Pokud padne štít ratingových agentur, bude to konec americké finanční výjimečnosti

Proč dolar roste a zlato klesá?

Autor: Francesco Cappello

Zdroj: Sinistra in Rete

„Štít“ ratingových agentur je jediná věc, která dnes Spojeným státům umožňuje nadále akumulovat obrovské dluhy za relativně nízké náklady. Jakmile bude tento štít sejmut, finanční kapitál drasticky urychlí svou migraci na východ, a tím završí konec americké finanční výjimečnosti.

Dolar se stal tak vzácným a nezbytným, že všichni jsou ochotni rozprodat zlato, jen aby ho získali. Je to způsobeno zvýšením cen energií, které vyžaduje více dolarů, než je bankovní systém ochoten půjčit.

Globální ekonomika prožívá opravdové trauma ze selhání oběhu. Paralýza Hormuzského průlivu spustila dominový efekt, který zasáhl zdánlivě vzdálené sektory, jako jsou špičkové technologie a precizní zemědělství, s nárůsty, které činí obraz ještě pochmurnějším, viz poznámka [1].

Tento scénář potvrzuje hypotézu o „nucené likvidaci“: když vše, co je potřeba k výrobě a pohybu zboží, stojí dvojnásobek, finanční stabilita Západu se stává fikcí, kterou jen ticho ratingových agentur dokáže stále – a to jen s obtížemi – chránit.

Klam, zrada a finanční omerta

Opona se zvedá nad tím, co oficiální kroniky vykreslují jako nevyhnutelnou geopolitickou kolizi, která však při pozornější analýze odhaluje svou pravou podstatu: sofistikovanou finanční manévr hraný s falešnými kartami.

Zatímco kolektivní pozornost je hypnotizována kinetickými pohyby vojsk, v kryptách vysokých financí se odehrává operace ekonomické chirurgie, která míří k dvojímu cíli: vytěžit poslední atom zisku z dolarového systému a systematicky rozložit Trumpovo prezidentství.

První záhada, která nás tíží, se týká zlata, toho barometru globální úzkosti, který paradoxně klesá právě ve chvíli, kdy vichr války vane nejsilněji. Podle všech historických zvyklostí by se měl drahý kov třpytit v dobách nejistoty; a přesto jsme svědky jeho poklesu, který spekulárně souvisí se vzestupem dolaru.

Ale pozor, nejedná se o znovunalezenou důvěru v reálnou americkou ekonomiku, nýbrž o nelítostnou krizi měnové abstinence. Krizi likvidity (viz poznámka [2]). S tím, jak cena energie roste v důsledku nepřátelských střetů, se svět ocitá v situaci, kdy musí žebrat o dolary, aby mohl uhradit životně důležité transakce.

Protože mezinárodní bankovní systém, paralyzovaný rizikem, uzavřel úvěrové kanály, jsou investoři dotlačeni k „nucené likvidaci“: rozprodávají zlato, aby získali likviditu v dolarech, která se stala vzácnou a cennou jako kyslík ve vysoké nadmořské výšce.

V tomto scénáři působí elita velkých spekulativních kapitálů — jádra finanční moci, která hýbou globálními trhy.

Tito architekti zisku zinscenovali tu nejklasičtější z pastí: poté, co přiživovali očekávání růstu aktiv, která slouží jako útočiště, nyní spustili mohutné prodeje a vydělávají na zoufalství malých střadatelů, kteří zůstali uvězněni v propadu. Zatímco tyto subjekty hromadí bohatství na výkyvech trhu, získávají také nezanedbatelnou kolaterální výhodu: erozi Trumpeconomics.

Poptávka po dolarech způsobená krizí likvidity zvýšila jeho hodnotu způsobem, který je pro americkou ekonomiku patologický.

Uměle nadhodnocený dolar totiž působí jako zátěž pro americký export, zatímco inflace vyplývající z nákladů na energie nutí Federální rezervní systém udržovat vysoké úrokové sazby, čímž se sliby o průmyslové renesanci mění na hromadu nevymahatelných dluhů.

