k rozněcování třídního boje na vesnici” a “občanské války v naší zemi” (S7-321);6 musí si uvědomit, že "u nás nastalo období hospodářské výstavby” (S7-129).7
Přesun důrazu z třídního boje na hospodářský rozvoj má důležité důsledky i pro politickou sféru: primární odpovědností komunistických studentů je „ovládnutí vědy“ (S7-94).8 Pouze tak mohou usilovat o vedoucí úlohu: na čem záleží, je „znalost věci“; „my dnes potřebujeme konkrétní, věcné vedení“ (S7-170). A proto: „aby bylo možno opravdu vést, je třeba znát věc, je třeba studovat věc svědomitě, trpělivě a houževnatě“ (S7-170).9 Centrálnost hospodářského rozvoje, a tedy i odbornosti, dělá monopol strany méně strnulý: „je třeba, aby komunista jednal s bezpartijními jako rovný s rovným” (S7-190), zejména proto, že "kontrola" práce "členů strany za pomoci bezpartijních” (S7-190) by mohla mít velice pozitivní výsledky.10
Celkově je podle Stalina nevyhnutelná radikální politická změna: „Vést dnes po vojensku není už možné“ (S7-168); „Teď nepotřebujeme maximální tvrdost, ale maximální pružnost jak v politice, tak i v organizaci, maximální pružnost jak při politickém, tak i při organizačním vedení“ (S7-128); to, co je nutné, je pozornost vůči „požadavkům a potřebám dělnictva a rolnictva“ (S7-169). A s ohledem na rolníky, kteří jsou často zaostalejší než dělníci, je úkolem komunistů a funkcionářů „naučit se je přesvědčovat, a nešetřit pro to ani času, ani námahy“. (S7-129)11
Nejde jen o přijetí rafinovanější politické pedagogiky. Je nutné se zbavit pouze formálních voleb vedených shora a špatných postupů, které zahrnovaly „nedostatek kontroly, svémocnost a libovůle vládců“. Je nutný radikální posun: „stará volební praxe v celé řadě okresů je přežitkem z dob válečného komunismu, která musí být zlikvidována jako škodlivá, nakrz prohnilá“ (S7-181). 12 Nyní jde o „oživení sovětů, přeměnu sovětů v opravdu volené orgány, šíření principů sovětské demokracie na vesnici (S7-127)“.13
Ještě před říjnem se sověty začaly přeměňovat na „byrokratické struktury“, s citelným poklesem „četnosti a důslednosti shromáždění“14; ale nyní, po obnově původní funkce, jsou sověty povolány, aby zaručily „zapojování pracujících, zapojování chudiny do každodenní správy státu“ (S7-161).15 Jak k němu dochází?
"Dochází k němu prostřednictvím masových iniciativních organizací, různých komisí a výborů, porad a schůzí delegátů, vznikajících kolem sovětů, prostřednictvím hospodářských orgánů, závodních výborů, kulturních institucí, stranických organizací, organizací svazu mládeže, prostřednictvím nejrůznějších družstev atd. atd. Naši soudruzi někdy přehlížejí, že kolem našich základních stranických, sovětských, kulturních, odborových, osvětových, komsomolských, vojenských, ženských i všech jiných organizací se kupí celé mraveniště samosprávných organizací, komisí a porad, která podchycují milionové masy bezpartijních dělníků a rolníků; jsou to mraveniště, která svou nepozorovatelnou, trpělivou a neokázalou každodenní prací tvoří základ a život sovětů, zdroj síly sovětského státu. (S7-161)16
Ze všech těchto důvodů je nesprávné “ztotožňovat stranu se státem”. Když tak člověk uvažuje, je to “překrucování Leninovy myšlenky” (S7-160). Jakmile je postavení nového státu konsolidováno, vnitřně i mezinárodně, je nutné “rozšíření ústavy na všechno obyvatelstvo včetně buržoazie” (S7-182).17
V této chvíli se Stalin přebírající některé formulace, které použil Marx k oslavě Pařížské komuny, zajímal o myšlenku zjednodušení a dokonce odumírání státního aparátu. Nové oživení sovětů a politické účasti by mohlo být krokem tímto směrem. Jde o to “přebudovat náš státní aparát, spojit jej s lidovými masami, učinit jej zdravým a poctivým, jednoduchým a levným” (S7-128)18; navíc by měla být podporována sdružení, která vycházejí z občanské společnosti: ony “spojují sověty s nejširšími masami, která vedou ke splývání státního aparátu s milionovými masami a odstraňují krok za krokem jakoukoliv hráz mezi státním aparátem a obyvatelstvem” (S7-162)19 Závěr: “Diktatura proletariátu není sama o sobě účelem. Diktatura je prostředkem, cestou k socialismu. A co je socialismus? Socialismus je přechod od společnosti s diktaturou proletariátu ke společnosti bez státu” (S7-159).20 To, co je na pořadu dne, rozhodně není konec „diktatury proletariátu“ a strany, ale jejich citelné uvolnění.
Tuto politickou otevřenost sdílenou Bukharinem a Stalinem, ale následovníky Zinovieva klasifikovanou jako “středněrolnický bolševismus” (S7-360)21, následovala krize, která vedla k likvidaci NEP, k nucené kolektivizaci zemědělství a industrializaci, s následnou expanzí “univers concentrationnaire” (koncentračního vesmíru). Co rozhodlo o změně, nebyla, jak se často tvrdí, ideologická horlivost vedoucí skupiny, tedy posedlost odstranit trh a všechny formy soukromého vlastnictví. Zároveň nelze podceňovat tlak zdola; v nikoliv nevýznamných vrstvách společnosti je stále silná nostalgie po rovnostářství z doby před zavedením NEPu. Do hry navíc vstupuje ještě jedna okolnost.
Jako by chtěl odpovědět na dnes převládající způsob interpretace, 19. listopadu 1928 Stalin prohlašuje, že Sovětský svaz vedou "vedou střízliví a klidní" (S11-241), kteří se ovšem zabývají problémem, jak uhájit "nezávislost" (S11-243) země, jež je ve srovnání s možnými nepřáteli, kteří ji obklopují, podstatně zaostalejší.22 Vedou je tedy obavy z mezinárodní situace, jež je považována za stále hrozivější. Koncem listopadu 1925 je podepsána Locarnská smlouva. Ta sbližuje Francii a Německo, urovnává vztahy mezi západními mocnostmi, které proti sobě bojovaly během první světové války, a formalizuje tak izolaci SSSR: nechybí zde hlasy usilující o "evropské křížové tažení proti komunismu".23 A v Moskvě vrcholní představitelé jako Zinovjev, Radek a Kameněv dramaticky zdůrazňují rostoucí riziko invaze.24
O několik měsíců později dochází v Polsku ke státnímu převratu a k moci se dostává Pilsudski, vyložený nepřítel Sovětského svazu. V jeho pracovně se vyjímá Davidův obraz Napoleona při přechodu přes Alpy, ale Pilsudski ho ve skutečnosti obdivuje za jeho invazi do Ruska. Na tomto podniku se podílelo Polsko; připomíná s hrdostí nový silný muž ve Varšavě a navíc se usiluje vyrvat Ukrajinu od SSSR, aby z ní učinil věrného a podřízeného spojence.25 24. srpna 1926 Pilsudski odmítá návrh Moskvy na uzavření smlouvy o neútočení a později sovětský ministr zahraničí odsuzuje polské plány zaměřené na "získání protektorátu v Pobaltí". V následujícím roce se mezinárodní situace stala ještě hrozivější: Velká Británie přerušuje obchodní a diplomatické styky se SSSR a maršál Ferdinand Foch vybídl Francii, aby učinila totéž; v Pekingu zažije velvyslanectví SSSR přepadení vojsky Čankajška, podněcované snad z Londýna (alespoň podle podezření Moskvy), zatímco ve Varšavě je sovětský velvyslanec zavražděn bílým ruským emigrantem; konečně v Leningradě dojde k výbuchu v sídle komunistické strany.
V této chvíli bije na poplach náčelník generálního štábu ozbrojených sil Tuchačevskij, který se domáhá rychlé modernizace armády. Zdá se, že NEP již není schopen problém vyřešit: sice ekonomika vykazuje známky oživení a v letech 1926-1927 se vrací na předválečnou úroveň, ale pokud jde o průmyslovou výrobu a technologie, propast mezi SSSR a nejvyspělejšími kapitalistickými zeměmi zůstává nezměněna. Rázná až drastická opatření jsou nevyhnutelná.26 A armádní kruhy tlačí na podobná opatření v zemědělství s cílem zaručit pravidelné zásobování fronty potravinami. Jak je vidět, změna politiky v roce 1929 není výsledkem náladovosti Stalina, který ve skutečnosti musí tlak přicházející ze strany armády když už ne zadržet, tak alespoň usměrnit: při odmítnutí přehnaných cílů požadovaných především Tuchačevským Stalin varuje před "rudým militarismem", který by soustředěním se výhradně na zbrojní průmysl riskoval ohrožení hospodářského rozvoje a nakonec ohrožení modernizace armády vůbec. 27 Ani změna politiky není výsledkem ideologického vrtochu: kromě moci komunistické strany a převládajících společenských vztahů v SSSR je v sázce existence národa: to je názor velké části sovětské vedoucí skupiny, Stalinem počínaje, samozřejmě.
Znepokojení se zdá být o to oprávněnější, že se rýsuje hrozivý mezinárodní horizont, a to jak v diplomatické, tak v hospodářské oblasti (rok 1929 je rokem Velké hospodářské krize), a k tomu se přidává "obilná krize" uvnitř Ruska (náhlý pokles množství obilí, které rolníci uvádějí na trh): "Ve městech se rozrostly fronty na potraviny", což vyvolalo vyostření krize. Byla to situace, která "musela naprosto působit proti záměrům Bucharinovy politiky" - správně poznamenává Bucharinův životopisec.28 V tomto okamžiku je osud duumvirátu zpečetěn. Roztržka se nevysvětluje jen morálními skrupulemi poraženého člena duumvirátu, který prozíravě předvídá "Bartolomějskou noc" způsobenou násilnou kolektivizací zemědělství. Příčinou vnitřního rozkolu je především jiný prvek. Bucharin se také obává rizika války, ale nevěří, že by se řešení dalo najít jen na čistě národní rovině: "Skutečné a konečné vítězství socialismu v naší zemi není možné bez pomoci ostatních zemí a světové revoluce".29 Bolševický vůdce - který předtím odsoudil brest-litevskou smlouvu jako zbabělé a nacionalistické opuštění mezinárodního boje proletariátu - zůstává věrný této vizi internacionalismu:
Pokud přeceníme své možnosti, mohla by pak vzniknout tendence ... "plivat" na mezinárodní revoluci; taková tendence by mohla zrodit vlastní zvláštní ideologii, svérázný "národní bolševismus" nebo něco jiného v tomto duchu. Odtud je už jen malý krůček k četným, ještě zhoubnějším myšlenkám.30
Stalin však realističtěji vychází z předpokladu, že kapitalistický svět se stabilizoval: obrana SSSR je především národním úkolem. Nejde jen o to, energicky urychlovat industrializace země. Jak ukázala "obilná krize", přísun potravin z venkova do měst a k vojsku není v žádném případě zaručen. Zvláště citlivý na tento problém byl někdo jako Stalin, který počínaje svými bohatými zkušenostmi z občanské války často zdůrazňoval zásadní význam stability v týlu a dodávek potravin přicházejících z venkova pro budoucí válku. Zde jsou závěry nacházející se v dopise Leninovi a v rozhovoru pro Pravdu z léta a podzimu 1918: "Zásobovací otázka přirozeně souvisí s vojenskou otázkou". (S4-119) Jinými slovy: "Armáda nemůže dlouho existovat bez pevného zázemí. Pevná fronta nutně vyžaduje, aby armáda dostávala pravidelně ze zázemí posily, střelivo a potraviny".(S4-164)31 Ještě v období před Hitlerovou invazí věnuje Stalin zemědělství velkou pozornost a považuje ho za ústřední prvek obrany země.32 Lze tedy pochopit, proč se na konci dvacátých let 20. století zdála být kolektivizace zemědělství nezbytnou cestou k výraznému urychlení industrializace země a k zajištění stabilních dodávek potravin potřebných pro města a armádu, a to vše v rámci příprav na válku. V podstatě:
Když pomineme lidské oběti, ekonomické výsledky prvního pětiletého plánu byly ohromující. Zvýšením průmyslové výroby o 250 % učinilo sovětské Rusko obří kroky k tomu, aby se stalo velkou průmyslovou mocností [...]. Samozřejmě, že "velký skok vpřed" v průmyslovém hospodářství sovětského Ruska s sebou přinesl "velký skok vpřed" i v oblasti zbrojního průmyslu, kdy se výdaje na armádu v letech 1929 až 1940 zvýšily pětinásobně.33
Omezenější jsou výsledky dosažené v zemědělství, nicméně centralizace a úpadek samozásobitelského zemědělství vytvářejí příznivější podmínky pro pravidelné zásobování velké armády.
