Geneze antiněmectví - Od „Nikdy více Německo“ k „Nikdy více Gaza“

Přebíráme rozhovor zveřejněný na webu německých levicových novin Junge Welt, který pojednává o specifickém jevu na německé levici – antiněmecké (antideutsch) hnutí, v kterém přechází emocionální protiněmecký postoj plynule k podpoře liberalismu, imperialismu na Blízkém východě a v Evropě. U nás jsou fenomény jiné, ale výsledky podobné: u imperialistické levice deklarovaný antinacionalismus (a antikomunismus) vede k boji proti lidovému antiimperialismu postoji a k otevřené podpoře podřízení Evropské unii, agendy a válek NATO.

Úvod Junge Welt:

V tomto rozhovoru hovoří novinářka Susann Witt-Stahl, šéfredaktorka kulturního magazínu Melo-die & Rhythmus, o událostech v Lipsku-Connewitz a vyvrací mediální představu o konfliktu „levice proti levici”. Podle jejího názoru se nejedná o vnitřní spor levice, ale o zásadní boj o směr a definici – zejména o otázku, kdo dnes určuje, co se považuje za „levicové“, „antifašistické“ nebo „antisemitské“.

V centru pozornosti je její analýza takzvaného antiněmeckého (antideutsch) hnutí, které již nepovažuje za součást levicové tradice. Witt-Stahl popisuje vývoj tohoto proudu od roku 1989/90 jako ideologický obrat: od antiimperialistických požadavků k orientaci na západní zahraniční politiku, německou státní rozvahu a bezpodmínečnou solidaritu s Izraelem. Historickými mezníky jsou podle ní válka v Perském zálivu v roce 1991 a „válka proti teroru“ od roku 2001.

V jádru v tom vidí ryze antikomunistický projekt. Centrální marxistické kategorie, jako je třídní analýza, teorie imperialismu nebo materialistická analýza fašismu, byly postupně vytlačeny a na-hrazeny liberálními interpretačními vzory – až po ztotožnění komunismu a fašismu ve smyslu tota-litních teoretických přístupů. Na tomto pozadí Witt-Stahl nechápe současné spory jako vnitřní roz-por levice, ale jako projev hlubšího ideologického rozkolu s antikapitalistickými a antiimperialistickými pozicemi v Německu. 

https://www.jungewelt.de/artikel/518055.antideutsche-von-nie-wieder-deutschland-zu-nie-wieder-gaza.html

Pod heslem „Antifa znamená FREE PALESTINE“ svolalo několik organizací z antiimperialistického a propalestinského spektra před několika týdny demonstraci ve čtvrti Connewitz v Lipsku, na které došlo k tělesnému napadení a vyhrožování propalestinským aktivistům. O fenoménu a genezi antiněmeckého proudu (v němčině tzv. „Antideutsch“) chceme dnes hovořit se Susann Witt-Stahl, šéfredaktorkou marxistického Kulturmagazinu. 

Dobrý den paní Witt-Stahl. Vy jste mimo jiné vydala spolu s Michaelem Sommerem knihu Antifa znamená vzdušný útok! – regrese revolučního hnutí, a také knihu Banderakomplex. Od kdy se tímto tématem zabýváte a co vás k němu přivedlo?

To je široké téma, jak jste právě řekl. Jedná se o fenomén, který se vícekrát přeznačoval. Nejdříve to začalo mnohoslibným názvem „antiněmecký“ a skončilo to pojmem „antiautoritářský“. A musí se říci, že k pochopení je nutné tento fenomén vidět v kontextu ryze antikomunistického projektu. A tam se ukazují děsivá spojení, centrálním orgánem těchto hnutí, proudů je vydavatelství Springermedien v Německu, a to samo o sobě dává důvod k zpozornění. 

