Z knihy "Nervová vlákna diktatury"
Kniha je inovativní v tom, že zkoumá regionální dějiny odrazem vývoje regionálních (krajských a okresních) organizací KSČ v českých zemích. Výběrem regionů (konkrétně: Kolín, Příbram, Plzeň město, Tachov, Jeseník, Prostějov, Český Těšín, Ostrava město, Praha) se snaží získat reprezentativnější obraz na období, které bez diskuze patří k revolučně nejdynamičtějším v historii Československa - od antifašistické revoluce po třídní přeměny a konfrontaci systémů v Evropě. Metodologicky navazují na pevné body moderní buržoazní sociologie - teorii panství Maxe Webera a teorii elit. Publikace je ovšem inspirovaná i určitým pokusem pochopit vazbu státní moci na lidové vrstvy a jejich vzájemné ovlivňování, což v ÚSTR reprezentovala francouzská historička Muriel Blaive, která ovšem byla při nedávných změnách z Ústavu vyhozena. Kniha nepokrývá celé období a každodenní materiál, ale soustřeďuje se na několik kritických zlomů - nástup a obnova KSČ po květnu 1945 a zejména volby v roce 1946, třídní obrat v únoru 1948, kampaň hledání nepřátel v letech 1950-51, rok 1953 (zejména měnovou reformu) a odrazy 20. sjezdu KSSS (s Chruščovovským "odhaleními kultu osobnosti" a odsouzením předchůdce JV Stalina) v roce 1956.
Z velké části se kniha (a je to dáno i jejím "regionálním" zaměřením) zaměřuje na osu centralizace-decentralizace v KSČ, případně odpor proti této centralizaci.
Centralizace ovšem byla vynucené jak snahou obnovit strukturu po nacistické decimaci s nedostatkem zkušených lidí, upevněním strany v roztříštěných podmínkách i utužením podmínek nastupující konfrontace třídní a mezinárodní (s aktivním působením i zahraniční diverze), hrozby války.
Zmatku jistě přispívala generační obměna a i teze, že v lidových vrstvách a dělnické třídě, zejména mezi mladými lidmi, se nacházejí schopní organizátoři, kterým v podmínkách buržoazní společnosti nebyly dány podmínky. Strana po obnovení čerpala své kádry z různých společenských zdrojů, částí odboje, mládeže a dělnictva. Každá ze skupin ovšem si nesla vlastní přesvědčení a formy práce a reagovala různě na následující historické zvraty.
Na povrch vystupují opomíjené aspekty včetně domácích zdrojů některých necitlivých zásahů do fungování strany:
Regionální elity KSČ byly v roce 1945–1948 obnoveny ze třech hlavních zdrojů, z příslušníků poslední garnitury domácího odboje, z politických vězňů koncentračních táborů a z východních i západních exulantů. Po celé období přitom probíhal ve straně postupný proces centralizace, jehož nositeli byli v některých regionech zpočátku předváleční funkcionáři KSČ, navracející se z exilu či koncentračních táborů, na úkor stranických nováčků z řad domácího odboje. Nejvlivnějšími pozicemi v regionech se stali v první fázi let 1945–1946 předsedové KV KSČ, kteří zpravidla zastupovali KSČ navenek a zastávali role lídrů strany v národních výborech, jež jim poskytovaly samostatnou mocenskou základnu.Od roku 1946 však do situace v regionech začal výrazným způsobem promlouvat též proces byrokratizace, způsobený posilováním významu stranického aparátu na úkor volených orgánů. Nejvyšší mocenskou pozicí se tak stal namísto předsedy politický tajemník KV KSČ, který řídil vnitřní činnost krajského sekretariátu a představoval jeho spojnici s ústředím. Zároveň ústřední sekretariát začal obsazovat nejvlivnější funkce v krajském stranickém aparátu bez ohledu na vůli lokálních stranických komunit. Do funkcí přitom dosazoval