Válka proti BRICS?
Piero Pagliani*
„To, co nám hrozilo v šedesátých letech, se nazývalo ‚jaderná zima'. Jinými slovy, pokud by došlo k jaderné válce, celý svět by zažil zimu: výroba by skončila, zemědělství by skončilo, obchod by skončil. Nuže, to, co nám hrozí dnes, je ‚finanční zima'.“ (Michael Hudson)
Hovořit o událostech, které po sobě následují v situaci systémové nestability, vyžaduje opatrnost. Tím spíše, když se kroky jednoho z hlavních aktérů, Spojených států, zdají být natolik nevyzpytatelné, že lze pochybovat, že se za nimi skrývá nějaká „grand strategy“ a podléhají nájemníkovi Bílého domu, který k patologickému narcisismu připojuje totální amorálnost a počínající demenci (dobře zneužívané zájmy a mocenskými centry).
To, co se chystám říct (jsme v polovině května 2026), může tedy být v okamžiku čtení textu už překonané, a to zcela nebo jen zčásti. Snad nejrozumnější bude rekapitulovat několik obecnějších úvah, v jejichž rámci lze číst to, co se právě odehrává. Z nich lze dojít k poměrně zřejmému závěru: válka proti Iránu, stejně jako ta na Ukrajině - úmyslně vyprovokovaná - , je válkou proti státům BRICS, nebo přesněji proti BRICS [1].
Zkratkou „BRICS“ označuji uskupení toho, co je někdy definováno jako „globální jih“, čili soubor zemí, které nejsou součástí historického kapitalistického centra a které jím byly po staletí v různé míře a různými způsoby vykořisťovány nebo marginalizovány.
V imperiálním vidění musí být svět nezbytně podřízen a koordinován jednou hegemonní mocností - a podle pojetí zakořeněného v USA je mocností, která se staví proti americké hegemonii, Čína, která je v BRICS jedním ze dvou ohnisek, když druhým je Rusko.
Ostatně staleté dějiny západního kapitalismu byly sledem hegemonních mocností, které se střídaly prostřednictvím válek světového charakteru, čili takových, jež zasahovaly celou světovou ekonomiku spjatou s procesy kapitalistické (nebo protokapitalistické) akumulace.
Klasické posloupnost, kterou vymezil Marx, je: Benátky, iberského království, Spojené provincie nizozemské, Velká Británie, Spojené státy. Tuto sekvence přepracoval Giovanni Arrighi ve svém zásadním díle “Il lungo XX secolo: denaro, potere e le origini del nostro tempo” (Il Saggiatore, Milano, 1996, „Dlouhé XX. století: peníze, moc a původ naší doby“).
Je třeba poznamenat několik věcí k právě citovanému dílu, klasice, která je v Itálii prakticky ignorována až na několik málo specialistů, přestože je zásadní pro pochopení toho, co se odehrává už více než třicet let.
Pojednání vyšlo v USA v roce 1994 u nakladatelstvé Verso (Arrighi přednášel na Johns Hopkins University v Baltimoru). Bylo tedy napsáno v první polovině devadesátých let minulého století, kdy - až na vzácné výjimky – akademici, politici, analytici a novináři byli stále ještě pod vlivem opojení z velkolepých vyhlídek a progresivních možností, nesených na křídlech reaganovsko-clintonovské globalizace a financializace, jež dorazily předčasně do Velké Británie s paní Thatcherovou a následně do zbytku Evropy za předsednictví v Evropské komisi socialisty Jacquese Delorse (Maastrichtské smlouvy).
Arrighi byl velmi jasný jak ve své analýze, tak ve svých varováních:
- historicky je financializace ekonomiky reakcí na systémovou krizi akumulace,
- krize vede k systémovému chaosu způsobenému rozpadem daného světového řádu, který se opírá o hegemonní mocnost (čili takovou, jež kontroluje světové politické procesy a ekonomické procesy akumulace),
- tato hegemonní mocnost se dostává do střetu s novými mocnostmi usilujícími o hegemonii, což vede k válkám,
- z těchto konfliktů pak vychází nová hegemonní mocnost.
Arrighi viděl ve vzestupu Číny výzvu, kterou by se Spojené státy (a jejich vazalové) pokoušely odrazit rozpoutáním stále rozsáhlejších konfliktů.
Měl pravdu, jak jsme museli konstatovat alespoň od roku 2001, pokud ne už od balkánských válek (jejichž novou evropskou etapou je ta ukrajinská).
