Vojtěch Čurda: Podíl Ladislava Štolla na formování československé kultury
Dočetl jsem dizertaci historika Vojtěcha Čurdy o Ladislavu Štollovi (Podíl Ladislava Štolla na formování československé kultury https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/99912), z které asi bude zřejmě vycházet i nová životopisná kniha "Ladislav Štoll" https://www.databazeknih.cz/knihy/ladislav-stoll-484106. Pokusím se podělit s několika postřehy.
Celkový dojem z dizertace je lepší než u nedávné dizertace o Rudolfu Slánském (z které také vychází další kniha), asi i o něco hlubší než Macháčkův Husák, rozhodně detailnější. Nemohu srovnat s životopisem Nejedlého Jiřího Křesťana, který je oponentem. Čurda se snaží skutečně odhalit důvody, objektivní i subjektivní, pro orientaci a práci Štolla a očividně tomu věnoval mnoho času a úsilí.
Dizertace obsahuje reprodukci sporů o avantgardu před válkou (spory o Wolkerovo dědictví, proletářskou poezii a poetismus, o surrealismus a socialistický realismus). Cenné jsou shrnutí zápisů z jednání, diskuzí v tisku atd. Práce obsahuje detailní pohled na zesměšňující pamflet na Nezvala z roku 1949 „Socialistická láska“, boje skupin kolem ministra Václava Kopeckého (Štoll, Nezval, Taufer, Biebel...) proti stranickému kulturpropu Gustava Bareše (Císař, Rychta, Skála…), diskuzi ohledně Štollovy knihy "30 let bojů za českou socialistickou poezii", kontext sebevraždy básníka Konstantina Biebla (naznačen nátlak barešovců), II. a III. sjezd spisovatelů - to vše doplněné o rozhovory s pamětníky, členy rodiny atd.
Autor vytváří obraz Štolla jako pracovitého člověka, i když ne vždy originálního, ale upřímně "věřícího" komunisty, který nemění příliš svá stanoviska pod tíhou změněných okolností. Hodnocení stahuje ohled na názory antikomunistů, ješitných a uražených, kteří v důsledku změny kulturní politiky ztratili místo na výsluní.
Štoll vychází z textu jako důvěryhodný člověk (např. reprodukce Fučíkova odkazu z vězení, ať se postará o jeho literární pozůstalost), který se ale do aktivní odbojové práce nepouštěl.
Rozhodně autor narušuje představu Štolla jako Koniáše šířeného často oponenty, kteří ovšem v 50. letech stáli ještě více nalevo. Štoll zde je v mnoha jiných funkcích, mimojiné jako organizátor nové Československé akademie věd.
S některými věcmi jsem se seznámil poprvé. Některé se znova otvírají z jiného světla. Například vztah literární avantgardy k realismu. U nás je kultura pro roce 1945 (a Únoru) podmíněná Nejedlého konceptem blízkosti třídní revoluce a národního obrození, přirozený kolektivismus a optimismus. Nejedlého koncepce podle současného pohledu údajně splynula se ždanovským (ale Ždanov byl už po smrti, když se u nás jmenovaná kulturní linie prosadila).
Co v práci schází (přirozeně) je třídní náhled, kdy spory o kritiku a vkus nebral v úvahu, že literatura na přelomu 40/50. let měla být určena nejširšímu publiku z doteď zaostalých vrstev a vzdělávat ho. V tom případě předkládat individualismus, skepsi, erotiku (byť i erotismus se v literatuře objevoval, například u Vítězslava Nezvala a ten byl pamfletem pravděpodobně od barešovců zesměšňován) v kontextu probíhající revoluce bylo protismyslné a snad i nenacházelo tolik odezvy od tohoto širšího publika.
Kritika Štollovy koncepce v 60. letech pak vycházela opět z omezení základny na literaturu pro inteligenci (víceméně maloburžoazní), jakkoliv lidé z avantgardy, jako Karel Teige podnětní byli a Štoll to uznal. Ústup z pozic nastává během 60. let v souvislosti se stupňujícími se kritikami a útoky, včetně otevřeně buržoazních. Těsně po intervenci v roce 1968 odjíždí do SSSR. Později se zaujímal několik funkcí v kulturní a vědecké sféře, například byl jmenován ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd.
Perličkou (a dnes inspirativní) je Štollova brožura z období 2. republiky, která je čistě ekonomicky-propagační a popisuje možnosti ekonomického rozvoje i v okleštěné republice. Má dodat optimismu veřejnosti v čase porážky, i když tato varianta nenabyla významu pozdější plnou okupací.
Jaký byl skutečný vztah rozporu ministra informací Kopeckého a stranické struktury (kulturprop) Bareše? Zdá se, že je tu blízkost rozporu s Rudolfem Slánským. V kulturní sféře je to nejistější, autor práce nezatajuje, že existuje vícero interpretací. Na jednu stranu je tu "30 let bojů", které vyzdvihují Neumanna a Nezvala (patří ke stejné skupině) a posmrtně se staví proti Halasovi jako individualistovi, což se v podmínkách revoluce provází příkrými opatřeními. Na druhé straně i dnes existují interpretace Štollova (a Kopeckého) úsilí záchrany tradic avantgardy (právě Nezvala, ale částečně i Seiferta) proti těžké ruce Bareše (Císaře atd.). Bareš v boji na konec prohrává a zaujímá méně významné funkce. Jedná se o doklad reálného boje o moc v kulturních institucích v revolučním procesu.
Zajímavý je při té příležitosti zpětný pohled básníka Karla Sýse na konflikt v úryvku z jeho nevydaných pamětí:Básníka (Konstantina Biebla) dohnala k sebevraždě smečka šternů, kryštofků, sedloňů, barešů, slánských, nečásků, kohoutů, kautmanů, rumlů, jungmannů, reimanů a spol.
Jeho křišťálové básně se jim zdály málo třídně zakalené. V kalné době šlo o krk.
"Mládež nová“ nosila Gottwalda na ramenou po Stromovce a vyhlížela stromy, na nichž pověsí nedostatečně kované.
Dnes je tu máme zas. Mnozí přežili všechny své politické pády, i rok 1968, který připravovali – tentokrát v obráceném gardu – a vyhrabali se ze smetiště dějin. Vlastní hříchy svrhli na Štolla, na Kopeckého, na Nejedlého, na Jiřího Hájka, dokonce na tajnou policii! A už stačili vycvičit zdatné následníky!
Pokud jsem dobře četl, nedotkl se Čurda překladatelské práce. Štollovy překlady spisů Marxe a Engelse musely být velice náročnou činností. Já četl v jeho překladu knihu "Ke kritice politické ekonomie" a musím říct, že to mělo proti jiným překladům čtivost a lehkost. Zjevně také chybí z tohoto hlediska vztah k sovětům (pobyt před válkou, po válce, pobyt v letech 1968-69) a studium v sovětských archivech (toto omezení sám zmiňuje).
Otázkou je, jakou roli v "odmítnutí" abstraktního a nerealistického umění sehrály vnitřní tendence kulturní politiky pro masy a jejího ostrého vymezování a jakou politika amerických tajných služeb, které, jak se dnes ví, aktivně financovaly malíře, spisovatele v jejich cestách i publikacích? Trochu paradoxně vyznívá citace Štolla o posluhování imperialismu, která ho má snižovat, když jeho intuice byla v zásadě správná.
Komentáře
Okomentovat