Piero Pagliani o pádu Damašku a světové systémové krizi

Uvádíme dva prosincové komentáře Piera Paglianiho napsané po dobytí Damašku a porážce moci Syrské arabské republiky nábožensky orientovanými fundamentalisty spjatými s Al-Kájdou a vyzbrojovanými a podporovanými zeměmi NATO, zejména Tureckem. I Izrael si ukousl část území a nepřestal bombardovat zbytek. Země se tak dostal na trajektorii rozkladu a chaosu, kterou jsme zažili po imperiální intervenci v Libyi se známými důsledky zahrnujícími ekonomický a kulturní úpadek národa i proud uprchlíků. Piero Pagliani uvádí souvislosti se současnou fází úpadku amerického impéria, jeho konflikty s konkurenty, dopady pro Evropu a válku v ní.

Syrská křižovatka a její drama

Dlouhotrvající laická a polosocialistická syrská vláda skončila.

Asad je v Moskvě. S rodinou získal azyl z humanitárních důvodů.

Především chci připomenout, že Bašar al-Asad byl zvolen před deseti lety v řádných volbách, kdy i průzkum Pentagonu uznával, že byl podpořen 70% syrského obyvatelstva. Pak po velkých bojích v Sýrii jsme na to trochu pozapomněli. 

Co se stalo?

Všechno možné. Můžeme začít s kádry Syrské arabské armády, které v mnoha případech nařídili svým jednotkám nebojovat a stáhnout se. Zrada? Korupce? Neschopnost? Připomeňme si, že v roce 2013 byli džihádisti pár kilometrů od Damašku, který byl zachráněn zásahem Ruska, Iránu a Hizballáhu. Různé odpovědi jsou možné a mohou koexistovat.

Jsou to důležité momenty při snaze pochopit rozhodnutí Ruska, které nemohlo nahradit celou syrskou armádu.

A pak, je správné zaznamenat ještě to co je zjevné, kromě nezájmu Ruska tu byl ještě nezájem Iránu.

Ale o důkazech je třeba uvažovat, protože sami o sobě nevysvětlují nic, nebo mohou vysvětlovat špatně.

Je myslitelné, že Rusko nemělo infiltrované agenty mezi džihádisty? Ne, je to nemyslitelné, vždycky je tam mělo. Jinak útok začal z regionu Idlib s kordonem linie deeskalace, kde společně hlídkovali Rusové a Turci. 

Můžeme si myslet, že íránské zpravodajské služby jsou slepé až do takové míry, že si nevšimly přípravy podobného útoku? To je absurdní.

Nejen to, ale ruské družice se určitě neobrátily na jinou stranu v té správné chvíli a nepřestaly sledovat (jak to jsou schopny činit) i ty nejmenší pohyby v oblasti světa, kde Rusko má minimálně dvě vojenské základny.

Tedy znovu zformuluji hypotézu, kterou jsem již předložil na jiných místech, hypotézu, kterou však nabádám brát s opatrností.

Především je třeba vzít na vědomí, že v těchto třinácti letech, které nás dělí od začátku syrské krize, se odehráli události, které otřásly mezinárodním pořádkem. Vyjmenuji čtyři: válka na Ukrajině, expanze BRICSu, zhoršení krize Západu, ruská výroba konvenčních zbraní, které mohou být použity místo jaderných se stejným ničivým potenciálem (jako střela Orešnik nedávno použitá na Ukrajině), nebo které zabrání protivníkům projekci síly (jako jsou protilodní hypersonické rakety a obnovená a rozšířená flotila ponorek).

To vše společně vyjadřuje zhoršení systémové krize západního hegemonistického centra.

Není tedy možné vidět syrskou krizi stejnýma očima jako před třinácti a dokonce ani před třemi roky. Strategie a zájmy velkých mocností už nejsou stejné. A jestli někdo zde chápe cynismus, musí ho vidět ve faktech a ne v jejich analýze