Kdo naproti tomu hovořil o mírovém a globalizovaném světě, si nezaslouží pozornost, stejně jako ten, kdo se tyto konflikty snaží vysvětlit motivacemi založenými na pojmech, jako jsou „svoboda“, „právo“ nebo „demokracie“: jsou to pouhé fantazie nebo klamy [2]. Toto varování není otázkou teoretické vytříbenosti (nebo cynismu), ale přežití.
Podívejme se nyní na některé klíčové pojmy právě provedeného popisu ve světle událostí uplynulých měsíců.
SYSTÉMOVÁ KRIZE/FINANCIALIZACE GLOBALIZACE
Trumpova America First (Amerika na prvním místě) není z kapitalisticko-imperialistického hlediska nesmyslná idea. Nesmyslná je v tom, že nemůže fungovat.
Financializace ekonomiky, královská cesta, jak obejít potíže „materiální“ akumulace (čili prostřednictvím obchodu a průmyslu), je „létající slon“, když použijeme termín, který v New York Times v roce 2004 použil Thomase Friedmana. I když by neměl, létá díky stále větším bublinám naplněným fiktivním kapitálem (tedy odpojeným od výroby a obchodu a založeným jen na spekulaci), stejně jako hélium umožňuje létat balónky. Financializace se opírala o globalizaci, tedy zachycování reálného bohatství vytvořeného především v „rozvojových zemích“, to je těch, které byly mimo historická kapitalistická centra, a zčásti také v Evropě, jež se na globalizaci přiživovala v subimperiální roli.
Možnost zachytit toto bohatství byla v jistém smyslu „kolaterálem“ (zástavou) těch fiktivních kapitálů, jež jsou samy o sobě jakousi nesmírnou „směnkou“ nebo nárokem na budoucí výnosy. Bylo to vlákno držící balónek připoutaný k zemi.
Po Nixonově šoku (prohlášení o zrušení směnitelnosti dolaru za zlato) přesvědčil Henry Kissinger samotného prezidenta Nixona, aby uzavřel mír ve Vietnamu (což Nixon zaplatil skandálem Watergate, jenž tak vzrušil levici neschopnou překročit rámec ideologických schémat) a k sblížení se s Pekingem, protože pochopil, že Čína byla protiváhou SSSR a nepostradatelnou „továrnou“ pro globalizaci, kterou Kissinger 12. října 1999 v Trinity College v Dublinu příznačně nazval jako „jiný termín pro označení americké nadvlády“. A to v době, kdy si ji levice představovala jako motor „hladkého“ světového prostoru a renomovaní marxističtí filosofové si mysleli, že financializace je výrazem „kapitálu, jenž dospěl ke svému pojmu“, „nemateriální kapitál“, ze kterého mělo rozkvést světové impérium.
Byla to ale systémová krize, která se právě rozvíjela směrem k všeobecné válce.
Ne všechny země, které díky globalizaci vzešly, byly totiž kontrolovány Spojenými státy nebo byly kontrolovatelné. Čína rozhodně ne, zatímco Rusko - preferovaný zdroj energie pro evropskou „továrnu“ – jím bylo pouze od pádu SSSR do nástupu Putina, který ukončil podřízenost garantovanou kleptokratem Jelcinem.
Je zřejmé, že kdo se nepodřizuje, je „diktátor“, nebo přinejmenším „autokrat“. To je schéma uvažování mainstreamových komentátorů, analytiků a expertů, ať už je jakkoliv zastřené. A proti diktátorům a autokratům se rozpoutávají osvobozující „barevné revoluce“, čili státní převraty a pokusy o destabilizaci.
Občas se použily ozbrojené intervence s imperiálním letectvem a subnárodními zástupnými armádami, jako v Libyi a Sýrii (a dnes tak činí Francie v Africe). Trump nakonec přešel k přímé a nestoudné intervenci.
Lze zaujmout odlišné soudy o různých způsobech emancipace od imperiální nadvlády. Sociální analýza je nezbytná pro pochopení udržitelnosti a dráhy politického a geopolitického vývoje daného národa. Je tedy nástrojem analytickým a - ex parte subiecti - také etickým, čili týkající se sociálního systému hodnot. Západ ale má zlozvyk číst vše skrze vlastní kategorie a vlastní dějiny, a hledat potvrzení u těch, kdo je v různých dotčených zemích těmito kategoriemi a touto historii přitahován. Což je snadné, protože u nich jsou nižší jazykové, kulturní – a třídní! - bariéry. Analýzy, jež z toho vycházejí, jsou tedy „impredikativní“: výsledky se shodují s předpoklady a narativy obíhají v jakési „rezonanční komoře“.