Od “socialistického demokratismu” k velkému teroru
Po překonání "Bartolomějské noci", kterou představuje násilná kolektivizace zemědělství s hrozivými sociálními a lidskými náklady, se zdá, že se znovu objevuje politika uvolnění, s níž jsme se setkali dříve. Po vítězství nad kulaky - Kaganovič v září 1934 poznamenává - je třeba "zcela přejít k zákonnosti" a "vychovávat náš lid v socialistickém právním vědomí"; ano, bez masové výchovy "160 milionů lidí duchem a vědomím práva" nebude možné dosáhnout "upevnění našeho právního řádu".34 To vše je o to nutnější, protože - jak zdůrazňuje Stalin - v SSSR "již neexistují antagonistické třídy". 35 Proto není důvod odkládat zavedení "všeobecného, přímého a rovného, tajného volebního práva"36 a "neomezeného všeobecného volebního práva".37 Proto se odmítají pozměňovací návrhy ústavy, jejichž cílem je "odejmout volební právo duchovním, bývalým bělogvardějcům, všem 'bývalým', jakož i osobám, které nevykonávají veřejně prospěšnou práci". Nemá smysl ani chtít těmto skupinám přiznat "pouze právo volit, ale nikoli právo být volen"; a stejně tak má být zamítnut návrh "zakazující konání náboženských obřadů". Odsud je možné postoupit k "socialistické demokracii".38
Nejedná se pouze o propagandu, která jistě hraje důležitou roli. Před námi je politická perspektiva, která vyvolává ostrou polemiku Trockého, jenž v ní rozpoznává "stalinský liberalismus", opuštění "systému rad" a návrat "buržoazní demokracie", v níž jsou setřeny třídní rozdíly a subjektem je abstraktní "občan". Tento politický obrat je jednoduše pochopitelný: "prvořadým zájmem sovětské aristokracie je zbavit se sovětů dělníků a vojáků Rudé armády".39
Protiklad mezi těmito dvěma přístupy je zřejmý. Poté, co se vyhnul nebezpečí, které pro nezávislost země představoval zaostalý venkov ovládaný kulaky schopnými blokovat přísun zásob do města a armády, a poté, co byla zajištěna diktatura komunistické strany, nemá Stalin zájem na dalším vyhrocování politického a sociálního střetu. Právě úsilí o urychlenou industrializaci ho nutí přistoupit ke snaze o prosazení "nestraníků" do vedoucích funkcí v továrně i ve společnosti. Je nepřípustné zaujímat vůči nim odmítavý postoj: "není nic hloupějšího a reakčnějšího"; "Naše politika naprosto nezáleží v tom, abychom učinili ze strany uzavřenou kastu"; (S13-77) je třeba vynaložit veškeré úsilí k získání odborníků, inženýrů a techniků ze "staré školy" v zájmu průmyslového a technologického rozvoje země.40
Na druhou stranu není možné podporovat průmyslový a technologický rozvoj, aniž bychom zároveň neposkytovali hmotné pobídky pro vzdělávání dělníků a specializovaných techniků; a zde se objevuje polemika proti "´levičáckému´ rovnostářství v oblasti mezd". (S13-67) Pouze při upuštění od hrubé nivelizace platů je možné zavádět efektivnější "organizaci práce" a skoncovat s fluktuací pracovních sil, zejména těch nejkvalifikovanějších, kteří se stěhují z podniku do podniku za relativně lepším platem. Kromě egalitářství a nízké morálky mezi nejkvalifikovanějšími a nejproduktivnějšími pracovníky by politika pobídek měla také skoncovat s nedostatkem kolektivní zodpovědnosti a na její místo dosadit princip "osobní zodpovědnosti".41
Právě v tomto okamžiku dozrávají podmínky pro vypuknutí třetí občanské války, která rozvrátí samotné řady bolševiků. Trockého postoj je obzvlášť tvrdý k tomu, co bez váhání označuje jako "neo-NEP". Ano, v KSSS dochází k stále zřetelnějšímu "odklonu doprava", ke zvýhodňování "vyšších vrstev lidu" a k protiútoku kulaků: byrokracie "je připravena dělat ekonomické ústupky rolnictvu, jeho zájmům a jeho maloburžoazním tendencím". Všeobecněji: také v důsledku "obratu k trhu", " peněžnímu kalkulu" a z toho vyplývajícího zvýšení životních nákladů ani zdaleka nepostupuje sovětská společnost směrem k socialismu a k překonání nerovnosti a třídních rozdílů, ale vyznačuje se stále zřetelnějšími "novými procesy třídního rozvrstvení". 42 Tento vnitřní ústupový pohyb by se s ohledem na mezinárodní politiku setkal se zřeknutím se všech revolučních a internacionalistických cílů ze strany "konzervativní a národně omezené byrokracie Sovětského svazu".43 Nyní je "jediným vůdčím principem status quo!", který byl potvrzen "vstupem Sovětského svazu do Společnosti národů".44
Samozřejmě ani Stalin, ani Trockij nezapomínají na zhoršující se mezinárodní situaci, ale jejich odpovědi na tento problém jsou odlišné a protichůdné. Pro Stalina jde o to soustředit se na průmyslový a technologický rozvoj Ruska, co nejvíce napravit roztržky způsobené Říjnovou revolucí a kolektivizací na venkově a představit stranu jako vedoucí sílu celého národa. Stabilita a rovnováha, kterých bylo dosaženo uvnitř země, by mohly současně umožnit prosazování politiky spojenectví na mezinárodní rovině, která by byla schopna zaručit bezpečnost SSSR. Podle Trockého názoru však, jakkoli je industrializace sovětského Ruska významná, může porazit napadení ze strany vyspělejších imperialistických zemí pouze tehdy, bude-li mít podporu proletariátu uvnitř útočících zemí.45 Proto je ustupování buržoazii, a to jak na vnitřní, tak na mezinárodní úrovni, nejen zradou, ale brání vlasti Říjnové revoluce získat na svou stranu mezinárodní revoluční proletariát, jedinou sílu, která ji může zachránit. Střet těchto dvou přístupů je nevyhnutelný. Kirov je zavražděn 1. prosince 1934; francouzsko-sovětský pakt je podepsán 2. května 1935: mezi těmito dvěma daty dochází k výše uvedenému Trockého vystoupení ("Kam vede SSSR stalinská byrokracie?"), které je publikováno 30. ledna 1935 a představuje ostrou obžalobu vnitřního i mezinárodního "neo-NEPu".
Od "socialismu bez diktatury proletariátu" k utužení studené války
Na Velký teror a s ním spojenou strašlivou čistku navázala Velká vlastenecká válka. Po porážce Třetí říše Stalin, který "předpovídá skvělou budoucnost velkému" antifašistickému "spojenectví" a který se snaží zabránit vypuknutí studené války46, opakovaně prohlašuje, a to i na důvěrných setkáních s komunistickými vůdci z východní Evropy, že nejde o zavedení sovětského politického modelu: "je možné, že kdyby nebylo války v Sovětském svazu, diktatura proletariátu by nabyla jiného charakteru". Situace vytvořená ve východní Evropě po roce 1945 je jednoznačně příznivější: "V Polsku diktatura proletariátu neexistuje a nepotřebujete ji"; " má Polsko směřovat k nastolení diktatury proletariátu? Ne, není k tomu nuceno, není to nezbytné". A bulharským komunistickým vůdcům: je možné "uskutečnit socialismus novým způsobem, bez diktatury proletariátu"; "situace se radikálně změnila ve srovnání s naší revolucí, je třeba uplatnit jiné metody a formy [...]. Neměli byste se obávat obvinění z oportunismu. To není oportunismus, ale uplatnění marxismu na současnou situaci". A Titovi: "v naší době je socialismus možný i pod anglickou monarchií. Revoluce už není všude nutná [...]. Ano, socialismus je dokonce možný i za anglického krále". Historik, který tato prohlášení zaznamenal, k tomu dodává: "Jak tyto postřehy ukazují, Stalin aktivně přehodnocoval všeobecnou platnost sovětského modelu revoluce a socialismu".47 Možná lze jít ještě dál a říci, že přehodnocuje i obecný vztah mezi socialismem a demokracií, přičemž má na mysli dokonce i Sovětský svaz: formulovat hypotézu o socialismu pod anglickým králem znamená v určité podobě předložit k diskusi, když ne přímo monopolní soustředění moci v rukou komunistické strany, tak alespoň teroristickou diktaturu a autokracii. Příznačná je politika prováděná v sovětské okupační zóně Německa: "Rusové nepropagovali jen socialistické divadlo, balet, operu a kino, ale také buržoazní umění." A to podle programu formulovaného v Moskvě "na základě toho, že sovětské zřízení nebylo předurčeno pro Německo, které má být naopak reorganizováno na základě širokých, antifašistických a demokratických zásad". Proto "v prvních třech poválečných letech nedošlo v hlavním městě ke skutečnému kulturnímu rozdělení a sovětská zóna nadále hrála v kulturní oblasti vůdčí úlohu".48
Vypuknutí studené války tuto zkušenost a úvahy náhle přerušuje: ústředním problémem je nyní vytvoření bezpečnostního pásu kolem země brutálně postižené nacistickou invazí a okupací s cílem zabránit opakování tragédií minulosti. Zatímco "otázka alespoň částečné likvidace Gulagu je v SSSR nastolena ještě před Stalinovým odchodem"49, úplné tání už není možné. Po Hirošimě a Nagasaki se Sovětský svaz musí soustředit na nový "nucený pochod", aby dohnal novou "západní technologickou revoluci". Osvobodil se od "německé okupace", ale nemůže si "dopřát žádný odpočinek": objevila se nová strašlivá hrozba.50 Zejména proto, že o několik let později, 1. listopadu 1952, dochází k výbuchu první vodíkové bomby, tisíckrát silnější než těch, které byly svrženy na obě japonská města:
Když vláda Spojených států oznámila výsledky testu, v ostatních zemích se objevily reakce šoku a zděšení. Je zřejmé, že bomba s tak mimořádnou silou nemohla být nasazena proti vojenským cílům. Pokud to nebyla válečná zbraň, mohla to být jedině zbraň genocidy a politického vydírání [...]. Stalin obdržel zprávu o americkém testu v polovině listopadu a ta ho jen utvrdila v přesvědčení, že se Spojené státy vážně připravují na válku proti Sovětskému svazu.51
Nebyla to nepodložená obava, pokud vezmeme v úvahu leden 1952. Aby zvrátil patovou situaci ve vojenských operacích v Koreji, pohrává si Truman s radikální myšlenkou, kterou si zaznamenává do svého deníku: mohli by SSSR a Čínské lidové republice předat ultimátum, a předem objasnit, že neuposlechnutí "znamená, že Moskva, Petrohrad, Mukden, Vladivostok, Peking, Šanghaj, Port Arthur, Ta-lien, Oděsa, Stalingrad a všechna průmyslová centra Číny a Sovětského svazu budou eliminována".52
Ve třech desetiletích sovětských dějin pod Stalinovým vedením není základním hlediskem přechod od diktatury strany k autokracii, ale přesněji řečeno opakované pokusy o přechod od nouzového stavu ke stavu relativní normality, pokusy, které selhávají jak z důvodů vnitřních (abstraktní utopismus a mesianismus, které brání uznat, čeho bylo dosaženo), tak mezinárodních (stálá hrozba, která se vznáší nad zemí vzešlou z Říjnové revoluce), nebo spíše jejich souhra. Je-li mesianismus zčásti výrazem tendencí vlastních marxismu, je také reakcí na hrůzy první světové války, které i v kruzích a osobnostech vzdálených marxismu plodí snahu o zcela nový svět, jenž by nebyl spojen s realitou schopnou takové hrůzy vytvářet nebo opakovat. S propuknutím třetí občanské války (v řadách bolševiků) a s blížící se druhou světovou válkou (která vypukla v Asii dříve než v Evropě) tato série neúspěchů nakonec vyústí v nástup autokracie, vykonávané vůdcem, který je předmětem skutečného kultu.
Byrokracie nebo "horlivá víra"?
Co si můžeme myslet o vůdčí skupině, která dosáhla vítězství během třetí občanské války a která se snažila ukončit Druhé období zmatků právě ve chvíli, kdy se na obzoru rýsovaly nové a obrovské bouře? Viděli jsme, že zatímco Chruščov prostřednictvím vytrvalých narážek dělá z Kirova oběť spiknutí organizovaného Kremlem, Trockij jej zařazuje mezi spolupachatele tyrana a vrcholného stoupence nenáviděného uzurpátora a parazitické byrokracie - kterou má příští revoluce jednou provždy smést. Je ale muž zastřelený Nikolajevem skutečně byrokratem? Vraťme se k již citovanému ruskému historikovi, kritikovi mýtu o Stalinem inspirovaném atentátu, a podívejme se, jak oběť popisuje. Kdo tedy byl Kirov? Byl to loajální vůdce, upřímný a oddaný věci. A to není všechno: charakterizovala ho pozornost k těm nejmenším problémům v každodenním životě jeho spolupracovníků, velká skromnost, "tolerance k jiným názorům a úcta ke kultuře a tradicím jiných národů".53
Tento pochvalný soud ve výsledku staví do příznivého světla celou Kirovovu sociální skupinu, a nakonec i Stalina, který byl jeho důvěrným a spolehlivým spolupracovníkem. Rozhodně se nejedná o byrokratickou elitu bez ideálů, zaujatou pouze svou kariérou:
Stejně jako mnozí vůdci té doby Kirov upřímně věřil ve světlou budoucnost, pro kterou pracoval osmnáct až dvacet hodin denně: byl přesvědčeným komunistou, jako když pěl chválu na Stalina pro posílení strany a Sovětského svazu a pro moc a rozvoj země. Tato horlivá víra byla možná tragédií celé generace.54
V každém případě je to vedoucí skupina jako celek, která projevuje své pracovní nasazení a obětavost. Již dříve jsme se dozvěděli o "obrovském pracovním nasazení", které sovětský vůdce dokázal zvládat:
[Alespoň v letech války] Stalin pracoval čtrnáct až patnáct hodin denně v Kremlu nebo na dače [...]. Na podzim roku 1946 se Stalin vydal na jih, aby si užil dovolenou, první od roku 1937 [...]. Několik měsíců před svou smrtí, navzdory naléhavým doporučením lékařů, Stalin odmítl možnost odpočinku na podzim nebo v zimě roku 1952, a to navzdory ohromnému množství času a úsilí věnovanému organizaci XIX. sjezdu strany v říjnu.55
Podobně lze hodnotit i jednoho ze Stalinových blízkých spolupracovníků, Lazara M. Kaganoviče, který projevuje "zběsilé nasazení" při dohledu nad stavbou moskevského metra: "chodil přímo do tunelů, a to i v noci, aby zkontroloval podmínky dělníků a udělal si představu o situaci".56 Závěrem lze říci, že před sebou máme skupinu vůdců, která prokázala "prakticky nadlidské nasazení"57, zejména v letech války.
Je to "horlivá víra", která je popohání; tato víra se neomezuje jen na tento užší kruh, ani na členy komunistické strany. Svůj "misionářský zápal" projevovali i "obyčejní muži a ženy"; jako celek "to bylo období opravdového nadšení, horečného úsilí a dobrovolné oběti".58 Toto duchovní klima snadno pochopíte, pokud si uvědomíte, že země rychle procházela etapami průmyslového rozvoje a nabízela velké možnosti sociálního vzestupu pro široké vrstvy obyvatelstva právě v době, kdy se kapitalistický svět zmítal uprostřed zničující krize. Obraťme se k dalšímu historikovi, který při své analýze využívá zajímavé vzpomínky:
Léta 1928-1931 byla pro dělnickou třídu obdobím obrovského vzestupu. Stoupenci socialistického napodobování a úderníci nejenže nahrazovali "nevhodné" kádry, ale masově obsazovali volná místa ve správním aparátu a ve vzdělávacích institucích procházejících masovým rozvojem. Nebyli pasivně povyšováni, ale byli aktivními protagonisty jejich povyšování (samovydvižency). Měli "jasně vymezený a definovaný cíl pro současnost i budoucnost" a "snažili se získat co největší množství znalostí a praktických zkušeností, aby byli co nejvíce užiteční nové společnosti".