Ale k tomu, jak jsem se k této tématice dostala? Byla jsem socializovaná v levicovém prostředí v 70. a 80. letech. To je před pěkně dlouhou dobou. A zažila jsem obrovský otřes 90. let, který je nesmírně podstatný pro vývoj, který tu právě popisujeme. A tím, že nemáme moc času, bych chtěla vzpomenout alespoň dvou momentů, které pro mě byly směrodatné – směrodatné pro někoho, kdo se sám vnímal jako příslušník radikální levice a kdo se v té době začal intenzivně zabývat marxismem, což pak také začal vnímat jako nutnost. Tak nejdříve – v roce 1991 nastoupila taková „převratová levice“, která byla spojená s postavou hnutí osmašedesátníků, spisovatelem Hansem Magnusem Ensenbergerem, který pro mě byl dříve ikonou. A tato převratová levice přišla s názorem, že se v Bagdádu (mluvíme o válce v Golfském zálivu) objevil nový Hitler a že z toho důvodu musíme v tomhle konfliktu podpořit USA. A internacionalistická levice, která se se svým sloganem „Žádna krev pro ropu“ oprávněně proti této imperialistické intervenci stavěla, byla označena za nacistickou. Což znamená, že v tomhle antiněmeckém diskurzu byla protiválečná levice v podstatě označovaná jako potencionální spojenec Akce Werwolf. Tedy skupin, které si za války nechtěli přiznat porážku Německa. A jeden z hlavních myslitelů této popřevratové levice Wolfgang Port, který však později otočil a napsal velmi osvětlující náhled o povaze tohoto antiněmeckého hnutí, ten v té době, o které se bavíme, prohlásil, že je nutností spojenectví s imperialismem USA. Protiválečnou levici nazval levicově fašistickou. Což je samozřejmě označení, které v té době již bylo známo a původně vzešlo z pravicové scény. Tímto označením byla vždy myšlena mírová a protiválečná hnutí, především ta antiimperialistická. A to byla hodina zrodu nové antihitlerovské koalice, která se složila z ultrapravicových amerických republikánů, transatlantických Němců a zcela zmatených dezorientovaných levičáků. Ale to tehdy ještě byla menšina. Tohle zběhnutí z reálného socialismu do reálného imperialismu tehdy ještě nebylo ve většinové levici konsensem. Úplně jinak to pak bylo v roce 2001, tehdy se velká část německé levice přidala na stranu G. W. Bushe a jeho teroru. Tehdy se objevilo heslo: „Mister Rumsfeld proceed with his antifacist mission“. Ta se rozšířila, antiněmečtí se stali mainstreamem a nárokovali si kulturní hegemonii.

A musí se říci, že členové autonomní levice s sebou nosívali třeba poznámkové bloky, na kterých byl vyobrazen Merkava tank, tedy tank používaný izraelskou armádou. A antiněmečtí tak začali čím dál tím víc nacházet na Blízkém východě odkladiště německé minulosti a v palestinském lidu pod izraelskou okupací obětního beránka, na jehož záda se dala hodit celá tíha německé viny,

Ukázkou a vrcholem této grotesky byla nálepka, na které byla pěst ve státních barvách Izraele, která rozbíjí hákový kříž v národních barvách Palestiny. 

Jsou antiněmečtí levičáci?

Vy jste už na začátku zmínila význam médií, konkrétně vydavatelství Axel Springer. To, co se stalo v Connewitz bylo tiskem nazváno Levice proti levici. Jak to vnímáte, můžeme to tak nazývat?