převážně mladší schopné organizátory, často s mezinárodním rozhledem, kteří pak do regionů přinášeli novou sofistikovanější podobu politiky, zaměřenou na získání sympatií širších vrstev společnosti a posilování pozic uvnitř Národní fronty. Oproti starším proletářským tradicím modernizovali komunistické hnutí v oblasti ideologie i metod práce. Jejich mládí, vzdělání, rostoucí byrokratismus i despotické chování však narážely na nesouhlas starších zasloužilých místních funkcionářů i dělníků průmyslových závodů. (strana 58)
Centralizace působila pozitivním i negativním směrem. Celkem překvapivý je zásah nadřízených orgánů ve směru odstranění výstřelků lidové nesnášenlivosti. V roce 1948 například proti diskriminaci Cikánů protestoval sám krajský tajemník:
Další třecí plocha mezi společenskými skupinami probíhala po linii etnické. Již před únorem 1948 způsobila v Olomouci velkou kontroverzi vyhláška, která nařizovala „zákaz jízdy tramvají pro Cikány“. Na první pohled by ji bylo možné prezentovat jako klasický příklad administrativní svévole, v tomto případě ze strany olomouckého MNV. ...Nicméně přizvaný host Hojden ... upozornil, „že k tomu řešení se přistoupilo pro veliké volání obyvatelstva a obvodních rad“. Naopak krajský politický tajemník Josef Zuzaňák proti vyhlášce protestoval z „internacionalistických“ pozic: „Zdůraznil, že otázka cikánů v Olomouci byla řešena očima měšťáků, a sice tak, jak odděliti špinavé cigány od slušných občanů, a ne tím způsobem, jak odstraniti jejich špínu a napraviti stav.“ Ve zjitřené atmosféře protiromských nálad tak působil jako umírněný hlas. (119)
K únorovému vítězství v roce 1948 autoři nabourávají primitivně antikomunistický pohled:
Po dlouhou dobu se zdůrazňovaly výhradně mocenské faktory – přináležitost ČSR do sovětské sféry vlivu, infiltrace nekomunistických stran, možnost a ochota uchýlit se k represi.461 Avšak důležitou roli sehrála také skutečnost, že KSČ disponovala ohromnou a velice aktivní masou členů a stoupenců. Velice případně ji vyjádřil historik Jiří Maňák: „Již v době mocensko-politického převratu v únoru 1948 byli komunisté [...] silou tak početnou, že se vyrovnali ostatním politickým stranám dohromady, a v organizovanosti, disciplíně a akceschopnosti je dokonce vysoce převyšovali.“462 Ještě autoritativněji tento aspekt formuloval spisovatel Milan Kundera v románu Kniha smíchu a zapomnění: „Tak se stalo, že se komunisté zmocnili v únoru 1948 vlády nikoliv v krvi a násilí, ale za jásotu přibližně jedné poloviny národa. A teď dávejte pozor: ta polovina, co jásala, byla aktivnější, chytřejší a lepší.“ (str 104)
Z tohoto hlediska autoři vnášejí další z mnoha aspektů do kampaní za hledání vnitřních nepřátel a navazujících politických procesů:
Společensky izolovaní vedoucí funkcionáři se tudíž mohli uchylovat k čím dál rozsáhlejšímu potlačování principů vnitrostranické demokracie a v očích velké části straníků se mnohdy chovali jako „lokální diktátoři“. Toto latentní napětí mezi členskou základnou a regionálními elitami vedlo v letech 1949–1951 k tomu, že se řadoví komunisté na mnoha místech ochotně podíleli na přípravě polických procesů proti regionálním představitelům strany. Vrcholem těchto konfliktů se stala kampaň hledání „vnitřního nepřítele“ na přelomu let 1950/1951, během které byla odvolána z funkcí, nebo dokonce kriminalizována velká část regionálních stranických elit. Samotná kampaň vycházela z mezinárodní situace a byla iniciována