Hnutí údernických brigád a socialistického soutěžení sehrálo důležitou roli v procesu industrializace: pomohlo politickému vedení urychlit tempo tohoto procesu; podporovalo modernizaci průmyslu; reorganizovalo řízení továren podle jednotného modelu (trojek?); vybíralo pro povýšení mladé, ambiciózní, schopné a politicky spolehlivé dělníky. Nástup těchto pracujících jako politické síly působil nadšeně na stranické, průmyslové a odborářské vůdce.59
Hodnověrné svědectví potvrzuje a prohlubuje výše nastíněný obraz. V roce 1932 posílá do Rigy, hlavního města Lotyšska, mladý americký diplomat, jenž se měl později proslavit jako zastánce protisovětského containtment(zadržování), totiž George Kennan, depeši do Washingtonu, který obsahuje velmi zajímavou analýzu. Nejprve poukazuje na to, že "v Sovětském svazu je život nadále veden v zájmu doktríny", tedy podle doktríny komunismu. Je to světonázor, jenž může počítat s širokým souhlasem; "průmyslový proletariát" se těší tak vysokému společenskému uznání, že podle něj do značné míry překonává "materiální nevýhody" spojené s programem urychleného ekonomického rozvoje. Mládež, respektive "určitá část mládeže", se jeví jako "nesmírně nadšená a šťastná, což se může stát jen u lidí zcela zaujatých úkoly, které nemají žádný vztah k jejich osobnímu životu", tedy u lidí zcela pohlcených podněcujícím plánem budování nové společnosti. V tomto smyslu lze hovořit o "neomezené sebedůvěře, blaženosti a duševním zdraví ruské mládeže". Pak ale přichází varování, které lze vzhledem k pozdější historické zkušenosti považovat za prorocké: "Z morálně nejjednotnější země na světě se Rusko může přes noc proměnit v nejhorší morální chaos."60 Takový stav vysokého morálního napětí by jen stěží odolal působení času a nevyhnutelným obtížím a neúspěchům v plánu budování nové společnosti; tak by se tento stav mohl snadno obrátit proti nim. Pravdou však zůstává, že v roce 1932, ještě před zavražděním Kirova, se sovětské Rusko jeví v očích budoucího zastánce containmentu jako "morálně nejjednotnější země na světě".
Zde je ovšem Kennan lépe obeznámen s realitou ve městech (kde změny i přes rozpory opravdu vzbudily nadšení velké části mládeže, inteligence a průmyslových dělníků61) než s realitou na venkově. Tam nucená kolektivizace zemědělství vyvolala podle prozíravého Bucharinova varování "Bartolomějskou noc" pro "bohaté rolníky" a obecněji pro "obrovské množství rolníků", často patřících k národnostním menšinám. Vypukla občanská válka, která byla vedena na obou stranách tak neúprosně a krutě, že dohnala k sebevraždě sovětského vojenského důstojníka, otřeseného inspekcí, při níž opakovaně vykřikoval, že to není komunismus, ale "hrůza". 62 Pravděpodobně právě tato "hrůza" vyvolala Bucharinovu morální krizi, rozbouřenou rozsáhlou Bartolomějskou nocí, před níž marně varoval, a zděšenou kolosálním experimentem sociálního inženýrství, který pokračoval "bez slitování", aniž by rozlišoval "mezi člověkem a kusem dřeva". 63 A ani po završení kolektivizace není přesvědčivé mluvit o venkově jako o "morálně jednotném", stejně jako by zcela zmizela vzpomínka na krvavou občanskou válku, která jej rozvrátila.
Navzdory těmto nezbytným upřesněním však Kennanův důraz na nadšení a oddanost "doktríny" připomíná dřívější zmínky o "horlivé víře" a "misionářském zápalu". Ani s vypuknutím Velkého teroru v roce 1937 se poměry podstatně nemění, alespoň podle shodných analýz amerického a ruského historika. První z nich sice trvá na manipulaci s veřejným míněním shora, nicméně podotýká, že Stalin se v roce 1935 těšil velké popularitě: případný pokus o jeho svržení by narazil na široký odpor.64 Pokud jde o následující rok, druhý historik (a militantní antistalinista) uvádí, že "strana a sovětský lid mají i nadále důvěru ve Stalina"; navíc v důsledku toho, že "životní úroveň ve městech i na venkově se značně zvýšila", rozšířila se "určitá míra lidového nadšení".65
Důvodem tohoto "nadšení" není jen zvyšující se životní úroveň. Je toho mnohem víc: "skutečný rozvoj" do té doby opomíjených národů, získání "zákonné rovnosti žen s muži a současně zlepšení jejich sociálního postavení", vznik "solidního sociálního zabezpečení", které zahrnuje "důchody, lékařskou péči, péči o těhotné ženy, přídavky na děti"; "značný rozvoj vzdělávání a intelektuální sféry jako celku" s rozšířením "sítě knihoven a čítáren" a vzrůstající "láskou k umění a poezii"; je to bouřlivý a vzrušující nástup moderny (urbanizace, nukleární rodina, sociální mobilita). 66 Souvisí to s procesy, které jsou příznačné pro celé dějiny sovětského Ruska, ale které jsou zahájeny právě ve stalinských letech.
Lidové masy tradicí odsouzené k negramotnosti vtrhávají do škol a na univerzity; z nich se pak stává "celá nová generace kvalifikovaných dělníků, techniků a odborně vyškolených řídících pracovníků", kteří jsou brzy povoláni k výkonu vedoucí úlohy. "Zakládají se nová města a stará se přestavují"; zprovoznění nových a obrovských průmyslových komplexů jde ruku v ruce s "vzestup schopných a ctižádostivých občanů dělnického nebo rolnického původu na vyšší sociální úroveň".67 Nakonec se o tom mluví jako o "směsi brutálního donucování, pozoruhodného hrdinství, katastrofálního šílenství a úchvatných úspěchů".68
Možná ani tyto výsledky a z nich plynoucí ekonomické zlepšení nepředstavují hlavní stránku radikální sociální proměny pracoviště při přechodu od starého režimu k novému.
[Za dob carského Ruska] požadovali dělníci od svých zaměstnavatelů uctivější zacházení. Chtěli, aby je oslovovali zdvořilým "vy" namísto familiárního "ty", v kterém spatřovali pozůstatek starého nevolnického režimu. Chtěli, aby se k nim chovali jako k "občanům". Právě tato otázka uznání lidské důstojnosti, spíše než otázka mzdy, byla často příčinou stávek a demonstrací dělníků.69
Poddaní, kteří o to dlouho marně usilovali, se dočkali uznání (v hegelovském smyslu slova) až s nástupem sovětské moci. A to platí nejen pro dělníky, ale i pro národnostní menšiny, jak ještě uvidíme. Právě tato kombinace "úchvatných úspěchů" v ekonomickém rozvoji a převrácení hierarchií starého režimu (potvrzená možností nebývalé sociální mobility) podporuje v lidech pocit vytržení: k uznání, kterého dosáhli dělníci, se přidává uznání, kterého dosáhl sovětský lid jako celek, sovětský lid, který je nyní na prahu dohánění nejrozvinutějších zemí a zbavuje se tradičního obrazu zaostalosti. To vysvětluje pocit vytržení z účasti na budování nové společnosti a nové civilizace, která navzdory chybám, obětem a teroru postupuje vpřed.
Navíc je zajímavé znovu si přečíst hlavní výtku vůči byrokracii v sovětském vedení, kterou Trockij formuloval před začátkem Velkého teroru. Jako by obvinění náhle ustoupilo uznání, které je tak důležité, že ho staví naruby:
"Gigantické výdobytky v průmyslu, nesmírně slibné nástupy v zemědělství, mimořádný růst starých průmyslových měst a budování nových, rychlý nárůst počtu dělníků, zvýšení kulturní úrovně a kulturních potřeb - to jsou nesporné výsledky Říjnové revoluce, v níž se proroci starého světa snažili spatřit hrob lidské civilizace. S buržoazními ekonomy se už nemáme o co přít. Socialismus prokázal své právo na vítězství nikoli na stránkách Das Kapital, ale v průmyslové aréně, která zaujímá šestinu zemského povrchu [...]. Pouze díky proletářské revoluci dosáhla zaostalá země za méně než dvacet let úspěchů nemajících v dějinách obdoby."70
S hospodářským rozvojem získávají přístup ke kultuře nejen nové společenské vrstvy, ale také celé národy:
"Ve školách Svazu se v současné době vyučuje ne méně než v osmdesáti jazycích. Pro většinu z nich bylo nutné vytvořit nové abecedy nebo nahradit extrémně aristokratické asijské abecedy demokratičtější latinkou. Ve stejném počtu jazyků vycházejí noviny - noviny, které poprvé seznamují rolníky a kočovné pastevce se základními představami o lidské kultuře. V odlehlých okrajových oblastech bývalé carovy říše vzniká místní průmysl. Stará místy napůl rodová kultura je rozvrácena traktorem. Spolu s se čtením a psaním jsou sdělovány poznatky zemědělské a lékařské vědy. Stěží by bylo možné přecenit význam tohoto díla vytváření nových lidských vrstev."71
Pokud jde o vztah k "zaostalým národnostem", nenáviděná byrokracie navzdory všemu koná "jistou pokrokovou práci"; " klade jim most k elementárním vymoženostem buržoazní a dokonce předburžoazní kultury".72 Na základě tohoto obrazu zůstává záhadou, jak si Trockij mohl myslet, že za rohem čeká antibyrokratická revoluce. To nás však nyní nezajímá. Uznání, které nechtěně opoziční vůdce vyslovil, svědčí o prestiži a konsensu, jimž se sovětské vedení stále těšilo. Šíření "nového sovětského vlastenectví" nelze vysvětlit jinak, než že je to smýšlení, které je "jistě velmi hluboké, upřímné a živé".73
Léta 1937 a 1938 jsou dvěma roky velkého teroru. Ani ve své "nejhorší fázi" neztrácí Stalinův režim základnu společenského konsensu a své "nadšené stoupence", kteří jsou i nadále motivováni jak ideologií, tak možností společenského vzestupu: bylo by "chybou" číst tento trvalý konsensus "jako pouhý trik státní cenzury a represe". 74 Dochází k tragické a paradoxní souhře: v důsledku mohutného hospodářského a kulturního rozvoje i hrozivých volných míst zanechaných represí se "desetitisíce Stachanovců stávají řediteli závodů" a k podobnému vzestupu dochází i v ozbrojených silách.75 V srpnu 1939, během jednání o smlouvě o neútočení, navštěvuje Moskvu hlavní tlumočník německého ministerstva zahraničí a takto popisuje podívanou, která se před ním odehrává na Rudém náměstí a u mauzolea zasvěceného Leninovi:
Dlouhá řada ruských rolníků trpělivě čekala před mauzoleem, aby si mohla prohlédnout Stalinova nabalzamovaného předchůdce v jeho skleněné rakvi. Rusové na mě, soudě podle jejich chování a výrazu tváře, působili dojmem zbožných poutníků. "Ti, kdo byli v Moskvě a nenavštívili Lenina - říká mi příslušník velvyslanectví - nemají pro lidi na ruském venkově žádnou cenu".76
Všeobecné uctívání "Stalinova předchůdce" také svědčilo o široké základně společenského konsenzu, kterému se nástupce nadále těšil. Každopádně hluboké rozpory způsobené Velkým terorem jsou alespoň částečně zaceleny vlasteneckou jednotou, která se ujala během odporu proti nacistické válce za zotročení a vyhlazení. Jisté je - a opět citujeme historika, který stojí mimo podezření, že je obhájcem komunismu a "stalinismu" -, že "vítězství přináší nebývalý vzestup nejen mezinárodní prestiže Sovětského svazu, ale i autority režimu uvnitř země", takže "Stalinova popularita dosáhla v letech po válce svého vrcholu". 77 Tato "popularita" zůstala neporušena až do jeho smrti a byla citelná i mimo SSSR a do jisté míry i mimo mezinárodní komunistické hnutí.
Koncentrační vesmír plný rozporů
S terorem ani jím vytvořený koncentrační vesmír nemá přímočarý směr ani stejnorodý obraz: zdaleka nejde o "statický systém", ale "nadále se otáčel jako setrvačník (káča)", a přesto "procházel cykly relativní krutosti i lidskosti". 78 To je názor americké historičky, která nejenom co nejostřeji popisuje dějiny, jež začaly v říjnu 1917, ale jež se také vysmívá "západním státníkům", kteří se nechali obalamutit "řezníkem" - jakkoli byl Stalin velmi vychytralý, cítili k němu úctu.79 Podobně argumentuje i další kniha ruského historika, který se rozhodl prokázat shodu mezi Stalinovým SSSR a Třetí říší. Přesto obě publikace, na něž budu při analýze koncentračního vesmíru sovětského Ruska odkazovat, vyprávějí zcela jiný příběh, než jaký jejich autoři zamýšleli. Obraz nakreslený americkou historičkou by totiž místy mohl být zaměněn za produkt sovětské propagandy, kdyby nepocházel od zarytě antikomunistické autorky! Začneme jej zkoumat. V roce 1921, kdy zuří občanská válka, funguje moskevská věznice Butyrka po určitou dobu takto:
Vězňům bylo umožněno bez dalších dovolování opouštět věznici. Pořádali ranní gymnastická cvičení, založili orchestr a pěvecký sbor, vytvořili "klub" zásobovaný zahraničními časopisy a dobrou knihovnou. Podle tradice - sahající až do předrevolučních dob - po sobě každý vězeň po propuštění zanechal své knihy. Rada vězňů přidělovala každému cely, z nichž některé byly pěkně vybaveny koberci na podlahách a stěnách. Jiný vězeň vzpomínal, že "jsme se procházeli po chodbách, jako by to byly bulváry". Babině (sociální revolucionářce) se zdál vězeňský život nereálný: "To nás nemůžou ani pořádně zavřít?"
Jiná socialistická revolucionářka, zatčená v roce 1924 a poslána do Savvatěva, je potěšena, že se ocitla na místě, které "vůbec nepřipomínalo vězení". Nejenže politické vězeňkyně mohou díky svým známostem získat bohaté zásoby jídla a oblečení, ale mohly si z vězeňské cely udělat ženskou pobočku socialistických revolucionářek. O několik let později na Soloveckých ostrovech vidíme, že vězňové, z nichž mnozí byli vědci v Petrohradě, měli přístup nejen k divadlu a knihovně s 30 000 svazky, ale také k botanické zahradě včetně "muzea flóry, fauny a místního umění a historie", vydávali "měsíčníky a deníky", v nichž se objevovaly "karikatury, toužebně laděné básně a překvapivě upřímné povídky".80 Je pravda, že poměry v tehdejším vězeňství nebyly jednotné. Přesto nejsou ty právě uvedené ojedinělými případy. I kdybychom je však měli považovat za ojedinělé a šťastné ostrůvky, pak by jejich samotná existence byla významná.
