Carlo Formenti: Boj proti válce postrádá perspektivu, není-li součástí antiimperialistického a antikapitalistického zápasu

Článek Carla Formentiho analyzuje situaci v USA, EU a Itálii v souvislosti se zesilující agresivitou amerického imperialismu, který se však zároveň osamostatňuje od zájmů Evropské unie – ať už jde o spory o koloniální území Grónska, pokračování války na Ukrajině či další konflikty. Jeho postřehy lze bez obtíží aplikovat i na české prostředí.

Zde také část tzv. levice – nejde jen o části sociální demokracie, ale i o nové „spasitele“ z řad moderně se tvářících uskupení – nadále přísahá na EU a NATO (často zdánlivě v opozici vůči USA), svou „progresivnost“ odvozuje z unijních školení (případně školení sorosovské OSF či amerického NED) a jejich „handoutů“.

Nově utvořená Babišova vláda, jejíž některé členské strany ještě včera deklarovaly zaměření na mír, odpor vůči NATO a zvýšení suverenity země, nyní rychle couvá. Místo toho posiluje provázanost s EU a NATO, deklaruje pokračování ve vysílání zbraní banderovskému režimu v Kyjevě a prodloužení proxy války na Ukrajině. Tento kurs dokonce ústy ministra za SPD (!) ospravedlňuje, stejně jako plánované zvyšování zbrojních výdajů a předražený nákup nespolehlivých amerických stíhaček F-35.

Zároveň Formenti správně zdůrazňuje nutnost vytvořit spojení boje za mír, lidovou suverenitu se sociálním, třídním zápasem a celkovým antiimperialistickým a antikapitalistickým směřováním.

I.

Na závěr projevu, v němž oslavoval zvolení progresivce Zorhana Mamdaniho starostou New Yorku, Bernie Sanders zaútočil na Trumpa, avšak svou kritiku fašizujícího liberálního tyrana a pretoriánů hnutí MAGA "znehodnocuje" výroky, které ve skutečnosti legitimizují Spojené státy jako demokratickou zemi v kontrastu s "diktaturami", jež se staví proti americkému imperialismu.

Před několika lety, během kampaně o nominaci, v níž soupeřil s Hillary Clintonovou, Sanders mimoděk vyřkl pravdu: americký politický systém je, jak prohlásil, "zfalšovaný" v tom smyslu, že ač si udržuje formální procedury demokratického systému – pochybný přívlastek, vezmeme-li v úvahu faktory jako jsou systém registrace do volebních seznamů, který vylučuje široké vrstvy pracujících jiné barvy pleti (nejen přistěhovalce), systém "volitelů", jenž znemožňuje možnost proporcionálního zastoupení, restriktivní náklady volebních kampaní, které zajišťují přístup do reprezentativních institucí pouze bohatým a superbohatým atd. -  již dávno přerostl v oligarchický režim vyjadřující výlučné zájmy panujících elit.

Stačila mu Mamdaniho volba, aby na tuto pravdu zapomněl a vrátil se k pěstování iluze, že je možné zvrátit diktaturu vysokých financí a zločineckých klanů deep state, které beztrestně pokračují v zabíjení černochů a levicových aktivistů (Minneapolis je nejnovější příklad), prostřednictvím několika volebních úspěchů na lokální úrovni (byť tak významných, jako je ten newyorský).

Tím nechci popírat politický význam podobných výsledků, nýbrž poukázat na to, že při absenci radikálního převratu (kdysi měl sám Sanders odvahu mluvit o revoluci) podobné události neotřesou panstvím mašinérie moci hvězd a pruhů, která, abychom použili Gramsciho slova, nahradila hegemonii panováním.

Toto nahrazení hegemonie panováním je ještě zřetelnější na poli zahraniční politiky yankeeského molocha. A proto je Sandersův přešlap v druhé části jeho vystoupení, věnované právě tomuto tématu, ještě trapnější. Před lety (sahající ještě před jeho nešťastné účasti v primárkách Demokratické strany) si nechal - což je hřích těžší než odhalování "triků", jimiž je zfalšován americký volební systém - uklouznout několik kladných poznámek o socialistickém režimu na Kubě. Ach nebesa: musel se bleskově stáhnout a tuto lekci si zjevně velmi dobře pamatuje. Když totiž po odsouzení pohrdání mezinárodním právem, které Trump projevil svou nelegální agresí proti Venezuele, dodává, že toto porušení se neospravedlňuje ani "proti tak zkorumpovanému a brutálnímu diktátorovi, jako je Maduro" (sic). A pokračuje ve své žalobě konstatováním, že "toto je ta děsivá logika síly, kterou Putin použil ke zdůvodnění svého brutálního útoku na Ukrajinu".

Myslím si, že v této chvíli je na místě si zopakovat pár věcí:

1) Jak jsem napsal v příspěvku zveřejněném vzápětí po přepadu Venezuely, Trump má přinejmenším jednu velkou "zásluhu": udělal čistý stůl se všemi propagandistickými pokrytectvími, která blábolí o "mezinárodním právu". Kdo se hlásí k levici (vlastně ne, lépe řečeno k antiimperialismu a antikapitalismu, vzhledem k tomu, že být na Západě levicový již nemá žádný vztah k těmto dvěma přívlastkům), nemá povinnost říkat, že mezinárodní právo "již neexistuje", nýbrž že nikdy neexistovalo, protože jediným právem, které západní kapitalistický svět uznává, je právo silnějšího. Sanders to "nemůže" říct, ani kdyby si to myslel, protože tím, že se sám zavřel do klece Demokratů, nemůže připustit, že všichni Kennedy, Johnson, Carter, Clinton i Obama jsou poskvrněni stejnými zločiny jako Trump, byť je pokrytecky zahalili do mise obrany hodnot svobody a demokracie.