Moskva (a Teherán, ale ještě nechápu, zda na nátlak Ruska, či z vnitřních íránských zájmů – nebo z vlastního přesvědčení) se musela domnívat, že trojstranná mocenská situace v Sýrii, rozdělaná mezi Damašek, džihádistický Idlíb a kurdskou Rakku, už není udržitelná. Na jedné straně ekonomické oslabení Sýrie kontrolované Damaškem, vyvolaná více jak desetiletými sankcemi, které otevřely dveře korupci a demotivaci, i v armádě, což pozici Ruska v Sýrii učinilo kritickou, a která je zde téměř izolovaná, na druhé straně se táhne situace, která blokuje jednu zónu Středního východu, klíčovou pro čínskou Belt and Road Initiative (Iniciativu pás a stezka), pro potrubí, které procházejí Sýrii a míří do Turecka a pro křížení komunikačních cest, které směřují přes Kavkaz do jihovýchodní a východní Asie (když se otevře mapa snadno se pochopí důvod západního vměšování v Gruzii a v Jihočínském moři, tedy Tchaj-wan). Blok, který poškozuje i turecké plány.

Moskva tedy učinila závěr, že když se dospělo do takového bodu, bude akceptovatelný určitý druh „gambitu“, i když riskantní a ne přímo kontrolovatelný: postoupit části pro uvolnění pole od překážek a reorganizovat síly a spojenectví.

Rusko, stejně jako Čína, se dívá do daleka a na larger picture.

Na Ukrajině vítězí a nyní to už není věc diskuse (pokud vynecháme útok jadernými zbraněmi provedený z rozkazu odcházejícího Bidena, jediný krok, který zůstal na škále USA – Moskva jich má více, to lze nazvat „escalation dominance“).

Nová situace na Středním východě, kdy USA ze sebe mohou dělat vítěze, i v konfrontaci s Ruskem to může být výzva pro nového amerického prezidenta netrvat na podpoře Kyjeva a otevřít cestu k jednáním. Zajímavá je Trumpova první reakce po pádu Asada: 

 „Rusko a Irán jsou v tomto momentě oslabeni, jeden z důvodů Ukrajiny a špatné ekonomické situace, a druhý pro věc Izraele a jeho vítězství v boji. Stejným způsobem by Zelenský a Ukrajina chtěli dosáhnout uzavření dohody a zastavit tohle šílenství. Ztratili absurdním způsobem 400 000 vojáků a mnoho dalších civilistů. Mělo by nastat okamžité zastavení bojů, a měly by započít jednání“ [1]

Rusko a USA si zatím pod slovem „jednání“ představují dvě velmi odlišné věci. 

Pro USA se v podstatě jedná jen zastavení palby, zmrazení konfliktu v korejském stylu. Pro Moskvu to musí naopak vést zásadně bezpečnostním dohodám mající význam. Pokud řízena obezřetným způsobem, což je velmi obtížná věc, kombinace Ukrajina-Sýrie by mohla způsobit přiblížení dvou pozic, když by mohlo pomoci předvídat trumpovskému USA možný severoamerický partnership, ne nezbytně explicitní a namířený na „hedvábné stezky“ (které Sýrii potřebují), zprostředkovaná Tureckem (to je klíčový bod) a s benevolencí Teheránu (který, rád bych upozornil, ještě neodpověděl na poslední izraelský útok). Konfigurace, která by garantovala USA Trumpa být primus v tomto „byznysu“, i když inter pares.

Když se náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov vyjádřil pro CNN, že BRICS neuvažují o dedolarizaci, ale o „systému koexistence“ s dolarem, vyzývá Trumpovské USA nepoužívat dolar jako zbraně a získat jako kompenzaci otevřené dveře novému „polyfonickému“ světu (termín použitý Putinem ve Valdajském klubu na místo „multipolární“), který se organizuje pod vedením Ruska a Číny, kromě revamping pozice severoamerické měny, což USA potřebují. Pozvání President-elect, které bude neotesaný, ale ne hloupý ani ideologický a představuje široké lidové zájmy a především velmi silné zájmy nelidové.

Vzteklý izraelský pes by mohl ztratit tesáky a vzrůst by mohl nápor těch, co uvnitř Izraele se obávají, že jim ujede vlak BRICS.

My Evropané budeme v této hře střískaní od Spojených států, jak se jim zachce. Z toho plynou neústupnosti (nešikovné a vedené s velkou nekompetentnosti) velmi znepokojeného Scholze pro urgentní dialog s Putinem (a je obtížné, aby Zelenský politicky nebo fyzicky přežil, když se postaví proti případné „pacifistické“ politice Trumpa).

Nyní uvidíme, jak proběhne „přechod předání“ v Damašku. Bojím se, že to bude dramatické a traumatizující, vzhledem k tomu, že syrská společnost je silně sekularizovaná a zvyklá na velkou náboženskou toleranci a zvyky. Riziko chaosu v libyjském a iráckém stylu je vysoké.

