Emanuel Famíra (1900-1970), celoživotní revolucionář a renesanční umělec
První je rigorózní práce „Emanuel Famíra (1900-1970). Umělec nejen pohledem vlastního archivu“, kterou psal komunisticky orientovaný historik Robert Kupsa, na základě materiálů z pozůstalosti včetně jeho deníkových záznamů zachycující krizové roky 1968-69. Tehdy byl aktivní a pomáhal formovat kolem starých libeňských komunistů odpor proti revizionismu ve vedení tehdejší KSČ a přispěl ke zformování jejího internacionálního jádra. Spisovatel Rudolf Černý (autor životopisu Antonína Novotného) vzpomíná, jak se v roce 1968 setkali v televizi při natáčení diskuzního pořadu, kde se střetli se zastánci uvolňování socialistických vztahů. Práci Kupsa bohužel neobhájil, ale text lze nalézt zde https://is.muni.cz/th/12476/ff_r_a2/
Druhý text „Emanuel Famíra – muž, který netoužil po Jaru - Portrét ortodoxního komunisty“ Ondřeje Holuba je z roku 2020 psaný z pozic odpůrců Famíry, ale který přináší zajímavé fotografie i další fakta z života.
Řadím kvalitou, přínosností, snahou pochopit aktéra vedle Čurdovy biografie Štolla (rozsahem samozřejmě ne). Víc analyzuje kulturní vlivy Famíry – Nejedlý, Cremer, Piscatore, Rodin… (Famíra, v jehož malbách viděl marxistický historik Václav Husa „prostotu obrazů Rousseauových“ a domníval se, že v nich vyrůstá „dělnictví nové krásy“.)
Spousta postřehů, z obecného hlediska zajímavá kapitola "Famírův Bitterfeld" - což je odkaz na sjezd východoněmeckých umělců.
https://sd.usd.cas.cz/pdfs/sod/2020/02/04.pdf
Cituji resume z Kupsovy práce:
Rodák z Hlinska v Čechách, který je od svých tří let bytostně spjat s Prahou, konkrétně s Libní. Po vyučení nožířem v dílně svého otce se kromě této profese začíná věnovat i malování. Má talent, ovšem ne peníze, a tak mu nezbývá než se vzdělávat v oboru jako samouk. Přesto jeho nadání zvítězí a jeho obrazy jsou přijaty např. na 100. jubilejní výstavu Spolku výtvarných umělců Mánes či do expozic v Paříži. Zároveň je i zručným sochařem či řezbářem a i v těchto odvětvích vyniká jakožto autodidakt. A nejen to, jako jediný laik je přijat do baletního souboru Národního divadla v Praze. Zde se z malých komparzních rolí postupně sám jen svou pílí vypracuje až na sólového tanečníka naší přední baletní scény. Žije však v sociálně silně diferenciované první republice. Přestože finančně nestrádá, nenechává ho klidným sociální utrpení ostatních. Vstupem do KSČ dává všechnu svoji dovednost do služeb boje za lepší zítřky. Jeho pomník havířům v Břasech u Rokycan byl sochařským monumentem, kterému nebylo v celé Evropě rovno. Pro děti dělníků a nezaměstnaných hraje maňáskové divadlo s vlastnoručně vyrobenými loutkami. Pro dospělé (spolu s Vítem Nejedlým) zakládá Proletscénu, kde vystupuje jako herec, režisér, tvůrce kulis i jevištní výtvarník. Za adaptaci revoluční hry Pařížská komuna je odsouzen na šest měsíců vězení. Dostává nabídku na studium v divadelní škole v SSSR, hranice však nemůže přejít legálně a při nelegálním přechodu je zatčen. Celkově tak stráví v československém kriminále devět měsíců. V důsledku toho je i propuštěn z baletního souboru Národního divadla v Praze a vrací se opět k nožířství. Přesto jeho elán neutuchá a v době ohrožení Československa nacistickým Německem realizuje řadu protifašistických výstav a mítinků. Stále se věnuje i malířství a sochařství. V období druhé světové války je vězněn nacisty. Aktivně vystupuje i během Pražského povstání. Po osvobození se opět zapojuje do činnosti Národního divadla v Praze, nyní jako šéf baletu. Z důvodu zvratů na domácí politické scéně je z divadla odvolán a nastupuje do znárodněného nožířského průmyslu v československém pohraničí. Stojí u poválečné obnovy i následného růstu tohoto odvětví ve Šluknovském výběžku. Později působí také ve funkci pedagoga v nožířském podniku KDS Sedlčany. V období po Únoru 1948 se jeho umělecká