Nechyběly samozřejmě ani protesty, ale je zajímavé si přečíst požadavky (částečně přijaté), které během hladovky vznesli političtí vězni (z velké části trockisté):
"Rozšířit knihovnu, zařadit noviny vydávané v SSSR, ale také edice KI [Komunistické internacionály], plně obnovit ekonomické, politické a literární oddělení a oddělení s díly menšinových jazyků. Umožnit předplatné alespoň jedněch zahraničních novin. Umožnit zápis do dálkových kurzů. Zřídit pro tyto účely zvláštní kulturní fond, jak se to děje i v káznicích [...]. Umožnit zavádění do věznic všech zahraničních publikací povolených v SSSR, zejména schválených zahraničních novin, včetně buržoazních [...]. Povolit výměnu knih mezi patry a trakty [...]. Pořizovat papír v množství ne menším než deset sešitů na osobu měsíčně."81
Jedná se o červen roku 1931 a toto datum je význačné. Přestože s sebou přináší masivní rozšíření koncentračního vesmíru, Stalinův nástup k moci a jím zahájená kampaň za "likvidaci kulaků jako třídy" situaci existující v tomto vesmíru nijak podstatně nezměnily. To neplatí jen pro politické vězně: "počátek třicátých let [...] byl pro vězně téměř `prospěšný` a dokonce `liberální`". Vedení gulagu projevovalo "určitou míru náboženské tolerance" a přijalo požadavek na vegetariánskou dietu, který předložili příslušníci některých "náboženských sekt".82 Níže následuje úryvek o trestaneckých koloniích na dalekém severu na počátku třicátých let:
Když potřebovali nemocnice, správci táborů je vybudovali a zavedli systém výcviku vězeňských lékárníků a vězeňských ošetřovatelů. Když potřebovali potraviny, vybudovali vlastní kolektivní hospodářství, vlastní sklady a vlastní distribuční systémy. Když potřebovali elektřinu, postavili elektrárny. Když potřebovali stavební materiál, budovali cihelny.
Když potřebovali vyškolené pracovníky, zaškolili ty, které měli. Velká část bývalých kulaků se ukázala být negramotná nebo pologramotná, což způsobovalo obrovské problémy při řešení relativně technicky náročných projektů. Správa tábora proto zřídila technické učiliště, což zase vyžadovalo další nové budovy a nové kádry: učitele matematiky a fyziky a "politické instruktory", kteří dozorovali jejich práci. Ve 40. letech 20. století získala Vorkuta - město postavené na permafrostu, kde bylo třeba každé jaro obnovovat silnice a opravovat potrubí - geologický ústav a univerzitu, divadla, loutková divadla, bazény a školky.83
Ačkoli je to možná podivné, "Gulag krok za krokem přinesl 'civilizaci', pokud se tak dá nazvat, do odlehlých neobydlených končin".84
Mezi vedoucími a správci byli i tací, kteří projevovali lidskost a inteligenci:
Zdá se, že Berzin velmi vítal (dokonce s nadšením, jak říkal) Gorkého myšlenky o rehabilitování vězňů. Berzin oplýval paternalistickou blahovolností a svým vězňům zajistil kinosály a diskusní kluby, knihovny a jídelny "restauračního typu". Založil zahrady s fontánami a malým zoologickým parkem. Rovněž vyplácel vězňům pravidelné výplaty a uplatňoval stejnou politiku "předčasného propuštění za dobrou práci" jako velitelé Bělomořského kanálu.85
Na druhou stranu kvůli hladomoru, nutnosti zvýšit produktivitu vězňů, nedostatku organizace a často i neschopnosti a hrabivosti místních vedoucích "dochází k spoustě tragédií ".86 Zvláště strašná je tragédie, která v roce 1933 postihuje vyhnance, kteří měli osídlit ostrov Nazino (západní Sibiř). Je to úkol, který se rychle ukáže jako zoufalý: bez vybavení, s léky a potravinami z velké části spotřebovanými během cesty, na "zcela nedotčeném" ostrově, "bez jakýchkoli staveb" nebo "potravin", se deportovaní snažili přežít pojídáním mrtvých těl nebo prováděním skutečných aktů kanibalismu. To jsou podrobnosti převzaté z dopisu, který jeden z místních komunistických vůdců zaslal Stalinovi a později jej předal všem členům politbyra, kteří jím byli viditelně otřeseni: "tragédie v Nazinu měla pozoruhodný dopad a byla předmětem vyšetřování řady komisí".87 Je zřejmé, že příčinou této hrůzy nebyl vražedný úmysl: máme co do činění s "významným příkladem toho, jak se věci mohou zvrtnout kvůli nedostatku plánování". Přinejmenším do roku 1937 v Gulagu "lidé umírali nešťastnou náhodou", v důsledku špatné organizace.88 To, co vyznačuje sovětský koncentrační vesmír, je jednak utkvělá představa o rozvoji, a tato utkvělá představa, jestliže na jedné straně vyvolává hanbu Nazina, má na druhé straně zcela jiné důsledky. Stejně jako v celé společnosti se pokoušejí mezi vězni povzbudit "socialistické soutěžení": ti, kteří vyniknou, se mohou těšit z "dodatečných potravin" a "dalších privilegií". A to ještě není všechno:
Nakonec byli nejschopnější vězni také předčasně propuštěni: za každé tři dny práce při stoprocentním plnění norem dostal každý vězeň den slevy z trestu. Když byl [Bělomořský] kanál v srpnu 1933 nakonec dokončen včas, bylo propuštěno 12 484 vězňů. Řada dalších obdržela vyznamenání a ocenění. Jeden z vězňů oslavil své předčasné propuštění na slavnostním ceremoniálu doplněném tradičním ruským podáním chleba a soli, přičemž přihlížející křičeli: "Hurá stavitelům kanálu!". V zápalu oslav se začal líbat s neznámou ženou. Nakonec spolu strávili noc na břehu kanálu.89
Pedagogická posedlost se prolíná s posedlostí výrobní, jak ukazuje zřízení "kulturně-výchovného oddělení" (KVC) v táborech, instituce, v niž "moskevští vůdci Gulagu [...] skutečně věřili". Právě proto brali "nástěnné noviny velmi vážně". Když si je totiž přečteme, zjistíme, že životopisy rehabilitovaných vězňů jsou psány "jazykem neobyčejně podobným těm, které používají dobří pracovníci mimo kolonii": pracovali, studovali, "obětovali se a snažili se zdokonalovat".90 Cílem bylo "převychovat" vězně, přeměnit je ve "stachanovce", jedny z prvních v řadě připravené podílet se s vlasteneckým nadšením na rozvoji země. Obraťme se tedy k americké historičce o gulagu: "V táborech, stejně jako ve světě venku, pokračovalo 'socialistické soutěžení', soutěže v práci, v nichž se vězni předháněli, kdo vyrobí víc. Navíc oslavovali údernické brigády za jejich údajnou schopnost ztrojnásobit nebo zečtyřnásobit své kvóty."91 Není náhodou, že až do roku 1937 dozorce oslovoval vězně "soudruhu".92 Pobyt v koncentračním táboře nevylučoval možnost společenského vzestupu: "mnoho vězňů skončilo jako dozorci nebo správci tábora"93: celkově, jak jsme viděli, se nemalá část z nich naučila po propuštění vykonávat nějaké povolání.
Je pravda, že v roce 1937 došlo k brutálnímu přelomu. Zatímco zuří třetí občanská válka a na mezinárodním obzoru se stahují stále zlověstnější mračna, pátá kolona, ať už skutečná, nebo domnělá, se stává cílem stále urputnějšího honu. Za takových okolností už vězeň není potenciálním "soudruhem", je pak zakázáno o něm takto mluvit; nyní se mu říká "občan", ale jde o občana, který je možný nepřítel lidu. Je snad od tohoto okamžiku sovětský koncentrační tábor poháněn "vražedným úmyslem"?94 To si myslí i zde opakovaně citovaná americká badatelka, ale její studie ji opět vyvrací: "Ve čtyřicátých letech měl teoreticky KVC každého tábora instruktora, malou knihovnu a 'klub', kde se pořádala divadelní představení a koncerty, ale také politické konference a debaty."95 A ještě k tomu. Zatímco Hitlerova vyhlazovací válka zuří a celá země se ocitá v naprosto zoufalé situaci, "čas a peníze" jsou velkoryse investovány do posílení a zlepšení "propagandy, plakátů a politických indoktrinačních shromáždění" pro vězně:
Jen v záznamech správy gulagu existují stovky a stovky dokumentů svědčících o intenzivní práci kulturně-výchovného oddělení. Například v prvním čtvrtletí roku 1943, na vrcholu války, byly z táborů do Moskvy a zpět posílány horečné telegramy, jak se místní velitelé táborů všemi prostředky snažili obstarat hudební nástroje pro vězně. Mezitím pořádaly tábory soutěž na téma "Velká vlastenecká válka sovětského lidu proti německým fašistickým okupantům": zúčastnilo se jí padesát táborových malířů a osm sochařů.96
V témže roce vedoucí tábora s 13 000 zadrženými poskytl významné shrnutí své činnosti:
Poznamenal s hrdostí, že v druhé polovině tohoto roku pronesl 762 politických projevů, kterých se zúčastnilo 70 000 vězňů (mnoho z nich se pravděpodobně zúčastnilo několikrát). Zároveň KVC uspořádalo 444 politických informačních shromáždění, kterých se zúčastnilo 82 400 vězňů; vyšlo 5 046 "nástěnných novin", které četlo 350 000 lidí; uskutečnilo se 232 koncertů a divadelních představení, promítlo se 69 filmů a zorganizovalo 38 divadelních skupin.97
Jistě, se začátkem Hitlerovy invaze pociťují vězni dramatické důsledky nedostatku potravin, ale to nemá nic společného se zrodem vražedného úmyslu:
Vysoká úmrtnost v koncentračních táborech v některých letech částečně odráží události, které se odehrávají venku [...]. V zimě 1941-1942, kdy čtvrtina obyvatel gulagu umírá hlady, umírá v Leningradě, obklíčeném německou blokádou, možná milion obyvatel.
Nedostatek a podvýživa se projevovaly po celém Sovětském svazu.98 I v tak zoufalé situaci však "sovětská vláda v lednu 1943 vytvořila 'potravinový fond' speciálně pro Gulag" a v každém případě se "situace v zásobování zlepšila, když se průběh války obrátil ve prospěch Sovětského svazu".99
Jsme tak daleko od objevení se vražedného záměru, že atmosféra národní jednoty, kterou přinesla Velká vlastenecká válka, je patrná i v Gulagu. Mezitím dochází k masivnímu úbytku vězňů v důsledku řady amnestií; zejména vidíme, jak se bývalí vězni statečně účastní bojů; vyjadřují uspokojení a hrdost nad tím, že mají přístup k technologicky vyspělým zbraním vyrobeným "díky industrializaci země" (která byla provázena prvním souvislejším rozšířením koncentračního vesmíru), dělají kariéru v Rudé armádě, jsou přijímáni do komunistické strany a získávají vyznamenání a medaile za statečnost v boji.100
Se střídáním relativně "prospěšných" a "liberálních" fází s fázemi, které byly pro vězně zřetelně ekonomicky a právně zhoršením, odráží gulag dějiny sovětské společnosti. Snahy o dosažení "sovětské demokracie" v celé společnosti, "demokratického socialismu" a dokonce "socialismu bez diktatury proletariátu" odpovídají snahám o znovunastolení "socialistické zákonnosti" či "revoluční zákonnosti" v Gulagu. Právě proto přicházejí tvrdá odsouzení sovětského koncentračního vesmíru z jeho nitra a od jeho vrcholných představitelů. V roce 1930 je to právě Jagoda, kdo se pokouší o zavedení pořádku do "celého vězeňského systému, který je shnilý až na dřeň". V únoru 1938 je to sám Vyšinskij, generální prokurátor SSSR, kdo odsuzuje "vězeňské podmínky [...] neuspokojivé a v některých jednotlivých případech téměř zcela nepřijatelné", které snižují lidi na "divoká zvířata". O několik měsíců později je to Lavrentij Berija, šéf tajné služby za Stalina, kdo podporuje politiku, která vyzývá k "přísným trestům pro vyšetřovatele, kteří považují bití za hlavní metodu vyšetřování a mrzačí zadržené, když nemají dostatečné důkazy o jejich protisovětské činnosti". 101 Nejde o rituální obvinění; při odhalení jsou viníci "zneužívání" přísně trestáni, přičemž tresty zahrnují i tresty smrti; mnozí jsou propuštěni; dochází dokonce ke konfliktu mezi justicí a represivním aparátem, který se staví proti zavádění "pravidel", jež pociťují jako "krajně nevítaný zásah".102 S cílem posílit kontrolu je podporováno podávání stížností a podnětů ze strany vězňů. Při jiných příležitostech se snaží zlepšit situaci pomocí amnestie a omezením přeplněnosti táborů.103 V období mezi jedním a druhým obviněním dochází ke skutečnému zlepšení - jedná se o "liberální" fáze - brzy přerušené vypuknutím nových krizí. Kvůli souběhu objektivních okolností a subjektivní zodpovědnosti však gulag, stejně jako celá společnost, není schopen překonat nouzový stav.
Carova Sibiř, "Sibiř" liberální Británie a sovětský gulag
Máme srovnávat nebo přímo spojovat sovětský gulag s nacistickým Konzentrationslager? Na tuto otázku by se dalo odpovědět další otázkou: proč omezovat srovnání pouze na tyto dvě skutečnosti? V carském Rusku - prohlašuje rozhodně Conquest (po vzoru Solženicyna) - byl koncentrační vesmír méně přeplněný a méně krutý než za Lenina a zejména za Stalina.104 Stojí za to připomenout, co napsal Anton Čechov v roce 1890:
Nechali jsme miliony lidí hynout ve věznicích, hynout bezúčelně, bezohledně a barbarsky; hnali jsme lidi desítky tisíc verst v okovech přes mráz, nakazili je syfilidou, zkazili je, rozmnožili počet zločinců... ale nic z toho se nás nedotkne, prostě to není zajímavé.105
Během svého staletého trvání nesl Carský koncentrační vesmír (který se přinejmenším počínaje Petrem Velikým podobně jako Gulag snažil získat pracovní sílu potřebnou k rozvoji nejopuštěnějších a nejméně rozvinutých oblastí) často známky extrémní krutosti. Křížová cesta vedla odsouzené do vyhnanství nebo na nucené práce na Sibiř: "mimo bití obušky mnozí trpěli mrzačením rukou, nohou, uší a také ponížením v podobě značkování ohněm". Sice se v devatenáctém století snažili skoncovat s "nejextrémnějšími a nejkrutějšími praktikami", ale jde o polovičatá opatření, která z velké části nebyla úspěšná.106
Z toho všeho vyplývá, jak chatrná je snaha zlehčit význam carské Sibiře s cílem izolovat sovětský gulag a přirovnat jej k nacistickému konzentrationslageru. Je tu však ještě jedno závažnější hledisko: je metodologicky nesprávné srovnávat běžnou situaci se situací akutního nouzového stavu! Čteme-li pozorněji, může srovnání provedené Conquestem vést k jinému výsledku, než jaký on sám hlásá: Pouze v předrevolučním Rusku se zadržení a deportace administrativními prostředky považují za normální praxi, a to i při nepřítomnosti konfliktů a zvláštního nebezpečí. V sovětském Rusku má však nouzový stav mocný účinek na vznik a uspořádání koncentračního vesmíru, který se stává ještě brutálnějším, čím více se vzdaluje podmínkám normálního stavu.