V podstatě se jedná o obměnu problému popsaného Gayatri Chakraborty Spivakovou v jejím „Can the subaltern speak?“ [3] - “Může podřízený mluvit“?
Největší oprávnění mluvit tedy nemáme my, ale národy těchto zemí, a to způsobem a v čase, jež si sami určují.
Měli bychom se zamyslet nad svým nedostatkem emancipace a vzpoury proti současnému stavu věcí, vždyť válečné bubny zní stále naléhavěji, hlasitěji a znepokojivěji.
Financializace dovedla Spojené státy - a nás, kteří jsme se zařadili do stejného proudu, na pokraj propasti. Abychom se vyhnuli pádu, potřebujeme novou globální nadvládu. Což je nepřijatelné a nadmíru nebezpečné. Navíc v této situaci systémového chaosu každý myslí na svou nadvládu. Spojené státy myslí na tu svou. V Evropě Spojené království s nostalgií vzpomíná na své bývalé impérium, Francie předstírá, že její grandeur (velkolepost) nevybledla, a Německo si představuje Čtvrtou říši vybavenou největší armádou v Evropě. Zdá se, že jako pojivo - kromě některých vzájemně se protínajících ekonomických zájmů - působí myšlenka války proti Rusku, která Evropu proměňuje v jakousi Pevnost Bastiani. (Pevnost Bastiani — v originále Fortezza Bastiani — je fiktivní vojenská pevnost, hlavní dějiště slavného románu a filmu Tatarská poušť (Il deserto dei Tartari, 1940) od italského spisovatele Dina Buzzatiho, pozn. překl.)
My v Itálii znovu objevujeme naše levantské poslání. Což by nebylo to nejhorší zlo, kdyby to bylo - jako kdysi - křesťanskodemokratické; ale je fašizující, tedy stižené liberticidními sugescemi a nacionalismem se záplatami na zadku, při hledání ideologicky blízkého vítěze, k němuž by se přimkl.
A opozice? Její převážná část má v svém zmatku jeden jasný opěrný bod (který ji přikovává k ZTL (Zona a traffico limitato, zóna s omezeným provozem)): globalistické funkcionáře financializace, tedy ty, kteří nás přivedli na pokraj propasti. Nemohla mít horší.
AMERIKA FIRST A SYSTÉMOVÁ VÁLKA
Jak už bylo řečeno, Arrighi měl naprostou pravdu, což zcela chápeme s válkami na Ukrajině a v Iránu. Kdy první válka vypukla v důsledku odmítnutí (pro Jense Stoltenberga „přirozeného“) vyjednávat s Ruskem o nedělitelné bezpečnostní architektuře, druhá pak byla aktem chladnokrevné agrese právě během vyjednávání. Zpětně se války v Sýrii, Libyi, Iráku, Afghánistanu a ještě dříve na Balkáně jeví jako to, čím jsou: úvodními dílky do mozaiky světové války vedené po „částech“, jak správně poznamenal papež František, jejímž cílem je zabránit jiné mocnosti, aby zaujala místo odcházejícího hegemona, čili Spojených států Amerických.
Projekt USA nahradit samy sebe, byl pronikavě vyložen v dokumentu “Rebuilding America’s Defenses: Strategies, Forces, and Resources For a New Century” (Přestavba obrany Ameriky: strategie, síly a zdroje pro nové století) od neokonzervativního think-tanku Project for a New American Century (Projekt pro nové americké století). Bylo to v září 2000.
V průběhu systémových cyklů, které utvářely dějiny kapitalismu, tento pokus nikdy nefungoval, nýbrž vedl k dlouhým válkám.
I heslo America First je nerealizovatelné. Systémová krize má vespod krizi (nadměrné) akumulace, vyvolané krizí ziskovosti, skrytou financializací jako prach pod kobercem. Deindustrializace ve Spojených státech (a v Evropě) má strukturální rysy, se zhoršujícími se důsledky ve všech sférách: kultura - jak politická, tak obecná - technologie, věda. A hodnoty.
Vraťme se o osmdesát let zpět.
Bezprostředně po druhé světové válce měly USA fakticky v držení všechny platební prostředky světa a jejich produktivita neměla obdoby. Ale uvědomily si, že udržitelnost jejich bohatství prochází obnovou Evropy a Japonska. Řečeno bez obalu, peníze musí obíhat (jinak nejsou kapitálem, ale pokladem). Roosevelt chtěl původně přidružit i SSSR, ale Truman se rozhodl rozdělit svět na „svobodný“ a „komunistický“: svět rozdělený na dvě části se lépe ovládal a studená válka se svým ohromným zbrojením by byla velkým motorem pro ekonomické a finanční toky.