Nicméně se nabízí jedna otázka: jak může národ s šedesátiprocentní pravděpodobností recese udržet si hodnocení maximální důvěryhodnosti u ratingových agentur? Odpověď spočívá v systémové finanční omertě (pozn. překl: mlčenlivost vyžadovaná kodexem sicilské mafie). Pokud by se strážci úvěru odvážili snížit rating amerických státních dluhopisů, celá budova světových financí by okamžitě zkolabovala. Dluh Spojených států je totiž univerzální měrnou jednotkou; pokud by se připustilo, že měřítko je chybné, každé jiné hodnocení na planetě by ztratilo smysl.

Ratingové agentury, které nejsou zdaleka nestrannými arbitry, proto podléhají logice vzájemně provázaného vlastnictví. Je třeba mít na paměti, že jejich hlavními akcionáři jsou titíž giganti globální správy majetku — společnosti jako BlackRock nebo Vanguard — kteří ve svých portfoliích drží oceány amerického státního dluhu. Snížit rating těchto aktiv by znamenalo přiznat, že penzijní fondy milionů pracujících jsou naplněny znehodnocenými dluhopisy. Pokud by tyto zkolabovaly, strhly by s sebou i domácí poptávku USA a způsobily katastrofický propad spotřeby.

Je to bludný kruh, kde kontrolor je společníkem kontrolovaného, hra prestiže zaměřená na ukrytí platební neschopnosti pod koberec formální důvěryhodnosti.

V této perspektivě se konflikt na Blízkém východě jeví jako mistrovská kouřová clona. Zatímco veřejná debata se ztrácí ve strategických analýzách, velcí správci globálních úspor uskutečňují definitivní přenesení bohatství do nových přístavů.

Jakmile bude vyčerpána schopnost vytěžování ze starého amerického kontinentu a národní politika redukována na impotentní nekoherentnost, tyto kapitálové toky nebudou mít žádné zábrany přesunout se na asijské trhy a nechají Západ, aby se vypořádal s domečkem z karet, který už nemá nikoho, kdo by ho podpíral.

Pokud ratingové agentury podlehnou realitě faktů a sníží rating veřejného dluhu Spojených států, ocitli bychom se tváří v tvář události seizmických rozměrů, schopné rozprášit finanční architekturu, na níž spočívá globální systém úspor. Podíl 40 % držený velkými investičními fondy a správci majetku není jen číslo: je to nosný pilíř celého ekosystému, který by v případě snížení ratingu utrpěl ničivý dominový efekt.

Prvním a nejbezprostřednějším účinkem by byla bezprecedentní „nucená likvidace“. Mnoho penzijních fondů, podílových fondů a pojišťoven má ve stanovách povinnost investovat výhradně do cenných papírů považovaných za „maximálně bezpečné“ (do tzv. stupně AAA nebo investičního stupně). Pokud by americký cenný papír ztratil tuto kvalifikaci, tyto kolosy by byly právně nuceny okamžitě prodat miliardy dolarů v dluhopisech. Protože by se všichni snažili prodat ve stejný okamžik a nikdo by nechtěl koupit cenný papír s „degradovaným“ hodnocením, cena státních dluhopisů by se zhroutila, což by vyvolal raketový nárůst amerických úrokových sazeb.

Tento skok úrokových sazeb by působil na ekonomickou politiku jakékoli administrativy, včetně té Trumpovy, jako gilotina. Při úrokových sazbách v astronomických výšinách by se náklady na obsluhu veřejného dluhu staly hlavní položkou státních výdajů, což by vysušilo zdroje na obranu, infrastrukturu a sociální systém. Kromě toho, protože je americký dluh používán jako „kolaterál“ (tedy jako garance) pro téměř všechny mezibankovní půjčky v systému eurodolaru, jeho ztráta hodnoty by vytvořila černou díru v globálních bankovních rozvahách. Banky by se najednou ocitly s garancemi, které mají nižší hodnotu, což by rozpoutalo krizi solventnosti, která by způsobila, že by se zhroucení` z roku 2008 jevilo jako pouhá letní turbulence.