stranickým ústředím, které vyzvalo podřízené složky strany k neregulované diskusi a kritice. Členská základna komunistické strany se do kampaně mnohdy zapojila s nadšením. Na pozadí smyšlených obvinění ze špionáže a sabotáže přinášeli řadoví komunisté i nižší funkcionáři proti lokálním reprezentantům KSČ množství opodstatněných výpovědí o jejich despotickém a korupčním jednání. Obzvláště silně se přitom angažovala generace „starých“ funkcionářů strany, odstavená z rozhodujících postů v předchozích letech. Tyto symboly místních komunistických tradic svojí autoritou dodávaly kampani na věrohodnosti. Řada lokálních aktérů z toho důvodu nevnímala politické procesy proti vrcholným funkcionářům jako projev bezpráví, ale naopak jako příslib nadcházející demokratizace vnitrostranického života. Proti této kampani se regionální elity mnohdy nebyly schopny bránit. V diskusích je nezřídka znevýhodňoval třídní či etnický původ, vzdělání i zahraniční konexe. Nemohli se přitom opřít ani o hlavní pilíř své moci, protože ústřední sekretariát, který je do regionů dosadil, se stal obětí téže kampaně. (282)
Další je období měnové reformy v roce 1953, která vyšla z hospodářských nerovnováh a existence černého trhu a byla kvůli možnosti obohacení utajovaná. Cílem bylo zasáhnout nadměrné úspory získané z černého trhu, rozkrádání a manipulací a vytvoření stabilního trhu a mimojiné rušení přídělového systému. Někdy ovšem zasáhla ty, v jejichž zájmu měla být provedena. Autoři zaznamenávají vskutku dramatické události zejména z oblastí, kde lidé aktivně protestovali proti opatřením, mezi dělníky, kteří měli ze svého platu určité úspory. To vyvolávalo pocit nejistoty a vzdoru. Tomu přispěly materiální příčiny, kdy zálohy na mzdy byly vyplaceny ve chvíli, kdy nemohly být utraceny a tedy podléhaly směně v horším poměru:
Řada podniků totiž v rozporu s vládními instrukcemi vyplatila zálohy až na konci května, nikoli v polovině měsíce. Zaměstnanci proto peníze obdrželi teprve v okamžiku, kdy je neměli možnost utratit, neboť obchody byly již uzavřeny v důsledku nákupní horečky.921 Přišli tak během reformy o podstatnou část svého měsíčního výdělku, protože zálohy byli nuceni směnit jako hotovost v poměru 50:1. Toto nedopatření bylo mnohými komunisty na schůzích veřejně označováno za sabotáž a posléze se stalo jedním z výrazných impulzů k zahájení stávek a demonstrací. (207)
Autoři si všímají subjektivních příčin, chyb v organizaci vysvětlovací kampaně, kdy reforma probíhala.
Na víkendových schůzích k měnové reformě nepřišlo dost lidí a funkcionáři byli špatně seznámeni. Členové strany pak reagovali bezprostředně, zvlášť když měli něco naspořeno. Někteří z diskutujících i tehdy reagovali třídně, tedy že by se měl zjišťovat původ směňovaných částek. Další dodávali, že přeci jen jsou ve vedení ještě zrádci, když došlo k prozrazení reformy a hromadění zboží. V závodech se pak slila nespokojenost se zásobovacími problémy. Schůze komunistů byly ráno a přitom bezpartijní zůstali osamocení, shromažďovali se, nebo se dobývali na komunistické schůze. Je citováno mnoho výpovědí odrážející situace prostých členů strany a jejich pochopitelné reakce. Například se cítili podvedeni, že neměli dost informací, přitom to byli oni, kdo se snažili bojovat proti "dezinformacím". Autoři ukázali několik typizovaných průběhů schůzí. Někde to funkcionáři zvládli uřídit a vhodnou kombinací taktik (včetně připuštění bezpartijních na schůze) uklidnili dělníky.