Tvrzení, že tam proti sobě bojovali levičáci proti levičákům je podle mě bizarní. Je to scestné, ti co tam napochodovali, se zcela drží linie německého imperialismu a ten s sebou nese spojenectví s Izraelem a spoluúčast na genocidě, jak se v posledních dvou letech ukázalo, a také tam patří německá účast na zástupné válce na Ukrajině. Takže mezi tzv. antiněmci, kteří si dnes říkají antiautoritáři a německým imperialismem není ani dostatečný rozdíl, aby se mezi ně dal prostrčit list papíru. Takže když se podíváme pozorně na narativ, tak ten sahá od běžných antiněmců na ulicích až k pravému křídlu strany Die Linke. A tento narativ je stejný jako narativ liberálních, levicově liberálních, ale i pravicově liberálních médií, která mají zájem, aby tento trend pokračoval. A proto se těmto právě popsaným pravicovým silám dá značka „progresivní levice“, „emancipovaná levice“, s tím úmyslem, aby právě tato „levice“ byla oponentem té „zlé“ (opravdové) levice. A ta zlá levice je tzv. „autoritářská levice“, a tou se myslí v podstatě všichni socialisté a komunisté, kteří si toto označení zasluhují a kteří se v tento okamžik snaží vybudovat antimilitaristickou frontu, doufám, že úspěšně. Tato antimilitaristická fronta je zatím malá a slabá, a myslím, že smyslem popsaného ideologického vyšinutí je právě delegitimizovat tuto antimilitaristickou frontu od úplného počátku. A pokud to smím ještě doplnit, dění v Connewitz nahlížím jako pokus o skutečnou ofenzívu vůči třídně uvědomělé antiimperialistické levici, s cílem ji zdiskreditovat v levicovém hnutí. A jak se tam ukázalo, klidně i za použití násilí. A proto je podle mě dění v Connewitz tak zajímavé a proto by mělo být analyzováno a také by měl být kritický fokus na zpravodajství.

Co se samotného názvu antiněmecký týče – tak to mělo značit distancování se od Německa a německého státu, ale dnes tyto části spektra naopak brání státní zájmy v otázce státní obrany a vyzbrojování. 

Jak si vysvětlujete tento obrat? I v Connewitz jsme zaslechli, že Netanjahu je prý antifašista. A tady se dostáváme k něčemu, co jste taky definovala ve své knize jako moc (pře)definování. Kdo definuje, co a kdo je antifašista? 

Ano, to je mnohovrstevná otázka, kterou nemůžeme zodpovědět bez znalosti kontextu doby roku 1989, což byl opravdový přelom věků, kdy došlo k takovému, řekla bych, roztavení jádra antikapitalistické levice. A to tedy nejen v Německu, ale tady to bylo z mnoha důvodů zvlášť bolestivé. A antiněmečtí byly v té souvislosti takovým odpadním produktem. Části z nich přišli z rozkládajícího se KB (komunistického svazu), části pak z maoistických skupin, a ti pak učinili ten obrat, že se přiklonili k tehdejšímu dějinnému vítězi, což byly USA, případně celý západní imperialistický mocenský blok. A tento dějinný vítěz v té době vyhlásil konec dějin a tím pádem i konec snu o překonání kapitalismu, i revolučního překonání kapitalismu, tento sen byl doslova rozdrcen a měšťanská společnost byla prezentována jako, takříkajíc, konečná fáze vývoje. A tento narativ byl akceptován.

Ale nesmí být opomenuto, že začátky antiněmeckého hnutí přímo souvisely se znovusjednocením Německa, proti kterému se rázně stavěli se sloganem: „Nikdy více Německo!“ V roce 1990 existovalo sdružení Radikale Linke (Radikální levice), které pořádalo velké demonstrace, a to bylo zpočátku něco nadějného. Ale většinová část tohoto hnutí se postupně vyvinula v něco, co konzervativní historik Heinrich August Winker nazývá posmrtnou Adenauerovskou levicí. A v tomto označení Adenauerovská levice, v tom se samozřejmě také ukrývá přijetí prozápadního směřování většinovou částí hnutí. A z toho vyplývá i sledování německých státních zájmů, a to se všemi hořkými konsekvencemi. Zaprvé přitakání antikomunismu, byť nepřiznané. Neřeklo se to otevřeně, ale skrývalo se pod různým ideologickým přeznačením a kódováním pravicových pojmů. Ale v konečném důsledku to nebylo nic jiného než přitakání antikomunismu jakožto státního zájmu. 