Kontrola a zkušenost Turecka budou zásadní, ať se to líbí nebo ne. A na to, podle mého hlediska, Moskva vsází pro „neutralizování“ kolapsu Asada.

Když Lavrov hovoří o „přátelském Turecku“ a nevyjmenovává Ankaru mezi sponzory teroristů, nedělá to pro pouhou diplomatickou slušnost. Všechna ta hra se zakládá na zprostředkování Ankary a zakládá se na skutečnosti, že Turecko může kontrolovat alespoň nejdůležitější část džihádistických bojovníků a odejmout jí anglosaského vlivu (a francouzského: Paříž od konce I. světové války považuje Sýrii za svou zónu vlivu).

Turecko je v uskupení BRICS strategickou zemí. Rusko v určitém smyslu, když mu poskytla roli arbitra v této klíčové oblasti Blízkého východu, napravuje neuvážené indické veto vyjádřené v Kazani v otázce připojení Turecka. Mnozí hovoří o Erdoganovi jako o novém „sultánovi“, ale často povrchním způsobem, neuvědomujíce si, že to bylo natolik, nakolik se zájmy Turecka posouvají z Evropy do Asie, to je do zóny ovládané osou Ruska a Číny s třetím čepem Indií, která může oscilovat, ale ne příliš. 

Je to vítr dějin a logiky systémových krizí.

Poslední úvaha o vojenském nezasahování Moskvy: v očích ruského lidu je jedna věc Ukrajina a druhá Sýrie. A Kreml to musí brát na vědomí.

Nicméně musí brát na vědomí i to, že nemůže náhle přestat být ochráncem křesťanů a ještě obecněji náboženského pluralismu a laictví. Není to jen problém mezinárodní prestiže, ale také vnitřní, s ohledem na složení Ruské federace a nálady jejího obyvatelstva. Ruská archa se nyní nachází na extrémně delikátní křižovatce. Uvidíme, zda nalodila dostatečné politické, diplomatické a vztahové „zásoby“.

V Sýrii je situace dramatická a naplňuje mě zděšením. Mohla by se vyvíjet velmi odlišnými směry. V USA mocné zájmy, i uvnitř trumpovské skupiny, jsou zakotveny ve světové nadvládě a neakceptují pozici primus inter pares. A atlantistická strana, i přes oslabení, je v Turecku stále silná.

Jedna věc jsou velké plány a schopnosti řídit nahodilosti, druhá je realita jak se rozvíjí v poli.

Důvod, pro který by můj výklad mohla být odmítnut zčásti nebo celý hned zítra.

Poznámky

[1] https://news.yahoo.com/news/trump-responds-rebels-overtake-syria-084946190.html

9. prosince 2024

Zdroj: https://www.sinistrainrete.info/articoli-brevi/29405-piero-pagliani-lo-snodo-siriano-e-il-suo-dramma.html

 

Syrský chaos a šílenství bez metody

Zatímco „osvobozující“ salafité se věnují drancování, masakrům a pomstám, aby tak ukázali svou „umírněnou“ tvář, Ankara míří na dobytí zón, které jsou dnes okupovány takzvanou kurdskou “Rojavou“, podporovanou USA. Turecký ministr zahraničních věcí Hakan Fidan prohlásil, že se buď PKK a YPG se rozpustí nebo je Turecko zničí.

Toto je kommentář Larry Johnsona, bývalého analytika CIA a bývalého funkcionáře Úřadu pro antiterorismus (Office of Counterterrorism) ve Státním departmentu:

„Zbývá vyčkat, zda USA, které sídlí na kurdském území, poskytnou Kurdům pomoc, včetně vojenské podpory, nebo se stáhnou a nechají Turky, aby je vyřídili. 