Zajímavé jsou události v Plzni a zaznamenaný podíl Čestmíra Císaře, pozdějšího "hrdiny" roku 1968, jehož (ne)šikovnost vedla ke spuštění odporu dělníků:
„V jiných podnicích naopak funkcionáři odmítli přerušit schůze či vpustit bezpartijní do zasedání. Dělníci se v takových případech nezřídka radikalizovali v dílnách do té míry, že již nebylo možno je zvládnout. Takto netakticky například postupoval kulturně propagační referent KV KSČ v Plzni Čestmír Císař na schůzi Strojírny III v Závodech V. I. Lenina v Plzni. Velká část dělníků z jeho oddělení pak utvořila nejbojovnější jádro známé plzeňské revolty.Z výše uvedeného případu je patrné, že přesvědčování mnohdy selhávalo díky nekompetentnosti vyslaných referentů. Hlavní řečníci na schůzích totiž často neznali prostředí konkrétní továrny, nebo dokonce neměli vůbec žádné zkušenosti s poměry v průmyslových závodech. Proto si nedokázali získat důvěru posluchačů.“ (220)
Ne všude ovšem byla tato situace tak dramatická, například na venkově, který prošel či procházel náročným a zjitřeným procesem združstevňování, viděli v měnové reformě příležitost:
Relativně klidnější průběh měla naopak diskuse v některých venkovských regionech, kde zejména členové neprosperujících JZD mnohdy viděli v reformě naději na zlepšení své sociální situace.
Nutno dodat, že po reformě došlo skutečně k uvolnění hospodářských nerovnováh a série zlevnění základního zboží umožnila nejen ukončit mimořádná poválečná opatření (a tak připravit o ilegální příjem různé kšeftaře), ale i zlepšit životní úroveň velkých vrstev obyvatelstva.
Rok 1956 byl poznamenán 20 sjezdem Komunistické strany SSSR a snahou nového představitele Chruščova vymezit se vůči svému předchůdci, J. V. Stalinovi. Zpráva o "odhaleních", kterou zde přednesl (a která unikla na Západ), jak je dnes bohatě doloženo, byla manipulativní a mírně řečeno pokrytecká. Zajímavé je sledovat reakce jak vedoucích představitelů, tak prostých členů. Nesetkala se jen s přijetím a pochopením:
... pasáže kritizující Stalina ve svém referátu záměrně vynechal první náměstek předsedy vlády Jaromír Dolanský. Ačkoliv svůj krok veřejně odůvodňoval tím, že považoval za důležité podnítit spíše debatu o hospodářských otázkách, později tajemníkovi KV KSČ v Ostravě Karlu Poláčkovi v soukromí přiznal, že obviněním zkrátka nevěří: „Jenom cynik může býti honem přesvědčen o vině Stalina.“ (243)
Na regionálních schůzích se ukázalo, že program více odpovídal náladám inteligence (často z maloměšťáckým založením), než dělnické třídy:
Krajská a okresní dokumentace podporuje tezi historičky Muriel Blaive, že zvýšené úsilí seznámit se s referátem sovětského vůdce projevila inteligence. Program schůzí, které XX. sjezd KSSS probíraly, často nebyl znám předem. Příslušníci inteligence však zřejmě o přelomových událostech v Moskvě věděli více z neoficiálních informačních zdrojů, a proto o schůze jevili větší zájem. Rozdíl v účasti nízko kvalifikovaných profesí a inteligence se sice částečně projevoval i dříve, nyní byl ovšem markantní. Například v okrese Plzeň-město byla nejvyšší účast – přes 80 % – zaznamenána ve stranických organizacích škol a pedagogických zařízení. Proti tomu v plzeňských pivovarech se na schůze dostavilo sotva 30 % členů. (248)
Několik kol objasňování "odhalení" naráželo na odpor na úrovni členů a to zejména v oblastech s velkou dělnickou třídou a projevil se tak určitý třídní instinkt:
V nejvyhrocenějších fázích diskuse byla pravdivost oficiálních informací šířených v rámci KSČ naopak silně zpochybňována, a to především v základních organizacích. Na zasedání byra MěV KSČ v Plzni kupříkladu zaznělo varování, že řadoví komunisté sice „kult osobnosti“ odsuzují, nedokážou však uvěřit tomu, že by Stalin dokázal spáchat to, z čeho je viněn. Z členské základny tak často přicházely dotazy, zda je současné hodnocení sovětského generalissima pravdivé, nebo zda jde pouze o účelovou snahu pošpinit jeho osobu a oficiální výklad za pár let opět dozná změn. ... Objevily se též absurdní teorie, že aktuální debata může být ve skutečnosti řízena „zrádci“ ve vedení strany, jejichž cílem je přičlenit Československo k Západu. (pozn. š. správný instinkt) Odhalení části Stalinových zločinů působilo na některé komunisty natolik neuvěřitelně, že mělo paradoxně stejný efekt jako původní snaha záležitost povrchně přejít – totiž podněcovalo nedůvěru vůči vedení KSČ, tentokrát v ortodoxně orientovaných segmentech strany. Podobné nálady, tedy zmatenost členské základny a zpochybňování důvěryhodnosti oficiálních informací, se objevily i v Pražském kraji.(248-249)
A dále:
Velké problémy s neochotou straníků přijmout informace o nedávné minulosti se projevily na Ostravsku. Z členské základny zaznívaly výkřiky typu: „Co je to za politiku, když největšího učitele komunistů – Stalina – odkopli?“ Podobně reagovaly místní stranické elity. Vedoucí tajemník OV KSČ v Českém Těšíně Zdeněk Měkyna veřejně prohlásil, že referát o XX. sjezdu KSSS vyslechl s „fyzickým odporem“. Také tajemník KV KSČ v Ostravě a pozdější čelný reformista Oldřich Černík vystupoval proti tendencím učinit ze Stalina „třídního nepřítele“. V Českém Těšíně se dokonce někteří okresní straničtí funkcionáři báli inzultací rozzuřených soudruhů: „Když se dostaneme dolů do organizací, tak dostaneme možná facku. Chlap, který dříve vzal obraz soudruha Stalina a říznul s ním o zem a řekl, že to je diktátor, byl zavřen na pět roků a dnes má pravdu.“ V Ostravě se vyskytly i případy, kdy členové strany v reakci na odhalení XX. sjezdu KSSS odevzdali své legitimace. Po následných pohovorech se však většina z nich do strany vrátila. (249)
S tímto období se v knize vyskytují se i další střípky z činnosti Čestmíra Císaře, jehož paměti musíme brát s velkou rezervou, protože jejich vyznění je v kontrastu s archivními materiály:
Čestmír Císař, který v roce 1956 působil v sekretariátu KV KSČ v Plzni, vzpomíná, že umožnění takto bezprecedentní diskuse vedlo k častému překračování jejích mantinelů, navzdory snahám stranického aparátu. V momentě, kdy plzeňský aparát o těchto aspektech začal podávat otevřené a nezkreslené zprávy, centrum jej obvinilo z toho, že průběh stranických schůzí „nezvládl“, debatu patřičně neusměrnil a povolil prezentovat „reakční názory“. (263-64)
V poznámce se ovšem na základě nahlédnutí do archivních zápisů ukazuje jiný obraz a zaměření Císaře:
Dodejme, že sám Císař tehdy tvrdil, že strana musí diskusi usměrňovat, aby se nevymkla kontrole a neovládli ji „nepřátelé“.
Čestmír Císař (kulturní referent, který zde vstupuje s ekonomickými argumenty) také vystupoval proti rychlým opatřením na zlepšení situace obyvatel:
Čestmír Císař tak na červencovém plénu KV KSČ v Plzni zdůraznil, že přislíbené zvyšování životní úrovně – především snižování cen a krácení pracovní doby – musí proběhnout organizovaně a plánovitě. Strana proto měla rázně odmítat „nesprávné názory“ a požadavky v této oblasti, jelikož hrozilo vykoupení veškerých zásob, výpadky zásobování, inflace a širší hospodářské problémy. KSČ tak dle Císaře měla mít odvahu obyvatelstvu přiznat, že některé požadavky nyní nelze splnit. (273)
(v poznámce se sděluje, že zlevňování mělo být hlavní pákou zvyšování životní úrovně a přiznává se, že ve třech letech 1953-56 došlo ke zlevnění potravin o citelných 18%)
Komentáře
Okomentovat