A zadruhé tu bylo to, co se halilo do hávu solidarity s Izraelem, totiž pokračování v tzv. „omluvné/ nápravné politice“ za použití nejbezohlednějších prostředků. Ale nesmí se podcenit fakt, že právě tato omluvná politika byla nesmírně důležitým prostředkem obnovení německého imperialismu. Bohužel dnes chybí takoví činitelé, jakým byl poslanec KPD a bývaly vězeň v koncentračním táboře Dacharu, Oscar Müller (mluvím o Bundestagu roku 1953), který velmi správně zjistil, že tato nápravná politika vůči Izraeli velmi málo až vůbec nijak nepomáhá v Izraeli žijícím lidem, kteří byli za dob nacismu pronásledováni. Ale že ten, kdo z toho doopravdy profituje, je americký imperialismus, který se na Blízkém východě strategicky a militaristicky usadil. A Müller také zmínil, že německým průmyslníkům byl touto politikou garantován odbyt německého vývozního zboží, což sebou neslo obří zisky. A poukázal na to, že právě tito průmyslníci financovali Hitlera. No a Německo tedy tuto omluvnou politiku využilo jako dějinný bělící prostředek, a stále na ní staví svou politiku.

No a problém je, že velká část německé levice na tuto politiku naskočila. A tito antiněmečtí, dnes antiautoritářští se stali avantgardou regrese. 

Jak stojí antiněmecké hnutí k propalestinské otázce?

Jako všude na světě, tak i zde v Německu se levice zabývá palestinskou otázkou. A zároveň zde bývá propalestinské hnutí často označováno jako antisemitské. Jak si to vysvětlujete?

Tak, pokud platí to, co jsem před tím řekla s onou omluvnou politikou, tedy bezpodmínečná podpora Izraele, tak to znamená, že se jakéhokoliv zločinu Izraele, byť by to byla genocida, účastníme. A jeden z těchto hanebných zločinů je ideologická nacifikace Palestinců. Už jsem se před tím zmínila o těch samolepkách, tak ty jsou v podstatě všeříkající. 

Jsou antiněmci hrozbou pro německou levici?

Co by dnes bylo pro německou levici reálným ohrožením?

Musíme konstatovat, že už od roku 2022 a pak zejména po 7. říjnu 2023 se definitivně ukázalo, že misí antiněmeckého hnutí, kterou otevřeně formulovali už i dříve, je demolice levice. A že tuto misi chtějí za každou cenu splnit, třeba i za pomoci násilí, což jsme viděli při událostech v Connewitz, kde byli lidé mláceni řetězy třeba jen za to, že nosili kefiju atd. Vidíme, že se u nich jedná o zuřivou rozhodnost, která se neštítí k prosazení svého cíle spolupracovat s represivními orgány, policií atd. Ale tak to je v podstatě od začátku, tedy od doby, kdy se antiněmectví objevilo v levicovém hnutí. Už jsme zažili situace, kdy antiněmečtí podali trestní oznámení na antifašisty a antiimperialisty. Vzpomínám si na demonstraci v Göttingenu, kdy antiněmečtí poštvali na základě falešných obvinění policii na antifašisty. Nebo tady v Hamburgu jsme měli případ, kdy se antifašista na základě takových falešných udání dostal do vazby. To byly opravdu dobrodružné události, které tady nemůžeme dostatečně analyzovat a rekonstruovat. Ale na tom všem se ukazuje, že neznají hranice, když jde o likvidaci antikapitalistické levice v Německu. Samozřejmě to neřeknou otevřeně, ve smyslu – „zavřete je všechny na základě nějakých falešných udání“, to ne, ale rádi k tomu využívají „obranné demokracie“. Což vidíme na příkladu Juliane Nagel , saskou poslankyni za Die Linke, strany, která je s tímto antiněmeckým hnutím úzce spojena. Nagel řekla, že jisté organizace, zejména měla na mysli propalestinskou oraganizaci Handala v Lipsku, opustily demokratickou půdu. A to jsou právě ty výroky, ta slovíčka, která úplně zvou státní moc, aby nějak intervenovala. A dnes je to nesmírně nebezpečné, jsme tu konfrontováni se společností přetvořenou reakčním státním militarismem. A víme, co znamená, když jsou ve hře bezpečnostní složky, aby zamezily protiválečným protestům a aby kriminalizovali propalestinský tábor. A když se v té souvislosti objeví tento druh nařčení, měli bychom obzvlášť zpozornět.