Myslím, že Rusové sedí před plápolajícím ohněm, chroupou pytlík popcornu a sledují rozšiřující se chaos.“ [1]

Souhlasím. V této chvíli se Moskva dívá z okna, a dívá se, jak se rozvíjí komplikovaná a dramatická syrská situace, ze které se dostala pryč. Deklarovaný důvod je, jak řekl Putin již v roce 2015, že „Rusové nemohou být více Syřany, než jsou Syřané sami“. Neboli, vůle bojovat musela vyjít ze strany Sýrie. Tak tomu nebylo a Damašek se 170 000 vojáky a dalšími 100 000 z teritoriálních sil, s tanky, dělostřelectvem a letectvem, se vzdala v pouhých 11 dnech méně jak 30 000 bojovníkům na pick-upech a s pár obrněnci, překvapivě a neočekávaně, protože stáli sami se vztyčenou hlavou 4 roky až do ruské intervence proti koalici proxi armád tvořených žoldnéři, bandami a vojenskými poradci pocházejícími z celého světa, vyzbrojenými a financovanými z EU, NATO, USA, Austrálie, Saudské Arábie, Kataru, Turecka a Izraele.

Důvody toho, alespoň mě, nejsou zcela jasné. Často citovaná korupce je jeden z faktorů. Ale myslím, že nestačí (zejména u armády, která je složitější útvar), jsou třeba přesné rozkazy. Tedy, jsou zde ti, kdo obviňuje Asada, že příliš věřil Arabské lize, do které byla Sýrie znovu přijata, a dokonce nabídky Washigtonu, že zruší sankce výměnou za výměnu strany.

Vskutku jsou zde temné skutečnosti, které je třeba osvětlit a které nedovolují zatím vyslovit jednoznačnou hypotézu.

Faktem zůstává, že Rusko a Irán dávno upozorňovali Damašek, že Idlib se připravuje na ofenzívu, ale Asad se zjevně nepohnul a odmítl vojenskou pomoc od Iránu, který v této situaci oznámil Damašku, že omezí svou přítomnost v zemi, a doporučení Ruska dohodnout se s Tureckem v rámci rezoluce 2254 OSN, která předpokládala územní integritu Sýrie, dialog s legitimní opozicí, jejíž součástí nebyla Hajját Tahrír al-Šám (HTS), a následné volby. 

V každém případě Rusko, stejně jako Irán, udržují kontakty s mnohými, pokud ne se všemi stranami (se zvláštním zřetelem, myslím si, na Turecko) a je spokojené že se nachází mimo tuto pranici [2]. Mnozí se ptají, co se stane s leteckou základnou Hmímím a námořní v Tartusu. HTS zatím požádala Rusko, aby zůstalo, jako jeden „možný partner“. Připouštím, že HTS může být považována za sílu, která vládne (hodně silné slovo) v Sýrii. Bude na Kremlu, aby rozhodl, zda zůstane zde, nebo se přesune jinam (Egypt, Alžírsko, nebo Libye, jak se zdá) nebo zda s novými zbraňovými systémy, které má k dispozici, mají tyto základny ještě smysl. Takové je vyjádření vojenského analytika žijícího ve Spojených státech:

„Přibližně od roku 2018, Středozemní moře, není „jezero“ NATO, s nebo bez ruských základen tam, protože tyto lodě (NATO) nejsou nic jiného, než velké a prestižní bezbranné cíle“ [3].

Martynov, který je ceněn pro svou specifickou přípravu a také pro schopnost vytvářet geopolitické rámce širokého dosahu, nicméně zde, podle mě, zapomíná, že na jihu Středozemního moře je Afrika, strategický kontinent, a že základny v Sýrii (nebo na pobřeží Středozemního moře) slouží k ochraně rostoucích ruských zájmů na černém kontinentu.

Nejen to, je třeba vidět, jak se například zachová Saudská Arábie, čerstvě se sblížující s Iránem: přestane s vyčkáváním a připojí se k BRICS, nebo bude pokračovat ve vyčkávání do vyjasnění situace v Sýrii, anebo udělá krok zpět? Úvaha je jednoduchá: Rusko a Irán bránili Asada a Asad padl. To je skutečnost o které mnohé země přemýšlejí.