Vraťme se k dnešku. Jak může přežít Amerika uzavřená do sebe, byť by se rozkládala od Patagonie po Grónsko? Chvíli může vydržet, může vydírat a hledat vyjednávací pozici síly. Ale potřebuje zbytek světa.
Ano, jistě. Mohla by ho zničit a pak znovu vybudovat. Ale dnes má proti sobě mocnosti, které mohou smést USA z povrchu země. Musí mu vládnout jiným způsobem. Ale nezvládá to. Nekonzistentnost Trumpových kroků skrývá strategii, která se musí vyrovnat se stále většími, početnějšími a nepředvídanými překážkami.
Samotný vojensko-průmyslový komplex se řídí finančními logikami s tím následkem, že Spojené státy utrácejí na obranu nesmírné částky, ale prohrály závody ve zbrojení, a vojenská doktrína USA se zastavila v devadesátých letech minulého století (to se ukázalo na Ukrajině a v Iránu) [4].
Všechno, o co se Washington pokusí, aby znovu nastolil svou nadvládu, povede je k tomu, že zhorší svou pozici (a naší). Měl by se tedy dohodnout, adaptovat se, což je klíčový darwinovský pojem.
Ale aby to udělal, musel by provést vnitřní kopernikovskou revoluci. Sociální revoluci.
Není to snadné. Triliony dolarů ve fiktivním kapitálu by byly spáleny, „zmasakrovány“ jak říkal Marx. Ale fiktivní miliardáři udělají vše, aby se to nestalo. Jsou bez skrupulí, mají agenty po celém světě a po desetiletí formovali a vybírali na Západě vládnoucí třídu (až na nějakého outsidera nebo starého svobodného ducha, kterému se okamžitě vyhrožuje a vydírá se, pokud není eliminován).
ČÍNA A RUSKO
Arrighi viděl v Číně strategického protivníka Spojených států. Byl počátek devadesátých let. Postsovětské Rusko za Borise Jelcina bylo mimo hru, uvězněné v šokovou terapii Jeffreyho Sachse (který se potom stal jedním z nejradikálnějších kritiků politiky Spojených států) a válkou v Čečensku (podněcovanou USA a Tureckem). Neokonzervativci, neboli neocons (nyní neo-liberal-cons, jelikož jde o nadstranickou geopolitickou koncepci) s opovržením nazývali Rusko „benzínovou pumpou vybavenou jadernými zbraněmi“ [5].
Nástup Vladimira Putina do Kremlu změnil soustavu rovnic. Rusko se ekonomicky i sociálně vzpamatovalo z jednoho ze svých nejtemnějších období (demografové hovoří o milionech lidí, kteří během Jelcinova mezivládí zemřeli na nemoci a strádání) a během dvou desetiletí vyhrálo závod ve zbrojení s USA [6].
HEGEMONIE A NADVLÁDA
„Hegemonie“ je pojem převzatý přímo od Gramsciho. Mocnost je hegemonní, když v jejích zájmech ostatní země vidí odraz svých vlastních zájmů. Není to čistě ekonomický nebo kulturní problém. V návaznosti na Gramsciho je totiž třeba hovořit o „hegemonii obrněné nátlakem“. Hegemonie obrněná nátlakem je funkčním výsledkem určitých monopolů, tedy mocí. Podle Samira Amina je základních následujících pět: 1) technologický (teoretický a aplikovaný výzkum), 2) finanční, 3) kontrola základních zdrojů (fosilní uhlovodíky, chemicko-zemědělsko-farmaceutický sektor), 4) monopol na zbrojení a 5) monopol kulturní a na sdělovací prostředky (viz S. Amin, „Oltre la mondializzazione,“ Editori Riuniti, 1999).
Na konci druhé světové války byly soustředěny ve Spojených státech.
Padesátiletý pokus zvládat systémovou krizi s kombinací globalizace a financializace nakonec vedl k situaci, v níž různé moci, které společně utvářejí hegemonní mocnost, jsou nyní – podle mého názoru – rozděleny tímto způsobem:
- Ekonomicko-výrobní moc: Čína.
- Technologická moc: USA a Čína [7].
- Vojenská moc: Rusko.
- Finanční moc: Spojené státy.