tvorba dostává do souladu s oficiální dobovou tématikou a zcela logicky i více do popředí. Famíra se dokonce stává ředitelem Výtvarné školy v Praze. Autorsky se podílí i na aktivitách Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově. Je činný v řadě kulturních i společenských institucí. Zároveň stále maluje, většinou milovanou Libeň. Vystavuje svoji tvorbu nejen po celé republice, ale i v Německu a v Polsku. Po odchodu do důchodu se zdá, že se již bude moci věnovat jen svým uměleckým zálibám. Přichází ovšem rok 1968 a s ním i změny v československém politickém klimatu. Přes svůj věk i zdravotní stav se okamžitě zapojuje do bojů o zachování socialismu v ČSSR. Vlastní názory šíří veřejně, za což je šikanován většinou sdělovacích prostředků. Množí se výhrůžky nejen poštou či telefonem, ale dochází i k fyzickým napadením. Kameny v oknech nebo hanlivé nápisy na dveřích, to je jen střípek z mozaiky útoků „demokratů s lidskou tváří“. Přesto dál neúnavně burcuje, agituje, polemizuje, a to jak osobními veřejnými vystoupeními, tak i psaným slovem a organizátorskou činností. Psychické i fyzické vypětí se samozřejmě odráží na jeho zdravotním stavu. Ale i výhrůžky a pronásledování si vybírají svoji daň. Nejprve umírá jeho sestra, žijící s ním ve společné domácnosti, o rok později se další obětí neutuchající štvanice stává sám Emanuel Famíra. Odešel tak člověk energický, pracovitý a důsledný. Člověk, který své postoje (ať lidské, umělecké či politické) nikdy neváhal veřejně hájit. Člověk, jehož obrovský smysl pro praktickou manuální činnost šel ruku v ruce s vysoce rozvinutou výtvarnou stránkou jeho talentu. Člověk renesanční mnohostrannosti a komunista z přesvědčení.
Několik citací z druhé práce
O komunismu
Do posledních okamžiků svého života Famíra věřil, že komunisté jsou „jediní lidé, kteří chtějí proměnit Zemi ve velkou sounáležitost“, jediní, kteří skutečně věří v ryzí sociální spravedlnost bez etnických hranic a v pokrok s touto spravedlností spojený. Planeta Země, varoval Famíra, nesmí být nikdy řízena „logikou lidské malosti“, tedy ani slepou osobní ctižádostí. V opačném případě jí hrozí, že v hodině osudového apokalyptického rozřešení lidských svárů „vystříkne své oceány do prostoru a s nimi všechen život“. Děsivé vize atomové války a světového konfliktu se Famíra nepřestal obávat. Věřil, že ve světě manichejského střetu ideologií a velmocí je jedinou konstantou, která spolehlivě odlišuje člověka jako druh Homo Sapiens od animální pospolitosti, nezvratná víra v ideu smyslu lidské existence. Pokud označoval celý polednový vývoj československé politické scény za „jeden z největších podvodů v dějinách našeho socialismu“, nebylo to snad jen proto, že by se ve svém libeňském zázemí tak obával o legitimitu a další působnost svého uměleckého odkazu, ale také proto, že „obrodný proces“ zpochybnil jednou dosažené jistoty a otevřel z jeho pohledu Pandořinu skříňku mnoha dříve skrývaných osobních ctižádostí, ambicí, nároků a požadavků, vzešlých jak od entuziastických jedinců, tak od nově se formujících občanských skupin
O vztahu kultury ke komunismu
O vztahu Famíry k německému revolučnímu divadlu nelze pochybovat už vzhledem k jeho kontaktům s Erwinem Piscatorem. Krátce řečeno – v polovině třicátých let patřil Famíra k vitálnímu proudu evropské a světové kultury, který sám sebe definoval jako radikální a progresivní a který byl s ohledem na dobovou politickou konstelaci „přirozeně“ komunistický. Jakkoli uvnitř tohoto proudu koexistovaly vzájemně soupeřící a protichůdné názorové skupiny a vlivy, pocit identifikace s komunistickou myšlenkou a její bojovou terminologií byl všem, kteří se s oním proudem politicky ztotožnili, společný. Pod jednou zástavou se tak bez ohledu na vzdálenost prostoru shromáždily osobnosti jako Henri Barbusse, Bertolt Brecht, Diego Rivera, Vítězslav Nezval či právě Emanuel Famíra.