Nicméně se domnívám, že chod systémové krize hraje ve prospěch Ruska, ve prospěch BRICS a ve prospěch nového „polyfonického“ světového řádu, což je pojem zavedený Putinem na posledním setkání Valdajského klubu a který nahradil pojem „multipolární“, jenž, jak správně zdůrazňuje Pierluigi Fagan, je příliš často nepochopen: „mnozí nechápou, že multi-polární znamená „mnoho pólů“, opravdu je nevidí, neuvažují o nich, jsou stále v bipolarismu studené války“. Správné hodnocení, protože všeobecně přijímaný analytický Framework je ještě z osmdesátých a devadesátých let minulého století, ovšem za konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou je konflikt mezi kolektivním Západem a Ruskem, a za tímto je ten mezi kolektivním Západem (ale riskujícím rozklad) a komplexem vznikajících mimozápadních center, nebo ještě lépe stojících vně historického kapitalistického centra – každý se svou strategií a vlastními zájmy. Když použijeme matematicko-fyzikální metaforu, máme co do činění s dynamickým a chaotickým systémem a s jeho (možná i „podivnými“) atraktory. Přirozeně nemáme co do činění s chováním atmosféry a se slavným „efektem motýlích křídel“, některé trajektorie a hlavní síly lze rozlišovat, nicméně nejedná se o jednoduchý „nedokonalý bipolarismus“ (různě interpretovaným jako USA versus Rusko s podporou Číny, USA versus Čína s podporou Ruska, USA versus Čína a Rusko) a schémata myšlení, na které jsou mnohé generace analytiků (včetně té mojí) zvyklá, už nejsou platné. Stejně to platí pro vojenské záležitosti, kde došlo ke skutečné revoluci v důsledku ruských inovací (vyvolaných rostoucí agresivitou NATO), jak válka na Ukrajině prokazuje [4].

Systémová krize přináší systémový chaos, a čím jste od něho daleko, tím lépe. Ale skutečností je, že hlavní vektor systémového chaosu jsou USA, oni jsou v něm každý dne stále více. A my s nimi.

Ihned po „dvojčatech“ (Twin Towers), měli USA plán odstranit 7 zemí v pěti letech. «starting with Iraq and then Syria, Lebanon, Libya, Somalia, Sudan and finishing it off with Iran» [5]. (začít s Irákem a poté Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán, a zakončit to Iránem)

Sýrie byla tedy jednou z nich. Dokázali to, ale ne do roku 2006 jak plánovali. Dosáhli toho 18 let poté a věci se mezitím zatraceně změnily. Stačí pomyslet, že na začátku tisíciletí Putinovo Rusko bylo partnerem NATO a BRICS  neexistoval. 

USA a Západ začínaly prožívat krize vyvolané financializací: mezi roky 2000 a 2002 s vrcholem 11. září 2001- explodovala bublina „dotcom“ a v roce 2008 zde byla krize „subprime“. Pokaždé byla reakce stejná, vytvoření ještě gigantičtější finanční bubliny. Krize, které generují krize. Vše uvnitř velké systémové krize. Z toho – omlouvám se za schematismus, ale myslím, že je vyjadřující – životní nutnost pro oligarchie money lenders (půjčovatele peněz/lichváře), které vládnou Západu, kontroly/absorbování zdrojů a ekonomik světa jako „kolaterální“ absolutně ohromující masy kreditních/debetních titulů, matematicky nedobytných/nesplatitelných. A tedy nutnost zůstat hegemony a nedovolit nástup velkých strategických konkurentů.

Tady je vysvětlení, vedle totální neexistence cti, etiky a principů, vedle jistého sklonu ke genocidě a k sociopatii, tady vysvětlení výkřiků jásotu, nedbalí a bez zdrženlivosti, rozličného euro-atlantického establishmentu kvůli pádu Asada (ozývající se někdy též od osob a médii, které se samy definují jako „třídní levice“)[6].

Nicméně jsme říkali, že „vyřízení“ Sýrie v roce 2024 nemá stejnou hodnotu, kterou by mělo v roce 2001. „Okno“ plánované tehdy „neocony“ administrativy Bushe jr, mělo určitý (imperialistický) smysl, stejně jako rok 2025 maximální termín pro válku s Čínou, aby znamenala ztráty pro USA pouze „významné“ nebo „těžké“, ale ne katastrofální (podle institutu Rand). 

Časové rozvržení neplatí, ale zdá se, že USA pokračují dík inercii s chováním, které překonává čistou imperialistickou zločinnost, a upadají do patologie. 