Pátá moc – ta politicko-ideologická – je ve hře. Západ je ideologicky a politicky homogenní blok s rozvinutou soft power (měkkou mocí), a to je výhoda. Nicméně moci se musí vzájemně podporovat, jednotlivě neobstojí. Stažení z Afghánistánu, de facto porážka na Ukrajině (zjevně po tragickém selhání protiofenzívy Kyjeva v roce 2023, organizované angloamerickým velením) a podstatná porážka v Iránu oslabily politickou pozici USA a zvýšily přitažlivost Ruska a Číny (a Iránu, zejména mezi islámským obyvatelstvem, včetně sunnitů). Nejen to, ideologické krytí Západu padalo jedno po druhém a nemilosrdně odhalovalo imperialistický aspekt.
Naproti tomu finanční moc USA, založená na dominantním postavení dolaru a velké organizační síle, schopné koordinovat, dohlížet a ovládat procesy akumulace, postrádá-li kontrolu nad reálnou globální ekonomikou a jejími zdroji, nemůže se v čase udržet a odhaluje se taková, jaká ve skutečnosti je: velké „Ponziho schéma“, nesmírná bublina připravená prasknout.
Z imperialistického hlediska je tedy válka v Iránu logická, jak jako konflikt o zmocnění se kontroly nad klíčovými zdroji, tak jako pokus podlomit gravitační jádro Rusko-rán-Čína, tak jako opatření k oslabení Číny a celé globální ekonomiky, jelikož se Spojené státy považují za relativně imunní vůči možné (pravděpodobné, pokud bude válka pokračovat) globální depresi (domněnka imunity Spojených států by však mohla být mylná a fatální).
ALE CO JE VE SKUTEČNOSTI BRICS?
Vyjděme ze základního konstatování: BRICS (nebo BRICS++) je mezistátní organizace, nikoli mezi-lidová. Zde zastoupené zájmy jsou zájmy vládnoucích tříd v různých zemích podle stávající formy vlády (co je proměnné stát od státu – případ Číny je příznačný).
Jinými slovy, opěrnými body v BRICS jsou zájmy „zvláštních státních formací“, které ho tvoří a mohou vstoupit do vzájemného střetu, i když zde existují převládající mocnosti jako je Rusko a Čína, které nicméně nemají rozsáhlou usměrňující schopnost. USA to vědí a využijí depresi způsobenou svými válkami, aby se pokusily zostřit vnitřní rozpory v BRICS.
Například pro Indii je BRICS jedním z možných geopolitických prostorů, ve kterých může působit (zaměřených na „hedvábné stezky“, čínskou Belt and Road Initiative: viz rozvoj komunikační spojnice Sever-Jih, která spojuje Rusko s Indickým oceánem přes Irán a Perský záliv). Naproti tomu Spojené státy jsou viděny jako strategický partner pro vyvažování Číny (ačkoliv pokračuje v rámci obrany historická spolupráce s Ruskem: ruské stíhačky páté generace Su-57E a systémy protivzdušné obrany S-400).
Podobnou úvahu lze učinit u dalšího člena BRICS, Indonésie, která letos v dubnu podepsala s Pentagonem obranné partnerství, oficiálně pro posílení bezpečnosti v Indo-Paciku. Dosah dohody může být oceněn při uvažování o událostech v Hormuzském průlivu a s vědomím, že Indonésie zeměpisně kontroluje Malackou úžinu společně s Malajsií, což je zásadní komunikační brána mezi Indickým oceánem a Jihočínským mořem. Je více než zřejmý antičínský strategický zájem USA na těchto dohodách.
Zdá se, že někteří asijští členové BRICS si chtějí zaručit svůj statutární multipolarismus tím, že se opírají o USA při vyvažování dvou euroasijských supervelmocemí.
Naopak Thajsko, partner BRICS, čekající na skutečné přidružení, hodlá obejít Malacký průliv pozemní spojením, Land-Bridge, která by spojilo přístavy Chumphon a Ranong přes šíji Kra. Infrastrukturní projekt za přibližně 30 miliard dolarů, který by měl začít letos a pokud bude dokončen, uštědřil by významný úder strategickým záměrům Washingtonu a oslabil pozici Indonésie.
Tato situace je jen jednou částí složitosti probíhajících her, jež by měla varovat ty, kdo tvrdí, že je před námi prudký úpadek Spojených států a rozhodný vzestup jejich protivníků seskupených v BRICS, nebo v SCO (Šanghajská organizace pro spolupráci). Opatrnost je nezbytná, i když stojíme tváří v tvář zřejmých obtíží Spojených států – talasokratické mocnosti par excellence – při udržování monopolu na globální násilí.