Přes to vše se antiněmecký tábor sám stále počítá do levicového hnutí. A jako takový je mnohými chápán nebo alespoň akceptován.

Jak se to stalo, jak jiné levicové proudy na toto hnutí reagovaly? 

Tak já si myslím, že levice je státním militarismem stále více tlačená ke zdi, a že levice udělala velikou chybu, když od roku 1989 nerozpoznala nebezpečí tohoto proudu, který byl roky akceptován. A že se nepoznalo, že výroky o antisemitismu, které tato pseudolevice šířila, původně vzešly z jedové kuchyně globalistické SRN a z dob studené války. Ano, to nebylo rozpoznáno. Dovolilo se ztotožnění židovství se sionismem. Dokonce se připustilo, aby židovská levice byla tímto antiněmeckým hnutím drasticky napadána, že se jejich výroky hanebně deformovali a že židovští levičáci byli nacifikováni, o Palestincích ani nemluvě. Těm se upřela i samotná příslušnost k lidskému rodu. Pro ty se používaly pouze výrazy jako barbaři apod. O tom jsme se již bavili, no a to vše levice připustila, bavím se teď o opravdové levici, která si toto označení zasluhuje. A ta také připustila, že základní teze a poznatky tradovaného vědeckého marxismu a marxistického světonázoru byly odklizeny. Například teorie tříd, dokonce se šlo tak daleko, že se dokonce popřela existence vládnoucí třídy a tvrdilo se, že moc bohatých je pouze nějaká chorá fantasmagorie. Takže se opustily marxistické poznatky o pochopení tříd a pochopení samotného kapitalismu, jako vlády člověka nad člověkem soukromým přivlastněním společenské práce. To se dovolilo, a také se dovolilo, aby byla Leninova teorie imperialismu nahrazena tzv. imperialismem lidských práv. Připustily se řeči o ochraně civilizovaného světa před prokletými tohoto světa, tedy před lidmi z globálního jihu. A největší část teto mizérie je, že byla marxistická teorie fašismu nahrazena liberálními idealistickými teoriemi fašismu, které omezují fašismus pouze na jeho ideologický aspekt a ekonomickou základnou fašismu úplně vynechávají a ignorují. Takže ignorují, že je fašismus nejbrutálnější forma kapitalistického panováni. A tady se dá jen říci, že levice prokázala velikou službu monopolní buržoazii, když dovolila tento zběsilý útok na nejzákladnější marxistické poznatky. Do toho přichází rozšíření teorie totalitarismu, která vlastně staví fašimus a komunismus na stejnou roveň, čímž také vzniká ono rozdělení na „dobré antiautoritářské“ a „zlé autoritářské“ levičáky. To není celý seznam toho, k čemu došlo. Ale můžeme říci, že právě tohle přehlížení a ignorování, v naději, že tento trend přejde, se ukázalo jako absolutně fatální. Nebyla ochota se s těmito rozkladnými procesy bojovně a odhodlaně vypořádat, s rozhodností bránit marxistické principy a imperativy, postavit se tomu. 

No a z toho vychází otázka – co s tím teď? Vrátit se k marxistické tradici, a to teď právě dělají mnozí z antimperialistické a internacionalistické levice. A z toho důvodu nyní nejsem ani tak pesimistická. 

To jsi teď zmínila velikou spoustu věcí, i mnoho, co nebylo učiněno a co bylo přehlíženo. Ale i tak zůstává mnoho nezodpovězených otázek a mnoho témat k rozebrání. Pro dnešek to však necháme být a doufáme, že ještě bude příležitost si na toto téma popovídat. Moc Vám děkuji za tento rozhovor a snad někdy v budoucnu budeme pokračovat s druhým dílem.