Rusko koncentrované na Ukrajinu neztrácí čas a 13. prosince odpovědělo na útok Atacms, ke kterému došlo dva dny předtím, hypersonickou salvou Iskanderů a Kalibrů, který srazil na kolena ukrajinské dodávky elektrické energie. Na celé frontě vojáci Kyjeva ustupují a utíkají. Perfektní opevnění byly dobity Rusy, aniž by došlo ke zranění, protože tam už nebyl nikdo, kdo by je bránil. Velký problém je, že ruské odpovědi, které jsou graduální, Západ chápe jako slabost a ne jako opatrnost a vůli omezit eskalaci, která je mezi jadernými supervelmocemi velmi nebezpečnou hrou. Nicméně se zdá, že USA nejsou schopny to pochopit a vidí to jako možnost znovu opakovat své provokace. Dokud, nedej Bůh, se Rusko na první viditelně falešný krok NATO rozhodne ukončit to s odpovědí, ne nutně jadernou, ale které je zanechá ohromené. 

EU se radí, zda udělat, jak udělat a s kým udělat slavnou peace-keeping misi garantující hypotetického „zastavení palby“, o kterém sní Trump. Zdá se že, USA doporučili 200 000 mužů. To je celou armádu. Jako zásahová síla je to zjevně přehnané. Zdá se to spíše jako intervenční jednotka. Ale pokud tomu tak je, jestli opravdu dokážeme dát dohromady takovou ozbrojenou jednotku (představuji si, že si to vyžádá mnoho měsíců) a jestli ji chceme doopravdy vyslat na Ukrajinu bez souhlasu Moskvy, bude zničená již na hranicích – nebo i dříve - Orešnikem, Iskandery, Kalibry a podobnými střelami. Přejme si hodně štěstí při pokusu je zachytit. A hodně štěstí nám všem pro to co by mohlo následovat.

Macron je ale vrcholně vzrušený a hyperaktivní, protože se už vidí jako kohout v evropském kurníku, když nám Trump řekne, abychom se postarali sami o sebe. Ministr obrany (v Itálii) Guido Crosetto projevil zájem, zatímco ministr zahraničí Tajani potvrdil, že hovořit o tom je předčasné. A má pravdu, protože je to více než předčasné: je to nesmyslné. Objasnil to Dimytrij Peskov, mluvčí Kremlu, který to komentoval: “Není třeba se vzrušovat, protože klid zbraní nastane, až dosáhneme našich cílů“, které jsou pořád stejné: demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. 

V tomto momentě jednání nebude jen o Ukrajině (které nebude dovoleno hostit základny NATO, natož vojenské síly), ale o celém prostoru, který zajímá Rusko, tedy Evropa a Asie. A tedy znovu Sýrie.

V našem šílenství není ani metoda.

Poznámky

[1] https://sonar21.com/russia-strikes-back-and-turkey-invades-northern-syria/

[2] Samotný Irán se nezdá být příliš otřesený. Hovoří se o „rozlomení půlměsíce šíitského odporu“, to je přerušení komunikačních kanálů mezi Iránem a Hizballáhem. Zatím je třeba vidět, jakou roli bude mít Hizballah a Libanon v nové situaci a pak se zde zapomíná, že nyní je Sýrie prakticky v rukách žoldnéřů, tedy lidí, kteří z definice dělají věci za úplatu. Odtud pramení znepokojení Izraele, který bombarduje sklady a základny syrské armády a tlačí se do hloubky jihozápadní Sýrie nebezpečným způsobem, protože, jak poznamenává Larry Johnson, Izrael „nemá dostatečnou strategickou hloubku“. Myslím, že urychlený pád Asada nebyl předvídán nikým. Pravděpodobně se zde očekávala navazující balkanizace, se syrskou vládou redukovanou na Damašek a Latakiu, s Rusy uvnitř, aby vařili horký vývar. Rychlý kolaps Damašku zaskočil i jeho staré nepřátele, určitým způsobem je vystrašil, v jiných je vyburcoval k operacím, které jako by diktovala příležitost. Nyní vidíme, jak al-Džulání apeluje na nikoho jiného než na „mezinárodní společenství“, aby zastavilo izraelské akce pronikající do Sýrie, a vydává se, ten, který není Syřan a na jehož hlavu je vypsána odměna 10 milionů dolarů z USA, za legitimní autoritu (i když jí pravděpodobně není ani nelegitimně). A vidíme, jak Turecko, spojenec USA, bojuje proti Kurdům z Ypg, kteří jsou rovněž spojenci USA. A nejen to, USA jsou mezi navrhovateli rezoluce č. 2254 (i když neo-liberal-con s výmluvou, že potřebujeme porazit „vítěznou“ Al-Káidu, by se jí mohl pokusit využít k tomu, aby Trumpa uvrtal do intervence v Sýrii).