Myslím, že úpadek USA je skutečný. Ale může být dlouhý a pro celý svět velmi bolestný. Kromě násilné reakce Spojených států je třeba vzít v úvahu například, že mnoho zemí „globálního Jihu“ jsou stále čistými dlužníky v dolarech. Žádná diskuse o dedolarizaci a o delinking těchto států od systému USA to nemůže ignorovat. Za druhé, úpadku Spojených států neodpovídá automaticky rozvoj harmonického multipolárního světa. Nemáme pro to žádnou záruku.
Koneckonců, podle Giovanniho Arrighiho by jedním z možných vyústění dnešní systémové krize mohl být stabilní návrat do toho systémového chaosu, z něhož „kapitalismus před šesti sty lety vzešel a který se reprodukoval v rostoucím měřítku při každém přechodu“, to znamená při střídání globálních hegemonních mocností.
A NÁRODY?
Leninova politická velikost podle mě byla v jeho schopnosti spojit pronikavou analýzu imperialismu, a tedy geopolitických her jeho epochy, s třídní analýzou a třídními potřebami. Tato schopnost zřejmě na Západě zmizela: jsou zde ti, co zdůrazňují geopolitickou stránku krize, a další tu třídní, ale zdá se, že nikdo nemá politickou schopnost propojit je.
Válka na Ukrajině způsobila, že se zapomnělo na další krize číhající v ústraní. Například vodní krize a krize venkova, tedy globální agrární otázku, ačkoliv pozorní analytici upozornili na významné snížení produkce hnojiv v Evropě v důsledku omezení dovozu jejich složek z Ruska.
Agrese proti Iránu znovu vynesla na povrch tyto problémy - kvůli blokádě dovozů močoviny z Perského zálivu v odhadované výši mezi 25 až 35 procenty světové množství. Je třeba mít na zřeteli, že hnojiva jsou jinou formou energie [8]
Neexistují žádné jednotné údaje o závažnosti potravinového šoku, který by mohl být způsoben dlouhodobým nedostatkem chemických hnojiv, ani o jeho světovém rozložení. Podle asociace Assofertilizzanti jsou zodpovědná za 50 % světových výnosů. Jde samozřejmě o zainteresovaný hlas, ale spíše by měla být pozornost soustředěna na strukturu produkce. Například v Indii jsou zemědělci nuceni nakupovat semena, pesticidy a hnojiva od nadnárodních agrochemických společností, protože o jejich produkci (množství, typ, rozmanitost) se rozhoduje výše, mezinárodním agrobyznysem. To vedlo k celé řadě krachů (a otřesným formám protestu, jako jsou veřejné sebevraždy požitím pesticidů), po nich následující zcizení pozemků a následnou tvorbou velké latifundie. To samé se odehrává nyní i ve Spojených státech:
Většina amerických zemědělců uvedla, že prodělávají […] Pěstování našich plodin s použitím hnojiv ke zvýšení výnosů nyní stojí více, vybavení, jako jsou kombajny, a další nezbytné vybavení je dražší a bankám se platí vyšší půjčky za přepravu plodin a jejich prodej velkým zemědělským producentům a obchodním společnostem ve Spojených státech. Zemědělci tak čelí platební neschopnosti a jsou nuceni prodávat svou půdu nebo si zvýšit hypotéku, což jen stěží mohou udělat […]. Existuje nová tendence přeměňovat americké zemědělské hospodářství v hospodářství absenčního vlastnictví, které půdu pronajímá zemědělcům [9].
Podobnou úvahu je třeba učinit ohledně blokády vývozu amoniaku (mezi 25 až 33 % světového množství prochází Hormuzskou úžinou) a síry, 41 % závisí na Saudské Arábii, Bahrajnu, Spojených arabských emirátech, Kuvajtu a Kataru. Kromě toho, že je to základní složkou sirovodíku, který je nezbytný v nesčetných průmyslových přeměnách, její hlavní využití (50-60%) je ve výrobě hnojiv.
Vynořuje se tedy jeden z problémů, které Samir Amin předpovídal, že budou charakterizovat XXI. století: rolnická otázka a s ní potravinová otázka. Krize, které se synergicky spojí s dalšími. Připomněli jsme přetrvávající zadlužení v dolarech, a dosud převládající použití dolaru jako mezinárodní měny, což jsou faktory nutící mnoho zemí (včetně evropských) následovat politiku USA a dát se do služeb její financializované ekonomiky, a to vede ke škrtům v průmyslu, v sociálním státu, k omezování základních služeb jako je zdravotnictví.