Nyní je třeba udělat další krok. Kromě (carského a sovětského) Ruska a Německa je třeba do tohoto srovnání zahrnout i další země. Koncentračnímu vesmíru liberální Británie je vlastní také dvojitá funkce. V souvislosti s "irskými disidenty" bylo poukázáno na to, že "mezi osmnáctým a devatenáctým stoletím měli svou oficiální Sibiř v Austrálii", která přinejmenším do roku 1868 pohlcovala "představitele téměř všech existujících radikálních hnutí ve Velké Británii".107 To platí ve vztahu k represím. Je ale nutné neztrácet ze zřetele ekonomickou funkci "Sibiře" liberální Británie. Záhy po Slavné revoluci dochází k masivnímu nárůstu počtu trestných činů podléhajících trestu smrti. Ten dopadá i na viníky krádeže šilinku či kapesníku nebo na ty, kdo jsou zodpovědní za uříznutí okrasné rostliny; ušetřeni nejsou ani jedenáctiletí chlapci. Toto teroristické zákonodárství, které s určitým zmírněním trvá až do devatenáctého století, skýtá alternativu: "šťastlivci" budou umístěni do trestního otroctví, které je donutí pracovat po určitý počet let v málo využívaných a neprobádaných koloniích, nejprve v Severní Americe a později v Austrálii. Jinými slovy, i v hospodářské oblasti se Austrálie stala pro liberální Británii "Sibiří"; význam její úlohy se zmenšil s tím, jak přicházela pracovní síla, nejprve černí otroci a později čínští a indičtí kuliové, jakož i další koloniální národy.108
Britská "Sibiř" není o nic méně krutá než ta carská. O této "totalitní společnosti", která je budována v Austrálii při současné likvidaci původních obyvatel, je na základě dostupné autobiografické literatury nastíněno shrnutí, které působí obzvlášť hrozivě:
V nepředvídatelných intervalech byli vězni shromažďováni, přepočítáváni a podrobováni kompletní prohlídce s prohlídkou úst a konečníku [...]. "Jídlo bylo jednotlivým četám donášeno na dřevěných talířích nebo na plechových tácech a kladeno před ně, jako by byli psi nebo prasata, a jako psi a prasata ho museli zuby sníst" [...]. Disciplína se odvíjela od postavy udavače [...]. Nebýt špehem se tedy stalo chováním, které bylo samo o sobě podezřelé. Neuplynul týden, kdy nebyly odhalovány složitá spiknutí spojená se seznamy jmen v závodech osočování [...]. "Tento obchod s lidskou krví [...] byl jediným způsobem, jak získat úlevy". Mnohem více než samotný obsah platilo množství informací. Donášeči měli své kvóty udání a byli "schopni jakéhokoli proradného nebo krvelačného činu, nezáleželo na tom, jak podlého nebo strašného" [...]. Normální vztah mezi vinou a trestem se proměnil v nepřerušovaný příběh sadismu, jehož jediným cílem bylo udržovat teror [...]. Moc byla vykonávána absolutním a svévolným způsobem [...]. [Trest] 200 ran bičem byl rozložen [do několika dnů...]. Ti, kdo prováděli bičování, byli celí od krve stejně jako my [...]. Jediným způsobem, jak utrpení nadobro ukončit, byla sebevražda.
Ve skutečnosti byla sebevražda nejen rozšířená, ale byla to praktika, která se často dotýkala celé společnosti vězněných: "Ve skupině vězňů si dva muži losovali: na prvním bylo, aby zemřel, a druhý měl za úkol zabít prvního; pro ostatní byly úlohy svědků". Během několika dní putování a soudního procesu (k němuž docházelo v Sydney, poněkud vzdáleném od samotné "Sibiře") si tak vrah před oběšením mohl užívat postavení normálního vězně (ve skutečnosti šlo o nepřímou a odloženou sebevraždu). A tato pauza umožnila svědkům, aby se nadechli, než se vrátí do pekla a případně se pokusí o další losování.109
Koncentrační vesmír v sovětském Rusku a ve Třetí říši
V období druhé světové války se navíc koncentrační tábor zřetelně objevuje i na liberálním Západě. Na druhé straně Atlantiku nařizuje Franklin D. Roosevelt internaci občanů japonského původu, včetně žen a dětí, v koncentračních táborech. A to přestože Spojené státy se nacházejí ve zjevně příznivější geopolitické situaci než Sovětský svaz. Každopádně po bitvě u Midway již nebylo možno hovořit o vojenských a bezpečnostních obavách. A přesto byli Američané japonského původu nadále zavření do koncentračních táborů. S postupnými kroky na počátku se jim svoboda zcela vrátila až v polovině roku 1946, tedy téměř rok po skončení války. Ještě pomaleji se domů vracejí latinskoameričtí občané japonského původu deportovaní do Spojených států ze třinácti zemí Latinské Ameriky. Teprve v roce 1948 byli poslední z nich propuštěni z "internačního tábora" - či spíše koncentračního tábora - v texaském Crystal City.110 Jistě by bylo přinejmenším unáhlené tato opatření vysvětlovat nikoliv válkou a nouzovým stavem, nýbrž ideologií prezidenta, kterého jeho protivníci obviňovali z "totalitarismu" kvůli jeho ekonomickému intervencionismu v době Velké hospodářské krize a také volnému výkladu ústavy, který použil k vtažení velmi neochotné země do války (supra, kap. 1, § 6).
Tady se setkáváme s dalším aspektem, který obvyklá historická komparace zamlčuje: s koncentračním vesmírem, který se během dvacátého století vyvinul i na liberálním Západě a nabýval někdy až strašlivých podob. Na počátku války měli němečtí utečenci, kteří byli zavřeni do francouzských koncentračních táborů, dojem, že jsou určeni k "zdechnutí".111 Jistě nechutné je týrání, kterého se v době, kdy už válka skončila, dopouštěly na německých zajatcích Spojené státy, jak to ve své době zdokumentoval kanadský historik James Bacque, a uznali by to i oficiální advokáti Dwighta D. Eisenhowera, i když se tak dělo proti jeho vůli a s jistým váháním. Novější výzkumy vynesly na světlo další podrobnosti. Omezím se na citování pouze jedné z nich. Americká komise zjistila, že tehdy ze 139 vyšetřovaných vězňů mělo 137 "trvale zničená varlata v důsledku bití, kterému byli vystaveni".112 Setkáme se také s hrůzou koncentračních táborů, do nichž na počátku studené války Britové zavírali osoby podezřelé z komunismu (infra, kap. 6, § 4). Na závěr je třeba připomenout gulag v Jugoslávii, v němž jsou od roku 1948 a po rozchodu se SSSR vězněni komunisté loajální Stalinovi.113 Alespoň v tomto případě už "stalinisté" nejsou provozovateli, ale oběťmi koncentračního univerza, zřízeného sice komunistickou zemí, ovšem v té době spojeneckou se Západem.
I kdybychom chtěli vycházet z výjimečného rozsahu a tvrdosti sovětského gulagu, hlavní problém zůstává nevyřešen: Vždy je třeba odlišit roli ideologie od role objektivních podmínek (výjimečné závažnosti ohrožení a obecných těžkostí, které provázely SSSR). Ve srovnání s takovou komplexní analýzou je daleko jednodušší deduktivismus, který vše odvozuje z ideologie a podobnosti koncentračních vesmírů, které obě "totalitní" ideologie vytvořily.
Přesto se nyní v každém případě zaměřme na sovětské Rusko a Třetí říši. Pokud jde o první z nich, koncentrační vesmír vzniká v době, kdy stále zuřila Druhé období zmatků. Ve 30. letech 20. století politická moc ještě nevykonávala plnou kontrolu nad svým územím: "běžná kriminalita - sama o sobě způsobená zásadními zlomy, k nimž v zemi došlo a které zničily tradiční struktury společenské organizace - dosáhla skutečně znepokojivé úrovně".114 Mnohem vážnější je situace v oblastech Dálného východu, které jsou popsány následovně:
Nezabezpečené oblasti, orgány moci špatně kontrolované, kde se soustřeďují lidé z okraji společnosti a porušující zákony, kde ozbrojené bandy přepadávají izolované kolchozy a vraždí některé "představitele sovětské moci". Oblasti zvůle a násilí, kde je každý ozbrojen, lidský život nemá žádnou hodnotu a hon na člověka, pokud se naskytne příležitost, nahrazuje hon na zvěř [...]. Oblasti, v nichž téměř chybí stát, přinejmenším ten, který Max Weber definoval jako "systém, jenž úspěšně vykonává legislativní právo nad určitým územím, přičemž si ponechává monopol na použití legitimní síly".115
Od útoku na německého velvyslance v Moskvě, spáchaného v červenci 1918 "během zasedání V. všeruského sjezdu sovětů" členem strany (socialistických revolucionářů), která se podílela na vládě, přinejmenším až do zavraždění Kirova mladým komunistou u vchodu do jeho kanceláře, sovětská moc čelí terorismu (jevu, který má v Rusku dlouhou historii) a obává se infiltrace státního aparátu na všech úrovních opozicí odhodlanou svrhnout od moci "uzurpátory" a "zrádce". Tedy teprve s nástupem autokracie získává sovětská moc plnou kontrolu nad svým územím a státním aparátem; a teror je především reakcí na bezprecedentní, akutní a dlouhotrvající krizi.
I následně se situace dále vyznačuje střídáním protikladů (zhoršující se vojenská hrozba na mezinárodní úrovni, latentní občanská válka uvnitř země, nucená industrializace, která je považována za nezbytnou pro záchranu země, ale zároveň vyvolává nové konflikty a nové napětí), které opět prodlužují nouzový stav. Právě proto, jak zdůrazňuje nedávná studie, "teror nelze vykládat výhradně jako sled příkazů, které přicházejí od Stalina" a jeho spolupracovníků. Ve skutečnosti v něm působí i "lidové prvky" a nechybí ani iniciativa "zdola"; často jsou to pracující, hnaní onou "horlivou vírou", s níž jsme se již setkali, kteří požadují rozsudky smrti nad "zrádci" a dokonce odsuzují "právní puntičkářství" dlouhých a nákladných soudních řízení. 116 A to vše se odehrává v průběhu procesu omezené, nicméně reálné demokratizace, kdy se posiluje účast lidu na řízení moci na pracovištích, kdy tajným hlasováním je nahrazováno veřejné hlasování a ve volbách vedoucích odborů a závodů je možné vybírat z většího počtu kandidátů. A ti nově zvolení se často významně zasazují o zlepšení pracovních podmínek a omezení pracovních úrazů.117 Opravdu, "v politické psychologii Stalina a jeho stoupenců není rozpor mezi represí a demokracií" a v tomto smyslu lze dokonce hovořit o "demokratizaci represe".118
Ale právě tato demokratizace podporuje rozšiřování represe. Za využití nových příležitostí v závodech a v dopisech tisku, které zpochybňují úplatné a neschopné funkcionáře, má toto hnutí propukající zdola tendenci vykreslovat je jako nepřátele lidu a označovat neustálé nehody na pracovišti za formu sabotáže proti této nové společnosti, kterou jsou odhodláni budovat. 119 Povědomí o rostoucí hrozbě války a posedlý hon na široce rozprostřenou a dobře skrytou pátou kolonu, tento všeobecný strach a hysterie proměňují shromáždění na závodech, v odborech a ve straně na "válku všech proti všem". Někdy je právě nucen zasáhnout Stalin a jeho nejbližší spolupracovníci, aby tento hněv omezili a usměrnili, a varují před tendencí nacházet všude zrádce a sabotéry, a tím ničit stranické a odborové organizace.120 Na mysl přichází Velký teror, který pustoší Francii v roce 1789, týdny a měsíce bezprostředně následující po vzpouře Bastily, s přehnaným zveličováním hrozby, kterou si v žádném případě nelze představit, a kdy "selská představivost všude spatřuje žoldáky šlechtického spiknutí a zahraniční invazi".121 V SSSR v druhé polovině 30. let je nebezpečí reálné a mimořádně vážné, ale neméně reálná je i hysterie.
Závěrem lze říci, že v sovětském Rusku se teror objevuje v časovém úseku, který se táhne od první světové války, jež zahajuje Druhé období zmatků, až po druhou světovou válku, jež hrozí zemi a celému národu ještě mocnější katastrofou: vyhlazením a zotročením, které je jasně vyjádřeno v Mein Kampf. A teror nastává během nucené industrializace, která má za cíl zachránit zemi a národ a během níž se rozsáhlá a krutá represe prolíná se skutečnými emancipačními procesy (masivní rozvoj vzdělání a kultury, pozoruhodná vzestupná sociální mobilita, vznik sociálního státu, bouřlivý a rozporuplný protagonismus společenských tříd do té doby odsouzených ke zcela podřízenému postavení).
Ostře se tedy liší od Třetí říše, která od svého nástupu k moci mohla počítat s úplnou kontrolou svého území a státním aparátem s tradiční efektivitou rozvětvené byrokratické sítě. Zatímco v Rusku ideologie hraje druhořadou roli ve výjimečném stavu (který předcházel Říjnové revoluci 1917 a který nakonec prodloužil revoluční mesianismus, proti němuž Stalin částečně vystupoval), v Německu je nouzový stav - a s ním spojený koncentrační vesmír - od počátku výsledkem velice určitého politického projektu a velice určitého ideologického záměření. Hitler se dostává k moci s jasně formulovaným programem války a územní expanze: aby se vyhnul zhroucení domácí fronty, k němuž došlo během první světové války, je odhodlán nasadit nejbezohlednější teror. Expanzionismus nacistického Německa má rovněž za cíl potvrdit po celém světě nadřazenost bílé a árijské rasy a převzít a radikalizovat koloniální tradici a aplikovat ji na samotnou východní Evropu; od počátku má na mysli Konzentrationslager pro možné odpůrce války a koloniální a rasové říše, kterou Hitler hodlá dobýt a vybudovat. Podmínkou zdaru tohoto programu je neutralizace židobolševického viru, který rozsévá rozvrat a podkopává základy civilizace a zpochybňuje přirozenou hierarchii národů a ras. Proto je nutné zlikvidovat Židy, komunistické "komisaře" a politické kádry jak na obsazovaných územích, tak v samotném Německu. Takto je vytyčena cesta k zacházení s podřadnými rasami východní Evropy na jednu stranu po vzoru toho, co se stalo s původními obyvateli Ameriky, kteří musí být vyhlazeni, aby uvolnili místo německým osadníkům, a na druhou stranu aby se stali otroky ve službách bílé a árijské nadřazené rasy.