Alex Krainer, chorvatský analytik a finančník působící v Mnichově, vyslovuje hypotézu, že pád Asada byl ve skutečnosti pastí nastraženou Ruskem. Nemám žádné podklady, které by tuto tezi podporovaly, a termín „past“ naznačuje, že jde o plán. Nicméně i kdyby se ukázalo, že se jedná o past na kolektivní Západ, já osobně se nedomnívám, že šlo o promyšlený plán, ale o uznání situace ze strany Ruska (a Íránu). Ve zbytku je Krainerova analýza podnětná, zejména když naznačuje, že jednání o ukrajinském konfliktu se zaměří na přepracování celé euroasijské geopolitické architektury, a to z velké části díky Britům, a když předpovídá, že syrská krize dále zvýší náklady na energie, a tím i inflaci a nakonec povede ke stagflaci v evropských zemích (jejíž známky jsou mimochodem již patrné); a opět když uvádí, že Spojené státy využijí Evropu a Japonsko jako airbag v dohledné budoucí hospodářské katastrofě. Zajímavost jeho výroků spočívá v tom, že Krainer je investor a manažer fondů, a proto potřebuje co nejsprávněji posoudit souvislosti mezi geopolitikou a ekonomikou (https://www.youtube.com/watch?v=JVMfckVQ7Hg). Závěrem je třeba poznamenat, že Krainer se obává, že v Londýně dojde v období do 20. ledna k falešné vlajce, z níž bude obviněno Rusko, aby byl vyhlášen válečný stav a Donald Trump nemohl nastoupit do úřadu. Nemám k dispozici žádné prvky, které by takovou konkrétní hypotézu vyhodnotily. Mohu pouze zaznamenat, že několik pozorovatelů, ne nutně „trumpovských“, i když jsou kritičtí k washingtonskému establishmentu, nevylučuje, že bude vytvořena situace, která má Trumpovi zabránit v nástupu do úřadu. Na druhou stranu události v Rumunsku a Gruzii ukazují, že NATO a EU jsou připraveny překonat všechny demokratické principy a volební výsledky, aby nechaly zvítězit své vlastní zájmy a záměry.

 [3] Podle Martynova, dvě salvy po 4 hypersonických raketách Zirkon, z nichž každá může zničit dvě “carrier battle group” (úderná skupina s letadlovou lodí) námořnictva Spojených států, aniž by si uvědomili, co je zasáhlo. Kromě toho hypersonické návratové prostředky balistické střely Orešnik, která má dolet 5 500 kilometrů, mohou zasáhnout jakýkoli cíl na zemi nebo na moři. Martyanov, bývalý sovětský námořní důstojník, má odborné znalosti v oblasti námořní techniky a raket. Podle jeho názoru je americké námořnictvo spolu se systémem ISR (Intelligence, surveillance and reconnaissance) jedinou skutečnou americkou silou. Ale ačkoli je vynikající, je nyní vytlačováno novými ruskými zbraněmi. 

[4] Když se vrátíme k Africe, v roce 2011 mělo svržení Kaddafího jeden z cílů upevnění francouzských a severoamerických zájmů na kontinentu. S odstupem deseti let je třeba uznat, že cíle nebylo dosaženo. Systémové krize jsou komplexní, protože působí na varietě dimenzí, které se týkají monopolů, které činí z mocnosti mocnost hegemona: monopol násilí, technologie, ekonomiky a financí, strategických zdrojů a ideologie a informace.

[5] Stojí za to si znovu poslechnout slavné prohlášení generála Wesleyho Clarka na programu“Democracy now!”  Amyho Goodmana, poslouží osvěžit paměť a setřást ze sebe mnohou propagandu:

https://youtu.be/V7XIRNW8_9w?feature=shared

[6] Za povšimnutí stojí záměr EU znovu otevřít diplomatickou kancelář v Damašku právě nyní, když byl dobit mužem, který se těší specializaci v nejhorších z teroristických organizací světa, od Isis po Al-Kajdu. Budou dokonce čekat, až USA zruší odměnu za jeho hlavu (pokud ho nechtějí odstranit z cesty, protože není zrovna reprezentativní pro americkou veřejnost)?

18. prosince 2024 

Zdroj: https://www.sinistrainrete.info/geopolitica/29468-piero-pagliani-il-caos-siriano-e-la-follia-senza-metodo.html