Pro giganty jako BlackRock, Vanguard a State Street by snížení ratingu znamenalo provozní a reputační katastrofu. Tito správci vložili americké dluhopisy do milionů portfolií pracujících po celém světě, když je vydávali za nejbezpečnější investici na planetě. Snížení ratingu by znamenalo přiznat, že „srdce“ globálních úspor je ve skutečnosti rizikové aktivum. Útěk kapitálu, který by následoval, by nezasáhl jen státní dluhopisy, ale rozšířil by se i na akciové trhy a podnikové dluhopisy, protože pokud „měřítko“ (americký dluh) selže, neexistuje již žádný spolehlivý základ pro ocenění čehokoli jiného.

V konečném důsledku by snížení ratingu znamenalo konec americké finanční výjimečnosti. „Štít“ ratingových agentur je jediná věc, která dnes Spojeným státům umožňuje hromadit obrovské dluhy za relativně nízké náklady. Jakmile bude tento štít odstraněn, finanční kapitál by drasticky urychlil svou migraci na východ. Svět by se rozdělil na různé měnové bloky a dolar by ztratil status rezervní měny, čímž by Spojené státy zanechal v ekonomické depresi charakterizované vysokou inflací, nulovým nebo dokonce záporným růstem, přesně v té pasti, z níž se světové finance, poté co uspořádaly banket na troskách, budou snažit uprchnout přesunem na asijské trhy.

Zdroj: https://www.sinistrainrete.info/finanza/32636-francesco-cappello-se-si-abbassasse-lo-scudo-delle-agenzie-di-rating-sarebbe-la-fine-dell-eccezionalismo-finanziario-americano.html

Překlad šturm

Poznámky

[1] V sektoru polovodičů je zaznamenán dramatický nárůst u kritických materiálů, jako je gallium, jehož cena je více než dvojnásobná a dosáhla 2100 dolarů za kilogram. Tento kov, zásadní pro výrobu čipů pro radary, moduly 5G a servery pro umělou inteligenci, trpí výbušnou kombinací mezi cenami energie a omezeními vývozu.

I vzácné plyny, jako je neon, nezbytný pro lasery, které řezají mikročipy, zaznamenaly zdražení o více než 45 %, protože globální logistika je nyní rukojmím válečných pojistných prémií.

Sektor průmyslových kovů na tom není lépe. Měď, která předstihuje ekonomické cykly, dosáhla historického rekordu: 14 500 dolarů za tunu. Tento nárůst není poháněn pouze poptávkou, ale také nedostatkem síry. Perský záliv je jedním z hlavních světových vývozců tohoto prvku, který je nezbytný pro výrobu kyseliny sírové, používané při těžbě mědi. Bez síry nemohou doly v Africe a Latinské Americe těžit, a tak se cena během několika týdnů zvýšila o 15–18 %.

Globální zemědělství vstupuje do fáze potravinové nouze. Kromě zvýšení cen hnojiv zaznamenaly ceny pšenice a kukuřice na burzách v Chicagu a Paříži skok o 12 až 15 %. Ačkoliv jsou světové zásoby stále ještě dostačující, trh sází na hladomor v blízké budoucnosti: pokud hnojiva na bázi dusíku (deriváty zemního plynu) zůstanou příliš drahá, sklizně v příští sezóně budou drasticky nižší. Je to inflace způsobená hladem, která se přidává k té energetické.

Konečně sektor letecké a námořní dopravy přenáší tyto náklady přímo na konečného spotřebitele. Kerosin (petrolej/Jet Fuel) dosáhl v některých asijských uzlech nárůstu až 90 %, což přinutilo letecké společnosti zavést palivové příplatky, které činí z mezinárodních letů luxus pro málokteré.

Údaje o námořních nájemních tarifech ukazují nejvýraznější anomálii. Nejedná se pouze o ceny paliv, ale o „válečné pojistné přirážky“, které musí dopravní společnosti platit, aby mohly proplout oblastí nebo ji obeplout.