Výrazně duální vidění světa, které si osvojil v době, kdy byla aktuální teze o boji proti „sociálfašismu“, a ve kterém se dále utvrdil během padesátých let, Famíra nikdy pod tlakem vnějších okolností nerevidoval. Jak poznamenal v rozhovoru krátce před svou smrtí, boj dvou vzájemně antagonistických sil neustane, dokud bude svět politicky rozdělený.
Otázka tzv. stalinismu
Tážeme-li se s tímto vědomím, zda lze Emanuela Famíru označit jako stalinistu – což je otázka, kterou lze vztáhnout i na politickou definici Jodasovy skupiny jako celku – měli bychom zejména zohlednit skutečnost, že Famíra byl ideovým dědicem a politickým dítětem revolučních tužeb a napětí třicátých let. Jeho ideové a politické přesvědčení nabývalo pevných kontur v době, kdy značná část levicové inteligence tušila na horizontu událostí konečný střet mezi konzervativními silami reakce a socialistickými silami pokroku – silami včerejška a zítřka, jak to vystihl vzpomenutý spisovatel Jaroslav Kratochvíl...
V takové optice zůstával mimo kritiku také zločinný ráz stalinské epochy. Hovořit o Stalinových čistkách a zločinech bylo podle Famíry "negramotností“, pokud to znamenalo opomenout jeho úlohu při porážce nacistického Německa. Zásluha na konečném vítězství nad hrozbou nacismu v jeho očích zastiňovala i nejhorší teror z druhé poloviny třicátých let.
Sociálfašismus
(interpretace autora je taková, že politika boje se socialfašismem ovlivňovala jeho nesmiřitelnost k třídním nepřátelům a avantgardě. Zapomíná, že jeho učitel, Nejedlý, byl spíš kulturně k politice lidové fronty, a že teze o sociálfašismu víc konvenovala avantgardě. Tady je publikace o Štollovi preciznější):
Pro vstup do KSČ se Famíra rozhodl v době, kdy světovým komunistickým hnutím hýbala otázka takzvaného sociálfašismu. Tezi, že sociální demokracie svým reformismem ve skutečnosti slouží politickým cílům reakční buržoazie, že je povinností komunistů proti tomuto souručenství bojovat a poté nastolit revoluční cestou spravedlivý svět socialismu, vyhlásila Komunistická internacionála na počátku třicátých let (zjevná chyba V. sjezd KSČ už pod vlivem politiky boje s SF) a její vliv byl silný především mezi německými komunisty. Ač byl kurz boje proti „sociálfašismu“ poměrně záhy vystřídán zcela odlišnou direktivou a apelem na vytváření širokých „lidových front“ proti fašismu, byla to právě představa „sociálfašismu“ jako smrtelné hrozby, která dlouhodobě determinovala Famírovo subjektivní hodnocení politických událostí. Přispíval k tomu i fakt, že sám byl v kritické době poloviny třicátých let vězněn.
Pražské povstání
Revoluční národní výbor v Libni jmenoval Famíru do svého čela a pod jeho vedením byly likvidovány poslední zbytky odporu ze strany SS a Hitlerjugend. Famíra si přitom počínal tak vehementně, že – patrně nikoli náhodou – se dostal do konfliktu se zástupci národních socialistů, či – řečeno frazeologií Josefa Jodase – odzbrojil benešovské oficíry, za což ho také národní socialisté chtěli opět nechat trestně stíhat.