Analyzovat to, co se odehrává, jen z hlediska poměrů sil mezi státy tedy není dostačující, i když nezbytné.
Otázku, kterou je třeba si položit je, zda a kdy důsledky systémové krize povedou ke vzniku sociálního bloku schopného „zrušit současný stav věcí“, který dosáhl nebývalé a neslýchané úrovně nebezpečí a toxicity.
To, co bylo řečeno, nás přímo přivádí k dalšímu tématu:
PŘÍRODA A SPOLEČNOST
Státní formace se opírají o společnosti a ty jsou tvořeny třídami žijícími v přírodním prostředí.
Pojem „třída“ byl v marxistickém diskurzu vždy zásadní. Navzdory Marxovým intuicím v něm byl méně zásadní pojem „příroda“, který naopak spojuje geopolitické jevy se zdroji a ty s materiálním životem společnosti.
Různí autoři zkoumali ekologický rozměr z marxistického hlediska, tedy hledáním procesů, které spoluurčují přírodu a společnost s použitím pojmů „metabolická trhlina“ (metabolic rift) marxistického původu, „nerovnoměrná ekologická výměna“ a „ekologická stopa“ [10].
Domnívám se, že je v tomto momentu třeba více se zaměřit na podnět Davida Harveyho, že každý sociální projekt je projektem geo-socio-ekologickým, to je fúzí, kombinací sociálních a ekologických projektů („conflation of ecological and social projects“) a pojmu Jasona Moora o „konci levné přírody“, tedy konec schopnosti historických kapitalistických center zvnitřnit si vnější zdroje:
Hodnota se prolíná s éterickými valencemi finančního kapitálu a prozaickými rutinami každodenního života v nových krystalizacích moci a zisku, ovládaných zbožím. V tomto světle se vztahy kapitalismu zdánlivě vnější k přírodě – vyjádřené rozšířenými pojmy metabolické trhliny, nerovnoměrné ekologické výměny a ekologické stopy – vyjevují jako vnitřní vztahy, konstitutivní nové a hluboce neklidné socioekologické konfigurace. Jak se pohybujeme od logiky kapitálu k historii kapitalismu, mnohotvárné napětí mezi zvnitřněním a zvnějšněním přírody vystupuje na povrch [11].
V soustavě rovnic k proměnným týkajícím se vztahů mezi státy musíme tedy přidat další dvě, navzájem propojené: přírodu a společnost. Nebo obecněji přírodu a národy, přičemž národy jsou konstituovány do společností, které sice odkazují ke státu se svéráznými historickými a kulturními (a ideologickými) charakteristikami, ale jsou rozděleny na třídy.
Navazuje se tak na první bod Marxovy Kritiky Gothajského programu: „Práce není zdrojem veškerého bohatství. Příroda je právě tak zdrojem užitných hodnot (a z těch se přece skládá věcné bohatství!) jako práce, která sama je jen projevem jedné přírodní síly, lidské pracovní síly.“. A vracíme se k ryze materialistickému pojetí analýzy, ve smyslu, že se obnovuje rozdíl mezi materiálním světem a ekonomickým světem, tedy ten rozdíl, nastolený Fernandem Braudelem mezi „materiální ekonomikou“ a „kapitalistickou ekonomikou“, jako peněžní akumulací. Tímto způsobem se také brání odsunutí věcnosti zboží do zapomnění v důsledku snahy vyzdvihovat sociální vztahy, jež v něm krystalizují.
Společnost se tak znovu vynořuje ve své materiálnosti jako obtížná překážka záměrům „osvícených elit“, které by se bez ní nejraději obešly, ale nemohou, a sociální vztahy se nahlížejí ve svém vzájemném (duálním) funkčním vztahu k přírodě. To je nezbytné pro uchopení zvěcnění samotných sociálních vztahů [12].
Fyzická konečnost a sociální konečnost, ekologická sféra a sociální sféra, jsou reflexivní určení, vzájemně se na sebe odkazují.
Netřeba zdůrazňovat, že to všechno nemá nic společného s proslulou „Zelenou agendou“.
Trump, ze své strany vyhlásil válku energetickému přechodu tím, že vsadil - jak spekulačně, tak geopoliticky - na ovládnutí fosilních uhlovodíků.