Gulag, Konzentrationslager a chybějící třetí
Od invaze, nejprve do Polska a později do SSSR, se nacistický koncentrační vesmír zdá být pokračováním a dalším prohloubením nejtragičtějších epizod z dějin koloniálního otroctví. Poté, co byla díky obchodu s africkými otroky jejich dostupnost téměř neomezená, neměli otrokáři vůbec žádný ekonomický zájem na tom otroky šetřit; mohli je chladnokrevně odsoudit k smrti z přepracování a nahradit je jinými a z každého z nich vytěžit nejvyšší možný zisk. Takto - poznamenává jeden Marxem citovaný ekonom devatenáctého století - vzkvétající zemědělství v Západní Indii "pohltilo miliony lidí afrického plemene"; zde je "život černochů obětován nejbezohledněji". (Kap I 287)122 Hitlerem rozpoutaná válka ve východní Evropě představuje novou a ještě brutálnější formu obchodu s otroky. Po vyplenění oblasti a hromadnému zajímání jsou nuceni slovanští Untermenschen (ti, kteří přežili germanizaci země) hynout na přepracování kvůli budování civilizace nadřazené rasy a živení její válečné mašinérie; trpí podobnými podmínkami jako černoši (v Karibiku), k nimž je navíc Vůdce výslovně přirovnává.
Vězeňský systém reprodukuje vztahy společnosti, jež se v něm vyjadřuje. V SSSR, v gulagu i mimo něj, vidíme v základu činnost rozvojové diktatury, která se snaží mobilizovat a "převychovat" všechny síly k překonání staleté zaostalosti, jež se stává ještě naléhavější vzhledem k blížící se válce, která má být podle výslovného prohlášení Mein Kampfu zotročující a vyhlazující válkou. V této souvislosti se teror v SSSR prolíná s emancipací utlačovaných národností i se silnou vzestupnou sociální mobilitou a s přístupem ke vzdělání, kultuře, a dokonce i k řídícím a vedoucím pozicím pro do té doby zcela vyloučené části společenských vrstev. Pedagogický a produktivní zájem a s tím spojená sociální mobilita jsou cítit, v dobrém i zlém, i uvnitř gulagu. Nacistický koncentrační vesmír odráží naopak hierarchii na rasové základně, která vyznačuje do té doby existující rasový stát a rasovou říši, kterou se teprve chystá vybudovat. V tomto případě hraje konkrétní chování jednotlivých vězňů irelevantní nebo převážně vedlejší úlohu. Pedagogické starosti by proto byly nesmyslné. Shrnuto, vězeň v gulagu je potenciální "soudruh" povinný podílet se za zvlášť tvrdých podmínek na posilování výroby v zemi a po roce 1937 je potenciálním občanem, ovšem ztenčila se hranice dělící ho od nepřítele lidu a příslušníka páté kolony, kterou je třeba neutralizovat vzhledem k hrozící nebo již probíhající totální válce. Vězeň v nacistickém lagru je především Untermensch, navždy poznamenaný svým rasovým zařazením nebo degenerací.
Když chceme najít přesnou analogii pro nacistický Konzentrationslager, je třeba vzít v úvahu koncentrační vesmír, který byl hluboce spjat s koloniální tradicí (do jejíž stopy se Hitler výslovně chtěl zařadit) a který je zaměřen proti koloniálním národům nebo lidem koloniálního původu. Právě zde se nachází ústřední opomenutí obvyklého srovnání! V tomto smyslu můžeme mluvit o chybějícím třetím v dnes tak módním srovnání. Dva význační historici shodně označili za "vyhlazovací tábory" jak "militarizované pracovní tábory" koloniální Indie z roku 1877, tak koncentrační tábory, do nichž Libyjce zavírala liberální Itálie.123 I kdybychom považovali tuto klasifikaci za nadsazenou, připomíná nám přesto koncentrační vesmír Třetí říše rasovou logiku a hierarchii, která ovládá koloniální říše Itálie a Západu, stejně jako jimi vybudované koncentrační tábory.
Nacismus nám také nutně přichází na mysl, když čteme, jakými formami byl páchán "kanadský holocaust" (neboli "konečné řešení naší domorodé otázky"). "Komise pro pravdu o kanadské genocidě" hovoří o "táborech smrti", o "mužích, ženách a dětech", kteří jsou "záměrně vyhlazováni", o "systému, jehož cílem je zničit co největší část původního obyvatelstva prostřednictvím nemocí, deportací a vlastního vraždění". Za tímto účelem neváhají zastánci bílé nadvlády ubližovat "nevinným dětem", které umírají "na následky bití a mučení nebo poté, co byly záměrně vystaveny tuberkulóze a jiným nemocem"; další jsou dále podrobeny nucené sterilizaci. Malé "menšině kolaborantů" se podaří přežít, ale až poté, co se vzdají vlastního jazyka a identity a jsou nuceni sloužit svým trýznitelům.124 I v tomto případě se můžeme domnívat, že spravedlivé rozhořčení možná přispívá k přehánění; přesto zůstává zřejmé, že před sebou máme praktiky totožné nebo podobné těm, které probíhaly ve Třetí říši, a jejich uplatňování vyplývá z ideologie, a to opět podobné té, která vládne při budování Hitlerova rasového státu.
Přejděme nyní k jihu Spojených států. V desetiletích po občanské válce byli černošští vězni (drtivá většina vězeňské populace), často pronajatí soukromým společnostem, namačkáni do "velkých klecí na kolečkách, které následovaly tábory stavebních a železničních magnátů". Dokonce i oficiální zprávy uvádějí:
[...] "že vězni byli nadměrně a někdy i krutě trestáni, že byli mizerně oblečeni a živeni, že nemocní nebyli ošetřováni, protože pro ně nebyla zajištěna nemocnice a byli zavíráni společně se zdravými vězni". Vyšetřování provedené porotou ve vězeňské nemocnici v Mississippi uvádělo, že všichni pacienti vykazovali "na těle známky toho nejnelidštějšího a nejbrutálnějšího ošetřování. Mnoho z nich mělo zlomená ramena, vředy, jizvy a puchýře, někteří měli kůži krutě znetvořenou od bičování [...] leželi tam umírající a někteří z nich na prostých lavicích, tak zesláblí a vyhublí, že jim pod kůží byly téměř vidět kosti, a mnozí si stěžovali na nedostatek jídla [...]. Kromě toho vidíme, jak jim po tvářích lezou živí paraziti, a jejich oblečení i to málo, co mají na spaní, je otrhané a často znečištěné". V hornických táborech v Arkansasu a Alabamě museli odsouzenci na nucené práce celou zimu pracovat bez bot a dlouhé hodiny stát nohama ve vodě. V těchto dvou státech platil úkolový systém, podle kterého byla tříčlenná četa povinna vytěžit denně určité množství uhlí pod trestem bičování celé čety. Ti, kteří byli odsouzeni k nuceným pracím ve floridských terebintových lesích, byli nuceni se "spoutanýma nohama" a s "řetězy kolem pasu", pracovat ve vysokém tempu.125
Máme před sebou systém, který používá "řetězy, psy, biče a střelné zbraně" a který "vězňům vytváří peklo na zemi". Míra úmrtnosti je zde velmi příznačná. Během výstavby železnic v Greenwoodu a Augustě v letech 1877-1880 zde "umírá téměř 45%" nucených dělníků, "a to šlo o mladé lidi v rozkvětu života".126 Lze uvést další statistické údaje ze stejného období: "V prvních dvou letech, kdy Alabama pronajímala své vězně, jich téměř 20 % zemřelo. V následujícím roce úmrtnost vyskočila na 35%. Ve čtvrtém roce zemřelo téměř 45%."127
Co se týče míry úmrtnosti, bylo by zajímavé systematické statistické srovnání koncentračních táborů v SSSR a Třetí říši. Pokud jde o Gulag, bylo spočítáno, že na začátku 30. let, před zpřísněním, vyvolaným útokem na Kirova a narůstající hrozbou války, roční míra úmrtnosti "odpovídala víceméně průměru 4,8 % táborové populace". Jak již bylo řečeno, tento statistický údaj nezahrnuje tábory pro těžbu zlata v okolí řeky Kolymy. Je také třeba mít na paměti "obvyklé podhodnocování údajů ze strany zdravotnických oddělení"; nicméně i při značném navýšení oficiálních údajů se zdá, že se lze jen těžko přiblížit úmrtnosti, kterou jsme právě zaznamenali u afroamerických vězňů. Ostatně důvody k "podhodnocování" jsou příznačné. Skutečností je, že v táborech v SSSR "vysoká úmrtnost a útěky mohly vést k přísným trestům"; že "zdravotní oddělení táborů se obávala obvinění z nedbalosti a pomalého vyléčení pacientů"; a že "nad vedoucími táborů se neustále vznášela hrozba inspekcí".128
Soudě podle úmrtnosti pronajatých polootroků se nezdá, že by se podobná hrozba vznášela nad americkými podnikateli, kteří zbohatli na stavbě železničních tratí v Greenwoodu a Augustě nebo na jiných podnicích. Měli bychom si každopádně ujasnit jednu podstatnou věc: na jihu Spojených států jsou černošští vězni vystaveni strašlivým životním a pracovním podmínkám a v době míru hromadně umírají; nouzový stav nehraje vůbec žádnou roli a tlak na výrobu je také buď okrajový, nebo zcela chybí. Koncentrační vesmír na jihu Spojených států reprodukuje rasovou hierarchii a rasový stát, který charakterizuje celou tamní společnost: černý vězeň není ani potenciální "soudruh", ani potenciální "občan"; je to untermensch. Nakládání, které jim dostává ze strany bělochů, je takové zacházení, které je považováno za normální ve vztahu k rasám vzdáleným od opravdové civilizace. A znovu narážíme na ideologii Třetí říše.
Mimoto existují významní američtí historici, kteří právě popsaný vězeňský systém přirovnávají k "zajateckým táborům nacistického Německa".129 A není náhodou, že lékařské experimenty - prováděné v nacistickém Německu na Untermenschen - probíhaly ve Spojených státech na černoších jako na pokusných osobách. 130 Kromě toho ještě předtím, než tak učinilo na svém území, provádělo imperialistické a kolonialistické Německo v letech Viléma II. své lékařské pokusy v Africe na úkor Afričanů; při této činnosti se vyznamenali dva lékaři, kteří se později stali učiteli Josepha Mengeleho131, jenž v nacistickém Německu dokončil zvrácenost medicíny a vědy, která byla nastíněna již v (americké a evropské) koloniální tradici. Nejenže nelze oddělovat Třetí říši od dějin vztahů, které Západ zavedl vůči koloniálním národům a lidem koloniálního původu, ale je třeba dodat, že tato tradice vykazuje známky života i dlouho po Hitlerově porážce. V roce 1997 se prezident Clinton cítil povinen požádat afroamerickou komunitu o odpuštění: "V šedesátých letech 20. století vláda použila více než 400 barevných mužů z Alabamy jako pokusné králíky. Nakažení syfilidou nebyli léčeni, protože úřady chtěly zkoumat účinky nemoci na 'vzorku populace'".132
Národní probuzení ve východní Evropě a v koloniích: Dvě protichůdné odezvy
Zde se projevuje absurdita srovnání koncentračních táborů na základě vytlačení zacházení vyhrazeného liberálním Západem pro "méněcenné rasy" a také v oddělování vnitřní a zahraniční politiky, represivních praktik a ideologií, o které se opírají. Když vezmeme v úvahu tyto prvky a často opomíjené souvislosti, obrací se obvyklé spojení obou totalitních diktatur v antitezi. Bylo zaznamenáno, že "na Stalina velmi zapůsobilo" probouzení utlačovaných či opomíjených národností v rámci habsburské říše. V souvislosti s tím se obracíme k jeho postřehům, které pronesl v roce 1921 na desátém sjezdu ruské komunistické strany133: "před nějakými padesáti lety měla všecka města v Uhrách německý ráz, dnes jsou pomaďarštěna" (St5-55); "probuzení" (43) zažili i Češi. Je to jev, který postihuje celou Evropu: Riga kdysi byla "německým městem" a mění se v "lotyšské město"; podobně budou ukrajinská města "nevyhnutelně poukrajiništěna", kdysi převládající ruský prvek se stává druhořadým (St5-55).134
Když si tento proces uvědomí a považují ho za pokrokový a nezvratný, zavazuje se celá bolševická strana, a zejména Stalin, k "novému a fascinujícímu experimentu v řízení multietnického státu", který lze popsat následovně:
Sovětský svaz byl první Affirmative Action Empire (impériem založeným na pozitivní diskriminaci). Nová revoluční vláda Ruska byla první ze starých multietnických evropských států, která čelila sílící vlně nacionalismu a reagovala na ni systematickou podporou národního vědomí svých etnických menšin a zavedla pro ně řadu institucionálních forem typických pro národní státy. Strategií bolševiků bylo převzít vedení dekolonizačního procesu, který se ukázal jako nevyhnutelný, a uskutečnit jej jako způsob, jak zachovat územní celistvost starého ruského impéria. Za tímto účelem sovětský stát vytvořil nejen tucet rozsáhlých republik, ale také desítky tisíc národnostních území roztroušených po celé rozloze Sovětského svazu. Nové národní elity byly vychovávány a povyšovány do vedoucích pozic ve státní správě, školách a v průmyslových závodech těchto nově vytvořených území.. Na každém území byl národní jazyk prohlášen za úřední jazyk státní správy. V mnoha případech bylo proto nutné vytvořit spisovné jazyky tam, kde dříve neexistovaly. Sovětský stát financoval masovou produkci neruskojazyčných knih, novin, časopisů, filmů, oper, muzeí, orchestrů populární hudby a dalších kulturních produktů. O nic podobného se dosud nikdo nepokusil.135
Novost této politiky vynikne ještě více, srovnáme-li ji s posedlostí uniformitou, která v polovině dvacátého století ovládá Spojené státy a Kanadu: domorodé děti jsou nuceny přerušit vazby s rodnou komunitou i s vlastní rodinou, musí se také vzdát svých tanců a "podivného" oblečení, jsou nuceny nosit krátké vlasy a především se vyhýbat používání svého kmenového jazyka jako moru; za porušení pravidla, které vyžaduje výhradní používání angličtiny, hrozí přísné tresty a v Kanadě jsou dokonce postihovány elektrickým proudem.136
Pokud se týká SSSR, panuje dnes v jedné zásadní věci určitý konsenzus:
Republiky dostaly - jedny dříve než jiné - prapor, hymnu, jazyk, národní akademii a v některých případech i komisaře pro zahraniční vztahy a ponechaly si později, v roce 1991, využité právo vystoupit z federace, ačkoli k tomu nebyl stanoven příslušný postup.137
V Mein Kampfu vychází také Hitler ze poslovanštění a odněmčování ve východní Evropě. Podle něj však nejde o proces ani progresivní, ani nevratný, ale pouze ta nejradikálnější opatření jej mohou zadržet a zvrátit. Nejde o to prosazovat politiku asimilace a prosazovat "germanizaci rakouského Slovanstva"; ne, "germanizovat lze jen půdu, ale nikdy ne lidí". Bylo by směšné chtít udělat "z černocha nebo Číňana Němce jen protože se učí německy nebo je připraven v budoucnu mluvit německy a dát svůj hlas německé politické straně". "Taková germanizace by ve skutečnosti byla odgermanizací", znamenala by "počátek bastardizace", a tedy "vyhlazení germánského živlu", neboli "vyhlazení právě těch vlastností, které ve své době umožnily dobyvatelskému lidu (Eroberervolk) dosáhnout svého vítězství". 138 Germanizovat půdu, aniž by se germanizovali lidé, je možné jen podle velmi přesného vzoru: na druhé straně Atlantiku se bílá rasa rozšířila na Západ a amerikanizovala půdu, rozhodně ne indiány: tímto přístupem zůstaly Spojené státy "severogermánským státem", aniž by se zvrhly v "kaši národů".139 Tentýž model by muselo následovat Německo ve východní Evropě.