2) Tuto litanii o brutálním ruském útoku na Ukrajinu už nelze poslouchat, pokud se kritika Putina (který je mimochodem z hlediska formálních procedur neméně demokratický než režimy USA a EU) nedoprovází přiznáním: 1) porušení slibu NATO nerozšiřovat své hranice až na samý práh Ruska; 2) skutečnosti, že puč krajní pravice – podporovaný západními tajnými službami – v Kyjevě v roce 2014 svrhl legitimní vládu a nastolil fašistický režim, který rozpoutal občanskou válku proti ruskojazyčnému obyvatelstvu východních regionů.

II.

V článku z roku 1915 Lenin napsal: "Z hlediska ekonomických podmínek imperialismu, tj. vývozu kapitálu a rozdělení světa mezi ‚vyspělé‘ a ‚civilizované‘ koloniální mocnosti, jsou Spojené státy evropské za kapitalismu (mé zvýraznění) buď nemožné, nebo reakční."

Téměř o století později si tato slova zachovávají veškerou svou aktuálnost. Během posledních desetiletí však byla ignorována nebo vytěsněna, jednak proto, že se myslelo (viz Negri a další), že ve světě sjednoceném pod americkým impériem již nedojde k žádným imperialistickým konfliktům (samotný pojem imperialismu byl postupně vymazáván od konce 70. let minulého století, kdy byla éra koloniální nadvlády mylně považována za uzavřenou); jednak proto, že byla – navzdory všem protichůdným důkazům – vážně brána buržoazní narace o Evropské unii jako o překonání národního státu, a tedy i mezistátních konfliktů. Právě vznik EU naopak prokázal, jak nemožnost Spojených států evropských za kapitalistického řádu (EU je všechno, jen ne federální superstát), tak strukturně reakční povahu této evropské státní zrůdy, kterou EU je – antidemokratické instituce oddané obraně zájmů politických a ekonomických elit Starého kontinentu na úkor zájmů lidových tříd.

A přece si levice, a to nejen ze strany Demokratické strany (PD) a dalších nově sociálnědemokratických konvertitů k neoliberalismu, dál pěstuje mýtus o možné "demokratizaci" bruselských institucí. A co víc, nyní když konec globalizace ovládané USA znovu otevírá globální konflikt – nejen mezi kolektivním Západem a zbytkem světa (Rusko, Čína, BRICS a globální Jih), ale také uvnitř samotného Západu, s Evropou, která, byť redukovaná na subalterní periferii Washingtonu, je najednou nucena bránit určité rudé linie, aby nebyla zcela vymazána z počtu světových mocností –, někteří sebevědomí rytíři domělé evropské demokracie blouzní o Evropě schopné postavit se "Paktu proti EU mezi Trumpem a Putinem": viz rozhovor, který poskytl Erri De Luca "Il Fatto Quotidiano" 12. ledna.

Když náš autor konstatuje, jak beztrestně si počínají fašizující bandy jako je ICE, nevyvozuje z toho samozřejmý důsledek – smrt (dnes oficiálně certifikovanou, ale k níž došlo už dávno) americké demokracie. Naopak: hovoří o "zkoušce dospělosti" této demokracie a je přesvědčen, že obstojí i ve zkoušce své redukce na tyranii. A dodává (bohužel), že tváří v tvář této výzvě se Evropě daří stmelovat řady "novou jednotou záměrů s Británií v podpoře Ukrajiny" (fantastické: konsolidujeme se proti americkému fašismu tím, že se postavíme po bok ukrajinského fašismu!). Jak porazíme Trumpa? Evropa si dala ústavu (!!??), která drží na uzdě nacionalismy, a dokonce i pravice, která je u nás u moci, je evropeistická (sláva!), a Itálie pod Meloniovou, po jistém protrumpovském úletu, "zůstává v řadách evropského uskupení vedeného Francií a Německem" (dva známí přeborníci antiimperialistického zápasu...).

***

Samozřejmě bychom se mohli omezit na to, abychom zbožným závojem přikryli ideologické úlety dvou starých bojovníků euroatlantické radikální levice (existují i horší: nevím, jestli jste se setkali s některými prohlášeními bývalé hvězdy roku 1968, jako je Cohn-Bendit), ale faktem je, že bohužel nejde o ojedinělé případy, nýbrž o symptomy nevratné ideologické degenerace, která připomíná přistoupení stran II. Internacionály na výzvu do zbraně ze strany příslušných imperiálních mocností. Jistě, historie se neopakuje, ale může zplodit něco podobného jistým událostem minulosti: tehdy to byly evropské mocnosti ve vzájemném boji, dnes je to západní blok, který, ač vnitřně rozdělený, je stále dostatečně hierarchicky strukturován (ať už De Luca říká nebo doufá cokoli), aby se postavil proti všem „diktaturám“ ve jménu „demokracie“ (a samozřejmě „svobody“). Drazí přátelé a soudruzi, boj proti válce je zcela jiná záležitost: nelze jej vést, aniž bychom jako svůj strategický cíl – středně až dlouhodobý, ne-li bezprostřední – měli jeho proměnu v revoluční zápas.

Zdroj: https://www.sinistrainrete.info/articoli-brevi/32123-carlo-formenti-la-lotta-alla-guerra-e-priva-di-prospettive-se-non-e-funzionale-alla-lotta-antimperialista-e-anticapitalista.html

Překlad šturm