Doplňuje se s popisem z Kupsovy práce:
Již v lednu a pak i celý únor Famíra sháněl a připravoval 45 000 metrů rudé látky na výzdobu Prahy po vítězství. V dnech povstání pak těmito prapory doslova zaplavil nejenom Libeň a skoro celou Prahu, ale i okolí hlavního města. Rovněž se v jeho bytě projednávaly poslední směrnice před povstáním.
V předvečer pražského povstání koordinuje další činnost komunistické strany v Libni. Spolu s JUDr. Blažkem, tehdejším šéfem bytového referátu Hlavního města Prahy, projednává otázku zabrání budovy banky u Prašné brány pro příští ústředí KSČ. Tyto přípravy se konaly již v jeho novém bytě v ulici Podlipného v Libni. Účastnil se vyjednávání volby primátora hlavního města, a to v přítomnosti dr. Václava Vacka, který byl tehdy v ilegalitě.
V sobotu 5. května 1945 ve tři hodiny odpoledne byla na libeňských nárožích vylepena vyhláška Revolučního národního výboru v Libni s výzvou k povstání. V týž den byl Emanuel Famíra jednomyslně zvolen předsedou Místního národního výboru v Praze 8. Volba proběhla za účasti delegátů všech velkých závodů z Libně a Vysočan. Až do 9. května 1945 řídil Famíra veškeré bojové i politické akce v Libni, později částečně i v Holešovicích.
Ve funkci kulturního referenta MNV v Libni působil až do léta roku 1946. Ministerstvo národní obrany vydalo Emanuelu Famírovi po válce osvědčení (č.j. 7255-IX/1948; evid.č. 58653), v němž mu byla jakožto účastníkovi národního boje za osvobození započtena tato doba: „Od 5. února 1940 do 15. září 1940 jako politickému vězni, od 15. března 1939 do 4. února 1940 a od 1. ledna 1942 do 5. května 1945 jako účastníku čs. domácího illegálního hnutí.“
O roku 1968
Pouhé tři dny před vpádem vojsk adresuje totiž do rukou konzervativního člena stranického vedení Oldřicha Švestky dopis, který označuje za svůj „politický testament“. Vyjadřuje v něm otevřené pochyby, zda za „nových dubčekovských okolností“ má smysl i nadále být komunistou. Vlastní „boj“ proti reformistům tedy zjevně považoval za prohraný.
Jeho sympatie však určitě nejsou na straně protestujících – ulice se podle jeho názoru zmocnily „nacionálně-šovinistické živly“. Později bude tyto „živly“ titulovat jako „vlajkaře“, se zjevným poukazem na politické dění roku 1938.
I nadále má pocit, že spolu s „jodasovci“ bojuje „lukem proti atomovým bombám“ v podobě rozhlasu a televize. V tomto – jak se domnívá – nerovném boji hraje od prvních dní invaze s prosovětskou kartou.
O Jakešovi
Od jara 1964 byl Famíra prokazatelně ve styku s Milošem Jakešem, který tehdy působil v různých stranických a státních funkcích (v letech 1966 až 1968 byl například náměstkem ministra vnitra). Napoprvé v něm nevidí žádný velký potenciál, nazývá jej „slepcem s očima“, postupem času ale nabývá přesvědčení, že přes osobní nedostatky je Jakeš oddaný věci socialismu právě oním způsobem, který sám považuje za správný, a jejich kontakty nabývají trvalé podoby.
O prezidentu a generálovi Ludvíku Svobodovi
Snad s ohledem na vzrůstající obavu z možnosti válečného konfliktu, do nějž by polednové dění mohlo vyústit, ať už by měl podobu vnější invaze ze Západu, či domácí ozbrojené konfrontace mezi antagonistickými zájmovými skupinami, byl pravděpodobně jedinou osobností v době pražského jara, která se těšila Famírově plné důvěře, prezident a generál Ludvík Svoboda….Byl to pro něj právě Svoboda, kdo v krizové situaci dokázal přednést „státnicky i vojensky rozumně podloženou řeč“, v evidentním kontrastu k „nicneříkajícímu“ stanovisku Alexandra Dubčeka.Fotografie z práce
S bustou Zdeňka Nejedlého
Komentáře
Okomentovat