Zvýšení ceny ropy (+21 %) je téměř mírnou reakcí ve srovnání s deriváty. Skutečné drama se odehrává u rafinovaných produktů a u plynu:

Letecké palivo (+87 %): Prudký vzestup je způsoben kombinací nižších rafinérských kapacit v regionu a povinností leteckých společností vyhýbat se vzdušnému prostoru Íránu a Iráku, což prodlužuje trasy a zvyšuje poptávku po doplnění paliva.

LNG (Zkapalněný zemní plyn) (+106 %): S Katarem (jedním z největších světových vývozců), který nemůže zaručit bezpečný průjezd do Evropy a Asie, se cena zkapalněného zemního plynu doslova zdvojnásobila, čímž vyvolala zimní energetickou paniku.

Zvýšení cen pro tankery o 201 %: Velké tankery, které přepravují více než 2 miliony barelů, ztrojnásobily ceny pronájmu. Mnozí rejdaři odmítají vplout do Perského zálivu, což drasticky snížilo nabídku dostupných lodí. Zvýšení pro lodě přepravující plyn o 529 %: Tento skok nemá obdoby. Nedostatek lodí schopných bezpečně přepravovat LNG (viz Arctic Metagaz) vytvořil globální aukci, ve které si jen nejbohatší země mohou dovolit zásilku.

[2] Alarmující finanční fenomén, kterého jsme svědky, je vertikální propad a nucená likvidace klíčových komodit, jako je zlato, stříbro, měď a hliník. Nejedná se o pouhé prodeje za účelem zisku, ale o signál vážné krize likvidity v globálním měnovém systému. Jsme svědky nucené likvidace: když ceny prudce a koordinovaně padají (zejména během asijských obchodních hodin), znamená to, že někdo je nucen prodávat svá aktiva, aby okamžitě získal hotovost (dolary). Zlato skutečně kleslo k hladině 4 500 dolarů, stříbro se propadlo pod 70 dolarů (když ztratilo 12 % během jediného rána) a hliník zaznamenal nejhorší den od roku 2018.

 „Ropný šok“ se stává „dolarovým šokem“. Ropa a zemní plyn se platí téměř výhradně v dolarech. Když cena ropy vystřelí nahoru kvůli konfliktu na Blízkém východě, podniky, které musí dovážet energii, potřebují najednou miliardy dolarů navíc oproti tomu, co plánovaly.

Protože se globální banky staly „averzními k riziku“ (mají strach půjčovat), jsou dovozci (zejména v Asii) nuceni prodávat své drahé kovy (zlato, stříbro), aby získali dolary potřebné k zaplacení energetických účtů.

Hodnota dolaru neodráží stav americké ekonomiky, ale „snadnost oběhu“ peněz ve světě. Když hodnota dolaru příliš vzroste vůči ostatním měnám, není to známka síly, ale nedostatku. Znamená to, že získávat dolary pro mezinárodní obchod se stalo obtížným a nákladným. Dolar je totiž univerzální měnou, protože je jedinou, která je všude přijímána k pohybu zboží.

Zatímco se hovoří o inflaci (rostoucích cenách), měnový systém vykazuje známky deflace. Banky totiž uzavírají kohoutky soukromého úvěrování. Tento nedostatek peněz v oběhu vede k zoufalým prodejům aktiv (jako jsou suroviny), což je chování typické pro deflační fáze. Banky a investoři ze strachu hromadí dolary, stahují je z produktivního oběhu a tím prohlubují krizi. Před krizí byl dolar relativně „levný“. Když dolar začíná růst z nízké úrovně, je dopad na finanční trhy mnohem prudší a ničivější než v situaci, kdy je dolar již vysoký. To vysvětluje, proč zlato a další komodity utrpěly během války tak neobvyklý pokles. Globální krize likvidity nutí trhy rozprodat zlato a kovy, aby získaly dolary. Je to způsobeno růstem cen energií, který vyžaduje více dolarů, než je bankovní systém ochoten půjčit. To naznačuje, že globální ekonomika vstupuje do fáze finanční nestability, která sahá daleko za pouhou cenu zlata nebo ropy. V praxi to není tak, že by zlato mělo nižší hodnotu; je to tím, že dolar se stal tak vzácným a nezbytným, že všichni jsou ochotni rozprodat zlato, jen aby ho získali.