Pokus Spojených států nahradit samy sebe v globální nadvládě (na rozdíl od mocností, které ostatně nemají v úmyslu je nahradit) přivádí celý svět do nového stádia systémového chaosu, který nastal po konci studené války.
A USA by ještě mohly rozpoutat „divoké politické, ekonomické a také vojenské odpovědi“, jak předpověděl David Harvey.
________________________________________
Poznámky
[1] „Je docela zajímavé všimnout si, jak v americkém diskursu je téměř povinností označovat invazi na Ukrajinu jako „nevyprovokovanou“ […] Zjevně byla vyprovokovaná. Jinak, by to vždy nedefinovali jako nevyprovokovaná invaze.“ Noam Chomsky https://www.commondreams.org/views/2022/06/25/not-justification-provocation-chomsky-root-causes-russia-ukraine-war Jak je známo, stejného názoru jsou i jiné osobnosti, jako například Jeffrey Sachs.
[2] V analýzách a v strategických geopolitických plánech, uvedené pojmy nejsou ve skutečnosti nikdy zmiňovány.
[3] Vyšlo v roce 1988 v “Marxism and the Interpretation of Culture”, uspořádali C. Nelson e L. Grossberg (Macmillan Education), lze je nalézt zde
https://monoskop.org/images/4/45/Spivak_Gayatri_1988_Can_the_Subaltern_Speak.pdf
[4] Viz “Losing Military Supremacy: The Myopia of American Strategic Planning” od Andreje Martjanova. Martjanov je bývalý ruský důstojník, absolvent nejnáročnějších sovětských vojenských akademii. Třicet let je občanem USA. Kromě historických a kulturních faktorů – USA nikdy nemusely bojovat válku o přežití – Martjanov, jako další analytici a dokonce i bývalý zvláštní poradce Zelenského, Oleksij Arestovyč spatřuje vojenský úpadek Spojených států ve skutečnosti, že jsou míry zisku fixované vojensko-průmyslovým komplexem, které určují projektování a realizaci zbraňových systémů.
[5] Neocons nebyly legitimizováni republikány Reaganem a Bushem starším, nýbrž demokratem Billem Clintonem – jeho manželka se stala jednou z hlavních představitelek – a zásadním způsobem vstoupili do centrály moci za Bushe mladšího.
[6] Některé údaje týkající se Ruska, srovnání let 1999-2025: HDP na obyvatele: 1 800–13 000 dolarů. Veřejný dluh / HDP: 90 % – 20 %. Průměrná měsíční mzda: 80–1 000 dolarů. Inflace: 36 % – 10 %. Naděje dožití: 65 – 73 let.
[8] Močovina je organická sloučenina s vysokým obsahem dusíku (přibližně 46% její hmotnosti). Průmyslová výroba prostřednictvím procesu Haber-Bosch využívá zemní plyn. Čína naopak používá především uhlí a to jí činí téměř soběstačnou. V Číně cena močoviny je třetinová proti světové, která od počátku války proti Iránu vzrostla přibližně o 70 %.
[9] Michael Hudson, “How Creditors Replaced Colonial Rule”, 7. duben 2026: https://michael-hudson.com/2026/04/how-creditors-replaced-colonial-rule/
[10] Viz práce Johna Bellamyho Fostera a Jamese O´Connora. V první knize „Kapitálu“ Marx zmínil na narušení „látkové výměny mezi člověkem a zemí“
[11] D. Harvey, “The Nature of the Environment: the Dialectics of Social and Environmental Change”. In “Socialist Register”, 1993, Part III, pp. 1-51.
J. Moore, Ecology, capital, and the nature of our times: accumulation & crisis in the capitalist world-ecology. In “American Sociological Association”, Vol. XVII, N. 1, 2011, pp. 109-110.
[12] Užitná hodnota „je brána vždy a pouze v úvahu v případě, kdy taková úvaha vyplývá z analýzy dané ekonomické formace a nikoli z volného uvažování o pojmech nebo slovech „užitná hodnota“ a „hodnota“ (Marx, tamtéž).
________________________________________
* Piero Pagliani, dlouholetý levicový aktivista, je absolventem filozofie a zabývá se matematickou logikou. Je autorem knih a vědeckých článků a spolupracuje s mezinárodními výzkumnými institucemi v oblasti strojového učení a dobývání dat.
Přehled teoretických východisek Piera Paglianiho jsme již publikovali zde https://sturmovatnebesa.blogspot.com/2025/04/logika-krize-teoreticka-vychodiska.html
Komentáře
Okomentovat