Jestliže bolševici a Stalin usilují o to, vytvořit v sovětských republikách co nejširší národní elity a místní politické vrstvy, pak Hitlerův ohlášený program na dobytí Východu je pravým opakem: "všichni představitelé polské inteligence musí být vyhubeni"; je třeba využít všech prostředků, "aby se zabránilo pozdvihnutí do vyššího stupně inteligence". Jen tak mohou být koloniální cíle naplněny: národy určené k otrocké práci ve službách nadřazené rasy nesmí zapomínat, že "pán může být jen jeden a tím je Němec".140
Ve svém obvyklém projevu na desátém sjezdu Ruské komunistické strany v roce 1921 Stalin poukazuje na další prvek změny, která probíhá ve světových dějinách: "za imperialistické války byly imperialistické skupiny válčících mocností nuceny apelovat na kolonie, z kterých získávaly lidský materiál pro své armády", a tento proces "musil zburcovat tyto kmeny a národnosti k osvobození, k boji." Národní probuzení ve východní Evropě se připojuje k probuzení probíhajícímu v koloniálním světě: "Vývoj národnostní otázky ve všeobecnou otázku kolonií není historická náhoda."(St5-44) 141 Jestliže v Evropě má národní probuzení skoncovat s politikou diskriminace, odnárodňování a útlaku národnostních menšin, v koloniích je předurčeno k radikálnímu zpochybnění koncentračního vesmíru vybudovaného dobyvateli pro rasy považované za méněcenné.
Novinka v podobě nasazení barevných vojáků nezůstala bez povšimnutí Hitlera, který neváhal tuto zradu bílé rasy odsoudit. Zvláště je tím vinna Francie, kde se zavádí rychle a zhoubně do praxe proces "bastardizace" a "negroizace" a kde jsme dokonce svědky "vzniku afrického státu na evropské půdě". 142 Nejde tu o "předsudky", před námi je přesný politický program, který s hrůzou hledí na nasazování barevných vojáků a také na rasové míšení na poli sexuálních vztahů a manželských svazků; protože tyto praktiky - tím, že rozkládají bariéru oddělující panskou rasu od rasy služebné - uvádějí do krize nadřazenost a koncentrační vesmír, který musí panská rasa vnutit rase služebné v nadřazeném zájmu Civilizace. Z pohledu nacistického vůdce představuje národní probuzení ve východní Evropě a nasazení barevných vojáků ve vnitřních konfliktech Západu (s následným růstem sebevědomí koloniálních národů) strašlivou světovou hrozbu pro civilizaci a bílou rasu. Odpovědí na tuto hrozbu je podobně vybudování rasového státu a říše a rozpoutání války na Východě; společně s přílivem nezměrné masy otroků vybraných z "podřadných ras" do nacistického koncentračního vesmíru určených k práci a smrti z přepracování ve službě panské rase.
Nacistický koncentrační vesmír je nastaven tak, aby spolykal miliony a miliony otroků či nadbytečných lidí, kteří nevyhnutelně vycházejí z programu, jehož cílem je co nejrychlejší germanizace půdy, přičemž z germanizace jsou a priori vyloučeni domorodci, kteří ji obývají. A tento projekt by ještě pohltil bezpočet dalších obětí, kdyby nebyl poražen protichůdným projektem, založeným na uznání nejen existenčních, ale i kulturních a národnostních práv rodilých obyvatel. Řadou objektivních okolností i subjektivní odpovědnosti, kterou nelze jakkoli pominout, vytvořil tento druhý projekt také koncentrační vesmír. Ale ani s jeho hrůzami jej nelze v žádném případě spojovat s prvním, který výslovně předpokládal pokračování genocidních praktik již probíhajících v samotném koloniálním světě a jejich ještě brutálnější rozšíření na nové kolonie, které měly být vybudovány ve východní Evropě.
Totalitarismus nebo rozvojová diktatura?
Nyní jsme schopni pochopit nedostatečný či mylný charakter kategorie totalitarismu, kterou se obecně používá k postavení Stalinova SSSR na roveň Hitlerova Německa. Stále více historiků ji zpochybňuje nebo ji výslovně odmítá. Při vysvětlování dějin Sovětského svazu začínají někteří z nich u Petra Velikého a ještě dále v minulosti, u "Moskvy v obležení" a mimořádně zranitelné geopolitické situace, kterou ukázal Čingischánův vpád. Stalin se proto cítil být dějinami a geografií vybízen k tomu, aby prosazoval co nejrychlejší hospodářský rozvoj s cílem zachránit zároveň národ a nový politický a společenský řád, který mu byl předán.143 Tak vzniká a prosazuje se rozvojová diktatura.
To vše v rámci společnosti, která na jedné straně pravděpodobně zcela neopomněla varování Lenina z roku 1905 ("Kdo chce jít k socialismu jinou cestou, mimo demokratismus politický, nevyhnutelně dojde k nesmyslným a reakčním závěrům jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu" (L VS2-28, Dvě taktiky 2))144, a na druhé straně se vinou objektivních okolností i vnitřních ideologických slabostí vleče z jednoho nouzového stavu do druhého, z jedné občanské války do druhé. Máme tedy co do činění se společností, která se nevyznačuje totalitní jednotvárností a přizpůsobením, ale neustálým trváním a všudypřítomností občanské války, která se odehrává dokonce i v rodinách, rozdělených v důsledku protichůdných postojů, jež její členové zaujímají například ve vztahu k procesu kolektivizace na venkově: "rolnice, která patřila k evangelické sektě, ubila svého manžela sekerou ve spánku, protože byl, jak se zdálo, aktivistou ve prospěch kolchozu". Podobné krvavé zločiny zasahují i do vztahů mezi rodiči a dětmi.145 Konflikt zde nabývá krutosti náboženské války; a to platí nejen pro ty, kdo se výslovně odvolávají na motivy převzaté z křesťanství, ale i pro zapálené stoupence nové společnosti, kteří jsou sami vedeni "horlivou vírou".
Poučná by byla především analýza výrobních vztahů. Zkusme v duchu vstoupit do některé sovětské továrny nebo na jedno z mnoha stavenišť, která vzkvétají na vlně gigantického modernizačního programu prosazovaného Stalinem. Přitom zdaleka nejsou jednotně určeny shora, o jejich umístění se rozhoduje po složitém rozhodovacím procesu tvořeného vášnivými a často bouřlivými diskusemi: "na rozdíl od přísné centralizace carské éry dodávala antikolonialistická rétorika Sovětského svazu regionálním lobby moc, která byla za starého režimu nepředstavitelná". Zvláště silná je moc těch regionů, které právě kvůli své zaostalosti naléhají na režim, aby dodržel své sliby o ukončení nerovností a "nespravedlností carského imperialismu" s cílem podnítit industrializaci a modernizaci na národní úrovni.146
Jakmile vstoupíme do výroby a na pracoviště, povšimneme si, že se zde naprosto nevynucuje přísná disciplína a slepá poslušnost: naopak, nechybí zde nepokoje a ostré spory. Přitom vzbuzuje pozornost značná fluktuace pracovní síly. Stalin je nucen houževnatě bojovat proti tomuto jevu; přesto ještě v roce 1936 "více než 87 % průmyslových dělníků opouští své pracoviště". Podněcuje je politika plné zaměstnanosti a skutečná možnost sociálního vzestupu, což vytváří protiváhu moci, kterou mají představitelé moci v továrně nebo na staveništi. Ale to ještě není všechno. Celkově jsme svědky jakéhosi přetahování se třemi účastníky: stranickými a odborovými předáky, kteří usilují o zvýšení produktivity práce; pracujícími, kteří se často zajímají především o zvýšení úrovně svých mezd; a odborníky, kteří často stojí uprostřed a jsou nejistí, co mají dělat. Většinou získávají převahu dělníci a odborníci poměrně často neuposlechnou "příkazů přicházejících z Moskvy".147
Je nutné podotknout, že samotná dělnická třída je nejednotná. Zatímco u jedněch vzbuzuje nadšení výzva ke zvýšení produktivity a skutečnému zapojení do socialistické soutěže - k rozvoji výrobních sil a dostižení či předstižení nejvyspělejších zemí Západu - vyvolává u druhých nelibost, pasivní odpor či otevřené nepřátelství. Jestliže jedni jsou druhými označováni za "oddíly Antikrista", mají první k druhým pocit "posvátné nenávisti k nepřátelům nového socialistického života"148, a to jazykem, který nás opět přivádí k "horlivé víře", jež inspiruje celé generace.
Konflikt, který proti sobě staví příznivce a odpůrce nového řádu, rozhodně není jediný. Neshody jsou také mezi odborníky na jedné straně a masou pracujících na straně druhé. Odborníci často bojovali proti bolševikům na straně Bílých: odvolává se na jejich kvalifikaci, ale zároveň je snaha je podřídit jisté formě dohledu. Avšak i nově vyškolení odborníci a specialisté, a dokonce i ti, kteří byli vyškoleni za starého režimu, kteří jsou vedeni vlasteneckým cítěním k loajální spolupráci se sovětskou mocí, musejí čelit výzvám, které jim klade nová společenská vrstva, "úderníci". A tato výzva je o to více obávaná ve společnosti, kde "dělníci jsou povoláni soudit své představené"; lze tedy snadno pochopit, že se často "inženýři silně brání dělnické kontrole".149 Přitom se ale nejedná o nijak snadný odpor: dělníci se mohou projevit a dát najevo svůj hlas tím, že na svých pracovištích vyvěsí manifesty a napíší do novin a stranickým představitelům; nejčastěji jsou to odborníci a vedení továren sami, kteří se obvykle cítí zastrašeni.150
Na tyto konflikty naráží i Stalin, když se zabývá stachanovským hnutím, které "vzniklo jaksi samo sebou, téměř živelně, zdola, bez jakéhokoli nátlaku správy našich podniků... dokonce v boji proti ní"; ano, alespoň zpočátku jsou stachanovci nuceni dělat své pokusy "potajmu, bez vědomí správy podniku a kontrolorů"; dělník, který se věnuje zavádění "novot", dokonce riskuje za to zaplatit "ztrátou práce", čemuž zabránil "zákrok vedoucího oddělení". (SOtLen-496) 151 V konkurenčním boji a často i ve vzájemném konfliktu sledujeme činnost řady "průmyslových autorit": od odborníků, správců, politických činitelů až po odborové funkcionáře (rozlišuje se také mezi "stranickými a odborovými" funkcionáři).152
Uzavřeme-li, při návštěvě sovětské továrny nebo stavby (a to i v období stalinských let) nemáme dojem, že bychom vstupovali na "totalitní" pracoviště. "Totalitarismus" byl mnohem výrazněji rozvinut v továrně carského Ruska, kde se prosazovalo neotřesitelné pravidlo: "majitel dílny je absolutním vládcem a zákonodárcem, který není vázán žádnými zákonnými omezeními"; v případě závažnějších provinění může dokonce použít bič.153 Nebo si vezměme takovou zemi, jako jsou Spojené státy. Vraťme se k zacházení vyhrazené vězňům (téměř vždy Afroameričanům), pronajímaným soukromým společnostem. Jako výměnu za vydané peníze mohou tyto společnosti požívat "absolutní kontrolu":
Dozorci měli pravomoc vězně spoutávat, střílet na ty, kteří se pokusili o útěk, mučit ty, kteří se odmítli podřídit, a bičovat neposlušné, ať už nahé, nebo oblečené; téměř neomezená moc. Po osm desetiletí [od sedmdesátých let devatenáctého století až do druhé světové války] nebyly vyneseny téměř žádné rozsudky proti kupcům těchto otroků za špatné zacházení s nimi nebo za jejich smrt.154
Zajisté se to týkalo vězňů, ale nezapomeňte, že pro Afroameričany z jihu stačilo obvinění z "tuláctví", aby byli zatčeni, odsouzeni a pronajati podnikatelům, kteří byli odhodláni zbohatnout. Jindy byli černoši jednoduše chyceni majiteli půdy a museli vykonávat nucené práce. Není náhodou, že v názvu a podtitulu citované knihy autor mluví o "Otroctví pod jiným názvem" a o "Opětovném zotročení černých Američanů od občanské války do druhé světové války".155 Otroci či polootroci sice představují zřejmě omezené procento celkové pracovní síly, nicméně dlouhodobá existence otrockých či polootrockých pracovních vztahů na pracovištích americké kapitalistické společnosti vyžaduje zamyšlení.
Nehledě na to je na místě mnohem obecnější pozorování: při bližším pohledu vidíme v sovětské továrně dynamiku a vztahy v práci, které by v kapitalistické továrně, jež se nachází v demokratických zemích, byly považovány za nepřijatelnou nekázeň. K objasnění tohoto bodu může přispět jedna známá teze Marxe (Bída filosofie):
Zatímco uvnitř moderní továrny je dělba práce přesně stanovena autoritou podnikatele, řídí se moderní společnost při dělbě práce jediným pravidlem, jedinou autoritou - svobodnou konkurencí [...]. Lze dokonce formulovat jako obecné pravidlo, že čím méně řídí autorita dělbu práce uvnitř společnosti, tím více se rozvíjí dělba práce uvnitř továrny, tím víc je podrobena autoritě jediného člověka. A tak jsou autorita uvnitř továrny a autorita ve společnosti - pokud jde o dělbu práce - vzájemně nepřímo úměrné. (M-BF115)156
Lze říci, že sovětská společnost tu a tam vytvářela převrácení dialektiky v kapitalistické společnosti, kterou popsal Marx: chybějící tvrdá tovární disciplína (s nepřítomností více či méně zdůrazňovaného despotismu tradičního majitele) odpovídala státem vykonávanému teroru nad občanskou společností. Ale i v tomto ohledu je vhodné zůstat na pozoru před zjednodušeními: máme co do činění s mnohem "chaotičtějším a méně organizovaným státem", než by si člověk představoval; "centrum málokdy mluvilo jednohlasně"; i "ideologická uniformita" byla nejčastěji jen "fasádou".157
Obvyklá analýza totalitarismu zcela abstrahuje od výrobního a pracovního místa, a právě proto bývá jednostranná a povrchní. Když se zbavíme této totální a nepatřičné abstrakce, totalitarismus jako kategorie se ukáže v celé své nepřiměřenosti: nemůže nám žádným způsobem pomoci pochopit společnost, která je ve své závěrečné fázi - se zánikem "horlivé víry", která nemohla trvat věčně, jak předvídal prozíravě Kennan - podkopávána skutečnou anarchií na pracovišti, kterou zaměstnanci bez okolků opouštějí a kteří, i když jsou přítomni, jako by prováděli jakousi stávku zpomalením práce, navíc je to tolerováno. Takový dojem si, trochu zmateni a trochu udiveni, vytvořily dělnické a odborářské delegace, které navštívily SSSR v jeho posledních letech. V Číně, která začíná opouštět maoismus, ve veřejném sektoru nadále platily praktiky, které západní novinář popsal jako následováníhodné: "i ten nejnižší zřízenec [...], pokud si to přeje, se může rozhodnout, že nebude dělat vůbec nic; zůstane doma jeden nebo dva roky a na konci měsíce bude dál dostávat svůj plat". Tato "kultura zahálky" se nadále projevovala i v tehdy vznikajícím soukromém sektoru hospodářství: "bývalí státní zaměstnanci [...] přicházeli pozdě, pak si četli noviny, chodili na oběd o půl hodiny dříve a z kanceláře odcházeli o půl hodiny dříve" a často chyběli v práci z rodinných důvodů: "protože jeho žena byla nemocná", jako jeden z příkladů. A manažeři a odborníci, kteří se snažili zavést na pracovišti disciplínu a efektivitu, jsou nuceni čelit nejen odporu a rozhořčení zaměstnanců (je nehorázné trestat pracovníka, který zameškal práci, aby se postaral o svou ženu!), ale často je jim vyhrožováno a dokonce se setkávají s násilím zdola. 158 Je velmi obtížné popsat tyto vztahy pomocí kategorie "totalitarismus"; lépe poslouží, když se přidržíme dříve citovaného úryvku z Marxe, Bída filosofie, který nám může pomoci pochopit jev, který je z hlediska teorie totalitarismu zcela nevysvětlitelný. V SSSR, v zemích východní Evropy a v Číně probíhá více či méně radikální demontáž "totalitního" systému současně s drastickým utužováním disciplíny na pracovišti; uveďme jeden příklad: teprve v roce 1993 schvaluje Čína zákon, který umožňuje výpovědi kvůli delší absenci.159
Nepochybně, zejména v situacích akutní krize v SSSR nebo v maoistické Číně, se výrobním a pracovním místům rozhodně nevyhýbá teror, nicméně všednost se vyznačuje režimem, který má k totalitarismu daleko. Souhrnně lze říci, že obvyklé odvolávání se na tento termín je přesvědčivé jen díky tomu, že pracuje s dvojí a svévolnou abstrakcí. Opomíjení fungujících vztahů na pracovištích a v místech výroby při zkoumání umožňuje sblížit komunistickou diktaturu a nacistickou diktaturu; zamlčování teroru a koncentračního vesmíru v koloniích a polokoloniích i v samotné metropoli na úkor národů koloniálního původu (jako jsou indiáni a Afroameričané) umožňuje vytvořit propast, která odděluje liberální Západ od "totalitních" států.
Ve srovnání se Sovětským svazem Brežněva a jeho nástupců vykazuje Stalinův SSSR odlišné rysy, ale ústředním prvkem, který je od sebe odděluje, je výjimečná ideologická a politická mobilizace, která, než se vyčerpá a ztratí veškerou důvěryhodnost, dokáže po dlouhou dobu nabídnout zásadní příspěvek k fungování hospodářského a výrobního aparátu. Jsou to desetiletí, v nichž se ustavuje rozvojová diktatura: její postup je bouřlivý a neúprosný zároveň a vyznačuje se "horlivou vírou" které se zmocňují sociální a etnické skupiny, jež urovnává cestu k jejich podstatnému sociálnímu vzestupu a jež přináší uznání, které jim bylo do té doby tvrdošíjně odpíráno. Nemá velký smysl tuto tragickou a rozporuplnou zkušenost ztotožňovat s nacistickou diktaturou, která je vytvořena výslovně za účelem války, dobývání kolonií a opětovného prosazení rasové hierarchie, která od svého počátku může využívat státní aparát a konsolidovanou, výkonnou byrokracii a která se dokáže prosadit stejně ve všech sférách společenského života. Nicméně toto spojení je dnes již běžné. Je třeba prozkoumat jeho vznik.
Poznámky
1 Tucker (1990), p. 120
2 Werth (2007a), pp. VIII and XIV.
3 In Cohen (1975), pp. 204-05.
4 In Cohen (1975), p. 209.
5 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 106, 309 and 292 (=Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 143, 403 and 380-81).
6 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 110 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 148).
7 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 76 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 104).
8 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 148-49 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 197-98).
9 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 167-68 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 221-22).
10 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 109 and 147 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 147 and 195).
11 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 158-59 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 210-11).
12 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 108 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 145).
13 Figes (2000), p. 555.
14 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 139 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 185).
15 Cohen (1975), pp. 215 et seq.
16 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 139-40 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 186).
17 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 139 and 160 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, pp. 185 and 212).
18 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 108-09 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p 146)
19 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 140 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 187)
20 Stalin (1971-1973), vol. 7, pp. 137-38 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 183).
21 Stalin (1971-1973), vol. 7, p. 329 (= Stalin, 1952-1956, vol. 7, p. 428).
22 Stalin (1971-1973), vol. 11, pp. 219-220.
23 Taylor (1996), p. 89.
24 Carr (1968-1969), vol. 2, pp. 265-66.
25 Jędrzejewicz (1982), pp. 93-94 and 145-46.
26 Davies (1989), pp. 441-42 and 462
27 Davies (1989) pp. 443-47.
28 Cohen (1975), pp. 263-64.
29 Cohen (1975), p. 191.
30 Cohen (1975), p. 190.
31 Wolkogonow (1989), pp. 506-507.
32 Mayer (2000), pp. 630-31.
33 Stalin (1971-1973), vol. 4, pp. 104 and 131 (= Stalin, 1952-1956, vol. 4, pp. 135 and 167)
34 In Khlevniuk (1998), p. 174.
35 Stalin (1971-1973), vol. 14, p. 68 (= Stalin, 1952, p. 624).
36 Stalin (1971-1973), vol. 14, p. 74 (= Stalin, 1952, p. 629).
37 Stalin (1971-1973), vol. 14, p. 88 (= Stalin, 1952, p. 642).
38 Stalin (1971-1973), vol. 14, pp. 87 and 89 (= Stalin, 1952, pp. 641 and 643).
39 Trotsky (1988), pp. 653 and 664.
40 Stalin (1971-1973), vol. 13, pp. 61-2 and 69 (= Stalin, 1952, pp. 427-28 and 434).
41 Stalin (1971-1973), vol. 13, pp. 51-5 (= Stalin, 1952, pp. 419-22).
42 Trotsky (1988), pp. 568 and 570-5.
43 Trotsky (1997-2001), vol. 3, p. 437.
44 Trotsky (1988), p. 569.
45 Trotsky (1988), pp. 930-31.
46 Roberts (2006), pp. 296 and 231 et seq.
47 Roberts (2006), pp. 247-49.
48 MacDonogh (2007), pp. 215-16.
49 Werth (2007a), p. xix.
50 Toynbee (1992), pp. 18-20.
51 Medvedev, Medvedev (2006), p. 174.
52 Sherry (1995), p. 182.
53 Kirilina (1995), pp. 51 and 192-93.
54 Kirilina (1995), p. 192.
55 Medvedev, Medvedev (2006), pp. 16-19.
56 Marcucci (1997), pp. 151-52.
57 Montefiore (2007), pp. 503-04.
58 Cohen (1975), p. 336.
59 Kuromiya (1988), p. 127.
60 Kennan (2001).
61 Mayer (2000), p. 633.
62 Losurdo (1996), ch. 5, § 9.
63 Cohen (1975), pp. 348 and 301.
64 Tucker (1990), pp. 331-32.
65 Medvedev (1977), pp. 223-24.
66 Lewin (2003), pp. 389-97.
67 Cohen (1975), p. 335.
68 Tucker (1990), pp. 201, 102, and 324.
69 Figes (2000), p. 156.
70 Trotsky (1988), pp. 694-95 (= Trotsky, 1968, pp. 7-8).
71 Trotsky (1988), p. 863 (= Trotsky, 1968, p. 157).
72 Trotsky (1988), pp. 862-63 (= Trotsky, 1968, p. 156).
73 Trotsky (1988), p. 856 (= Trotsky, 1968, p. 151).
74 Cohen (1986), pp. 68-69.
75 Medvedev (1977), p. 404
76 Schmidt (1950), p. 446.
77 Zubkova (2003), p. 42 and photo caption n. 18.
78 Applebaum (2004), pp. 26 and 465.
79 Applebaum (2004), p. 10.
80 Applebaum (2004), pp. 45, 50-51, and 55.
81 Khlevniuk (2006), p. 57
82 Khlevniuk (2006), pp. 59-60, 53, and 64.
83 Applebaum (2004), p. 113.
84 Applebaum (2004), p. 104.
85 Applebaum (2004), p. 119.
86 Khlevniuk (2006), pp. 75-79.
87 Applebaum (2004), pp. 105 and 122.
88 Applebaum (2004), pp. 95-96.
89 Applebaum (2004), pp. 257 and 260-61.
90 Applebaum (2004), p. 259.
91 Applebaum (2004), p. 132.
92 Applebaum (2004), p. 112.
93 Applebaum (2004), pp. 122, 129, and 132.
94 Applebaum (2004), p. 256.
95 Applebaum (2004), pp. 263-64.
96 Applebaum (2004), p. 264.
97 Applebaum (2004), pp. 16 and 435.
98 Applebaum (2004), p. 434.
99 Applebaum (2004), pp. 467-68.
100 Khlevniuk (2006), pp. 29, 194-95, and 215.
101 Khlevniuk (2006), pp. 175, 195, and 212-13.
102 Khlevniuk (2006), pp. 250-51 and 86.
103 Conquest (2006), p. ix.
104 In Applebaum (2004), p. 18.
105 Mayer (2000), pp. 236-38.
106 Hughes (1990), pp. 212, 226, 230, 244.
107 Cf. Losurdo (2005), specifically ch. 3, § 5, and ch. 7, § 2.
108 Hughes (1900), pp. 546-52.
109 Losurdo (1996), ch. 5, § 1.
110 Arendt (1986a), pp. 39-40.
111 Losurdo (1996), ch. 4 § 5
112 Scotti (1991).
113 Khlevniuk (2006), p. 103.
114 Werth (2007b), pp. 166-67.
115 Goldman (2007), pp. 3-4, 80-81, and 252.
116 Goldman (2007), pp. 120, 127-28, 146, and 158-159.
117 Goldman (2007), pp. 128 and 240.
118 Goldman (2007), pp. 8, 28, 160, and 245.
119 Goldman (2007), pp. 240 and 243-44.
120 Furet, Richet (1980), p. 93.
121 Marx, Engels (1955-1989), vol. 23, pp. 281-82.
122 Davis (2001), pp. 50-51
123 Annett (2001), pp. 5-6, 12, and 16-17.
124 Woodward (1963), pp. 206-07.
125 Friedman (1993), p. 95.
126 Blackmon (2008), p. 57.
127 Khlevniuk (2006), pp. 349 and 346-47.
128 It’s the case with Fletcher M. Green, in Woodward (1963), p. 207.
129 Washington (2007).
130 Kotek, Rigoulot (2000), p. 92.
131 E. R. (1997)
132 Martin (2001), p. 6.
133 Stalin (1971-1973), vol. 5, pp. 31 and 42 (=Stalin, 1952-1956, vol. 5, pp. 47 and 63).
134 Martin (2001), pp. 1-2.
135 Washburn (1992), pp. 252-54
136 Graziosi (2007), p. 202.
137 Hitler (1939), pp. 82 and 428-29.
138 Hitler (1965), p. 1591 (October 2nd, 1940).
139 Hitler (1961), pp. 131-32.
140 Stalin (1971-1973), vol. 5, p. 32 (= Stalin, 1952-1956, vol. 5, p. 49).
141 Hitler (1939), p. 730.
142 Tucker (1990), ch. 1-3.
143 Lenin (1955-1970), vol. 9, p. 22.
144 Fitzpatrick (1994), p. 248.
145 Payne (2001), pp. 16, 19, and 22.
146 Goldman (2007), pp. 14-16, and 19.
147 Kuromiya (1988), pp. 128-29.
148 Payne (2001), pp. 39-40, 5 and 7.
149 Goldman (2007), pp. 28, 160, and 245-46.
150 Stalin (1971-1973), vol. 14, p. 36 (= Stalin, 1952, p. 604).
151 Payne (2001), pp. 39-40.
152 Figes (2000), pp. 155-56.
153 Blackmon (2008), p. 56.
154 Blackmon (2008), pp. 1 et passim.
155 Marx, Engels (1955-1989), vol. 4, p. 151.
156 Payne (2001), pp. 3-4 and 14.
157 Sisci (1994), pp. 102, 86 and 89.
158 Sisci (1994), p. 107, note 3.
159 Applebaum (2004), pp. 114-16.
Komentáře
Okomentovat